Petr Kratochvíl

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Václav Kahuda · pseudonym

česká, 1965 - 2023

Populární knihy

/ všech 11 knih
Houština
Houština
Vítr, tma, přítomnost
Vítr, tma, přítomnost
Bytost
Bytost
Veselá bída
Veselá bída

Nové komentáře u knih Petr Kratochvíl

Technologie dubnového večera Technologie dubnového večera

„Jako dědek v důchodu se snažím chodit na vycházky a pozorovat okolí. Není to žádná pomluva, ale pokud se sejdou tři ženy nebo tři muži, jejich pokec vypadá zcela jinak. Dámy, jdoucí z nákupu ševelí jedna přes druhou a prakticky vůbec nevnímají, co která říká. Pak se rozejdou a všechny tři jsou spokojené, jak si krásně povykládaly. Když u naší benzinky stojí tři chlapi s lahváči v rukou, vypadá debata často následovně. První říká: „Ta má ale krásný kozy!“. Následuje zasněné ticho. Druhý se po chvíli přidá: „To pivo je nějaký mdlý, dám si k němu rumiště.“. Skoro ticho, jen slyšíte glogloglo a říhnutí. Třetí to rozhrábne: „Dneska ráno jsem se málem posral.“. V této knize je to trochu jiné. Jde o hospodský pokec dvou chlapů s apoštolskými jmény Jan a Petr. Slovy ani tématy nešetří, ale hlavně jde o sex v jakékoliv podobě. Mimo hrabalovskou poezii jsou to takové vianovsky laděné a ulítlé vlny. I přes občas drsný hospodský slovník jde o žízeň, a to i o žízeň po naplněném životě. Životě se vším všudy.“... celý text
— Česneksmedem

Exhumace Exhumace

„Léto v mém případě nesvědčí četbě ani psaní, i své hodnocení souboru Kahudových kratších próz tedy sepisuju s nemalým časovým odstupem. Budu tím pádem stručnější a obecnější. Pro všechny texty Exhumace v podstatě platí charakteristika, kterou jsem psal k jeho Technologii dubnového večera a Příběhu o baziliškovi. Plusem je rozhodně jeho mistrný a svrchovaný styl, neuvěřitelně bohatá slovní zásoba a schopnost plasticky líčit všemožné bizarnosti, obscénnosti až úchylárny. Minusem, který se v Exhumaci bohužel projevuje intenzivněji než ve dvou výše zmíněných titulech, je pak na jedné straně chabá narativní konstrukce a linka. Ve výsledku to působí (hlavně v titulní próze), jako by Kahuda stavěl „děj“ asociativně, ledabyle a nazdařbůh. Jako by se řídil spíš tím, jaká nechutnost ho zrovna napadne (a on ji následně s libostí popíše), než aby se pokoušel o nějakou kostru vyprávění. Na druhé straně, což s tím trochu souvisí, to pak je určitá monotónnost, kdy všecky ty scény plné hnusu, chlípnosti, prasáctví atp. člověka po přečtení určitého počtu stran už příliš nešokují, nezaujmou, ba v nejhorším případě ani nebaví. Nechci tím říct, že by Exhumace byla špatná kniha, jakkoli by si zasloužila pečlivější redakci (mám vydání z Paper Jamu a něco evidentních překlepů jsem tam našel, ač si dovedu představit, že možná nějak přešly z původního petrovského vydání a taky že redigovat Kahudu není zrovna med). Čtenáře, kteří mají autora a jeho styl rádi, myslím nezklame. Jen se v ní zřetelněji vyjevily limity jeho psaní a vidění.“... celý text
— V_M

