Neopouštěj mě

08.09.2019

Jajaj četla jsem na sílu.to bylo tak brutálně bez děje až mně to skoro utrápilo.vybrala jsem si knihu, jelikož se mi líbil autorův Soumrak dne, navíc se mi hodila do čtenářské výzvy... nejdříve jsem měla pocit, že to může být fajn... internátní škola apod....ale ono to plynulo...a prostě skoro nic...uf uf uf.jsem ráda že jsem u konce

07.09.2019

Plytká kniha, která zklame. Přečteno jen kvůli Čtenářské výzvě 2019. Jinak bych odložila. Zcela se ztotožňuji s komentářem Eubii!

08.08.2019

Nutno konstatovat, že většina mého zklamání a jakéhosi pocitu nenaplnění vychází z očekávání, s nimiž jsem se do knihy pustila. Recenze po internetu i na obalu hlásaly dojemný, hluboce procítěný příběh, při němž nezůstane oko suché, do toho stačila zmínka o dystopii, papírová stuha s oznámením o Nobelově ceně, a už jsem si od Ishigura slibovala hory-doly. Ač mě to mrzí, tak se nedostavily ani hory, natož doly.
Čtenář je hned od začátku seznámen s tím, že ve světě Neopouštěj mě něco není v úplném pořádku. Opakující se pojmy dárců, opatrovníků a mnohé další již od prvních řádek naznačují, že právě tato slova budou hrát v příběhu klíčové role, o nichž se, s největší pravděpodobností, postupně dozvíme více než při prvním setkání s nimi. Právě to jsem od knihy očekávala, a právě v tom jsem se tak nehezky sekla.
Od první kapitoly jsem měla jakousi nejasnou představu, jak by to všechno mohlo být a celou dobu jsem se vysloveně těšila, kdy mi autor moji myšlenkovou bublinu očekávání nemilosrdně praskne a postaví mě před něco mnohem hlubšího, co se v na první pohled mělkém příběhu ukrývá. Pro mne ovšem Neopouštěj mě zůstalo až do konce právě zmiňovaným mělkým příběhem. Někdy v polovině čtení mi mohlo dojít, že žádné velké rozuzlení se nekoná, ale stále jsem naivně otáčela další a další stránky, napjatě čekala, a nakonec se nedočkala.
Musím se přiklonit k názoru o psaní stylem dívčího románu, v jistých pasážích knihy jsem opravdu přemýšlela, jestli jsem nevzala do ruky nějaký jiný titul, než jsem měla v úmyslu. Slzu jsem neuronila vskutku ani jednu. O konci jsem měla ve své podstatě naprosto jasno hned na začátku. Přesto jsem knihu přečetla za necelé dva dny. Autorovi tedy nemůžu upřít schopnost udržet čtenáře při chuti číst dále, ač v mém případě tato chuť pramenila výhradně ze zoufalství odhalit v tomto díle něco více, po čemž jsem s otevřením Ishigurova románu toužila. Touha však zůstala naprosto nenaplněná.
Myšlenka přitom není vůbec špatná, ale dle mého názoru nedostatečně rozvedená. Skoro jako kdyby člověk pročítal jen poznámky, nebo ne až tak podstatné pasáže, k dílu s obrovským potenciálem.

30.07.2019

Tak tohle byla chyba. Nalákal mě popis, jméno autora, od kterého jsem chtěl něco zkusit přečíst, a zejména štítky antiutopie a dystopie. Nic z toho nesplnilo mé očekávání a stále přemýšlím, zda neodebrat ještě jednu hvězdu. Nadšené kritiky nechápu, styl vyprávění je bez příběhu, bez linie, autor popisuje zejména pocity a reakce hlavní ženské postavy, vše je viděno jejíma očima. Popisuje vztahy k ostatním lidem / spolužákům, vztah a rivalitu s „nejlepší“ kamarádkou, vše z mého pohledu extrémně nudné a zoufale tragické. Připadal jsem si, jako když čtu nějaký dívčí román (na tom jistě není nic špatného, akorát se nepovažuji za cílovou skupinu). Dystopický a antiutopický motiv je zoufale nezajímavý, nic co by čtenáře nějak ohromilo, nic co by sneslo srovnání s ikonami žánru: 1984, Konec civilizace a 451° Fahrenheita. Orwell, Huxley a Bradbury by se potrhali smíchy. Úplně mě potom zabil doslov k českému vydání, který obsahuje dnes snad povinné „vysvětlení“, jak autorova vize chytře kritizuje institucionální rasismus a odmítání migrantů. To snad autor doslovu ani nemohl myslet vážně. Ty dvě hvězdy dávám za jednoduchý styl psaní, text alespoň odsýpá, když už nebaví.

