Nokturna
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473794/bmid_nokturna-L3g-473794.jpeg
4
205
205
Soubor novel nazvaný Nokturna a opatřený podtitulem Pět příběhů o hudbě a soumraku patří k vrcholům Ishigurova díla. Pětice volně propojených příběhů, odehrávajících se v Benátkách, Londýně, západoanglickém Herefordshire a Beverly Hills, vypráví o lásce, hudbě, úspěchu a životních selháních – a Ishigurovy postavy se nám v nich představují ve chvílích náhlého prozření či formativní životní krize. Autor tu znovu osvědčuje svůj jedinečný cit pro střídání nálad, zachycení nejjemnějších emocí a především pro plynutí času; to vše je přitom podáno vytříbeným, soustředěným stylem, prosyceným stoicismem a nostalgickou rezervovaností. Jednotlivé příběhy knihy nejsou nijak vyhrocené, spíše zvláštně zklidněné, komorní – jde skutečně o nokturna, tedy kompozice spíše poklidné povahy, částečně smířené s tím, že den už uplynul, že za chvíli vše pohltí noc. Přesto jako by v těch uspávajících tónech probleskovala jakási naděje: že až nazítří přijde nový den, bude jiný než ten, který se právě skončil. Jasně si uvědomujeme, že není důvodu, aby tomu tak bylo; víme (podobně jako protagonista titulní povídky Ishigurovy knihy), že ta naděje je klamná. Lze se však ponořit do noci v hluboké beznaději?... celý text
Přidat komentář
Pět zajímavých příběhů o hudbě, muzikantech a nejrůznějších formách přežívání na hraně, které se s životy muzikantů pojí, pokud tedy nepatří k tomu šťastnému jednomu procentu z nich.
Mám rád hudební povídky. Nokturna se vám budou číst dobře, zápletky nejsou složité, i když někdy trochu potrhlé. (Mimochodem - moje žena odmítla povídky číst, protože jsou o lidech postižených životními prohrami.) Především to jsou povídky o hudebnících hledajících životní šanci na počátku své kariéry. S tím souvisí i množství pochyb a nejistot, které do jejich života vstupují.
Ishiguro se v dětství dostal do Anglie a chodil prý do kurzů tvůrčího psaní, kam chodil i Rushdie. Je to někdo, koho můžeme označit za japonského Anglána. Spíš Angličan než Japonec. Podle jména však Japonec...
Vyrostl jsem na hudebních povídkách Josefa Škvoreckého. Jeho hrdinové procházejí skrze hudbu těžkými životními zkouškami. Jejich hudba je nezřídka hudbou zakázanou a vede je někdy až na popraviště. To Ishiguro nezná. I Škvoreckého postavy se umí zamilovat a rozejít, ale provozují svou hudbu za cenu rebelie. Naši hudbu také zakazovali, stříhali nám dlouhé vlasy a posílali nás do věznice.
Po Ishigurových povídkách vám zbyde jen pocit životní neurčitosti. Umění tuto neurčitost vyjádřit písmem. Je to právě ten pocit nad tím, zda si dát udělat plastiku obličeje či ne, nebo jestli si zahrát žido-negerskou hudbu v okupované zemi. Tomu se říká touha po svobodě.
Naprosto souhlasím s uživatelem Jazzminator!
Pět hezkých povídek o hudbě a lásce.
Mně se tyto povídky hodně líbily, zvláště ta první! (Myslím, že to byla ta s kytaristou? Doma se na to juknu.)
Všechny se mi líbily, ale také jsem čekal na nějaké propojení, i menší by bylo fajn.
Tak jako tak, doporučuji přečíst, pokud máte náladu na takovou (všelijak) oddechovou knížku! :)
Pět povídek o hudbě a lásce, ale také o problémech ve vztazích či neschopnosti se v životě prosadit.
Ačkoliv byly povídky samy o sobě zajímavé, čekala jsem, že časem dojde k nějakému jejich propojení a závěrečnému rozuzlení knihy jakožto celku, bohužel však povídky zůstaly takové roztříštěné, jakoby byly pouze náznaky větších nedokončených příběhů ...
Modročerná obloha nad hlavou,
hudebník,
jež hraje na harfu bez strun.
Osamělé pouliční osvětlení
odrážející se v hladině vody.
Možná slyšíte hudbu, možná ne...
