Yummymoon komentáře u knih

Čtvrtino-fikční (cca) analýza fenoménu konspiračních teorií (a psyché jejich tvůrců) a jejich relativně snadné aplikace na ovlivňování chodu dějin. Do toho tuna humoru (není-li čtenář na straně oněch konspirátorů a desinformátorů). Skoro plnej počet. Kdo se více vyzná v historii 19. století a libuje si v dějinných faktech, nechť přičte i tu poslední hvězdu.

5 16.11.2024

(SPOILER) Po několika vydaných knihách rozhovorů novináře a spisovatele Karla Hvížďali a spisovatele, dramatika a vrchního zemského rabína Karla Sidona přišla pod hlavičkou nakladatelství Vyšehrad přece jenom ještě jedna. Tentokrát se oba zmínění ve svých hlubokých dialozích zaměřují výhradně na fenomén lži v dnešním světě, ale i ve spojení s neustále nás ovlivňující dobou minulou. To s sebou samozřejmě přináší obecnější témata jako jsou možná pojetí a náhledy na to, co to lež vlastně je, ale i konkrétní případy toho, jak se projevuje. Autoři se tak v knize dotýkají velmi aktuálních témat jako je současná tuzemská, ale i globální politika fungující na lživých principech, kdy „hezky lhát“ znamená získávat hlasy, o což jediné v postmoderní politice jde. Diskutují o rostoucí oblibě populistických a dezinformátorských politických uskupení a výrazných politických osobností, kterým již dávno nejde o umění artikulace pravdy (protože pravda je mnohdy těžká a člověk jí musí čelit), ale o řemeslo pravdivě znějící lži (poněvadž za tu se může člověk snáze schovat). Vzhledem k původu obou autorů je kniha samozřejmě plná i mnoha židovských témat (jako je duše, svobodná vůle, stvoření ad.), Karlem Sidonem ale vždy pečlivě a duchaplně aplikovaných na aktuální témata. Značná část knihy je věnována i totalitním ideologiím, válečnému konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou, ale i blízkovýchodním konfliktem vyeskalovaným masakrem ze 7. října 2023, který je dle autorů kvůli své složitosti zanesen nesmírným množstvím desinformací a mediálních iluzí. Knihu celkově hodnotím pozitivně. Autoři se zpravidla vyhýbají dojmologiím a svá tvrzení náležitě zdůvodňují a argumentují. K jednotlivým tématům přistupují poměrně nestranně (Sidon možná o něco více než-li Hvížďala) a nebojí se pokládat nepříjemné otázky a poukazovat na nepříjemné (leč pravdivé) skutečnosti. Lze těžko spolknout fakt, že Židé byli na „území Palestiny“ dříve než předci současných Arabů (pro jednu stranu), ale stejně těžce lze spolknout fakt, že masakr uskutečňující se na obyvatelích Pásma Gazy je nesmírnou humanitární krizí, která již dávno nemá náboženský původ (pro stranu druhou). „Jak se dá ale hovořit o etice v tak asymetrickém konfliktu?“ ptá se v závěru knihy Hvížďala. A Sidon odpovídá: „Mluvit se dá vždycky, procházíme však možná i jako lidstvo mořem lží a pod nohama máme pevninu, a jestli se teď moře rozdělí, ukáže se bohužel pravda, kterou jsme nevnímali, v té podobě, jak jsme si ji jako lidé pod sebou a kolem sebe a i nad sebou vytvořili, tedy jako poušť.“

3 09.10.2024

Zajímavý a podivuhodně rezonující slowburn "antiwestern", který v ohromném množství zdánlivě zbytečných popisů buduje skromným množstvím mistrně usazených vět a pasáží hustou atmosféru rázu psychologického teroru, vše "zacvakávající" v poslední kapitole. Náročný, ale odměňující román.

3 07.07.2024

Bichle, která se, pokud nejste kronikochista, nedá číst souvisle. Jako celek ovšem obdivuhodné okénko do historie (jak obsahem tak stylem pojetí), byť v mnoha směrech zavádějící (jak autor sám uvádí). Rovněž nutno složit poklonu před obdivuhodnou překladatelskou prací a rozsáhlým poznámkovým aparátem. Ani si nedovedu představit, jak dlouho muselo trvat dát tenhle překlad dohromady.

