Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
940
940
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Ishiguro v této knize se už naplno projevil jako Brit. Kdyby to napsal Japonec, tak tu čteme zhnusené komentáře, jak je kniha dobře napsaná, ale krutá a nelidsky drsná. Ze všeho nejhorší je, že se autor nechal unést a namísto děje v pozadí, do knihy propsal jen spousty nezajímavých dialogů.
Trochu něco jiného než jsem čekala. Na základě komentářů čtenářů jsem si mylně domyslela, že jdu číst scifi o tom, jak se lidé "pěstují na součástky". Vzhledem k tomu, že autor je nositelem Nobelovy ceny, počítala jsem, že kniha půjde do hloubky společnosti. To se však nekonalo. Bohužel to nenaplněné očekávání mi trochu kazilo čtenářský zážitek, protože jsem stále čekala, až konečně přijde, to co jsem si myslela, že přijde.
Knihu nelze brát jako scifi, ačkoliv technicky to scifi je. Mnohem více je to společenský román z alternativní historie - časově situovaný pocitově někdy na přelom 80. a 90. let, ale to není pro děj podstatné. Drtivou část knihy sledujeme běžné, až by se mi skoro chtělo říci ničím nezajímavé, příhody vypravěčky Kathy, která žije a vyrůstá v internátní škole spolu se svými kamarády. My jako čtenáři od samého začátku víme (i když jen velmi obrysově), co za "zrůdnost" se v daném světě děje, ale prakticky celou knihu sledujeme jakousi idylku dětství a dospívání dětí, které si svoji situaci uvědomují jen velmi mlhavě a hlavu si s tím nijak nedělají. Celou dobu jsem měla pocit, že se autor zabývá pro čtenáře naprosto nepodstatnými událostmi ze života dětí a to podstatné se objevovalo jen v takových náhodných lehkých naťuknutích, které zůstaly až do samého závěru nevysvětlené. Trochu jako bychom na tom byli jako sama Kathy a většinu knihy(života) bychom prožili ve sladké relativní nevědomosti, jen s pár znepokojivými náznaky a až těsně před koncem nás, stejně jako Kathy, autor konfrontuje se svojí tvrdou realitou. Nevím jestli je to to, čeho chtěl autor dosáhnout, ale hlavní zamyšlení, ke kterému mě kniha na konci přivedla, je otázka, zda je lepší prožít špatný život v blažené nevědomosti, bezstarostnosti a odevzdanosti nebo zda je lepší znát pravdu za cenu toho, že se svět začne jevit jako nespravedlivý a krutý.
Přestože se velkou část knihy nic extra zajímavého neděje, tak styl jakým autor píše, se hezky čte. Po logické stránce mi v tom scifi motivu spousta věcí nesedí - např. smysl existence opatrovníků a jejich styl práce, kdy mají své svěřence rozmístěné na vzdálených místech a spoustu času stráví tím, že k nim dojíždí... Proč jsou dárci nejdříve opatrovníci? Proč jsou dárci "rozebíráni" postupně a mezitím je vždy nechají měsíce zotavovat? Jak je vůbec takovéto postupné rozebírání proveditelné? Jak je možné, že jsou všichni se svým osudem tak pasivně smířeni a jsou tak poslušní, ačkoliv minimálně od 16 let už nejsou od okolního světa nijak izolováni? Za normálních okolností bych všechno toto brala jako neakceptovatelné nedostatky, ale zde je jasné, že tady jde o něco jiného než výstavbu fikčního světa a jeho zákonitosti. Za mě tedy zajímavý kus umělecké literatury, ale z hlediska mainstreamového čtenáře mi přijde potenciál tématu nevyužitý.
EDIT: Pokud nechápete proč je tahle kniha tak vychvalovaná, doporučuji video s rozborem od literárního teoretika Davida Jirsy (na Youtube zadejte do vyhledávání "na potítku neopouštěj mě"). Je zajímavé jak odborníci dokážou v tom, co spousta lidí vidí jako nedostatky, vidět naopak mistrovství. A to nemyslím zle - je to opravdu velmi zajímavé.