Přesně takhle bych si přála se zamilovat. Tak, jak zní skladba s náladou krásné noci a obrazem noční krajiny. Tak, jak Kazuo píše. Magičnost příběhů, jejich nostalgie a mystično, zvláštní spojení reality a nadpozemskosti. Přijetí osudu, který není nevyhnutelný, bloudící postavy, které hledají své místo na zemi a domov, vidina naděje odcházejícího dne a nadcházející noci s očekáváním, že se něco zlomí, ale rozpustí se stejně jako soumrak. Kompozice, která mi v mysli doznívá ještě dlouho poté.
Bylo to mé první setkání s autorem a říkám si, jak to, že jsem ho tak dlouho odkládala, ale zamilovala jsem se hned. Kniha, která stylem, tématem, prostředím, atmosférou, emocemi i myšlenkami přesně sedla mému srdci, nitru a mysli. Přála bych si v ní zůstat ještě o něco déle. Ponořit se do těch jemných, ladných a laskavých tónů, které objaly mé uši i srdce.
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslela, že Kazuo je težký, hutný spisovatel, leč opak je pravdou. Žádné hříčky, kudrlinky a květnatost, metafory, hluboké myšlenky, výrazná gesta a rozervané postavy, používá jemnost, věcnost, úspornost a střízlivost, lehký humor a jednoduché, avšak působivé vyprávění a pointy. Píše lehce a nevyhroceně, přesto sděluje velké a emocionální lidské příběhy. Čekala jsem nálož japonské literatury, ale záhy mi došlo, že je vlastně Brit, přesto tam jakýsi nádech "japonskosti" je a ve spojení s britským a jeho jedinečným, osobitým stylem psaní je to geniální.
Miluju povídky a ty Kazuovy jsou bez přehánění zatím snad ty nejlepší, co jsem četla. Nejvíc se mi líbila povídka Malvern Hills, ta byla úžasná. Nevím proč, ale celkově mě nadchla, příběhem, atmosférou, prostředím a zůstalo po ní ve mně zvláštní tajemno, klidno a srdečno.
Jsem zvědavá na jeho ostatní knihy, které mě teď nemohou minout. Mám pocit, jako bych byla doma, literárně i mentálně. Byla to láska na první pohled - a přečtení - a já doufám, že na věčné časy.
Opět jsem se nesešla s většinou - hodnocení v modré a já jsem naopak nadšená.Kromě prvních dvou slabších povídek jsou obzvláště poslední dvě opravdu skvělé.Nečekané zajímavé počteníčko, které doporučuji ale asi spíš hloubavějším čtenářům.
Už delší dobu vím, že Kazuo Ishiguro mi přirostl k srdci. A díky doslovu v této knize jsem možná i zjistila, proč tak moc. Absolvoval kurz tvůrčího psaní pod stejnými lidmi jako můj další milovaný autor, Ian McEwan. Oba jsou přitom jako nebe a dudy, a přesto mě hodně baví, každý svým vlastním přístupem. K doslovu ještě musím dodat, že mě až překvapilo, že pan Ladislav Nagy úplně opominul roli žen v této knize. A to prosím nejsem žádná feministka, nebo tak. Ale ta role žen v téhle knize mi přijde strašně důležitá. Bez nich by hlavní postavy příběhu vůbec nepromlouvaly a jakkoli jsou hlavní postavy bloudících, neukotvených poutníků důležité, stejně tak jsou důležité i postavy oněch žen, které přeci také tápou: jedna přichází o manžela, druhá se velmi změnila, i díky přístupu manžela, třetí ztratila chuť radovat se ze života, čtvrtá je sice slavná, ale sama neví proč, a pátá se domnívá, že má talent, ale nijak jej nevyužívá. Jsou stejně tak ztracené jako ti muži. Možná víc. Nevím, proč to tak silně vnímám, asi proto, že jsem také žena? A také ve věku, kdy člověk na sobě pozoruje změny nejen fyzické, ale především psychické, prostě na řadu věcí se už člověk dívá jinak? Fascinuje mě, jak je Ishiguro vykreslil a také jak málo stačí, aby člověk někomu ublížil, a hlavně slovem. Nějak mi to i připomnělo Muže, kteří nemají ženy od Harukiho Murakamiho, což bylo tedy silnější kafe. Příběhy jsou poutavé, jemně plynou, překvapilo mě, že jsem se u dvou z nich i řádně pobavila (fialový deník a hotel), kniha se mi četla moc hezky, naději na nové zítřky však ve mně neprobudila, a to byl hádám i její účel. Jak všichni víme, naděje je potvora a není moc dobré na ni spoléhat.
