Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
940
940
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Četla jsem na doporučení, takže jsem na jednu stranu nic nečekala, na druhou stranu jsem čekala víc, než jsem dostala. Celá situace velmi závažná, román ukazuje mimořádně závažné téma, ovšem mi přišlo tak málo naléhavé. Tak anglicky vlažné? Každopádně pozoruhodné a stojící za pozornost. Děkuji.
Mně to přišlo děsivé! A nejvíc mě mrazilo z toho, že se všichni tvářili, jako by všechno, co se děje, bylo naprosto normální. Dokonce i samotní dárci brali svůj osud jako něco, co je v naprostém pořádku.
V tom právě vidím velké nebezpečí veškerého jednání, které je v rozporu s bioetikou. Lidé si časem zvyknou na cokoliv a začnou to považovat za normální. Nebo se aspoň ty problematické aspekty snaží nevidět.
Rozhodně tenhle příběh nepovažuji za něco, co by se v reálu nikdy nemohlo stát. Naopak, téma je velice aktuální! Věda už dnes dokáže hodně věcí, ale leccos může mít hrůzné důsledky, které ani kolikrát nedokážeme předvídat. Nebo dokážeme, ale ignorujeme, protože vidíme jen jednu stránku věci.
A netýká se to jen klonování. I takovou eutanázii mnozí považují za něco dobrého, i když ve skutečnosti jde o likvidaci (starých a nemocných) lidí.
Standardní Ishiguro, skvěle, specificky napsáno, příběh ale podle mě až příliš klouzal po povrchu, opravdu palčivě se kritizovaná problematika projevila jen na pár stránkách knihy. Už jsem od Ishigura něco přečetl, tak samozřejmě vím, že on tak prostě píše, k tomuto tématu mi ale autorův styl připadal příliš přívětivý. Rozhodně se toho nemusíte bát, autorova laťka, co se týká psaní jako takového, snížena nebyla, jen finále nenavodilo tak silné úvahy, jako u jiných jeho děl.
Fúha!!! Veľmi zvláštna kniha, ktorú ešte trochu predýchavam...
SPOILER
Rozprávanie o osudoch troch hlavných hrdinov - klonov predurčených k dárcovstvu orgánov, bolo podávané monotónne a bez emócii.
Zo začiatku som mala pocit, akoby rozprávanie bolo iba o bezstarostnom živote študentov v škole, ktorá má svoje zvláštne pravidlá. Postupne sa však síce náznakovo odhaľujú skutočnosti, ktoré predúrčujú ich osudy vedúce k jedinej istote ľudského bytia, a to k smrti. Najdesivejšie na tomto príbehu je tá skutočnosť, že klony boli vychovávané iba k tomu, aby zomierali pre záchranu iných. Mali to byť bytosti predurčené svojmu poslaniu - bez emócií, neschopné lásky.
Niekde však nastala chyba a...
Neopúšťa ma je príbeh o láske – priateľskej, mileneckej, ale v prvom rade o láske obetavej.
Donútil ma premýšlať o podstate ľudskej bytosti, o jej existenčných otázkach v čase a podmienkach, keď si viac ako ostatní uvedomuje, čo ju na konci života čaká.
Nadčasové dílo, ať už filmové poddání nebo knižní, obě dvě mají co říct lidstvu jako takovému. Co mě asi nejvíc zaujalo byla myšlenka: "Pokud máte lék na rakovinu, už je všem jedno jak tento lék vzniká, hlavně ať je přístupný všem, aby mohli se všichni z rakoviny vyléčit."
Velmi znepokojivý román. Dlouho jsem přemýšlela nad tím, jaký přívlastek by se v souvislosti s touto knihou dal použít - srdcervoucí, dojemný, zdrcující, emocionálně nabitý, to je asi to, co by očekával každý čtenář, který by se odhodlal číst román s tematikou dárcovství orgánů. I já jsem předpokládala, že se bude jednat o drásající příběh plný emocí, na jehož konci budu nejspíš minimálně šokovaná. A ano, trochu šokovaná jsem byla, ale spíš tím, že jsem ani jedno z výše uvedeného nedostala. Jediné, co mi po dočtení zbylo, je jakási podivná prázdnota a znepokojení, jež ji skrz naskrz prostupuje.
Autor skvěle pracuje s lidskou psychikou, pamětí i myslí. Atmosféra románu je přinejmenším hodně tajemná, internátní škola na hony vzdálená od jakékoli civilizace, nic netušící děti s temným údělem, jejich umělecká aktivita a vlastně i jejich jména vytváří dojem, že tady něco nehraje. Kathy H., Tommy D., jaká jsou jejich příjmení? Proč tyto děti používají pouze iniciály svých příjmení, co to znamená? Nemají snad příjmení? A co jejich rodiče? Kde se ty děti vlastně vzaly? Nekonečné moře otázek, které si žádá okamžitou odpověď. Ta si ale dává hezky načas. A i když se v průběhu čtení vlastně všechno dozvíte, nejspíš to ve vás vyvolá jen ještě větší množství otázek jako ve mně. Ráda bych žila v domnění, že něco takového je naprosto nemožné, že se jedná o dokonalé sci-fi. Ale pořád je tu onen pocit znepokojení, který mi tiše našeptává něco, co nikdo z nás nechce slyšet...
