Filosofie en noir

19.10.2023

Ambiciózní esej Miroslava Petříčka si klade za cíl podat záznam o proměně filosofického diskursu, který je dle autora nutný, má-li filosofie i nadále vypovídat o současné době - tedy o době po holokaustu. Tuto událost Petříček označuje jako katastrofické vyvrcholení krize racionálního a vědeckého myšlení spojeného s projektem osvícenství. První hrom přicházející bouře v podobě nejděsivějšího a nejnepředstavitelnějšího systematického vyvražďování v lidských dějinách dle autora zaslechl již Husserl, když se o tuto změnu diskursu pokusil skrze svou fenomenologickou metodu. Tato metoda založená Husserlem, ale rozvinutá mnoha dalšími mysliteli (Heidegger, Lévinas, Blanchot, Arendt, Derrida ad.) a reagující na krizi čím dál silnějšího odtrhávání člověka od jeho přirozeného světa, poukazuje na odlidštěnost racionálních a empirických věd a navrhuje nový způsob, jak se navrátit k takovému bytí, které je přirozeně lidské, nikoliv rigidní totalitou uchylujícího a škatulkujícího rozumu, likvidujícího možnost neuchopitelné Jinakosti vně nás. Dle autora je tak jediná možnost filosofie po Osvětimi právě ono přijetí možnosti nevypověditelného, neuchopitelného a neracionalizovatelného - protože právě tak se nám ve své podstatě jeví právě událost plynových komor, pecí, koncentračních táborů a Sonnderkomand. Knihu se nebojím označit za mistrovské dílo, která, jak věřím, časem nabyde takové důležitosti jako Ztráta ctnosti od Alisdaira MacIntyrea, ba ji (jak doufám) dokonce překoná.

 „Je-li holokaust událost mimo všechna měřítka a referenční rámce, vzhledem k nimž se vztahuje naše rozumění, pak je tomu tak i proto, že jde o událost, která nevytvořila svědky. () Přeživší podávali svědectví o chybějícím svědectví chybějících svědků. () Svědectví transcenduje svědka.“ (s. 272).

10.03.2023

Tak jsem to zkusil, ale nějak jsem se do toho nebyl schopen dostat. Jednak je tam na mě nějak moc Husserla, kterýho moc nemusím, ač filosofická extratřída, tak ta jeho fenomenologie mě prostě přijde jako katalog norem. Prostě nuda, teda aspoň pro mě. Chápu ale, že v rácmi filosofie je to něco, co je takříkajíc stále v kurzu. Nepřijde mi ale úplně nejšťastnější (co já ale vím) roubovat tyhle šroubovaný koncepty na holokaust. Snaha vše nějak zatřídit a dát tomu nějakou "normu", propojit a utřídit, prostě dát nějaký filosofický řád této mezní situaci. Napadlo mě párkrát: je tohle opravdu cesta k pochopení holokaustu? K čemu vlastně tolik třídění a katalogizace; té husserlovské fenomenologické veteše?

Myslím, že třeba takový Celan (o kterém v knize Petříček taky píše) ten pocit a snahu přes to přese všechno nějak promluvit k druhému o mezní situaci vystihl přesně svou radikální rekonstitucí německého jazyka, jazyka utlačovatelů a vy-já-dřením básní, tedy zhuštěně s množstvím repetic, zámlk a šifer. Obecně je to asi právě umění (včetně umění románu), jenž dokáže vyjádřit náš vztah k mezní situaci, jako například díla malíře Anselm Kiefera nebo Lanzmannův dokument Šoa.

Chápu tu fascinaci holokaustem, ale tady mi přijde, že to Petříček přepálil a nějak mě to prostě nesedlo. Mám ho jako autora rád, chodil jsem i na jeho přednášky, ale tady se to se mnou nějak minulo. Ale jinak napsaný po formální stránce je to skvěle. Své čtenáře z řad především akademické sféry, jak se tak říká, tenhle text ale určitě mít bude, pro ně je totiž primárně určen.

Na tom textu mi přišlo nakonec nejzajímavější osobní zjištění, že někdy i při vší snaze o co nejpreciznější filosofické formulace se dostaví pocit spíše zatemnění než osvětlení. Což mě přivedlo k možná až kacířské otázce, jestli nejsou situace a děje, které prostě nelze dost dobře takto filosoficky osvětlit, a jestli se pak náhodou svou filosofickou konceptuální urputností nepodílíme na blasfemii.

Pokud bych měl doporučít nějaký filosoficky laděný text o holokaustu, tak George Steiner a jeho kniha Na Modrovousově hradě.