(SPOILER)
80% - "Přesto jsme všichni různou měrou věřili, že když uvidíme osobu, ze které jsme vznikli, tak aspoň trochu porozumíme tomu, jací jsme hluboko uvnitř, a možná pochopíme i něco z toho, co pro nás život chystá."
Jakmile jsem se do knihy začetla, uvědomila jsem si, že jsem před určitou dobou viděla film s Carey Mulligan a Keirou Knightley, který byl podle ní natočen, a že i ten byl hodně depresívní a bezvýchodný. Dystopii odehrávající se v jakési paralelní verzi Anglie, kde se pěstují naklonovaní lidé jako dárci orgánů, prostě člověk hned tak z hlavy nedostane.
I když je to celé pojato víceméně komorním způsobem s pár postavami a na pár místech. Vypravěčkou je Kathy, jejíž role opatrovnice pomalu končí, i ona se stane dárcem - a tak vzpomíná na svůj život a své nejbližší nyní již "dokonané" přátele Ruth a Tommyho, s nimiž strávila dětství ve výchovném ústavu Hailsham, dospívání na farmě a nedlouhý dospělý život jako jejich opatrovnice.
Ač se to podle lákavé anotace tváří hrozně nejasně a že jsou v knize prý jen tajemné narážky, tak i kdyby nebylo filmu, tak už od prvních náznaků mi bylo jasné, o co se tam jedná, protože ty zmínky jsou řečené dost otevřeně. Což mi vlastně asi docela vadilo, neboť bylo zřejmé, kam příběh směřuje, podle mě ani autor neměl v úmyslu chystat nějaká šokující odhalení, spíš si prostě vymyslel takovouto podobu světa a snažil se zpracovat, jak by asi mohl fungovat a jaký život by prožívali ti, kteří jsou odsouzení k tak krátkému bytí.
Což se mu na jednu stranu daří s typickou Ishigurovskou přesností a hloubkou, ale na druhou stranu, jako kdyby mi tam pořád spousta věcí chyběla - proč se tito lidé účinněji nebrání svému osudu? Jak vůbec dokážou žít takový život? Osobně si neumím představit, že bych čekala, až mě postupně rozeberou, bez pokusu o útěk, vzpouru nebo v horším případě o sebevraždu. Nejsou to přece žádní vězni a styl výchovy těchto dětí také není podaný zas tak přesvědčivě, abych uvěřila, že měly nějakým způsobem vymyté mozky, aby se svému osudu nebránily (třeba nějakými řečmi o poslání a vyšším dobru jejich oběti atd.) A ani motivace ředitelky, která chtěla dokázat, že jsou něco víc skrz jejich umění, mi nebyla příliš jasná.
Místo toho sledujeme Kathy, která se doslova pitvá v každé drobné příhodě a rozhovoru, který se jí v životě přihodil. Což je sice pochopitelné (a velmi silné), protože tyto střípky jsou koneckonců to jediné, co kdy bude mít, ale přesto a i přes obdiv, který k autorovi chovám (nebo možná právě proto) jsem přece jen čekala trochu víc.
„Pak jsem tam jednoho dne přišla a bylo to naposledy.“
„Robotický“ způsob vyprávění vzdáleně připomíná Kláru a Slunce. Vlastně částečně chápu některé výtky níž, protože děj se příliš neposouvá a popisy prakticky chybí.
Jenže kdo třeba v dětství nepřikládal význam i krátkému rozhovoru, od kterého očekával jiný vývoj? A kdo, možná dokonce ještě častěji, bez vlastního přičinění najednou nepatřil ke komunitě, která budila pohrdání, aniž by přesně věděl, proč?
Ishigurova úspornost ani zaměření na detaily pro mě zkrátka vůbec nejsou překážkou. Ať od něj čtu cokoli, sleduji jeho postavy s napětím. V případě Neopouštěj mě navíc i s emocemi, vzhledem k těžkému tématu. Zatím nereálnému, ale o to děsivějšímu – protože současné (a budoucí) technické možnosti by umožnily jeho rozvinutí mnohem rychleji a bez množství otázek, které si kniha kladla v kontextu doby, do které byla zasazena a v níž vznikla.
