Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
940
940
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si užíval. Snad ne ani tak obsahem, ale tím, jak je napsána a pomalu odhaluje celou pravdu fiktivní budoucnosti. Místy běhá mráz po zádech. Některé postavy překvapí. Autor si šikovně zahrává se čtenářem. Vše nazíráme pohledem vypravěčky, která nás zavádí do svého dětství a pomalu poodhaluje podstatu života svého i svých přátel.
Další SF, které není situováno do budoucnosti, úplně jsem se do té knížky přilepila. Výborný námět - ovšem pro mě příliš velká záplava zbytečných holčičích plků, tlachání o bezvýznamných příhodách, náznaky a narážky, které mohly být vynechány a nijak by to děj nepoškodilo. Smutné, beznadějné osudy, řeknete si - proč neutečou, proč se nepokusí vymanit z té mašinérie, proč se nechtějí zachránit vlastním přičiněním, někde se ve světě ztratit a skrýt... To vysvětlené není.
Překvapivě hustá síla. Zpočátku není jasné, co z toho vyleze a jestli to není jen literární odvar, ale přijde závěr a zjistíte, že vás to zabetonovalo, že to prožijete a nehodíte za hlavu, že se to v literární realitě stalo a bylo to víc než pravdivé. Vlastně se děly tak normální věci: potlačení nežádoucích myšlenek, tápání v emocích a nevědomé zraňování, mlčení o tom nejhlubším a nakonec vykonání toho, co je člověku vštípeno jako povinnost. Varování: tahle kniha vás může dost sebrat.
Nebudu psát obsah, těch je tu dost a dost. Chci popsat spíš pocit z knihy. Kazuo je výtečný v popisu prostředí a postav. Díky tomu je vše velmi uvěřitelné, ačkoliv tady jde o sci-fi. Vlastně spíše soc-fi ;-)
Pokud vás námět chytí, příběh vás zcela pohltí a na konci máte pocit beznaděje a smutku.
Chci také doporučit stejnojmenné filmové zpracování z roku 2010 ze kterého mám ještě dnes (např. scéna s lodí na pobřeží) tíživé vzpomínky.
Možné spoilery. Zajímavé čtení, kdy zdánlivě jednoduchý příběh milostného trojúhelníku skrývá podstatnější a zajímavější sdělení, která nejsou explicitně vyřčena, ale pozorný čtenář si je jistě najde. To je dle mého velké umění, nebýt doslovný, ale zároveň přinutit čtenáře k vlastní myšlenkové invenci, k pátrání, co se skrývá pod povrchem. Já osobně jsem v knize našel paralely např. k otroctví, masné výrobě (která dnes připomíná spíše koncentrační tábory), ale také ke kolonialismu, či k otázce, co je to vlastně lidství. Jsou hlavní hrdinové lidé? Na první pohled se zdá, že ano. Jejich vnitří světy jsou dojemné, hluboké, plné myšlenek. Proč ale tak trpělivě snáší svůj vlastní, děsivý úděl? Není v tom cosi nelidského? Dost nepříjemná a temná to otázka... Odpovědět si pak musí již každý sám, pokud na to má žaludek.
Zvláštní kniha. Hodně zajímavý a děsivý námět. Přestože se dobře četla, vzbuzovala ve mně jakýsi neklid, takže jsem čtení často přerušoval. Jsem rád, že jsem se k ní dostal, ale vracet se k ní nebudu. Nedokázal jsem se totiž ztotožnit ani s jednou z hlavních postav a Ruth mi byla vysloveně nesympatická. Doporučit mohu těm, kterým nevadí vážná a spíš smutná témata.
Uspokojivé.
Uf, tak tohle byl opravdu silný zážitek! Já a Kazuo Ishiguro si velmi rozumíme, i když mi jeho hutné texty občas dávají pěkně zabrat.
V případě Neopouštěj mě jde o trochu jinou love story z jedné výběrové internátní školy. Její žáci jsou od mládí bráni jako velmi výjimečné osoby, je u nich kladen důraz na rozvoj kreativity a tělesné schránky. Žijí ve vlastním universu složeném výhradně ze školy, svých spolužáků, pedagogů a školních pozemků. V této “chovné stanici” vyrůstají bez jakýchkoliv vazeb na svět venku, neznají své rodiče, sourozence ani vzdálenější okolí. Jejich “vyšší poslání” pro ně znamená velmi krutý život, zabalený do zdánlivé bezstarostné bubliny plné lží. Hutný text klade na čtenáře mnohé nároky nejen po stránce jazykové, ale především etické.
Sci-fi dějová linka zasazená do dystopických kulis udržuje stálé depresivní napětí, temnota se zaryje pod kůži a pocit prázdnoty se nevytratí ještě mnoho okamžiků po zavření knihy.
Ishigurova těžko zachytitelná kniha je plná jemných náznaků, nevyřčených vět mezi řádky i děsivé lhostejnosti k tomu, co má nevyhnutelně přijít. Kdo se na ní bude dívat z pohledu milostného trojúhelníku, bude nejspíš velmi zklamán. Kdo se ale nebude bát proniknout víc pod povrch, dostane se mu děsivé odměny.