24.07.2019

Neopouštěj mě, je velmi silný příběh, jenom pro ty, co jsou připravení na bolest. Tahle kniha je jedna z nejsilnější, nejbolestivějších, co jsem kdy četla. Utopický svět, kde každý život nemá stejnou hodnotu. Což je samo o sobě zajímavé pomyšlení. Jsou tady někteří, kteří již od narození nejsou chtění, a tak jsou velmi dobře vychovávání k tomu, aby se jednoho dne stali dárci orgánů. Je to děsivé a fascinující zároveň, člověka to musí alespoň na chvíli napadnout, jestli to náhodou nedává smysl. Ale tady potkáte jedny z nich, těch, co jsou od narození určeni k smrti, vůbec nemají na výběr to nějak změnit. A tak moc mají důvod, proč žít, tak se rozhodnou bojovat o možnost dokázat, že jsou prostě lidé. Povede se jim to? Hádejte nebo si to raději přečtětě.

15.07.2019

Hned na začátku knihy nám vypravěčka sdělí, že dělá opatrovnici dárcům. Řekne to jako by každý věděl, o co jde, a pokračuje ve vyprávění, aniž by to dál nějak rozváděla. Čtenář (správně) tuší něco nedobrého a čeká, co se bude dít. Jenže ono se celou knihu nezačne dít nic, jen se tu a tam objeví podobné náznaky a teprve až skoro na konci do sebe všechno zapadne.
A možná, že je to právě ona rozvláčnost vyprávění „milých pokusných králíků“, která čtenáře tak irituje (jak je vidět z komentářů) - jejich odevzdanost svému osudu v nás vzbuzuje etické otázky (a vykřičníky), které se nás ještě dlouho nechtějí pustit.
V doslovu se dozvíme, že téma knihy je zároveň metaforou na aktuální britská témata, která hýbou veřejným míněním. Nechci prozradit víc, než je v anotaci, tak si zbytek musíte přečíst sami.
---
„Když jsem tě ten den pozorovala, viděla jsem, jak rychle přichází nový svět. Mnohem vědečtější, výkonnější a tak. Víc nových metod k léčbě starých nemocí. To bylo dobré. Ale byl to drsnější, krutější svět. A já viděla holčičku s pevně zavřenýma očima, jak si tiskne na prsa ten starý svět, o kterém v duchu ví, že už nemůže dlouho existovat, drží ho a prosí, aby ji neopouštěl. Nešlo ani tak o tebe a o to, co jsi dělala. Ale já viděla tohle a nikdy jsem na to nezapomněla.“

15.07.2019

Škoda, že zrovna u téhle knihy je opravdu obtížné se vyhnout spoilerům. Volné, rozvážné tempo vyprávění, ve kterém se dozvídáte zneklidňující informace jakoby mimochodem, vydrží od začátku do konce. Když už vlastně tušíte, na co se máte připravit, motivace k dalšímu čtení se trochu ztrácí; příběh samotný je (úmyslně) poměrně triviální. Neopouštěj mě je výborná kniha, na kterou nezapomenu a která nastoluje zajímavé etické otázky, jejichž zodpovídání nechává na čtenářích. Jen to, podle mě, není úplně snadné a hladké čtení.

03.07.2019

Na tomhle příběhu je cosi zvláštně intimního, na tom, jak minimalisticky a nenuceně plyne. Kathy mě nejednou přiměla aplikovat svoje vyprávění i na jedno období v mém životě, kde jsem se ocitl v čemsi, náznaky podobnému (jak je ostatně Ishigurův záměr: poukázat na naše tendence a zvyky, které jsou univerzální ve všech kulturách, u všech lidí) Tommyho pozici, bloumajícího a jiného, ale talentovaného - kluk, co vás zaujme, ale nakonec... zatímco Kathy je praktická a má pro vás vždy radu, i když ne vždy řekne přesně, co si myslí a ani její život není to, čím chce, aby byl, ale možná, že vlastně ani nemáme na výběr, jsme ve víru událostí, které nás sami strhávají. Kniha o nenaplnění, tápání a neodvratitelnosti denního chleba. Ale proč nemít radši alespoň to málo? A nebo je lepší skončit tak, že nemáte nic? "Nemám nic, ale i to jste mi vzali." -D.M. Zvláštní myšlenky. Přimělo mě to hodně přemýšlet v kontextu vlastního života. Má to neuvěřitelně hlubokej ponor (což jako vodnář potápějící se do hloubek oceňuju), když se napojíte na ten flow myšlenek, skvěle vás to unáší a díky svojí nenucenosti to ani nepůsobí jako hra na city, je to jen další drobná část života, která vám zlomí srdce, co už je ale tak dolámaný, že na tom vlastně ani nesejde, je to jako šlápnout na rozšrotovanou plechovou hračku. Ishiguro má hodně do sebe, ale je to všechno jen v náznacích, mezi řádky, přesto tak povědomé.