Povídky mi velmi sedly. Necítila jsem ani tak melancholii jednotlivých "hrdinů" jako spíš naději v každé jedné povídce.
Špatné to jistě není. Jen melancholie vztahových zkrachovalců či celebrit mě nikterak za srdce nevzala a po pár dnech jsem nevěděla o čem to bylo. Druhá povídka mi trochu evokovala Roalda Dahla . . .
Pod povrchem je znát napětí, náladu autor ovládá excelentně, téma hudby mě nalákalo, ale je to málo - byť jsem si pouštěla mnohé skladby jako kulisu :o)
Vesmich a buitenlander můžu podepsat!
2/3
Sednul mi každý z příběhu. A sednula mi myšlenka, že se nejedná o uzavření kompletní. Jako kdyby se uzavřela jenom nějaká z podzápletek, protože jednotlivé příběhy jsou vlastně jenom výseče. Výseče života...proto povídky na první pohled působí neuzavřeně. A mě se to moc líbilo. Takhle napsané. Tohle se moc povedlo. Kdo to nemá rád, tady bude trpět jako zvíře! A povídky? Trochu jsem se rozepsala tam, kde je k tomu místo určené :)
4,5/5
Geniální povídky! Užíval jsem si, jak z té všudypřítomné melancholie probleskuje groteskní jednání a dialogy postav. Tohle se Ishigurovi opravdu povedlo.
(čítané v ang. jazyku). Pozitívum knihy je, že je v nej len 5 poviedok. Sú si v niečom výrazne podobné, a neviem, či by kniha zniesla ešte ďalšiu stránku. To je pozitívna kritika, jeden z predpokladov kvality je vedieť, kedy skončiť, hlavne, keď ide o zbierku, kde sa vždy dá ešte niečo doplniť. Dôležité je neodkladať knihu po prvom príbehu, pretože ďalšie tri poviedky sú kvalitou úplne inde. Ten skok ma až zaskočil. Najviac na mňa zapôsobila poviedka Come Rain or Come Shine, ktorá v sebe naozaj mala "hudbu," jej atmosféra na mňa fungovala podobne ako intímne, hudobné dielo.
Posledná poviedka však u mňa zanechala hroznú pachuť a nebyť spomínanej druhej poviedky, úplne by som zabudol, čo som čítal.
Každá kniha, metodika, esej, na tému tvorivého písania, či ide o "artových" spisovateľov a pedagógov ako "Gardner" či dokonca "brakových" ako S. King - všade autori hovoria, aké dobré je pre kvalitu diela urobiť akýsi "rešerš", (napríklad vedieť, ako fungujú zbrane, keď popisujem balistický test v detektívke.) Toto Ishiguro maximálne zanedbal, a niekto s hudobným vzdelaním sa na poslednú poviedku pozerá ako na nepodarený sloh. Mohol si pozrieť aspoň jeden hudobný "masterclass" na youtube :) ,(nechcem spoilerovať.) Veta "When you played Rachmaninov.....it was love..." (parafráza) sa skôr hodí do nemeckého filmu v stredu o 21:00. Nielenže to bolo lacné, podobné vety, či ukryté "významy" alebo aj nevyrieknuté, nepopísané "hodiny čela" nielenže ubrali poviedke na uveriteľnosti (čo nevadí), ony ju urobili nechcene absurdnou. Psychologický efekt, ktorý inak mohla mať sa tak úplne vytratil. Pokiaľ chcete odchádzať od knihy nadšení, poviedky "Come Rain....," "Nocturno".... a "Malvern Hills" majú určite obrovské čaro (pre mňa presne v tomto poradí, za každú jedna hviezda :) ), ale krajné dve akoby boli od iného autora. Jediné, ćo mali spoločné s ostatnými, bol veľmi pekný, jednoduchý jazyk. To nie vždy stačí. Ale vždy je to subjektívny komentár, narozdiel od kvality autora, tá nie je len subjektívna.
Moc se mi povídky líbily, možná proto, že mám blízko k hudbě, možná proto, že jsou takové náladové, "neukončené", často téměř bez děje a přesto vás pohltí, přesto ve vás něco zanechají...
