Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
940
940
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go, 2005
více info...
Přidat komentář
Prázdnota těchto klonů je téměř dokonalá. Myšlenkové schéma ulpívá na zdánlivě nepodstatných maličkostech, tvořících jejich život. Nedávno jsem pořádal matčiny vzpomínky a četl po letech její rodinné historky, kterých znala fůru. Ano, to je ono. Jsme zařazeni do svých rodin, oni (klony) ne. Zabývají se nepodstatnými věcmi, jako je pohled z okna ke strašidelnému lesu. Nepadne žádné slovo o tom, jaké operace se na nich dějí. Klon prostě „dokoná“ a je... exploatován do mrtě. Je jeho konec.
Kde začíná člověk?
Ale i lidský pokus ulehčit klonům jejich život nikam nevede.
Žádná vzpoura se nekoná, jen pasivní přijetí svého osudu. A netečnost společnosti. Prázdno. Brrr, ještě že nejsem pouhý dárce orgánů! Maso.
Jsem člověk.
marně přemýšlím, za co ta Nobelovka?
dystopické téma (ne)dobrovolných dárců orgánů není nové, ani zde není nějak nově pojaté, nespolehlivý vypravěč rovněž není novinka, ani žádný další jiný přesah nenalézám: chybí cliffhangry, náhlý obrat či ostrá pointa, postavy se proti systému nevzbouří, jen se dozví více a toto zpřesnění stavu pasivně přijmou;
vyprávění mě zoufale nudilo od začátku do konce - hned na prvních stránkách se najde dost indicií a klíčových slov, aby čtenář odhalil tajemství dystopického světa, a ten je nadto dost nelogicky vystaven (alespoň mně přijde třeba neekonomické investovat do vzniku a života celého klonu, když přežije třeba jen jednu nebo dvě operace odebrání orgánů; nebo celý ten nevěrohodný systém amatérských opatrovníků, kteří nejsou školení psychologové ani zdravotníci)
Oproti filmu je kniha více promyšlená. Drobné příhody postupně skládají větší obraz charakterů a celkových pocitů jednotlivých postav. Ve srovnání s filmem to dává více smysl, lépe chápeme pocity a důvody chování, což ve filmu nebylo možné z důvodu prostoru.
Normálně mě ty Ishigurovy nespolehliví vypravěči, kterým nesmíte věřit ani slovo, baví. Ať už v „evropském“ Soumraku dne nebo v „japonském“ Malíř pomíjivého světa. Na sci-fi od něj jsem se fakt těšil. Ale tohle jsem nezvládl. Nechápu, proč mám číst sérii historek holky z internátu. A ani nerozumím tomu, jak většina z nich souvisela s hlavní zápletkou. Nebavilo mě to prostě. Námět tak na delší povídku. Dočteno napřeskáčku z povinnosti. Možná kdybych nevěděl, o čem to ve skutečnosti je, bylo by to lepší.
Kazuo Ishiguro dokáže vyvolat znepokojení ve svých dílech ....
Dílech veskrze melancholických a uvažujících - co je na světě dobré - a co ne ?
Po vzpomínkách na jiný svět v Vybledlé krajině s kopci či Malíři pomíjivého světa se na nás obrací se svými úvahami o budoucnosti ....
'Uvahami, které určitě stojí za povšimnutí - stejně jako tento příběh, který začíná pozvolna a postupně nám pokládá otázky .... a ne na všechny je tu odpověď....
P. S. Jediná pozitivní myšlenka zde zazní v písni Judy Bridgewater " Never Let Me Go "
Ovšem jak dalece se toto přání Kathy podaří naplnit, na to už vám odpoví kniha ....
Doporučím.
Nejsme náhodou všichni zavřeni v Hailshamu? Toužící najít k sobě svého Tommyho, Ruth a nějaký projev kreativity, jenž naplní naše dny. Z té paralely jejich světa s tím naším až mrazí, a je to úžasný počin člověka, že je schopen nadchnout se pro život v nalajnovaných podmínkách, které jistojistě vedou ke zkáze. Je to vzkaz nám, abychom si byli vědomi toho, co nám bylo přiděleno, přijmout náš úděl, ale zároveň cenit si každého dne a zužitkovat své nejlepší kvality, než to skončí. Některé pasáže se ovšem četli hůře, to ale záleží na pozornosti čtenáře.
Neopouštěj mě je knihou, která nastoluje více otázek, nežli dává odpovědí. Ishiguro se nespokojí s jednou narativní vrstvou, proto jich čtenáři předloží hned několik. Vším provází nespolehlivý vypravěč, který udržuje napětí. Napětí, které se ale nekoná příběhem, nýbrž formou.
Je povzbudivé číst tak mnohovýznamové dílo mezi těmi všemi po tunách vydávaných krimi/triller/horor/YA apod.