1 18.04.2024

Konzervativní a puritánští čtenáři vám budou tvrdit, že některé pasáže do tohoto životopisu nepatří. Opak je ale pravdou, patří do něj každé slovo a právě pro to se jedná o jeden z nejucelenějších a "nejvypovídavějších" životopisů vůbec. Autorka nehledá glorifikaci toho, o kom píše, ale hledá co největší autenticitu ve výpovědi o jeho životě. A do toho patří i popisy intimního rozměru života, stejně jako popisy prostředí, v němž se občas nacházel, protože právě tyto popisy, jsou-li zvládnuté, nám můžou pomoci pochopit vliv, jaký dané prostředí mohlo mít na danou osobu. A na Cohena bezpochyby vliv mělo.

2 31.03.2024

Stručné, jasné a tematicky téměř vyčerpávající hlavní ideje autora. Lepší úvod do Levinasovo filosofie budete hledat jen těžce.

26.02.2024

Zcela famózní badatelská práce. Kdo se chce vědecky a systematicky zorientovat v oblasti kabaly - הנה זה הספר!

05.01.2024

Nízkoprahový úvod pro všechny, které zajímá judaismus a neví, kde začít nebo se vždy odstraší nekonečné množství tematické literatury. Rabínka v zácviku je milé, přístupné a stručné uvedení do všech důležitých oblastí židovství optikou (zejména) reformního judaismu. Osobně jsem se těšil na trochu obsáhlejší a více "osobní zpověď" rabínky Kopřivové o své cestě, nicméně má nenaplněná očekávání knihu nikterak nesnižují a mohu vřele doporučit.

3 11.11.2023

V celkem deseti na první pohled spíše méně, ale přesto dle mého zásadně tematicky provázaných statích představil známý neurolog zajímavý a autorsky autentický pohled na různorodé otázky (nejen) lidského vědomí. Od toho, jak se hýbou a cítí květiny a rostliny, přes překvapivě bohatý duševní život žížal, neznámé (ale kritické) začátky Sigmunda Freuda jakožto nadšence do neurologie, komplexní fenomén lidské paměti (a v jakém smyslu se k ní vztahují jevy jako například plagiátorství, halucinace nebo umělecká tvorba), krátký text o bytostně lidském a každodenním jevu přeslechnutí až po samotné zamyšlení se nad proudem vědomí a faktem jakési dějinné prázdnoty mezi jednotlivými (více či méně) zásadními vědeckými objevy Oliver Sacks nechává své myšlení postupně plynout a nostalgicky pohlíží na tato rozličná a zároveň kolem jednoho „slunce“ se točící témata, jednak jako fundovaný vědec, ale zejména jako člověk na konci své existence, pro nějž hledání odpovědí na tyto otázky nebylo pouze profesním zájmem, ale inspirující životní náplní.

„Všichni si do jisté míry půjčujeme látku od druhých, z kultury, která nás obklopuje. Nápady se vznášejí ve vzduchu a my si můžeme, aniž bychom si to uvědomovali, přivlastnit fáze a mluvu doby. () Spornou otázkou není to, že si půjčujeme, nebo imitujeme nebo jsme neoriginální, ovlivnění, nýbrž jak s oním vypůjčeným, imitovaným, odvozeným naložíme“

21.10.2023

V sedmnácti kapitolách Martin Buber analyzuje fenomén monotheistické víry a rozlišuje ji na dva druhy. Tou první je židovská emuna, kterou lze nazvat „důvěrou“ plynoucí z dějin národa (Izraele). Tento druh víry lze charakterizovat jako setrvávání člověka ve vztahu „vůči vedení, jež je neviditelné, a přesto se nechává vidět, skryté, ale projevující se“ (s. 170). Jedná se o víru jednotlivce, která je zakořeněná ve víře národa, přičemž svou sílu čerpá ze vzpomínek předešlých generací. Oproti ní autor staví křesťanskou pistis, kterou lze označit za zrozenou z duší jednotlivců (nikoliv národa) vztahujících se k požadavku víry v Ježíšův spasitelský status. „Boží lid“ tak vzniká přijetím „víry v“ a nikoliv „žitím v důvěře k“.
V rámci promýšlení tématu víry se Buber věnuje i učení Pavla z Tarsu a jeho vztahu k původnímu učení Ježíše Krista. Na několika místech pak dochází ke značné desinterpretaci (srov. např. s. 50, 84, 95) založené zejména na neznalosti a neporozumění lingvistických a ideových koncepcí původního Tanachického textu plynoucích převážně z septuagintského překladu a na nich stavějících výroků Krista. Pavlova interpretace se tak podle Bubera značně liší od původního Ježíšova učení a poselství.
V kontextu současné krize víry pak autor poukazuje na možnou transformaci současného převládajícího způsobu víry a doufá, že „povede ze strnulého paulinismu cesta k jinému, emuně bližšímu uzpůsobení pistis“ (s. 173).