Tento pocit znepokojení se táhne celou knihou jako stříbrná nit, která spojuje osudy všech postav. Čtenář ho cítí téměř neustále, už jen to, jak zpočátku vypadá vše naprosto nevinně a normálně, v něm vyvolává narůstající vlnu pochybností. Nedůvěřuje autorovi, a ačkoli tak nějak vlastně ví, k jakému konci kniha spěje, stejně ho i po dočtení pronásleduje sžíravý pocit, který se mu usadil v nitru, pocit, že mu autor nesdělil celou pravdu, že stále ještě něco nebylo vyřčeno, že tohle přece nemůže být všechno. Možná to zní děsivě, když vezmeme v potaz, na jaké téma se kniha soustředí. Už jen ta představa je sama o sobě dost děsivá, ale přesto jsem byla na konci stále jenom znepokojená. Možná za to může ona absence jakýchkoli emocí, které by donutily čtenáře litovat postavy románu, soucítit s nimi, jenže není s kým soucítit, protože postavy berou svůj osud jako životní úděl, jako něco, co se nedá nijak změnit, ani na to vlastně nepomýšlí, že by se mohli nějak oprostit od „poslání“, kterým je obdařila společnost. A možná právě v tom tkví síla knihy. V tom pocitu silného znepokojení, které ve čtenáři setrvá spoustu dní po jejím odložení a má možná mnohem hlubší účinky než jakýkoli útok na čtenářovy city. Znepokojení vám nedá spát. A zajistí tak, že na knihu jen tak nezapomenete.
PS: Film má mnohem odlišný dopad. Probudí ve vás nepřeberné množství emocí, ale nikdy se do vás tak hluboce neotiskne jako kniha. Nikdy nebudete na pochybách, zda se ještě jedná o fikci či ne. A ano, neznepokojí vás, nebo alespoň ne do takové míry, jako to zvládne autorovo pero.
Klasický Ishiguro se svým tématem vytěsňování a vzpomínání. Být to první autorova kniha, dám plný počet hvězdiček, formálně dokonalá kniha. Nicméně obsahově pouze variuje témata, která již zpracoval.
Kousek po kousku odkrývaná tajemství, náznaky, pocit, že vypravěčka myslí, že víme víc, než skutečně víme, v tom tkví hlavní síla dalšího vynikajícího díla britského nobelisty. Tušila jsem, kam to bude směřovat, a bylo to těžké, hořké a zejména smutné. Kniha oproti očekávání nenabízí téma vzpoury, osoby jednají s klidem a vědomím předurčenosti, nebojují, přijímají svůj osud.
Jedna z mých oblíbených knih. Čtete, čtete a pořád vlastně netušíte, o čem kniha je. Vše si skládáte dohromady, a pak nemůžete uvěřit, čeho jste to vlastně svědkem. Hluboké dílo o pokřivené společnosti.
Trochu jsem měla od poloviny problém knihu dočíst. Bylo to od chvíle, kd yjsem si uvědomila, že jsem příběh viděla jako film. Ani nevím, proč mě to tak zabrzdilo. Jinak je téma opravdu zajímavé a smutné.
Tahle kniha mě oslovila natolik, že jsem si ji vybrala jako referát do školy. Líbí se mi originalita tématu a to, jak si autor dál záležet s příběhem, má to propracovaný a je hezký, že postupně nám odhaluje informace o tom všem. Tahle kniha má kouzlo a je odlišná, musíme pochopit, co nám chce říct, aby jsme ji měli rádi
Kniha se mi líbila. Pomalý příběh, který postupně ukazuje, kde jsme, co se děje. Poznáte to stejně postupně a pomalu jako hrdinové. Vlastně to má celé působit idylicky, jenže ten rozměr za tím, je děsivý. Pro mě osobně bylo nejhorší, jak pasivně hrdinové knihy svůj osud přijímají.
(SPOILER)
Může obsahovat SPOILER !!!
Na celé knize mě ve výsledku zaujalo jen to, že Kazuo Ishiguro je Brit.
Zkusím zapomenout, že existuje film Ostrov (2005) o klonování lidí za účelem darování orgánů, a zhodnotit knihu bez pocitu jeho napodobeniny.