10.02.2020

„Setkání s druhým člověkem, je událost (tváří v tvář, v situaci) … vystavení se blízkosti druhého, prolomení uzavřenosti Já.“

Každé setkání s filozofií prof.Petříčka je „zážitkem myšlenkového dobrodružství“, tak se vyjádřil, někde jsem četla, jeden z jeho studentů, lépe už bych to říct opravdu nedokázala, je to totiž opravdu tak.
Na tuto knížku jsem měla už nějaký čas spadeno, vzpomněla jsem si na ni s tím nejtěžším tématem letošní čtenářské výzvy – tíživé téma holocaustu, i o něm je toto „fenomenologické filozofické setkání“. Pan profesor zde opět rozvíjí, právě v rámci fenomenologické tradice, spoustu zajímavých myšlenkových experimentů…

„Myšlení, ať chcete nebo nechcete, podléhá své době.“ … ať chceme nebo nechceme, nelze se tomu vyhnout … pro každého jsou formativní roky, v nichž objevuje svět …
a právě na tom nejtíživějším období 20. století – holocaustu – pak hledá hranice dané společenskými konvencemi, a nejen to, spíš se dá říct, že je překračuje, a promýšlí svět trochu jiným způsobem (než jak jste možná zvyklí) … až k limitním stavům lidské představivosti (a věřte, že fenomenologie má velmi často tyto tendence, k takovým stavům vás dovést :-).
Se současnou krizí společnosti (situací s uprchlíky) promýšlí skrz optiku jedné historické etapy, určitá východiska, která se k ní vážou a v nich vidí paralely s dneškem, poukazuje na „sílu strachu“, z vnějších vlivů, která vedla ke katastrofě nečekaných rozměrů, poukazuje na to, jak je tento strach v naší evropské kultuře, napříč etapami, všudypřítomný … „kde se bere (strach), když víme, že rétorika a činy, stavěné na strachu, vedly k Osvětimi?“

„Hrůza z krize je kontraproduktivní. Krize znamená, že se něco změní … to patří k vývoji, to je jedna věc … obrovské nebezpečí ale vidím v panických zkratkovitých reakcích, k nimž krize vybízejí. Jakmile se snažíme něčemu uzavřít, tak to znamená, že strach ochromil naši schopnost reagovat … na problémy.“

„Děsím se společnosti, která nejenže se myšlení bojí, ale dělá všechno pro to, aby myslet nemusela.“ … co jiného pak je „přišla ke mně informace a beru ji, jako danou“? … takovým obrovským prostorem je dnešní prostředí fake news!

A tak si pan profesor, jako správný filozof, klade otázku: PROČ?

Proč, když svět zažil holocaust, se to dnes opakuje? … a věrný své fenomenologické tradici, ji i zodpovídá. Vy tak máte možnost, vydat se spolu s ním po stopách jednoho zajímavého myšlenkového experimentu, na jehož začátku je „setkání s Druhým“ … s člověkem tváří v tvář, v situaci … a faktem, že holocaust „nestvořil své svědky“ …

„sama struktura této události zabránila, aby její oběti byly schopné dosvědčit … vlastně nikdo ze zúčastněných … nepochopitelnost ochromuje všechny“ …

… bude pátrat, co se stane s člověkem, když se ocitne „uvnitř“ takové události, pochopíte, že je nemyslitelné svědčit mimo referenční rámec události, vymanit se z něj a reflektovat událost jakoby z vnějšku … a už vůbec je nemyslitelné požadovat něco takového po obětech, které ztratily dokonce i schopnost obracet se k druhému jako k „Ty“, pak se totiž nedokážou vztahovat ani k sobě samým, tedy svědčit sami o sobě … „jejich zkušenost, jako oběti, se tak stala nesdělitelná i jim samým“ … a právě to je vyhlazení … paměti dějin …

… všechny pokusy svědčit tak překračují hranice lidské schopnosti chápat …

Petříček se skrz tyto úvahy pak dostává až k zhroucení lineární časovosti … a tak i k Husserlovi a jeho „analýze vnitřního uvědomění času“ a popisuje paradoxy kontinuity a diskontinuity, kterým fenomenologie čelí … a tady (věřte mi) se už dostáváte až na samé hranice myšlení … skrz úvahy – zápasení s možnostmi jazyka – až … na hranice sebedestrukce :-).

PS: souhlasím s komentářem níže - pan profesor píše celkem srozumitelně i pro laiky, ale spíš doporučuji, pokud se ve fenomenologické terminologii už trochu orientujete.