Za mě kniha, co stojí za předčení. Kdekoliv, kdykoliv.
Decentní scifi, které je více než o budoucnosti o mezilidských vztazích, dětství, dospívání a umírání. Mozaika drobných událostí čtenáři postupně odhalí celkový obraz skutečnosti a jemně ho provede tím dobrým i tím špatným, aniž by v systému došlo k jakékoli revoluci. Velmi zajímavý a netradiční počin.
Ishigurovo velmi lehké sci-fi, jehož zápletka by klidně mohla již dávno probíhat, nás přivádí ke skupině dětí, kdy sledujeme jejich dospívání, objevování lásky, světa a samotné pravdy. Nakousnuto je tu několik etických témat, které by se v podobné situaci určitě velmi řešily. Otázky lidství a duše jsou zde přítomny taktéž a jak už nám ukázaly větší sci-fi pracující s tímto tématem, jednoduchá odpověď na to není.
Nádherná a výborná kniha o přátelství a lásce, ale i spoustě dalších věcí - o etice, o společnosti o manipulaci s jedincem až po témata o svobodě jednotlivce. Nicméně stejně jako i u jiných knih od Ishiguariho, je to fantastická hra se čtenářem. Nejdříve máte pocit, že čtete scifi, pak to vypadá že je to kritika společnosti, ale nakonec zjistíte, že je to základní a niterný příběh o přátelství a o lásce. S hodnocením přicházím pozdě, ale poté, co jsem na Youtume shlédl Davida Jirsu a jeho hodnocení "Na potítku", došel jsem k tomu, že máme téměř stejný postřeh a že tento způsob zpracování je dost podobný i u "Pohřbeného obra" a stejně tak i "Kláry a slunce". Všude si s vámi hraje, všude si všímáte, že kniha obsahuje více žánrů a více témat, ale nakonec je vždy o té nejzákladnější lidské povaze. Styl vyprávění je lehký a moc dobře se to čte. Budí to empatie a rozeznívá city v nás a stejně tak nás nutí se ptát a odpovídat si na (podle mě) zásadní otázky. V žádném případě to není prázdné čtení, ale naopak je to čtění s přesahem, za který chválím.
Hluboce melancholická atmosféra vzpomínek,
v kontrastu s krutou realitou,
která je za nimi pečlivě schovaná.
Zlomyslně útočí na fantazii
a probouzí zvědavost.
Je jen na vás, jestli překročíte hranici.
Poklidný anglický venkov – místo, kde se příběh odehrává, podtrhuje klidné plynutí děje, spolu s melancholií vzpomínek to pak celé funguje trochu jako izolace, ochranný štít – před nežádoucími emocemi. Už od prvních stránek totiž cítíte ve vzduchu viset zlověstné ticho – krutého předurčení.
ONI, hrdinové tohoto příběhu, žijí izolovaně ve svém určeném prostoru, kde emoce nejsou vítány (ani vy si je neberte na výpravu za nimi) rozcupovaly by vás totiž na kousky, už pouhé domýšlení si, … znepokojuje?, bolí?. Pasivní přístup je tu tedy vítaným pomocníkem, izolace totiž umožňuje zavřít oči, před pravdou. ONI to tak dělají … nebouří se, příliš se neptají, nepátrají, jsou smíření … se svým osudem, o kterém mají ostatně jen velmi nejasné povědomí, jen rozpité kontury. A tak jsou vykořenění a pomýlení … tou nezvyklou perspektivou, která jim nahrazuje realitu.
Ishiguro svůj pečlivě promyšlený alternativní svět nepopisuje do podrobností, z mlhy vystupují jen základní obrysy, takže toho je docela hodně, co si musíte domyslet a promyslet sami (a nejde jen o alternativní historii alternativního světa). Co kdyby se totiž i věci našeho světa odehrály jinak? (aluzí na náš opravdovský svět tu je víc než dost).
Všechno to domýšlení se smyslu (středobod Ishigurových příběhů – to, v čem je opravdovým mistrem) … v tomto případě z mnohonásobných, vzájemně se překrývajících vzpomínek, je čtenářsky poměrně náročná disciplína, ale to je vlastně to, co mě na jeho příbězích nejvíc láká a baví.
Moje první kniha tohoto autora. Chvilku mi trvalo naladit se. Zdánlivě banální příhody na internátní škole stále víc a víc prostupuje temná atmosféra. Ta mě fascinovala a pohltila. Nakousl spoustu etických témat, které mají jistou obdobu i v současnosti. Docela by mě zajímalo, co ho k příběhu inspirovalo. Určitě si přečtu i další knihy.