11.06.2019

Tak tohle mě po vynikajícím Soumraku dne dost zklamalo. Námět je zajímavý, je to ale hrozně zdlouhavé, skoro bez děje. Pomaličku vás to někam vede, zřejmě k očekávanému finálnímu odhalení. To se ale nedostavuje, jelikož vy to už stejně dávno všechno víte.
Postavy jsou neskutečně pasivní. Přestože jim jde doslova o život, nepodnikají vůbec nic, aby se zachránily, a to i přesto, že jim v tom nikdo nebrání. Takže vám zbude vlastně jen story o dvou "nejlepších kamarádkách" z internátní školy a jedna tragická studentská láska, kterou ale nikdo zas až tak tragicky nebere...
A to jsem tedy čekal víc.

30.05.2019

Autor má dar vyprávění, v náznacích, vzpomínkách a hlavně pomalu se odvíjející děj této krásné knihy, který by mohl v některých liniích více rozvinout. Kathy, která nás provází svým životem a vzpomínklami s přáteli Ruth a Tommym popisuje dětství v internátní škole Hailsham, sny, naděje, radost z maličkostí, nevědomost a nenásilná příprava vychovatelek na to, že se z nich stanou "Dárci". Právě po odchodu do Chaloupek mi chybělo, kde se naučili běžnému životu, když z důvodu zdraví žili v izolaci. V závěru , kdy se z nich stanou "Opatrovníci" a "Dárci", z knihy bytostně vychází jejich pasivita, žáden vzdor, pouze odevzdanost a smíření se svému osudu, protože i jejich poslední naděje - odklad je pouze sen.
Tuto knihu si budu často v myšlenkách připomínat a to nynějším způsobem života, kdy se řeší eutanázie a pokusy s klonováním jsou také. Vědci by si měli uvědomit, že naklonovat pouze části je možné, ale naklonovat člověka? Bojím se jako člověk, protože sobecké vědecké ego půjde s pokusy dál a dál.

19.05.2019

Mé první setkání s autorem a musím na začátek říct, že jeho tvorba má obrovský potenciál. Napříč tomu, že jsem knize dala tři hvězdy, si myslím, že jde o skvělého autora. Tento společensko dystopický román jen pomalu rozkrývá o čem vlastně je a jak by mohla vypadat naše budoucnost. Pro mne byl příběh až moc pomalý a možná ke konci takový nicneříkající. Autor se ale dotkl mnoha témat, které s námi rezonují dnes a to dost oceňuji.

16.05.2019

Po této knize jsem šáhla díky čtenářské výzvě. Ze začátku jsem měla docela problém se do ní začíst, nicméně mě to s každým dalším náznakem „něčeho“ přimělo číst dál a dál. Od konce knihy jsem však čekala víc. To odevzdání se jednotlivých postav přidělenému osudu mě docela deprimovalo. Styl psaní K.Ishigura je pro mě nový, ale zaujal mě natolik, že zvažuji, kterou knihu tohoto autora si v budoucnu ještě přečtu.

11.05.2019

Polamal si mi srdce Kazuo.. by ma zaujimalo ci len zenske maju take sprosto komplikovane priatelstva.. mozno dystopia malo vysvetnena to ano , mozno ze nakoniec ani tak nezalezalo na prostredi, ale vztahoch medzi nimi troma a tie boli vykreslene podla mna dokonale. Mne taketo very soft scifi vyhovuje...

09.05.2019

(SPOILER) Těžké téma, ve kterém se dá najít hodně paralel a odkazů. Při nejasnosti, mnohoznačnosti vyprávění (zřejmě typicky ishigurovské) těžko říct, na co všechno autor narážel. Nedohledné konce technického vývoje a etické problémy s ním spojené, reminiscence britského postoje vůči koloniím nebo současným přistěhovalcům, příslovečný britský odstup a vědomí povinnosti, to všechno tam může být. Četlo se mi příjemně plynule a snadno, ale spokojená nejsem. Na to, že je román v základu dystopický, má hodně much.