„Člověk může věřit, že Bůh jest, ale žít za Jeho zády; kdo Mu důvěřuje, žije před Jeho tváří.“

21.10.2023

Ambiciózní esej Miroslava Petříčka si klade za cíl podat záznam o proměně filosofického diskursu, který je dle autora nutný, má-li filosofie i nadále vypovídat o současné době - tedy o době po holokaustu. Tuto událost Petříček označuje jako katastrofické vyvrcholení krize racionálního a vědeckého myšlení spojeného s projektem osvícenství. První hrom přicházející bouře v podobě nejděsivějšího a nejnepředstavitelnějšího systematického vyvražďování v lidských dějinách dle autora zaslechl již Husserl, když se o tuto změnu diskursu pokusil skrze svou fenomenologickou metodu. Tato metoda založená Husserlem, ale rozvinutá mnoha dalšími mysliteli (Heidegger, Lévinas, Blanchot, Arendt, Derrida ad.) a reagující na krizi čím dál silnějšího odtrhávání člověka od jeho přirozeného světa, poukazuje na odlidštěnost racionálních a empirických věd a navrhuje nový způsob, jak se navrátit k takovému bytí, které je přirozeně lidské, nikoliv rigidní totalitou uchylujícího a škatulkujícího rozumu, likvidujícího možnost neuchopitelné Jinakosti vně nás. Dle autora je tak jediná možnost filosofie po Osvětimi právě ono přijetí možnosti nevypověditelného, neuchopitelného a neracionalizovatelného - protože právě tak se nám ve své podstatě jeví právě událost plynových komor, pecí, koncentračních táborů a Sonnderkomand. Knihu se nebojím označit za mistrovské dílo, která, jak věřím, časem nabyde takové důležitosti jako Ztráta ctnosti od Alisdaira MacIntyrea, ba ji (jak doufám) dokonce překoná.

 „Je-li holokaust událost mimo všechna měřítka a referenční rámce, vzhledem k nimž se vztahuje naše rozumění, pak je tomu tak i proto, že jde o událost, která nevytvořila svědky. () Přeživší podávali svědectví o chybějícím svědectví chybějících svědků. () Svědectví transcenduje svědka.“ (s. 272).

19.10.2023

Prostota, špína, jednoduchost, naivita, radost, vděčnost, milosrdenství, vtipnost, radikalita, mystika, moudrost, odevzdanost, tvrdohlavost, víra, zázraky, nepochopení. Svědectví jako z jiného světa... nebo ne z jiného, ale ze skrytého.

1 27.08.2023

Autor se v knize zabývá vztahem mezi autonomií a alteritou, tedy mezi sebeurčením subjektu a jeho vztahováním se k jinakosti druhého člověka. Velmi čtivě a srozumitelně je toto téma zpracováno prostřednictvím myšlení Immanuela Kanta (zejména jeho praktické filosofie), které je následně dáno do dialogu s vybranými představiteli fenomenologické tradice, mezi nimiž jsou Edmund Husserl (rekonstrukce druhého člověka teoretickým vědomím), Martin Heidegger a Maurice Merleau-Ponty (společné bytí ve světě s druhými) a Jean-Paul Sartre s Emmanuelem Lévinasem (bezprostřední vztah k Druhému zpochybňující autonomii subjektu), přičemž poslednímu jmenovanému je věnován největší prostor. Autor čtenáři představuje i exkurz jehož obsahem je krátké pojednání na téma fenoménu morálního zla u Immanuela Kanta a Paula Riœura. Publikace tak poskytuje obohacující, smysluplně strukturovaný a orientovaný komparační náhled na toto bytostně etické téma, přičemž autor v úplném závěru dodává, že se často zapomíná na skutečnost, že na nejvyšší rovinu etiky, kterou lze charakterizovat jako hledání nejlepšího, se nelze dostat tím, že dodržuji pravidla. S odkazem na Jana Sokola pak uvádí, že do této oblasti etického vynikání se nelze dostat pouze strojovým dodržováním pravidel, ale skrze následování nějakého cíle a ideálu, či poměřováním se s výkony jiných. Etika má tak bytostně tvořivou podstatu, které si dle autora všimla právě (i) fenomenologická etika hodnot.

1 17.07.2023

Dobře nakousnuté, ale otřesně nedodělané jak formálně (spousta stylistických chyb, mnohdy příšerná větná skladba a odfláknuté některé kapitoly, přičemž autor mnohdy zapomíná citovat i když uvádí obsahově poměrně vážné výroky), tak obsahově (chybějící lepší reflexe konkrétních možností sociální práce s lidmi jakožto oběťmi NNH). Publikace je spíše deskriptivní a shrnující a v zásadě postrádá přínos čehokoliv nového do řešeného tématu.