Čtu, čeho všeho je příběh mistrovskou paralelou, jaká témata v něm hledat (etika, technika, kolonie atd.), přemýšlím o tom, náznaky zaznamenávám, ale je to spíš usilovné chtění. Prostě to tam nevidím, přiznávám se bez mučení. Námět je super, zpracování ho zadupalo do země (omluva Nobelistovi). Pokud to má být dystopie, kulhá na obě nohy. S hrdiny se ztotožnit nejde, mechanismy společnosti popsány nejsou, reprezentace kontrolních mechanismů a "zla" chybí. Nevím. Třeba jsem to jen nepochopila.
Nejpůsobivější mi přišlo zasazení příběhu do osmdesátých let minulého století a vztah dárců k sexu - - -
... a zase ty vzpomínky.
..........................
Když přijdeš ráno domů.
Sedneš si a zapneš si televizi.Venku choděj krásný holky.Začíná novej den.
No jo ale co dělat.Chce se ti spát.Občas se osprchuješ.Zatopíš v kamnech.
Holky se ti dívaj do oken.Z televize se na tě taky dívaj.No jo ale co dělat.
Chce se ti spát.
..........................
Dystopie jak víno.Mno spíš dystopie jako kulisa.Love story milostný trojúhelník alias středověk neskončil.Ale kdepak...ON trvá.Nechám vás při tom.Malujte duhu a zpívejte: že mám sukni růžovou,tydydududydy.Vám asi musím votevřít lebku nebo co.Manipulace jak řešeto.Ovce kvičí nejsem ovce.Dostaneš na prdel TY zmetku.
Téma pro pořad Tabu,že i Šmucler by depku dostal.Nejskrytější plýživej splín literatury.Zatím.
..........................
Ishiguro každopádně umí.Nejenom psát.Podmanit si.Spoutat.Rozleptat tak,že by jste do něj ani neřekli.
Mnohoznačné.Nevyřčené.Schované.
Závěr není vyvrcholením.Ne ten co si obvykle čtenář pod tímto označením představuje.Klišé se nekoná.Je to jen tušené a překvapivé zároven.Tápající.
..........................
Cimrmanovsky-Když něco víte,tak to řekněte,nebo aspon naznačte-My nesmíme ani naznačovat.
..........................
V tom to vězí.Bez emocí.Lhostejné.Mezi řádky.Dávno vyřčené.Matoucí.
Víra má mě povznáší.Malicherná domýšlivost.Důvod a účel.
Každá ovce potřebuje pastevce.Pastevec potřebuje hůl.Myslí si že mu jedna stačí.Tady je tvé místo.Vůle má nebo tvá.Někdo mi to vnutil snad.
..........................
Ishiguro Kazuo. OOOOO jak si mocný.
Tomu se říká-dostat vás na háček.Ted se s tím poper.Rozhodně vám to nebudu usnadnovat.Ishiguro má za ušima to se musí nechat.
Předurčenost.Již se točí osudí.A jak nám je to vlastně tak nějak všechno u prdele.
Takového tě udělali,takového tě chtěli.
Pouštím televizi.Hlavně že je to barevný a hejbe se to.
Chce se mi spát.
I já mám kujva duši.Neopouštěj mě.
Vynikající kniha, kterou asi jde číst dvěma způsoby. Buďto, jako čtení pro ženy či dívky - pak je vyprávění trochu vleklé a konec pokažený sci-fi linkou. A nebo lze knihu číst jako krutou obžalobu, kde je prstem a křikem a nářkem ukazováno na viníka: na lidskou ochotu podřizovat se zlu. Doporučuji číst tím druhým způsobem, i když to znamená dost hledat mezi řádky.
Dozvěděla jsem se, že autor dostal Nobelovu cenu za literaturu. Po přečtení Neopouštěj mě se nedivím, Kazuo Ishiguro už pro mne zůstane milionhvězdičkovým spisovatelem.
Fain styl, jakoby takový poklidný young adult z prostředí dystipicko-totalitárního výchovného ústavu, končící poněkud on shitty note, ostatně tak, jak tomu mělo být.
Moc se mi líbí styl, jakým Kazuo Ishiguro své knihy píše. Jenom on dokáže stvořit tolik depresivní příběh, který ve vás zanechá svíravý pocit v hrudi ještě dlouho potom, co jste knihu po jejím přečtení odložili.
Pro všechny, které kniha nebavila: Nic jste nepochopili. Všechno vám uniklo. Ishiguro nepíše romány pro profesionální plačky, Ishiguro samotu a smutek do každé věty skrývá. Tato kniha je vrcholem jeho umu, je nejdepresivnějším dílem posledních desetiletí, protože hrůzy v ní popisované nemají co dělat s neutěšenými vnějšími podmínkami, s omezujícím režimem, s arcizlouny a arcizlounkami. Za své neštěstí si v Ishigurově světě může každý sám, protože nedovoluje sám sebe pochopit.
