Alasdair MacIntyre

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

O slobode a spravodlivosti

Nové komentáře u knih Alasdair MacIntyre

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

„Pro mě osobně v tuhle chvíli formativní práce. Z velkého množství komentářů a poznámek, která by se ke knize daly napsat, se omezím jen na jeden srovnávací postřeh: Přijde mi pozoruhodné, že MacIntyre dochází k podobnému závěru jako Nick Bostrom. Bostrom ve své klíčové knize Superinteligence velmi zevrubně argumentuje, že jakýkoli apriorní soubor etických pravidel a zákonů je vysoce rizikový, pokud bychom jej měli použít pro omezení silné, univerzální AI. Zdaleka nestačí pouze Asimovovy zákony robotiky, neboť potenciální riziko je dvojí: 1. Soubor pravidel nemusí být úplný, protože je nemožné dopředu počítat se všemi situacemi, které mohou nastat. 2. I kdyby byl soubor úplný, lze pravidla dezinterpretovat, vyložit je subverzivně a splnit úkol způsobem, který rozhodně nebude žádoucí (ve smyslu např. požadavku "zařídit, aby byl každý člověk šťastný" a řešení: odpojit všechny lidi smyslově od vnějšího světa a napojit jejich mozek na stimulační okruh slasti). Bostrom z tohoto důvodu nepovažuje za šťastné stanovit pro AI apriorní pravidla ani obecně či konkrétně stanovené utilitaristické cíle. Coby relativně méně rizikový přístup, jak dosáhnout bezpečné univerzální silné AI, vidí ve formulaci podmiňujících etických maxim na způsob: "Chovej se vždy v souladu s tím, jak rozumíš tomu, že lidé jako celek chápou svůj vlastní smysl a cíl(e)." Výhoda takové maximy je ta, že aproximativní výpočet řešení nevede ke skrytým, subverzivním splněním zadaných úkolů, ale naopak taková jednoduchá řešení neustále zpochybňuje skrze hlubší poznání smyslu a cílů, které právě nikdo nedokáže jasně formulovat. Čili Bostrom vlastně požaduje, aby "superinteligence" vnímala společnost jako systém narativů s otevřenou interpretací, a vlastní činnost pak chápala jako další narativ, který by měl být s oním systémem v maximálním souladu. MacIntyre se pak ve své práci z roku 1981 analogicky vymezuje jak vůči deontologické etice (systém apriorních pravidel), tak vůči utilitaristické/konsekvencialistické etice (zvolené cíle s tím, že jejich naplnění je věcí pragmatické volby) - také v jeho velmi zevrubné argumentaci jsou oba tyto aktuálně přijímané, protichůdné etické systémy nekonzistentní a v mnoha ohledech problematické. Navrhuje pak vlastní pojetí etiky ctností, které vychází z Aristotelské teleologické etiky, přičemž u MacIntyra je podstatné právě vnímání morálky a ctností v rámci subjektivního životního narativu, který je součástí širšího společenského narativního rámce (tradice, kultura, historie). Přičemž na tomto základě je třeba souladně hledat "dobro" a vlastní cíle těchto narativů. Zásadní rozdíl je ten, že MacIntyre nepředpokládá, že "špatně zvolená" etika může mít okamžité fatální následky tak, jako si to myslí Bostrom (respektive fatální možná ano, ale v pozvolnějším působení), protože lidé nejsou AI.“... celý text
— 3497299

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

„Dvakrát (!!!) jsem to musela číst a stejně nemůžu tvrdit, že jsem nějak zvlášť rozumná z toho. Kniha je o stavu společnosti a proč je tady ten problém, než aby nám říkala co je dobré a co je špatné. Budeme s tím muset něco dělat, ale jak přesně se neví – etika není záležitostí jen individuální, ale i společenskou (měli bychom mít společný základ, kde se setkáme v tom, co je dobré a co je zlé). Macintyre za celou dobu nevysvětlí, co to ctnost je, jaké jsou typy, apod., protože předpokládá základní přehled, což může být problém. Točí se tam pořád tak jako v kruhu - Homér to myslel tak, Aristoteles zas jinak, pak to všechno podělal Kant a jeho parta... My jsme v blbý době, nemůžeš být dobrý, když jsi vlastně hloupý, a tak dále. Máme prostě zkorumpovaný a špatný pohled na etiku. Ale co s tím? Kdo ví.“... celý text
— karol.cadex