Dál budou SPOILERY (nicméně v anotaci Arga jsou větší).
Dystopie potřebují kontrolní systém. Tvářit se, že systém poddané nehlídá a oprávněně spoléhá na jejich pocit odpovědnosti, aniž má donucovací aparát nebo tvrdou indoktrinační výchovu, jde proti logice lidského jednání.
Obecně mi přijdou postavy psychologicky nevěrohodné. Studenti, kteří znají jen realitě vzdálené prostředí, odcházejí jako sociálně zdatné osobnosti s normálním povědomím o fungování rodiny a světa venku. Děti z dětských domovů by mohly vyprávět. Nejsou si jisté vlastním statusem a nevědí, kam se s otázkami obrátit, přitom s nimi stát zjevně koresponduje. Postavy načrtnuté a s výjimkou Ruth s nejistými vlastnostmi, ale vzdělané a inteligentní, se nesnaží vyhnout očekávanému ani nepáchají sebevraždy a netrpí depresí ani vztekem. Absence emocí je přitom postihla až v dospělosti, dětství je popisováno dost pestře. Taková míra neurčitosti a apatie potřebuje důvod, který jsem se nedozvěděla. Nevylučuju, že to má být třeba nástin budoucího globálního vývoje, kde je totální kontrola tak samozřejmá, že nestojí za řeč. Možná. Ale spokojená nejsem.

09.05.2019

Za mě opravdu krásná a silná kniha. Jak kdybych tam byla s hlavními postavami a prožívala to, co oni. Styl psaní se mi líbil, to pomalé plynutí a postupné odhalování pravdy, náznaky... Vrtalo mi hlavou, k čemu vlastně galerie je a přemítala jsem, jak to vše vlastně dopadne. Teď už to vím a příběh ve mně ještě chvilku zůstane.

29.04.2019

Hmmm, zvláštní kniha. Začátek, který líčí život adolescentů v internátní škole, je trochu nezáživný, ale asi přesně vystihuje citové prožívání těch dětí a náctiletých - o to nejspíš autorovi šlo. Z náznaků o dárcovství se dá brzy odhadnout, o co jde a kam příběh směřuje. SPOILER: Je to ale právě ta strašlivá pasivita a neschopnost vzepřít se osudu, co mi utkvělo nejvíc a proč se mi nedaří knihu vyhnat z hlavy. Dají se lidé takhle výchovou naprogramovat, aby přijali svoje předurčení? Bohužel asi ano.

04.04.2019

Knihu jsem si vybrala díky výzvě a celkem vysokému kladnému hodnocení. Příběh plyne pomalu a je psán jemně bez velkých zvratů a šoků. Postavy se snaží vymyslet nejrůznější teorie jejich vlastních životů a děje kolem nich. Asi jsem čekala více boje za vlastní život než pouhé smíření. Ani po odhalené pravdě se v hlavních postavách neobjevila touha dělat něco víc. Což mě trochu zklamalo. Kniha je psaná pěkně, ačkoliv z počátku jsem měla trochu potíž se začíst. Nejméně mě zaujala část v Chaloupkách a nejvíce jsem doslova hltala konec knihy, kde na poslední chvíli došlo k vysvětlení všech "záhad", které hlavní postavy celý jejich krátký život provázely.

01.04.2019

Má třetí kniha od K.Ishigura a musím konstatovat, že jeho styl psaní je opravdu velmi osobitý. Vyprávění věrohodně kopírující fungování paměti, která si nejistě vybavuje zamlžené minulé zážitky a díky asociacím skáče z jedné události na druhou ... budování atmosféry něčeho tajemného pomocí neostrých náznaků, přičemž si vyprávění stále zachovává poklidnost bez jakýchkoli dramatických zvratů ... smířlivé a pasivní postavy ve vleku událostí, které nerevoltují a nesoudí, jen přijímají nevyhnutelné, nanejvýš kultivovaně a zdvořile pokládají otázky.
Je tu sice téma, z nějž by se jistě dalo "vytěžit" napínavé a srdcervoucí drama, ale to by jej nesměl psát jemný mistr antiakčních příběhů (s téměř podprahovým emocionálním dopadem), kde se vše podstatné děje v neviditelné bažině pod povrchem.

28.03.2019

Pomalý rozjezd a pomalé vše, příběh se táhne jako sirup a máte čas o všem přemýšlet a propojovat. Dávám 90%.