Tohle je nejlepší kniha našeho věku.
Můj druhý Ishiguro. I když úplně jiné téma, stejný způsob psaní, jako u Soumraku dne.
Zdánlivě zcela nepodstatné události, náznaky, nedůležitá konverzace, ale psané tak, že jsme v neustálém napětí a čekáme: Teď se něco důležitého dozvíme? Tohle, co bylo právě teď řečeno, je to podstatné, co nám chce vypravěčka (autor) sdělit? A určitá netrpělivost, která nás provází celým čtením. Nejde o to, že nevíme, v čem bude zápletka. Samozřejmě, že to tušíme, hned na začátku je toho prozrazeno dost, aby bylo jasné, oč půjde. Ale celá kniha je psaná tak, že stále netrpělivě čekáme, až se dozvíme to důležité, ale my se to vlastně úplně nedozvíme nikdy. Myslím, že právě to je autorův záměr, ne nějaký nedostatek knihy. Stejně tak vytýkaná pasivita postav, jejich smíření se s daným stavem a postavením ve společnosti, nedostatek emocí - nebo spíš jejich omezení, ořezání - je jistě autorův záměr. Určitá absurdita, která právě proto z příběhu vyplyne, je to, co bylo pro mě nakonec nejpůsobivější.
Soumrak dne byl pro mě výtečný, tady mě autorovo zvláštní hodně pomalé napínání čtenáře a nejistá hra na to, co je vlastně to hlavní, trochu zklamalo. Včetně poněkud chladného konce. Na druhou stranu, právě ze stejného důvodu, trochu mrazí. Tři až čtyři, nakonec přece jen 4 hvězdičky, pro to znepokojivé téma.
„Madam se nás opravdu bála. Ale bála se nás tak, jako se někdo třeba bojí pavouků. Na tohle jsme nebyly připravené. Nikdy nás nenapadlo přemýšlet o tom, jak se budeme cítit, když nás někdo bude brát tak, jako bychom byli pavouci.“
Pomalá, do hĺbky sa zarývajúca bolesť. Asi najsmutnejšia fikcia, akú som doteraz čítala. Ako prvý som videla film a ten ma, ako jeden z mála, rozplakal.
Pre mňa zatiaľ najlepšia Ishigurova kniha.
Depresivnejsi nez na co jsem u autora zvykla, cte se to tezko, ale krasne napsane.
To hlavní, co ke knize můžu napsat bez spoilerů je, že je geniálně dávkovaná. Na podstatu věci přicházíme pomalu krůček po krůčku - tedy alespoň v případě, že jste jako já neviděli zfilmovanou verzi, protože pokud ano, kniha je poloviční vzhledem k tomu, že víte, o co jde a tím i ono dávkování vlastně mizí.
SPOILER ALERT
Jedná se o žánr scifi. Píši to záměrně až sem, protože ono je vlastně lepší, když to netušíte...
Nejvíce mě fascinuje, že někteří lidé opravdu nedokáží pochopit fakt, že naši hrdinové skutečně byli zbaveni části duše, schopnosti milovat, vzbouřit se a hlavně pudu sebezáchovy. On by totiž jinak příběh neměl logiku a to, jestli jste schopni tento fakt přijmout nebo ne bude ve výsledku hrát hlavní roli v tom, jak mocně na vás kniha zapůsobí. Za mě geniální počin...
To, co začíná jako (velmi dobře vyprávěný) příběh dětství zdánlivě obyčejné ošetřovatelky, velmi brzy přechází v napínavou cestu za pravdou o jejím osudu. Aneb jak je řečeno v doslovu: "Něco je shnilého v království Britském".
Část ze současnosti hrdinky nám už od začátku, co začneme tušit, co to tady tak zapáchá, nedává moc nadějí, že dojde ke vzpouře, doufám, že v realitě by to tak snadno neprošlo.
Co ale považuji za velmi realistické, je schopnost lidí nevidět. Nevidět nic, kvůli čemu by se museli vzdávat byť jen ždibečku svého pohodlí. A právě proto, že takové situace vidíme dnes a denně, ať už se jedná o ekologii, nebo o války, které nejsou na našem prahu, je kniha svým způsobem tak děsivá.
A díky autorovu umu skládat příběh tak zatraceně čtivá.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kazuo je skvělý vypravěč a perfektně dokáže vyjádřit emoce. Knihu jsem si moc užívala, krájela jsem stránku za stránkou, 20, 40, 100, 200... Nakonec přišla smršť a já posledních 20 stran probrečela, což se mi dlouho nestalo. Opravdu silný příběh lásky, přátelství, odpuštění, ztraceného života. Mě osobně ty "holčičí plky" jak píše někdo níže vůbec nevadily, naopak jsem obdivovala, jak věrohodně dokáže autor zachytit emoce holek a jejich psychologické hry.