Příběh o baziliškovi Příběh o baziliškovi

„Je těžké se k takovýmto textům vyslovit. Už ve své první próze (1988, v období, kdy psal své první práce) se totiž Kahuda představuje jako přesně to, co je i dál - barvitý a kreativní v popisech krajiny a perverzí pofidérních postaviček, které jakoby vypadly někde z pomezí mýtů a reality, ale zároveň s neodhaleným a těžko dešifrovatelným skutečným obsahem. Bazilišek je tu skoro až jako taková disneyovská postava, která je takovým příživnickým živlem u jistého Slezáka, okolo nich se točí pár dalších postav, třeba dr. Eva, která ráda žere hovna a "hobluje škrabadlo do krve", nebo Dušan, jehož prdel pozná středověk (ale tentokrát blažený), nejspíš je to vše jen symbolika, sám Kahuda ji ale popisuje: "Příběh o baziliškovi je vlastně takový usměvavý hněv mířící až někam k těm padesátým letům, protože já jsem tehdy na Hradě, kde jsem pracoval, potkával takové ty staré kádry, které tam odložili. A to, co z nich šlo, to byla Heydrichova nutella z roku Nebreč. Byli jako obrovský ledovec, jehož většina je pod hladinou, ale občas ztratí rovnováhu, celý se překotí a všechno náhle odkryje." Závidím mu ale tu edici u Paper Jamu, sic paperback, to má skvělý materiál obalu a po otevření tématická/povrchová grafika, zde baziliškova kůže.“... celý text
— JP

Příběh o baziliškovi Příběh o baziliškovi

„Výsostná věc! Koneckonců tak jako téměř vše od Kahudy, přinejmenším v první polovině jeho tvůrčí dráhy. A uvědomuju si samozřejmě, že je to bizarnost a spíš takový imaginativní proud než promyšleně vystavěné vyprávění. Vlastně je to narativně konstruované jen v minimální nutné míře, a to výhradně proto, aby měl autor prostor pro své fantazie, popisy, výrony a výlevy představ, tužeb i zlých (?) snů (ne, nebudu se zde pouštět do freudiánských spekulací a výkladů). A právě to je na té knize a jeho díle obecně nejúžasnější kvalitou. Lze totiž troufale, leč bez nadsázky prohlásit, že Kahuda je nejbrilantnějším stylistou nejen své generace, ale do své nedávné smrti i mezi všemi současnými českými prozaiky. Nemám pochopitelně načteno vše, ale upřímně vzato neznám jemu rovného, pokud jde o sugestivnost líčení, jeho barevnost a barvitost, vnitřní dramatičnost a napětí (a to jde povětšinou o popisy, okolnosti, atmosféru!), a přitom zároveň jazykovou hladkost, lehkost a přirozenost, což je nijak nevylučuje s jeho olbřímí slovní zásobou a schopnost s ní nakládat tak, že to nepůsobí násilně a chtěně. Jen si vezměme: ta normalizační ušmudlanost přípražských Řevnic (jak je to dnes jiné!), bytovky, garáže, blátivé dvorky, dusné a umaštěné obýváky – úplně to vidím. A vedle toho jiskrná panenská příroda východních Karpat, hotel-zteřelé komunistické monstrum, zasmrádlá maringotka, lesácko-péesácká selanka V téhle bravuře je Kahuda podle mě, bereme-li v potaz literaturu od konce osmdesátých let po dnešek, zatím nepřekonán. A ještě taková drobnost: Příliš nechápu pobouřené a rozhořčené reakce mnohých čtenářů zde mířící k nechutnosti obsahu. Proboha, vždyť čtete Kahudu, tak co jste čekali?! To snad bylo předem jasné (samozřejmě není-li to vaše první knížka od něj). Mj. i kvůli těmhle nepřeberným zdrojům perverzních a obscénních látek ho přece máme rádi. Domnívám se, že i v tomto ohledu jej v české (a středoevropské) literatuře jen tak někdo nepředčí. Mimoto v Příběhu o baziliškovi je to ještě mírněno jednak místy až přílišnou obrazností jazyka, které dané výjevy znejednoznačňuje. Na pár místech mi představivost a schopnost kontextového čtení pohříchu nestačila k tomu, abych si zřetelně představil, co daná postava vlastně vykonává. Myslím, že v dalších knihách už je Kahuda o něco konkrétnější. A jednak je v tom samozřejmě humor, značně absurdní a černý, asi ne úplně k popukání, leč čteme-li knížku jeho prizmatem, je zachycený děj i pro slabší žaludky myslím vcelku stravitelný.“... celý text
— V_M