Tenhle Ishigurův román jsem zkoušel číst již třikrát a zatím mě nikdy nedokázal vtáhnout do děje jako jeho ostatní díla. Teď jsem to zkusil po skvělé Kláře znova a konečně jsem ho - tedy se značným sebezapřením - dočetl do konce. Pro mě jednoznačně nejslabší autorův román, ale obecně asi nejpřívětivější nebo nejpřístupnější, když tedy vezmu počet hodnocení tady ale i například na goodreads, kde má suverénně nejvíc hodnocení ze všech autorových děl. Trochu to chápu, protože je to takové školní plkání a historky o dospívání, tedy o poněkud dystopickém dospívání.
Ale i tak je to podle mě, i přes to rádoby hutné téma, Ishigurův román nejslabší. Dost mě to nudilo a vlastně mi byly ty postavy tak nějak ukradené a bylo mi jedno, co se s nimi stane. Celá ta jakoby hrůza a temnota je tak nějak kýčovitě mdlá a tendenční a nějak jsem se na to nebyl schopen naladit. Závěr má docela sílu, ale zas tak moc nepřekvapí, a na Ishigura je to vlastně docela slabota. Leccos se sice vysvětlí, ale i tak mám dojem, že se tady Ishiguro nechal dosti lacino svést nástrahami tendenční sci-fi, která sice asi osloví širší publikum, především pak z řad méně zkušených čtenářů, ale která nemá, snad tedy kromě pár ryze efektních, ale ve výsledku ne nijak originálních myšlenkových konstrukcí, zas až tak moc co nabídnout
Ishigurova síla je podle mě jinde, a to ve větší snovosti a postavách takřka kafkovského ražení; v takovém tom malátném tápání bez jasných kontur jen s podtextem nějaké ne příliši jasné a konkrétní hrozby nebo naopak naděje. Tady je to spíš klasický román o dospívání s dystopickým podtextem, nebo spíš snahou o něj. Na mě to tedy ani na třetí pokus nazapůsobilo. Kdybych měl tenhle román nějak ironicky shrnout, tak bych vyzdvihl především název, ten se povedl, k tý knize jsem se už dvakrát vrátil; na tom názvu vážně něco je...
Ale abych ale jen nekritizoval, stále se jedná v rámci světové beletrie o velmi dobrý román a kdybych ho nečetl po skvělé Kláře, tak bych byl asi shovívavější, takto jsou to za mě jen silné tři hvězdy, v nejlepším slabé čtyři.
Autor je úžasný vypravěč, vyprávění Kathy H. je velice intimní, záhadné a zároveň jednoduše napsané a to tomu dodává pocit reálnosti. Ishiguro ukazuje, jak jsou lidé ochotní ignorovat nemorální věci hlavně, když jde o to, aby se jim ulehčil život, a také ukazuje, že i přes dehumanizaci dárců lidé si stále umí najít cestu k jejich lidskosti a duši.
Toto je autorovo druhé dílo, které jsem přečetla. A mohu určitě říct, že bylo velmi kvalitní. Příběh trochu zavání sci-fi, ale vlastně se odehrává v současnosti a ukazuje, co mohlo klidně nastat (a vlastně může nastat, což je celkem reálné). Vypravěčka se během svého příběhu neustále vrací z přítomnosti do minulosti, avšak v tomto díle (na rozdíl od jiných děl, ve kterých se člověk často zaplete a neví, kdy se jedná o přítomnost a kdy o minulost) se čtenář okamžitě orientuje, přechody jsou naprosto jasné a zřetelné. Autor má opravdu vytříbený smysl pro vyprávění, nezaobírá se zbytečně dlouhými popisy a nechává na čtenáři, aby si atmosféru prostředí dotvořil sám. Zároveň se celým příběhem táhne trochu tajemna a touhy po zjištění, jak to vlastně všechno je, jak do sebe zapadají jednotlivé události, které vypravěčka popisuje. Za mě dávám plný počet hvězdiček.
Nechápem, ako sa to mohlo stať, ale až kým sa mi do rúk nedostala Never let me go, netušila som, že existuje nejaký Kazuo Ishiguro. A že je to Spisovateľ s veľkým S.
Asi prvé, čo mi na jeho písaní učarovalo, je jeho majstrovstvo v práci so slovami a s vystavaním deja. Nemám rada, keď pri čítaní niečo dlho tuším a len čakám, kedy s tým autor vyrukuje alebo naopak, keď sa musím v texte vracať, lebo si už nie som istá, čo nám to kedy prezradil. Kazuo, však naozaj bravúrne pracuje s kľúčovými informáciami. Vždy, keď niečo naznačil, tak to v správnu chvíľu dovysvetlil, vďaka čomu má celé rozprávanie ten správny spád a kniha sa číta veľmi príjemne.
