Neopouštěj mě přehled

Neopouštěj mě
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg 4 940 940

Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , BB art
Originální název:

Never Let Me Go, 2005


více info...

Můj komentář

Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Neopouštěj mě. Přihlašte se a napište ho.


Nové komentáře (178)

Belanna
06.11.2024 4 z 5

Kniha je tak trochu zvláštní. Ne až tak obsahem, ale především zpracováním, stylem, jak je psaná.
Očima Kathy prožíváme takřka celý její život od dětství až po dospělost
Tato "budoucnost" je místy až děsivá a autor nám velmi pozvolna odhaluje příčiny, cíle a nakonec důsledky celého dění.
Stejně jako u knihy Klára a Slunce, ani tady mě autor nezklamal.

LordSnape
20.10.2024 2 z 5

Ishiguro v této knize se už naplno projevil jako Brit. Kdyby to napsal Japonec, tak tu čteme zhnusené komentáře, jak je kniha dobře napsaná, ale krutá a nelidsky drsná. Ze všeho nejhorší je, že se autor nechal unést a namísto děje v pozadí, do knihy propsal jen spousty nezajímavých dialogů.


Kniholenka_DK
30.09.2024 3 z 5

Trochu něco jiného než jsem čekala. Na základě komentářů čtenářů jsem si mylně domyslela, že jdu číst scifi o tom, jak se lidé "pěstují na součástky". Vzhledem k tomu, že autor je nositelem Nobelovy ceny, počítala jsem, že kniha půjde do hloubky společnosti. To se však nekonalo. Bohužel to nenaplněné očekávání mi trochu kazilo čtenářský zážitek, protože jsem stále čekala, až konečně přijde, to co jsem si myslela, že přijde.

Knihu nelze brát jako scifi, ačkoliv technicky to scifi je. Mnohem více je to společenský román z alternativní historie - časově situovaný pocitově někdy na přelom 80. a 90. let, ale to není pro děj podstatné. Drtivou část knihy sledujeme běžné, až by se mi skoro chtělo říci ničím nezajímavé, příhody vypravěčky Kathy, která žije a vyrůstá v internátní škole spolu se svými kamarády. My jako čtenáři od samého začátku víme (i když jen velmi obrysově), co za "zrůdnost" se v daném světě děje, ale prakticky celou knihu sledujeme jakousi idylku dětství a dospívání dětí, které si svoji situaci uvědomují jen velmi mlhavě a hlavu si s tím nijak nedělají. Celou dobu jsem měla pocit, že se autor zabývá pro čtenáře naprosto nepodstatnými událostmi ze života dětí a to podstatné se objevovalo jen v takových náhodných lehkých naťuknutích, které zůstaly až do samého závěru nevysvětlené. Trochu jako bychom na tom byli jako sama Kathy a většinu knihy(života) bychom prožili ve sladké relativní nevědomosti, jen s pár znepokojivými náznaky a až těsně před koncem nás, stejně jako Kathy, autor konfrontuje se svojí tvrdou realitou. Nevím jestli je to to, čeho chtěl autor dosáhnout, ale hlavní zamyšlení, ke kterému mě kniha na konci přivedla, je otázka, zda je lepší prožít špatný život v blažené nevědomosti, bezstarostnosti a odevzdanosti nebo zda je lepší znát pravdu za cenu toho, že se svět začne jevit jako nespravedlivý a krutý.

Přestože se velkou část knihy nic extra zajímavého neděje, tak styl jakým autor píše, se hezky čte. Po logické stránce mi v tom scifi motivu spousta věcí nesedí - např. smysl existence opatrovníků a jejich styl práce, kdy mají své svěřence rozmístěné na vzdálených místech a spoustu času stráví tím, že k nim dojíždí... Proč jsou dárci nejdříve opatrovníci? Proč jsou dárci "rozebíráni" postupně a mezitím je vždy nechají měsíce zotavovat? Jak je vůbec takovéto postupné rozebírání proveditelné? Jak je možné, že jsou všichni se svým osudem tak pasivně smířeni a jsou tak poslušní, ačkoliv minimálně od 16 let už nejsou od okolního světa nijak izolováni? Za normálních okolností bych všechno toto brala jako neakceptovatelné nedostatky, ale zde je jasné, že tady jde o něco jiného než výstavbu fikčního světa a jeho zákonitosti. Za mě tedy zajímavý kus umělecké literatury, ale z hlediska mainstreamového čtenáře mi přijde potenciál tématu nevyužitý.

EDIT: Pokud nechápete proč je tahle kniha tak vychvalovaná, doporučuji video s rozborem od literárního teoretika Davida Jirsy (na Youtube zadejte do vyhledávání "na potítku neopouštěj mě"). Je zajímavé jak odborníci dokážou v tom, co spousta lidí vidí jako nedostatky, vidět naopak mistrovství. A to nemyslím zle - je to opravdu velmi zajímavé.

všechny komentáře

Související novinky (0)

Zatím zde není žádná související novinka.


Citáty z knihy (2)

Brali jsme vám vaše výtvory, protože jsme si mysleli, že odhalují vaši duši. Nebo, lépe řečeno, abychom dokázali, že vůbec duši máte.


Pořád myslím na jednu takovou řeku, ve který hrozně rychle teče voda. A v tý vodě jsou dva lidi, který se snažej se navzájem držet, držej se, jak nejsilnějc můžou, ale nakonec to nestačí. Ten proud je moc silnej. Musej se pustit a rozdělit se.


Ocenění knihy (1)

2006 - YALSA Book Awards (Axel Awards)


Kniha Neopouštěj mě v seznamech

v Právě čtených21x
v Přečtených1 216x
ve Čtenářské výzvě243x
v Doporučených94x
v Knihotéce298x
v Chystám se číst826x
v Chci si koupit175x
v dalších seznamech12x