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

„Komplexní výpověď o nejednoduché problematice ctností, udivující svou analytickou hloubkou a myšlenkovou setrvačností. Tyto atributy s sebou nicméně přináší i velké mínus knihy, a sice to, že je psaná poměrně těžkopádně, v mnoha pasážích až zbytečně překombinovaně a kvůli struktuře s mnoha odbočkami a ne-vždy úplně koherentními návaznostmi to čtenáři moc neusnadňuje. Na druhou stranu velmi cením autorův přístup k dílu, a sice jeho otevřenost vstříc vlastní kritice, profesionální náhled na problematiku s odstupem a schopnost distancovat se od subjektivních a dojmologických výkřiků do tmy. Jak sám píše, kniha by se měla číst spíše jako "work in progress", nikoliv jako finální a neotřesitelný postoj k problematice ctností, a právě tato interpretace smyslu knihy jí dodává velmi inspirativní ráz, díky kterému se k ní bezpochyby ještě nejednou vrátím. Ten neprůhledný a mnohdy krkolomný autorův jazyk jí ale jen tak neodpustím.“... celý text
— Yummymoon

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

„Kniha, která mi měla primárně pomoci při studiu, avšak nadchla mě svou propracovaností etiky ctností a jejím přesahem, že je to možná kniha, k níž se budu během života čas od času vracet.“... celý text
— Mr.Moldau