Exhumace Exhumace

„Topení šroubků v benzínu (dědkova dílna, plná krámů, vršky od piva na podlaze, kde se ale vždy dalo dát něco do kupy, když bylo třeba), kdo se kdy dostal na dědinu, nebo do "mazlavé reality věcí", tak si bude v téhle plíživé sbírce Kahudových próz připadat jako voyeur, který mnohdy pozoruje zapovězené věci, odehrávající se v životech chudých existencí (a Kahuda vlastně není nějak extrémně-extrémní, ale je definitivně velmi sexuální/živočišný ve svém psaní a navíc má děsné dobré oko pro ty malé detaily, ze života, jako fotograf, který ví, co esteticky působí, maluje se slovy). Tyhle věci, perverze, se okolo nás asi dějí častěji, než si myslíme, jen je zkrátka nevidíme, nevnímáme, lidi šílení, dělající šílené věci, ale i lidi, co dělají ty nejnormálnější věci, ač si myslíme, že dělají něco jiného... a jak se kdo dívá na vinu a nevinu, co je dobro a zlo, je někdy k smíchu, protože jde jen o perspektivu a tak vlastně zjistíte, že Svět je chaotické místo, kde musíte pochopit, že žádná pravidla neexistují. Někdy je hranice, jak sleduju dnešní média, jen o tom, jak se to zrovna v té době podá, můžete být to i ono, Kahudovi ale jde spíše o lyrické zachycení takové té jeho reality, která v sobě i přes jistou existenciální tíhu a nádech nese i humor, vlastně je to takové trollení. Samotná 'Exhumace' (1992) je snad nejambicióznějším textem, s jakým jsem se od něj setkal. Opět dojde na barvité a květnaté popisy naběhlých penisů, ale i na zoofilii, vraždy, znásilnění, vše jakoby se mísilo, jak v nějaké zkumavce a přitom působilo "přirozeně" - reakce za reakci, jako "tohle je nás svět, tohle jsme my". Ten Kahudův typický lyricismus provází existenci hrdinů i tentokrát - stejně jako vždy skvělý jazyk a chápání "spodní části těchto krajů", přesto artové "jak prase", velmi popisné, zpočátku pomalé tempo, kde se toho vlastně moc neděje, později zrychlí a začne víc střihů (většinou je to ale v závislosti na délce samotného textu) - je ale spousta černé krásy v tom popisování těch malých detailů a slovních spojení, když na to člověk má trochu rozpoložení, nebo náladu a já věřím, že Kahuda je i přes fakt, že jde o jednoho z našich nejzajímavějších prozaiků posledních tří dekád, spíše tím, co čajové konzumní maminy u literatury odradí. Ta umazanost, ta špína, hlad, nadrženost, kontrastuje s popisem čistých a nevinných věcí - krajiny, nebo zvířat, vlastně si myslím, že u Kahudy jedete tak nějak pořád to stejné a buď vám to je sympatické a nějak to promlouvá a na jisté úrovni tu frekvenci slyšíte, nebo si řeknete, že prostě "takhle ne" a už se k němu nedostanete, já jsem si k němu musel cestičku najít během posledních deseti let pomalým seznamováním, ale čím víc ho čtu, tím víc se mi to dostává pod kůži, ta lidská perverze, o které píše. Tempo a nálada mi navíc hodně připomněly filmy od Bély Tarra, které jsou taky těžká náladovka. Je třeba i zmínit, že poslední část, kde nastupují pohádky, je dobrej klenot sám o sobě, podobný trolling jsem naposledy viděl u Karla Hynka, když psal parodii na Babičku (kterou jsem, ano, dodnes, strécu, nečetl, zato jsem na ni ale slyšel i sprostou parodii...), nicméně i tak se v Kahudově krátkých textech nese neskutečná baladičnost, jakou jen tak nenajdete, speciálně 'O Červenej' (O Červené Karkulce) je solidní porno, samý hlazení stébel o její přirození, beruška, co jí vlezla málem do zadku, naběhlý ptáky a ženský, co roztahujou nohy... nahý zadky a tak dál, v jeden moment jsem si vzpomněl až na de Sada. A zase musí dojít i na Brno, přijde mi už, že Brno je zmíněno prostě všude. Venco, tentokrát dávám čtyři, nějak to na mě udělalo ke konci víc a víc "lepší" dojem, haha.“... celý text
— JP

Přejít na knížky autora