Smutná knížka i film, a přitom oba skvělé. Protože ten smutek není vyrobený pro efekt nebo dojetí, jen do hloubky ukazuje povahu jednotlivce i společnosti.
Myslím, že kniha by mohla být skvělým představením dystopie pro čtenáře, který se s tímto žánrem nikdy nesetkal. Retrospektivní styl vyprávění je do jisté míry napínavý a motivuje číst dál, nicméně jako někdo, kdo strávil dospívání ponořený v Labyrintu, Divergenci atd., mi vývoj děje ani závěr nepřinesly nic nového. V každém případě se pro mě jednalo o mile nostalgický zážitek.
Tema silne, i kdyz uz se vyskytlo v nekolika knihach i filmech. Ze je TO spatne, dnes snad nikdo nepochybuje, i kdyz - kdo vi, k cemu lidstvo dospeje v budoucnu. Mne rozesmutnila ta odevzdanost, se kterou Kath cely pribeh vypravi. To smutne smireni. Jednu hvezdu odebiram za to, ze kniha tak nejak plyne jako reka bez pereji. Zadne prekvapeni, vse tusime driv, nez se o tom vyslovne hovori. A zadne svetylko na konci tunelu
Podruhe uz bych knizku necetla, ale asi si ji budu dlouho pamatovat.
Kniha měla opravdu pozoruhodný námět a zpracováním se velmi vymyká běžným šči fi knížkám. Po celou dobu se jenom naznakami dostáváte k pravdě, která na obyvatele Hailshamu čeká za jeho branami. Co mě na knize naopak nebavilo byla její dynamika, jelikož to tempo vyprávění bylo stále stejné. Každopádně kniha přináší zajímavé otázky ohledně etických otázek, a možná se jedná o alternativní realitu, možná nás v budoucnu něco podobného čeká...
Neobvykle vyprávěný neobvyklý příběh.
Skoro až bych řekla i s neobvyklým koncem.
Jiné než ostatní knihy, doporučuji přečíst.
(SPOILER) Příběh je vyprávěn očima Kathy, která dlouho dělala opatrovnici a brzy se má stát dárkyní. Čtenáři se postupně odhaluje jádro celého příběhu, přičemž si Kathy, Ruth i Tomma oblíbíte a s blížícím se koncem knihy je vám smutno - ze všeho. Veliký vykřičník nad jakoukoli segregací lidských bytostí (v tomto případě i klony jsou lidé, mají své sny, city, potřeby). Je to děsivé - připomíná to přístup k Židům za Druhé světové, byli vnímáni jako nelidé a jaké hrůzné následky toto mělo, víme všichni. Knihu rozhodně doporučuji a určitě sáhnu i po jiných dílech autora.
No, co napsat... dostalo mě to.
Příběh je smyšlený a z oblasti sci-fi, ale je napsaný velice uvěřitelně. Vše jsem s Kathy prožívala a v podstatě od začátku se obávala konce...
Pět hvězdiček je málo. Krásná kniha.
Představte si, že žijete ten nejnudnější život na světě. Nic se v něm neděje a když s někým vedete rozhovor nebo něco děláte, je to naprosto nepodstatné, nezajímavé a zbytečné. A máte ještě dva další přátele, kteří žijí úplně stejný život, jako vy. A jednoho dne se rozhodnete životy vás tří sepsat do knihy a máznout to jedním z největších dystopických klišé, jaké znáte. A máte tuhle knížku. Utrpení a prázdnota od první do poslední strany. Kniha nemá děj, nic se v ní neodehrává mimo úplně nezajímavých momentů ze života těch tří a nekonečných rozhovorů o h.... - o ničem. Jak tohle může mít tak vysoké hodnocení, to mi zůstává naprostou záhadou.