Ztráta ctnosti: k morální krizi současnosti

„Dielo Alasdaira Macintyra pojednáva o vývoji cnosti a toho čo za cnosť považujeme od stredoveku. V úvode autor začal utkávať to čo sa čitateľovi ukáže až na konci. Macintyre tvrdí, že veda o cnostiach nie je vedou prírodnou. Dalo by sa povedať, že vedou zakladajúcou sa na kritériách konzistencie a koherencie. A keďže je presvedčený, že v určitom vývojom bode sme sa od tejto konzistencie odtrhli nie sme preto schopný správne popísať čo je to morálka, cnosť s podobne. Práve z uvedenej diskontinuity pramení naša skepsa ohľadom morálky. Problém je v podstate neviditeľný. Do badateľnej sféry sa dostane, keď spojíme požiadavky Kahna, Jána Pavla II, Che Guevaru, Fiedmenn, tí zastávali určité morálne modely. Tými sú spravodlivosť a nevinnosť, úspech a prežitie, zobecniteľnosť, požiadavka rovnosti a slobody. A práve tieto zdanlivo protichodné kritéria vytvárajú v oblasti morálky určitú mieru neschopnosti človeka porozumieť jej. Vytvára sa dojem, absolútnej slobody presvedčenia, akoby ideje boli naviazané len na svojho nositeľa, bez nejakej nadväznosti a čitateľnej štruktúry. Človeka ako Macintyre však takýto model neuspokojuje. Je ozaj morálka tak nepreskúmateľná ako viera v jednorožcov a lesné víly? Macintyre rozlišuje 3 obdobia úpadku morálky. Prvý je obdobie hlavnej morálnej teórie a praxe, ktorá predstavuje objektívne a neosobné normy s racionálnym základom. Druhé obdobie je pokusom o neúspešné zachovanie objektivity, kedy zlyhávajú racionálne zdôvodnenia pomocou logických noriem. Tretím je nástup emotivizmu, teda akejsi morálky osobných preferencií. V súčasnosti žijeme podľa Macintyra obdobie emotivivizmu, ktoré je ukážkou súčasnej dekadencie a degenerácie kultúry v ktorej žijeme. Dôsledkom súčasného triumfu emotivizmu v náhľade na morálku je aj zmena tradičného spôsobu života na ako vysvetlil Solženicyn, ako útok byrokratizmu a individualizmu na identitu človeka. To vytvára domov pre emotivistické Ja. Svoju púť začína Macintyre tak trosku zvláštne v období osvietenstva. Nástup Huma, Diderota, Smitha, Kanta či Kierkegaarda, predstavoval nástup, ale voči čomu. Macintyre tvrdí že práve proti „kresťanskej minulosti“. Odstraňovanie božského zákona z morálnych noriem, spôsobil to, čo možno prirovnať k odtrhnutej lodi v prístave počas búrky. Nič už nebolo schopné nemenné vytrvať, a hoci sa už odtrhnutá loď pod mnohými nárazmi potopila, nič už nezostalo nepoškodené na svojom mieste. Sekularizácia morálky spôsobila rozbitie hypotetického a kategorického základu morálky. V tejto morálke dokáže vytrvať len emotivistiké Ja, ktoré už nie je vedené kontextom významu morálky. Morálka je na rozdiel od práva imúnna voči všespoločenskému uznaniu. Na viac tieto všespoločenské podmienky sa vyskytujú len v určitých socio – historických obdobiach, teda právo, na rozdiel od morálky, nepredstavuje univerzalistické znaky ľudskej prirodzenosti. Macyntire predkladá aj názor popredného amerického právnika R. Dworkina, ktorý dokázal, že tézou moderného liberalizmu je, že otázku dobrého života či cieľa ľudského života musia byť z verejného hľadiska prehlásené za systematicky neriešiteľné a že táto voľba je slobodnou voľbou individuality. Osobne oponujem, že otázku dobrého života či cieľa je naviazané aj na také spoločenské entity ako spravodlivosť, pravda či napríklad životné prostredie či verejné zdravie. Svoj výklad začína Macintyre opisom cností jednotlivých epôch. Prvou je hérojská spoločnosť, ktorej cnosti sa posudzovali podľa činov. Nositelia hérojskej morálky sú hrdinovia trójskej vojny, Achilles, Hector, Priamos, Agamennón, Ajax, Odysseus a ďalší. Druhou v poradí je aténska. Tieto sú na rozdiel od konkurenčných cností herojov kooperatívne. Sú to cnosti ľudí ktorý zastupujú určité populácie a spoločenstvá. Predstaviteľom aténskej epochy je Sofoklovské Ja, ktoré je pevne priradené k určitému poriadku, ktorý od nás vyžaduje určité vzorce správania sa. Treťou je aristotelovská epocha. Tá chápe človeka ako zoon politikon, a cnosti preto patria jednak jednotlivcovi a jednak obci. Aristoteles spája politiku a morálku. Len cnostne spravodlivý vie ako správne aplikovať zákony. Aristotelovská epocha kladie dôraz na úsudok, ako prostriedok cnostného človeka. Úsudok napomáha k hľadaniu stredu medzi viac a menej. Praktický rozum bez charakteru je považovaný za zdegenerovanú osobnú túžbu, za vychytralú schopnosť spájať akékoľvek prostriedky s akýmikoľvek cieľmi. Priateľstvo napríklad chápe, ako spoločenský inštitút, ktorým sa jednotlivci podieľajú na spoločenskom projekte, tým že posilňujú medzi sebou väzby a jednotu. Dnes sme pojem priateľstvo vyprázdnili a obmedzili ho len na určitý emočný stav. Štvrtou epochou je epocha stredovekej morálky. Ranný stredovek začal svoju púť tak trochu zvláštne. Popri dominantnej kresťanskej morálke sa tu dostavil aj novodobý hérojizmus v podobe legiend o Artušovi, Nibelungoch, Fiannovi či rôzne severské ságy. Stredoveká epocha ale predstavuje aj spojenie aristotelovskej epochy prostredníctvom Tomáša Akvinského, ktorý spojil svet kresťanstva so starovekom. Po rozčlenení epoch prichádza Macintyre k hodnoteniu povahy cností. Tie priamo viaže k možnosti vyniknúť v tej ktorej epoche. Statočnosť v dobe hérojov je maximálnou cnosťou, no v dobe aristotelizmu predstavuje len napodobeninu cnosti. Franklinov model predstavuje model Aristotelov no je utilitaristicky orientovaný ( nerob nič čo nepomôže iným). Cnosti Aristotela sa mohli reálne uplatniť v staroveku, hérojské cnosti by neprežili v Aténach, franklizmus by ťažko prežil za hranicami Philadelphie a pod. Autor príkladom mladého nadšeného šachistu, ktorý nájde záľubu v hre a prestáva hrať za odmenu ale naopak za potešenie z hry samej uvádza, že bez cností ako spravodlivosť, statočnosť, pravdovravnosť by praxe ( myslí nimi fyziku, medicínu, šach)... viac na http://oprave.blogspot.com/“... celý text
— Benedikt

Přejít na knížky autora