Životopis hladu přehled

21.01.2025

75% - "Absence hladu je tragédie, nad níž se ještě nikdo nezamýšlel. Stejně jako všechny ty osiřelé choroby, o něž se věda nezajímá, ani ne-hlad nebude nikdy vzbuzovat zvědavost. Kromě obyvatel Vanuatu jím totiž nikdo netrpí. (...) Trochu jsem tři obyvatele té vanuatské spižírny pozorovala: byli milí, zdvořilí, civilní, ani náznak nějaké agresivity. Hned jste poznali, že máte co do činění s naprostými pacifisty. Nicméně působili poněkud unylým dojmem. Jako by je nic nezajímalo. Jejich život se podobal nekonečnému bloumání. Chyběl mu jakýkoli cíl."
Pro mě je tahle knížka celkem fascinujícím nahlédnutím do životních osudů mojí oblíbené autorky, kterému mohu (jako u jejích knih dost často) vytknout hlavně stručnost, protože já bych četla dál a dál. Hned zpočátku autorka ozřejmí čtenáři, že celý život umírala hlady, přestože pochází z dobře situované rodiny a jednalo se tak spíš o "děsivý nedostatek celé bytosti, mučivou prázdnotu, touhu nikoli po nějaké utopické plnosti, ale po obyčejné realitě." Zkrátka chtěla, aby "bylo něco tam, kde není nic."
Útlé dětství strávila v Japonsku, na které si navždy odnesla idealizované vzpomínky (později se tam vrátila žít, dokonce měla i japonského přítele, a pracovat v tradiční japonské firmě, jak popsala v románech Ani Eva, ani Adam a Strach a chvění).
Svůj život popisuje se svým typickým nadhledem - krásný vztah k sestře Julii, rodiče a jejich večírky, kde malá Amélie upíjela alkohol, pokud se zrovna neprolévala milovanou vodou, chůva, nenáviděná školka. Stěhování do Číny a atmosféra diktatury, kterou cítila i jako dítě. V osmi letech stěhování do New Yorku, baletní škola a život v přepychu následovaný šokem po přestěhování do Bangladéše a následně do Barmy. Mezitím Amélie roste, dospívá, prochází si anorexií, čte, píše... I když vypráví své zážitky a vzpomínky a přidává k nim postřehy, je ta knížka hodně pocitová a místy i syrová. Koneckonců lásku k dětství a odpor k věku, kdy člověk překročí pubertu a nedejbože dospěje, autorka ztvárnila ve svém nejznámějším románu Vrahova hygiena. Amélie Nothomb mě prostě baví.

11.11.2024

Životopis hladu je knihou autobiografickou a v podstatě se provazuje s Adamem a Evou, Strachem a chvěním i Milostnou sabotáží. V každé z těchto knih se dozvídáte nové a nové věci o autorce, dceři diplomata, která vyrůstala v Japonsku, Číně, New Yorku i Bangladéši. A pokud už jste nějakou z těchto knih četli a líbila se vám, tak se vám s velkou pravděpodobností budou líbit i ty ostatní...
.
Tato kniha je prostoupena leitmotivem hladu. Zprvu jsem s tím měla trochu problém, protože autorčino filozofování mi často přišlo krkolomné, ale postupem knihy to začalo vše dostávat velký smysl a z toho konce mě tedy dost mrazilo. Amélie Nothombová se umí zamýšlet nad věcmi dost originálně, je ironická, velmi sečtělá a jako i v jiných svých knihách zdůrazňuje dětství jako tu hlavní část života, na kterou navazuje nechutná puberta a pak už jen bídná dohra. Až v této knize jsem pochopila proč - její zážitek byl velmi drastický a reakce na něj téměř na hranici života a smrti. Už jen to, jak musela být vykořeněná, když se furt stěhovali, vidět bídu a umírání v Bangladéši, chudobu a šeď v Číně... Věru, nějak by to poznamenalo asi každého...
.
Dobré a svižné čtení jedné velmi inteligentní a zvláštní Belgičanky, kterou buď milujete nebo nenávidíte.