Proč se mi líbila? Tahle útlá knížečka je souborem nekolika milych povídek o lidech a hudbe. Povídky mi prisly trosku v oparu tajemna, ale pritom se tam nic nerealneho nedelo. Poslouchala jsem u toho vsechny zminene pisnicky a plula jsem na vlnach slov. Nejvíc jsem si uzila povidku o nadejnem muzikantovi, ktery nebyl moc pohledny, proto se rozhodlo, ze pujde na plastickou operaci. Cela hlavni zapletka byla dost legracni a ja se dost nasmala. Tohle cteni jsem si uzila, bylo jako pohlazeni a nalakalo me ke cteni dalsich Izighurovych knih. Na druhou stranu musim priznat, ze ikdyz se mi kniha moc libila, nezdala se mi byt majstrštykem nositele Nobelovy ceny za literaturu. Ale tesim se az na nejakej takovej narazim. Uz jsem si nejake dalsi jeho knihy vyhlidla: Kláru a Slunce a Pohřbeného obra.
Je jich pět a jsou to jen krátká zastavení,
jen taková zajímavá intermezza,
a přesto bilancují životní plány a předsevzetí,
vzpomínají na dávná pohnutí mysli,
ale hlavně na okamžiky zjištění …
„Hele, díky, ale tohle není úplně můj žánr.“
které platí nejen pro hudbu.
A tak se životní plány bortí,
pohřbívají staré sny,
ožívají nová předsevzetí,
smutné myšlenky střídají bláznivé nápady,
a všemu vévodí – pocit ustrnutí –
Ishigurovy hořkosladké balady dokáží vyvolat opravdu zvláštní pocit ...
„Zvláštní úsměv, který ke mně vrhla přes místnost naprosto bezdůvodně, prostě jen tak.“
… a „najednou mi přišlo, že vidím podstatně jasněji“.
Ani nevím proč jsem si to půjčil.
Kvůli jménu,ano, četl jsem Pohřbený obr i Neopouštěj mne.
Nokturna..... několik povídek o ..... ničem???
Nejsem hudebník,nikdy jsem na nic nehrál ( no tak jo,deset minut na kytaru a celý život manželce na nervy.),po třech povídkách jsem chtěl čtení nedokončit.
Jenže to nešlo.
Ishiguro je vynikající vypravěč, povídky sice začínají,ale nekončí a mi to vůbec nevadilo.
Nechal jsem se unášet pomalým, stylisticky dokonalým vyprávěním o setkáních... které pominuly a něco zanechaly .
I ve mně.Nevím co, ale bylo to hezké.
Určitě nadprůměrné povídky. Komorní příběhy setkání a míjení. Melancholické a lehce tajemné. Doporučuji.
Ishiguro má neskutečnou výhodu v tom,že je skvělý spisovatel...do zdánlivě banálních povídek dokáže dostat zajímavá témata k zamyšlení
Pět delších povídek s rozdílným námětem, a přesto mnoha společnými body. Jejich vypravěči, ovládající hru na některý z hudebních nástrojů, nejsou snad přímo zkrachovalci, ale v životě se jim příliš dobře nevede. Lásky (vlastní i jen přítomné v jejich akčním radiu) mizí, peněz se nedostává, profesní úspěch nepřichází. Navzdory tomu je ale jako potížisty vidí spíš jejich okolí, zatímco oni věří v obrat k lepšímu.
Podobně jako u Ishigurových románů nelze očekávat jasná vodítka. Děj začíná, a může se zdát, že se bude odvíjet podle obvyklých literárních schémat. Jenže autor přihazuje postavy a okolnosti, které vyprávění obracejí do nových směrů. Jaká tedy vznikne zápletka? A co víc, přijde rozuzlení? Mně stačilo sledovat postavičky pohybující se v ohraničeném světě vlastních představ a postřehů, jejich zvídavost, smutek i (převažující) sympatickou poťouchlost.
Kazuo Ishiguro píše specificky, ale nikdy, zdá se mi, dvakrát stejně. Tahle knížka je v porovnání s jeho rozsáhlejšími texty oddechová, ale stejně podprahově nabitá tématy, jimž tentokrát dominují mezilidské vztahy.
