• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 13 knih

Nové komentáře u knih Amélie Nothomb

Životopis hladu

„75% - "Absence hladu je tragédie, nad níž se ještě nikdo nezamýšlel. Stejně jako všechny ty osiřelé choroby, o něž se věda nezajímá, ani ne-hlad nebude nikdy vzbuzovat zvědavost. Kromě obyvatel Vanuatu jím totiž nikdo netrpí. (...) Trochu jsem tři obyvatele té vanuatské spižírny pozorovala: byli milí, zdvořilí, civilní, ani náznak nějaké agresivity. Hned jste poznali, že máte co do činění s naprostými pacifisty. Nicméně působili poněkud unylým dojmem. Jako by je nic nezajímalo. Jejich život se podobal nekonečnému bloumání. Chyběl mu jakýkoli cíl." Pro mě je tahle knížka celkem fascinujícím nahlédnutím do životních osudů mojí oblíbené autorky, kterému mohu (jako u jejích knih dost často) vytknout hlavně stručnost, protože já bych četla dál a dál. Hned zpočátku autorka ozřejmí čtenáři, že celý život umírala hlady, přestože pochází z dobře situované rodiny a jednalo se tak spíš o "děsivý nedostatek celé bytosti, mučivou prázdnotu, touhu nikoli po nějaké utopické plnosti, ale po obyčejné realitě." Zkrátka chtěla, aby "bylo něco tam, kde není nic." Útlé dětství strávila v Japonsku, na které si navždy odnesla idealizované vzpomínky (později se tam vrátila žít, dokonce měla i japonského přítele, a pracovat v tradiční japonské firmě, jak popsala v románech Ani Eva, ani Adam a Strach a chvění). Svůj život popisuje se svým typickým nadhledem - krásný vztah k sestře Julii, rodiče a jejich večírky, kde malá Amélie upíjela alkohol, pokud se zrovna neprolévala milovanou vodou, chůva, nenáviděná školka. Stěhování do Číny a atmosféra diktatury, kterou cítila i jako dítě. V osmi letech stěhování do New Yorku, baletní škola a život v přepychu následovaný šokem po přestěhování do Bangladéše a následně do Barmy. Mezitím Amélie roste, dospívá, prochází si anorexií, čte, píše... I když vypráví své zážitky a vzpomínky a přidává k nim postřehy, je ta knížka hodně pocitová a místy i syrová. Koneckonců lásku k dětství a odpor k věku, kdy člověk překročí pubertu a nedejbože dospěje, autorka ztvárnila ve svém nejznámějším románu Vrahova hygiena. Amélie Nothomb mě prostě baví.“... celý text
— evismaior

---

Můj soukromý nepřítel

„3,5*-5* Na prvních stranách jsem se bála, že knihu odložím. Přišlo mi to jako úplná blbost. V průběhu četby se situace začala vyjasňovat a pointu jsem uhodla. Nicméně jsem si čtení jakýmsi zvráceným způsobem celkem užila. Budu si to do detailů pamatovat? Určitě ne. Bizarní text, jako vždy. Nechápu kam na to ta autorka chodí, ale pořád jí ty její náměty vlastně žeru. Její knihy jsou už "droga". :-)“... celý text
— Alethea_k

---

Životopis hladu

„Životopis hladu je knihou autobiografickou a v podstatě se provazuje s Adamem a Evou, Strachem a chvěním i Milostnou sabotáží. V každé z těchto knih se dozvídáte nové a nové věci o autorce, dceři diplomata, která vyrůstala v Japonsku, Číně, New Yorku i Bangladéši. A pokud už jste nějakou z těchto knih četli a líbila se vám, tak se vám s velkou pravděpodobností budou líbit i ty ostatní... . Tato kniha je prostoupena leitmotivem hladu. Zprvu jsem s tím měla trochu problém, protože autorčino filozofování mi často přišlo krkolomné, ale postupem knihy to začalo vše dostávat velký smysl a z toho konce mě tedy dost mrazilo. Amélie Nothombová se umí zamýšlet nad věcmi dost originálně, je ironická, velmi sečtělá a jako i v jiných svých knihách zdůrazňuje dětství jako tu hlavní část života, na kterou navazuje nechutná puberta a pak už jen bídná dohra. Až v této knize jsem pochopila proč - její zážitek byl velmi drastický a reakce na něj téměř na hranici života a smrti. Už jen to, jak musela být vykořeněná, když se furt stěhovali, vidět bídu a umírání v Bangladéši, chudobu a šeď v Číně... Věru, nějak by to poznamenalo asi každého... . Dobré a svižné čtení jedné velmi inteligentní a zvláštní Belgičanky, kterou buď milujete nebo nenávidíte.“... celý text
— Carlita.cte