Možná, že kdybych si román uměla přečíst v autorově rodném jazyce, neměla bych pocit jakési povrchnosti textu, vět, slov. Nemyslím si. Hlavní hrdinka Kath si stylem svého vyprávění mou pozornost rozhodně nezískala, Tommy působil až lehce dementně a Ruth jako skrytý sociopat. Nezáleželo mi ani na jednom z nich. A to byl hlavní kámen úrazu. Těžké téma knihy tak totiž absolutně ztrácí sílu svého poselství! Můžete se při čtení dokola zamýšlet nad děsivou absurditou myšlenky klonování lidí a etickým dopadem na společnost, snažit se tak v sobě probudit alespoň nějaké emoce, ale jsou-li vám hrdinové knihy ukradení, postrádá to smysl.
Stále jsem čekala, že konec spláchne tu pachuť zklamání a nabídne něco víc. Spoiler: nenabídne.
Kniha s poněkud patetickým názvem u českých čtenářů vyvolala řadu rozporuplných reakcí. Příběh zpočátku působí jako poměrně milé vzpomínky na její dětství a dospívání, ale nenechte se zmást. V textu se už samého začátku knihy objevují různé narážky, které jsou pro další děj i pro celkový smysl příběhu nesmírně důležité. Ishigurův způsob vyprávění (vzpomínky pomocí asociací) mě úplně ohromil. Vzpomínání působí opravdově a důvěryhodně.
Dávám za pravdu ostatním čtenářům v tom, že navzdory hrozivé pravdě je celý příběh vyprávěn tak nějak bez emocí. Ty emoce tam na první pohled opravdu nejsou patrné, protože jsou pod povrchem. Stejně jako děj, který sice na první pohled trochu chybí, ale právě proto, že by se měl odehrávat ve Vaší hlavě. Ishiguro svěřuje celý příběh do rukou čtenáře. Nic zbytečně nevnucuje, ani neprozrazuje. Právě v tom je kouzlo knihy. Právě v tom je kniha jedinečná. Právě proto bychom o ní mohli hodiny mluvit. Pokud rádi dumáte nad světem, tahle kniha je pro Vás.
Vítejte mezi třemi dětmi, které žijí ve zjednodušeném světě. Nemají nic, k čemu směřovat. Nikoho, o koho by se opřeli. Svět bez budoucnosti. Odevzdanost.
Všechny tři hlavní postavy jsou svým způsobem otravné. S žádnou z nich se neztotožníte, takže je můžete sledovat víc z dálky. Tommy a Ruth si prošli svými životy a bojovali za něco víc, než měli dostat. Ale Kathy? Tasice vše dopodrobna popisuje, ale necítím z ní žádné zásadní emocionální zapojení. Na začátku i konci knihy se Kathy těší na konec své pečovatelské kariéry. Tohle pro mě bylo nejděsivější z celé knihy. Ta slepá poslušnost. Proč nikoho ani nenapadlo se vzepřít a jít si jinou cestou? Je to doklad toho, jak moc je člověk ovlivněný výchovou, že neklade otázky?
Celá knížce se mi četla dost špatně. Kathiny dlouhé popisy a spekulace byly příliš suché. Svému účelu ale styl psaní posloužil výborně – čtenář se dostane do hlavy někomu, pro něhož je svět omezený na Hailsham a lidi z něj. Nic víc neexistuje. Nic víc není potřeba.
Myslím, že v tom (když vidím některé komentáře zde) někteří čtenáři hledají něco jiného, než má ta kniha záměr sdělovat. Tady nejde o nějaký thriller nebo silný příběh a odhalení. Tady jde o stísněnou atmosféru, posunuté motivace a myšlení hrdinů v důsledku jakési nenápadně děsivé deformace systému. Pro mne velmi hluboké a uhrančivé dílo.
Ishiguro mě jako autor strašně baví - celou dobu to vypadá, že se celkem nic neděje, ale ono se toho děje strašně moc. Hned ze začátku si čtenáře upoutá zmínkou o opatrovnících a dárcích a nechává na čtenáři, aby si domýšlel, o jaký systém jde a jak asi funguje, protože jednotlivé střípky se skládají do obrazu postupně. Na to, o jak skandálním tématu kniha pojednává, tak je psaná hrozivě "obyčejně a normálně". Líčení celého systému zde vystupuje spíše jako kulisa příběhu hlavních hrdinů, kteří jsou však jeho nedílnou součástí. A o to je to celé mnohem působivější.
Skvělá sonda do alternativní historie jedné fiktivní britské internátní školy. Nenechejte se zmást anotací a některými komentáři. Opravdu to není žádná akční young adult dystopie, ale psychologickou hloubku a skryté emoce tu pozorný čtenář najde. Ishigurův pomalý styl stojí za to vychutnat až do konce příběhu.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Knihu jsem četla na doporučení, první polovina knihy mě vůbec nebavila, druhá polovina byla velmi čtivá, nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Téma velmi zajímavé..