Tento román byl ve své podstatě podobný románu Klára a slunce od téhož autora - hlavní postava žena, která přišla na svět nepřirozeným způsobem, ale přesto působí (nebo spíš je?) velmi lidská, ale jestli je skutečným "normálním" člověkem nebo ne je jen jedna z mnoha a mnoha etických otázek, které si čtenář v průběhu četby klade.
Mně se Klára a slunce líbila víc, protože hlavní hrdinka - humanoid - ve mně vyvolávala více emocí a více myšlenek. Nicméně i tento román hodnotím velmi kladně. Autor píše v podstatě celkem jednoduchým ale velmi výstižným jazykem (nečekejte žádná květnatá souvětí, ale smysluplné a dá se říci efektivní věty) a dovede čtenáře ohromit tím, jak postupně a zdánlivně mimoděčně zmiňuje detaily, kterými ve finále dokáže velmi trefně vystihnout komplikované mezilidské vztahy a zároveň se nemůžete ubránit tomu, abyste přemýšleli o podstatě lidství.
Nadchla mě první část. Povědomě mlhavá cesta zpět. Vypravěčka oslovuje čtenáře: „Nevím, jak to bylo u vás, ale my jsme byli...“, a tento kontakt působí tak důvěrně, že vyvolává vlastní vzpomínky, obrysy, hořkosladké cosi z minula. Jako bych to byla já, kdo s ní sedí u čaje. Občas, jen tak ledabyle, přiloží dílek do skládanky a povzdechne si.
Pak bez varování padáme do horké kaše. Přichází okolní svět, dospělost a jiné ošklivosti. A ačkoli je to stále poutavé, jsem malinko rozmrzelá a stýská se mi po tajuplnosti dětství.
(SPOILER)
Uf. Tak tohle bylo hodně silný.
Miluju momenty, kdy vám to začne docházet. Že něco neštimuje. Že tam bude něco jinak. Docela dobře znám film Ostrov, takže tady mi to bylo jasné brzy, o to zvědavější jsem byla, jak se k celkovému konceptu přistoupí. A možná proto mi tam pak pár věcí nesedělo (třeba jako nedořešení rodiče, zapojení do společnosti... je jasné, že o to tak nějak šlo, ostatně ty postavy to dávají dost najevo, jak to vnímají, ale přece jen jsem trochu doufala, že toho třeba slečna Emily práskne víc). Ale jo, ta myšlenka je děsivá a autorovi se povedlo mě do toho vtáhnout se vším všudy.
(SPOILER)
Mám plán. Splácám pár zcela bezvýznamných a dokonale nezajímavých storek ze svého dětství, okořením to motivem stáda ovcí jdoucího tupě na porážku, dostanu Nobelovku a budu až do smrti za vodou.
Tohle byl fakt velký přehmat. Nemá to atmosféru, nemá to příběh, nemá to gradaci, nemá to katarzi, nemá to poutavý jazyk, nemá to NIC. Obzvlášť když to srovnám s Bez šance nebo s Ostrovem, tak takhle patláž je totálně o ničem a k ničemu.
Ishiguro mě letos naprosto ohromil svým nejnovějším románem Klára a Slunce a já jsem ihned po dočtení věděla, že se musím vrátit i k jeho ranější tvorbě. Vybrala jsem si asi nejznámější autorovo dílo - Neopouštěj mě. Opět jsem si maximálně užívala typické dystopické prvky, zpochybňování lidství i postupné odhalování fungování alternativní verze světa. Zdálo se mi, že (alespoň v porovnání s Klárou) je tady Ishiguro ještě trochu záhadnější a čtenář si po dočtení marně láme hlavu s celou řadou otázek, které text prostě nezodpovídá. Někomu to snad může lézt na nervy, já to ale naopak oceňuji, protože tento způsob výstavby děje spolu se zvolenou stylistikou naplno podněcuje moji představivost. Navíc v případě Ishigura opravdu nemám pocit, že něco tendenčně napíše, aniž by sám neměl v hlavě celý plastický obraz na rozdíl od jiných autorů . Nechci moc naklepávat, co je hlavní myšlenkou knihy, ačkoliv třeba mně přišla celá ta "záhada" jasná už poměrně brzy, ostatně v tom gró příběhu nespočívá. Já ji spatřuji spíš v excelentním popisu mezilidských vztahů a v už zmíněné otázce podstaty lidskosti. Neopouštěj mě je vrstevnatý příběh, melancholický, smutný a velmi inteligentní. Kdybych jej nečetla až po Kláře, jsem beze zbytku nadšená, takhle se ale neubráním srovnání, Klára byla přeci jen o kus lepší.