24.05.2023

Kniha by se měla jmenovat spíše "V myšlenkovém světě Jiřího Fuchse: Od filosofie k ideologii". O intelektu a pilném zaujetí autora v oboru ani přinejmenším nepochybuji (je ostatně poměrně obdivuhodné, kam se až dokázal bez akademického titulu v oblasti filosofie vyhoupnout), nicméně právě on je krásným důkazem, že intelekt nerovná se moudrost, pokud jej neumí vhodně užít. Jednou z hlavních premis Fuchsovy motivace studia filosofie a zároveň podmínkou "správného dělání filosofie" je "hledat pravdu, tedy to, jak to doopravdy je" (srov. Léta letí k andělům - Jiří Fuchs na YT). Zdá se mi ovšem, že Jiří Fuchs již v základu tuto premisu nedodržuje, poněvadž způsob jeho myšlení připomíná spíše sekačku nežli hnojivo. Místo toho, aby nechal trávu růst a pozoroval, jak ta tráva vypadá a posléze jí porovnával s jinými trávníky, které by analyzoval stejnou metodou a z toho vyvodil, co to tráva "doopravdy je", si Fuchs na svoje travní cesty bere příruční sekačku a všechny trávníky se snaží osekat do určité podoby, přičemž pokud se mu to nedaří (ať už z důvodu neobratné ruky, nekvalitní sekačky, nepříznivého počasí nebo prostě "zvláštní trávy") tak se jedná o špatnou trávu. A tato publikace je čistou esencí tohoto pokřiveného myšlenkového nastavení. Nemám nic proti kritické práci díla, či myšlenek druhých (ostatně velká část dějin filosofie je na tom založena), nicméně pokud se tato kritika sama zdiskredituje již ve svém úvodu a v závěru se stane tím, před čím se snažila (v tomto případě mnohdy nepříliš přesvědčivými argumenty) varovat, není moc o čem dále vypovídat. Myšlení Halíka je dle mého jistě v několika směrech problematické (z mého pohledu ve směrech trochu jiných, než na které poukazuje Fuchs), nicméně nelze popřít, že myšlení Jiřího Fuchse také a dokazuje to právě toto (pravděpodobně zcela) neplánované studium jeho křečovitého světonáhledu.

3 09.05.2023

Esej(e) "proti rozumu" aneb jak si přebrat zkušenosti s nimiž se nelze pomocí spekulativní filosofie smířit, poněvadž sahají mimo lidskou schopnost kategorizace a racionalizace. Počátkem (existenciální) filosofie je existenční "zoufalství" a pouze lidská schopnost "věřit" s to se postavit tomu, co tento fenomén přináší.

22.01.2023

Brilantní a neskutečně plné dílo. Na rozdíl od některých Platónských dialogů se nejedná o Sókratovskej monolog občasně prošpikovanej "S tím se nedá než souhlasit, Sókrate." "spoludiskutujících" žáků (tedy aktérů), ale vyrovnanej rozhovor tří odlišných pohledů (no dobře, Démeas se sám trochu zdiskreditoval a dostal méně prostoru) poukazující na plusy a (overall především) mínusy daný optiky. Komplexní rozbor, kterej se hezky čte, ale je velmi náročné se v něm orientovat, protože obsahuje ohromné množství myšlenek. Vydání však skvělé a předmluva fantastická.

10.01.2023

Jako krátký parodický článek/povídka by to bylo super. Po deseti stranách se ale člověk začne z monotónního stylu humoru škrabat tak různě po těle jen aby odvedl pozornost od nudy. Po 50 stranách už to začne bejt vyloženě trapný.

04.01.2023

Až na ono ohavné a všude se zjevující slovo "filoZofie", občasné chyby v interpunkci nebo spojovnících a občas podivný překlad je to velmi příjemný vstup do Heideggerova myšlení. Je ale potřeba si načíst i primární literaturu, to bez debat.

1 27.12.2022

Šikovné převyprávění pro studenty, kteří nemají čas číst celé knihy a potřebují se s dílem seznámit pouze letmo. Mínusem budiž možná až příliš velké zjednodušení (Jáma a kyvadlo tak ztrácí docela dost na atmosféře) a plusem budiž závěrečné představení autora a historické souvislosti jeho tvorby. Do školní knihovny ideálka.

1 27.12.2022