Ani Eva, ani Adam přehled
Amélie Nothomb
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/49793/bmid_ani-eva-ani-adam-csy-49793.jpg
4
85
85
Jedna z nejznámějších současných francouzsky píšících spisovatelek, která sama vyrůstala jako dcera belgického diplomata v Japonsku, se nyní v milostném příběhu inspirovaném vlastním životem vrací do země svého dětství a popisuje zrod lásky mezi jednadvacetiletou učitelkou francouzštiny a jejím dvacetiletým japonským žákem. Dobře zná tamější prostředí a dokáže ho také přiblížit čtenářům. Román byl nominován na několik cen a autorka za něj získala cenu francouzských novinářů Prix de Flore.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Mladá frontaOriginální název:
Ni ďÈve ni ďAdam, 2007
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Ani Eva, ani Adam. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (19)
Při čtení na mě dýchla japonská atmosféra, kterou jsem doposud poznala skrze příběhy Haruki Murakamiho. Je vidět, že autorka využila autobiografické prvky, že v zemi někdy byla. Stejně jako u Kyseliny sírové je příběh netradiční, nevšední. Od spousty jiných autorů by se mi vyprávění nelíbilo, tady jsem nemohla přestat číst. Rozhodně si v nejbližší době musím přečíst další autorčina díla a v její tvorbě se dovzdělat.
Kdysi bych literární jednohubku, jako je tato, pohrdavě vrátil do poličky. Ovšem, nouze naučila Dalibora housti. Dlouhých eposů je habakuk, ale jedinou chvályhodnou ctností jejich autorů zůstává píle.
Amélie Nothomb leží na opačné straně spektra. Výjimečný talent promarněný v prázdnotě existence. I když procestovala celý svět, přijde mi, že středobodem vesmíru zůstala ona sama.
Zatímco jiní zjišťují s postupujícím věkem, jak nepatrní jsou proti světu, Amélie žádný takový objev neučinila. Naštěstí umí skončit dříve, než začne čtenáře nudit.
Maně se mi vybavuje Murakami a jeho Bezbarvý Cukuru Tazaki. I když bych kdykoliv dal přednost Amélii a jejímu ztvárnění Japonska, nemůžu neuznat, že Murakamiho díla nechávají na jazyku pachuť, kdežto Amélie vklouzne a zmizí.
Svým způsobem je Amélia něco jako gejša. Navýsost kultivovaná a vzdělaná společnice, která vás zabaví na večer a ráno na ni zapomenete. Žádné vulgární tělesné požitky. Naopak, místy na vás vykoukne řada předsudků, které byste u mladé literátky nečekali.
Scéna v lázních na ostrově Sado je toho důkazem. Božský markýz by se divil, v jaké souvislosti si na něho Amélie vzpomněla. I když Belgičanka, přišlo mi, že Nietzscheho německý práskající styl ji vyhovuje více než de Sadeova pochmurná syrovost. Nakonec, sama se nazývá Zarathustrou, ať už tím myslí cokoliv.
Kdybych měl cokoliv Amélii vytknout, pak nic. Kdyby bylo více takových jako ona, obvinil bych ji z mělké pomíjívosti. Ale protože knihovny plní pilní hlupáci, rád se spokojím s povrchní křehkou vílou.
Leč zatřepte prsty a víla je v prachu!
*********
À propos, pokud hledáte podobný styl, včetně sebestředné idealizace sebe a celé země, doporučuji Watching the English od Katky Foxové. Dozvíte se zde, proč jsou Angličané nejzdvořilejší národ na světě, snad až po Japoncích.
Zde podáno ich-formou, která by v seriózní antropologické publikaci zaznít neměla, ale celou tu snůšku činí podstatně snesitelnější a čtivější.
Inu, ne nadarmo se jim nadává do perfidního Albionu.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Ani Eva, ani Adam v seznamech
| v Právě čtených | 1x |
| v Přečtených | 116x |
| ve Čtenářské výzvě | 4x |
| v Doporučených | 10x |
| v Mé knihovně | 24x |
| v Chystám se číst | 39x |
| v Chci si koupit | 6x |
Štítky knihy
Japonsko láska belgická literatura učitel a žák milostné vztahy diplomaté zakázaná láskaAutorovy další knížky
| 2004 |  Strach a chvění |
| 2001 | Vrahova hygiena |
| 2012 | Životopis hladu |
| 2011 | Kyselina sírová |
| 2007 | Antikrista |
90% - "Tvůj otec mi dal honosný dárek. Jak mu to oplatím?"
"Když mu něco dáš, věnuje ti ještě větší dar."
"Tak co mám dělat?"
"Nic."
V poutavém vyprávění dlouhém tak akorát na jeden večer přivádí autorka čtenáře do Japonska, kam těsně po dvacítce na přelomu 80. a 90. let 20. století přijela s úmyslem dostudovat, usadit se a začít tam pracovat. Ta země pro ni není neznámá - kdysi se tam jako dcera diplomatů narodila, a i když ji v pěti letech opustila, nikdy ji neopustila láska k Japonsku, jeho kultuře a zvyklostem místních lidí. A ta je cítit doslova z každé stránky - ať už čteme o Améliině vztahu s mladým Japoncem ze zámožné rodiny Rinrim, prostřednictvím kterého se podíváme jak pod pokličku tradičního rodinného života jeho rodičů (a bláznivých leč stále uctívaných prarodičů), tak i do okruhu jeho kamarádů vrstevníků, kterým je to tradiční japonské už tak nějak mnohem víc jedno - nebo o jejím vztahu k japonské přírodě (prožitek při výstupu na Fuji, noc ve vánici). Autorka umí čtenáře vtáhnout do svých pocitů, a snad proto mi místy bylo líto, že jsou některé pasáže tak uspěchané. Bavilo mě to a klidně bych si s japonskými specialitami (tedy kromě těch mrskajících se ryb a chobotnic) naložila i mnohem víc dalších podrobností.