Část díla
Come Rain or Come Shine
2009
Malvern Hills
2009
Nokturno
2009
Serenáda v E moll / Zpěvák cajdáků
2009
Violoncellisté
2009
Autorovy další knížky
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
(SPOILER) 70% - Na povídky svého oblíbeného autora jsem se těšila, zvlášť s vidinou že budou o hudbě, hudebnících a lidech milujících hudbu, ale sbírka mě zas tak moc neoslovila. A ani vlastně nemyslím, že by to bylo tím, že hlavní protagonisté se jen tak potácejí životem, ač často mají hudební talent, není mu popřáno řádného sluchu od okolního světa, a často se jen stávají vedlejšími postavami v příběhu někoho jiného. Ony ty povídky povětšinou mají jeden či dva naprosto skvostné momenty, až zdrcující svojí absurdností, že jsem se často nahlas smála, ale když jsem pak čekala nějaké vyvrcholení, rozuzlení, závěr, autor povídku náhle utnul a zkrátka vždy mi tam chybělo pár stránek navíc, kde bych strávila to nakousnuté.
V Serenádě v E moll se tak polský kytarista Janek pokoušející se uplatnit v Benátkách stává svědkem bolestivého rozchodu postarší hudební hvězdy (kterou za železnou oponou Jankova matka poslouchala pořád dokola, až ho i Janek začal považovat za slavnějšího, než asi objektivně byl) s manželkou, která ho kdysi jako jedna z těch nájezdnic na LA hvězdy polapila, ale nyní je třeba znovu nastartovat kariéru a k tomu patří i změna image s novou mladší ženou. Podle autora to zjevně v showbusinessu takhle chodí, že nehledě na vzájemné city lidé přinášejí oběti modle úspěchu a slávy - líbezný zpěv a kytara se nesly nad benátským kanálem a nad ním se nesl i pláč. Moc smutné.
V Come rain or come shine se zase manželský pár snaží vyřešit své problémy tím, že se soustředí na svého kamaráda, kterého silou nacpou do škatulky neúspěšného ztroskotance, přestože on sám se cítí být celkem spokojený. Manžel odjíždí na služební cestu a uděluje mu telefonicky spoustu rad, manželka se chystá si od manžela odpočinout s tím, že se o kamaráda postará a přehrají si všechny staré desky (protože on jediný má vkus, pročež také od manžela dostane přísný zákaz se k hudbě jen přiblížit). Scénám kdy Raymond v rozrušení nad obsahem nalezeného diáře, kde se o něm píše dost pohrdavě, tento poškodí a na manželovu radu se pokouší narafičit všechno v bytě tak, aby to vypadalo, že ty stránky rozcupoval nenáviděný sousedův pes (a ano, dojde i na takové detaily, jako je vaření staré boty, aby se bytu dodal ten správný psí odér:-)), je naprosto k popukání, o to víc pak zamrzí, že když se ve dveřích objeví Emily, zahraje se to všechno opět jaksi do ztracena.
V Malvern hills pro změnu sledujeme nepříliš úspěšného kytaristu a písničkáře, který tráví léto na anglickém venkově v kavárně své sestry a jejího manžela. K jejich nelibosti jim ale příliš nepomáhá, raději se vytrácí do okolních kopců a tam hraje a skládá. Až se potká se švýcarským manželským párem hudebníků živících se celkem úspěšně hraním na různých akcích, ovšem podobně jako v předešlých povídkách, ani jejich vztah není růžový. A to je tak asi vše.
Nokturno je další z příběhů, který nepostrádal neuvěřitelnou situační komiku, ale na druhou stranu i další ukázku povrchního života celebrit. Odcházející manželka přesvědčí svého manžela, aby si od jejího nového partnera nechal zaplatit plastiku obličeje, a všichni ho do toho takřka násilím uvrtají, protože talent ve hře na saxofon on má přece neskutečný, ale nikdy nemůže prorazit, když není dostatečně přitažlivý. V hotelu, se se zafačovanou hlavou setkává se stejně zafačovanou průměrnou hvězdičkou Lindy, což ho uvrhne do ještě větší deprese a pocitu, že podlehl a zaprodal se. Než se Lindy rozhodne čmajznout pro něj cenu pro nejlepšího jazzmana, která se má v hotelu předávat. Následující pokus cenu vrátit (nebo alespoň schovat) je opravdu luxusní, škoda že se pak ti dva tak trochu nemastně neslaně rozejdou a o dalších osudech se nedozvíme nic ani v náznaku.
A konečně Violoncellisté představují další postavu ze světa za železnou oponou, tentokrát pro změnu Maďara Tibora, a vypráví krátké letní intermezzo jeho setkání se záhadnou Američankou Eloise, která mu v jeho hře na violoncello otevře zcela nové obzory. Tedy alespoň v jeho představách, protože povídka opět vyznívá ztraceně, neukončeně. Asi tak jako samotný život.