---

---

Strach a chvění

„3,5*/5* Pokud si autorka opravdu prošla za svého útlého dětství a rané dospělosti tím vším, co popisuje v knihách, divím se že si nešla skočit (stejně jako to popisuje tady v případě Japonců). Její psychiatr asi musí mít žně a je dobře, že se z toho všeho vypisuje. Strach a chvění se rozhodně řadí k tomu lepšímu, co jsem měla příležitost číst. Ale ruku na srdce... Její knihy, metafory a jednotlivé slovní obraty včetně výběru slov dokazují, že hranice mezi genialitou a bláznovstvím je opravdu tenká. Jednou si od ní zase něco přečtu. Ale přišlo mi, že kdyby míň přemýšlela nad blbostmi a vznešenými obraty a víc používala mozek a své znalosti Japonska a japonské kultury, nikdy by se nedostala do oné situace :-) Selský rozum občas stačí ke štěstí...“... celý text
— Alethea_k

---

Vrahova hygiena

„75% - Dostávám se k autorčině prvotině až po několika jejích pozdějších knihách a musím říct, že ten začátek, kdy obludný spisovatel Prétextat Tach, laureát Nobelovy ceny za literaturu, otylý nemohoucí na smrt nemocný stařec a hejtr dospělých žen sarkasticky a s požitkem vyhání ze svého sídla jednoho novináře za druhým po rozhovorech, které mi nepřišly ničím zvlášť zajímavé či pobuřující, mě celkem vyděsil. Opravdu bude celá kniha takováto? Ale pak se objevila neohrožená novinářka Nina, která, jak se ukázalo, jako jediná všechny jeho knihy doopravdy četla, a tento román psaný formou dialogu okamžitě nabral rychlý a celkem nečekaný spád. Autorka nakousla mnoho otázek ať už o ženách a mužském pohledu na ně, o kráse a pomíjivosti dětství nebo třeba o čtení a zejména o čtenářích, z nichž některé byly celkem provokativní - kolik lidí čte? A kolik z těch, kteří čtou, doopravdy čte? A vnímá a chápe? A nepídí se v literatuře jen po líbivých symbolech, ale dokáže pochopit příběh tak, jak ho autor napsal? Proč se Nina zaměřila na poslední autorův nedokončený román Vrahova hygiena a co v něm odhalila? Je dívenka Leopoldina pouze románovou postavou? Lze dojít k poznání skrz strach z umírání? A jak tento rozhovor nakonec oba protagonisty poznamená? Knížka je ještě taková neotesaná a autorka dává s mladickou pýchou až příliš najevo svoji převzdělanost, na druhou stranu napsat něco takového v pětadvaceti, všechna čest. "Co vám mám povídat? Opravdu inteligentní lidé s hlavou otevřenou by o vysvětlení neprosili. Charakteristickou vlastností podprůměrných je chtít všechno vysvětlovat, včetně toho, co se nevysvětluje. Takže proč podávat vysvětlení, které idioti nepochopí a o něž ti chytřejší nestojí?" "Tach že je chudák? To je vrchol. My jsme k politování, ano, my!" (...) "Proč sis teda, vole, vybral žurnalistiku?" "Protože jsem se nemohl stát Prétextatem Tachem." "Tobě by se líbilo být tlustý grafomanský eunuch?" Ano, líbilo, a nebyl sám toho názoru. Takové už je lidské pokolení, že bytosti duševně zcela normální by bez váhání položily své mládí, tělo, lásky, přátele, své štěstí a ještě mnohem víc na oltář vidiny zvané nesmrtelnost.“... celý text
— evismaior