Čo sa samotného príbehu týka, niekoľkokrát som sa sama seba pýtala, prečo vlastne sa nám ho Kazuo rozhodol vyrozprávať. Nechápte ma zle, kniha ma bavila a fakt som si ju užívala, len sa mi tá otázka neprestala vracať. Nakoniec mi napadlo, že Kathino spomínanie možno viedlo odnikiaľ nikam, možno to bolo len nahliadnutie do dystopickej budúcnosti cez veľmi úzky priezor, no súčasne to môže byť paralela k existencii Hailshamu a vzdelávaniu budúcich donorov. Lebo aj to sa síce mohlo javiť ako nezmyselné, no zároveň to malo hlboký význam. A takisto by som sa ja zaobišla bez toho, aby som spoznala nejakú Kathy H. a jej príbeh, no napriek tomu toho vo mne zanechal celkom dosť.
Ďakujem za skvelý zážitok, pán Ishiguro.
Ako to už býva u tohto pána pravidlom, opäť bravúrne napísané, dosť depresívna téma. Musím však priznať, že zatiaľ zo všetkých kníh, ktoré som od tohto autora čítal (a čítal som skoro všetky okrem jednej), sa mi táto asi páčila najmenej, respektíve ma až tak neoslovila.
Tento mimořádně působivý román je určitě nejlepší číst s čistou neovlivněnou čtenářskou myslí a film,kritiky a komentáře si nechat až na potom.
Ishiguro nám nejprve odkrývá s mistrovskou rafinovaností dětství a dospívání hlavních postav a přivádí je do dospělosti,kdy už mají dostát své předurčené roli-opatrovat a poté darovat.V této depresivnější a zásadní části knihy cítíme soucit,smutek,tíhu konečnosti.Ale také si uvědomíme,že i naše životy řídí nějaký program,o kterém mnoho nevíme a že až přijde čas,tak nám také žádná Madam odklad nedá.Je to román o našich životech,o nás.
A tak nezbývá,než se snažit prožít svěřený čas co nejlépe/v tom nejširším slova smyslu/ a snad se i těšit z toho,že o konci našeho programu máme většinou méně konkrétní představy než absolventi Hailshamu.
“A tak mě ten pocit přepadl zas, třebaže jsem se ho pokoušela co nejvíc potlačit. Že tohle všechno podnikáme moc pozdě, že kdysi na to byl možná vhodný čas, ale my jsme ho propásli, a že na tom, jak teď uvažujeme a plánujeme, je cosi směšného, ba dokonce hanebného.”
Já nevím…trochu mě to připomnělo Čapkovo R.U.R. Ne snad hrozbou vítězství techniky nad člověkem, ale právě tou ochranou lidskosti v každém z nás, na jejíž vytrácení ve společnosti autor upozorňuje. Jen můj pocit…
Začátek knihy byl pro mne pouhou sociologickou studií do duše a pocitů adolescentů, ne a ne do knihy proniknout, ale poslední třetina…klobouček.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
(SPOILER) Pořádně nevím, jak mám knihu ohodnotit. Čekala jsem od ní asi něco jiného, než nám chtěl autor dát. Musím ale říct, že doslov knihy mi to docela hezky objasnil, takže pokud dočtete s lehkým zklamáním, jako já, doporučuji dočíst i doslov o autorovi.
Celou dobu jsem totiž čekala, že mě kniha šokuje, že přijde zvrat, nečekané odhalení pravdy. A ono tam to odhalování pravdy je, jenomže postavy se v tom ohledu chovají dost apaticky a všechno přijímají tak, jak je jim to podáno, jako fakt. Tím pádem to ani čtenáře nemůže nějak emočně zasáhnout.
A pak jsem si uvědomila, že právě to je na příběhu tak zvláštní a že to důležité je právě to, jak byly děti v Hilshamu odstřižené od reality a přitom se dbalo na to, aby věděly všechno o sobě a o tom, co je čeká až dospějí.
Co mi na příběhu začalo postupně vadit, byla hlavní hrdinka Kathy. Příběh je vyprávěn chronologicky od dětství v Hilshamu po dospělost a práci v jiném zařízení a spoustu příhod mezi tím. Vypravěčka ale stále skáče od jedné události k druhé, vždy si na "něco vzpomene". Navíc má na všechno svůj názor, ale přitom je slepá k tomu, jak to vidí nebo jak se cítí ten druhý. Všechny malicherné události rozebírá do nejmenšího detailu, ale jakmile přijde na něco podstatného, co jim bylo zatajováno, nijak jí to nezasáhne.
Celou dobu se tam také mluví o dárcovství, ale nikdy vlastně není řečeno, co přesně se jim dělá a jak.
Kdybych to tedy měla shrnout, kniha má velmi zajímavý námět, ale zpracováním a celkovým dojmem mě moc nebavila a neoslovila. Určitě si ale své čtenáře najde.
A já bych chtěla určitě sáhnout ještě po jiné autorově knížce.