V Neopouštěj mě sledujeme dospívání 3 hlavních postav, z nichž nás jedna (Kathy) příběhem provází takovým způsobem, kterým navozuje pocit, že my čtenáři dospíváme společně s těmito postavami. Kathy se však neustále vrací v čase, a to někdy poměrně zmatečně - často nakousne nějakou situaci, a než se dostane k jejímu samotnému jádru, sáhodlouze vysvětluje, co k ní vlastně vedlo. Někdy nás také s událostmi seznamuje na přeskáčku - z toho důvodu pro mě byla četba zprvopočátku méně záživná, avšak potom, co člověk věděl nebo alespoň částečně tušil, co se děje, nabyl pro mě příběh zcela jiných rozměrů. Čím víc se vyprávění Kathy oddalovalo od minulosti a přesouvalo se do její současnosti, tím víc si mě příběh získával. Poslední a nejemotivnější část vás prostě zasáhne ať chcete, nebo ne.
Zatím by se knihy, které jsem od autora četla daly shrnout podtitulem: Kam nás budoucnost dovede? za jakou cenu? A jsme ji ochotni zaplatit?
Je to pro náročnějšího čtenáře a není to tak čtenářský přístupné, jako Klára a Slunce od autora.
Je to mnohovrstvá knížka, mnoho skrývá pod povrchem.
Když budeš dávat pozor, dá ti to neuvěřitelně moc. Jeho styl psaní dává čtenáři prostor na vlastní interpretace (čti přežvýkání textu).
Ta krkolomnost ze začátku se rozmělní spolu s otazníky, které začnou vyskakovat. A ty přistoupíš na autorovu hru a začneš vyzobávat aspoň ždibečky informací mezi řádky.
Celá knihy jsou takové nesourodé roztěkané zdánlivě nikam nesměřující fragmenty z dětství vypravěčky (Kathy). Život v nějakém ústavu, jehož účel a hlavně děti v něm je obestřen mlhou neznáma, která se trhá opravdu maličko. Není to opravdu pro netrpělivého čtenáře.
Sem tam zmíní Kathy účel dětí - dárcovství orgánů. Je to tak jak si myslíš? Běhá ti hlavou neustále.
A to tě právě žene neustále dopředu.
Nikdy jsem se ještě nesetkala s autorem, který píše jako Ishiguro, kterého mám takový problém přiblížit.
Náznaky jsou nejlepší co na této knize je. Ta husí kůže, když ti pomalu dochází co se děje, k jakému účelu jsou vychováváni a hlavně, jak k nim společnost přistupuje.
Vůbec nevím, co mám napsat. Kniha, u níž si chvílemi říkáte, že je o ničem, příběhy dětí snad naivní, ale pozvolna se odlupují slupky a vy musíte ty slupky dál a dál oloupávat, až se dostanete k jádru. A nepřestanete, dokud knihu nedočtete. A na závěr? Slzy.
Už jsem četla knihu Klára a slunce, tohle je druhá kniha od tohoto autora a musím se opět poklonit. Je to kniha, o které budete dlouho přemýšlet a nezapomenete ani po dlouhé době, o čem byla.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha je tak trochu zvláštní. Ne až tak obsahem, ale především zpracováním, stylem, jak je psaná.
Očima Kathy prožíváme takřka celý její život od dětství až po dospělost
Tato "budoucnost" je místy až děsivá a autor nám velmi pozvolna odhaluje příčiny, cíle a nakonec důsledky celého dění.
Stejně jako u knihy Klára a Slunce, ani tady mě autor nezklamal.