V_M komentáře u knih

Dávám tři hvězdičky, což se leckomu může jevit jako málo nebo přinejlepším průměr, ale hned v úvodu podotýkám, že sbírka rozhodně stojí za přečtení. Nižší hodnocení než u většiny ostatních doposud přečtených Suchého sbírek dávám zejména proto, že Země tvých dlaní nemá „highlighty“ – tedy básně výslovně výtečné, reprezentativní a ostatní přečnívající. Navíc sestává ze tří vcelku odlišných částí – a u básnických sbírek podobnou nesourodost vnímám jako slabinu, neboť pak působí nikoli jako pečlivě prokomponovaný celek, ale jako prostý soubor/výbor textů/cyklů z jistého údobí. To samozřejmě není žádný zásadní hřích ani slabina z pohledu čtenáře (a lze to pochopit obzvlášť za komunismu, kdy si mnohý tvůrce cenil každé příležitosti otisknout aspoň něco, resp. vše, co prošlo), ale osobně bych na básnickou sbírku rád kladl ještě o něco vyšší kompoziční nárok.

Proč tedy tuto „nevrcholnou“ Suchého sbírku přesto číst:

První oddíl s názvem Stupně nabízí nesmírně elegantní „lyriku hor“. Básník zjevně navštívil či navštěvoval Tatry a tento zážitek transponoval do veršů klasických v tom smyslu, že velehorská krajina a příroda se stává východiskem reflexe (stavu duše, vztahů, řádu světa). Jako ve staré dobré poezii řekněme devatenáctého století. Nejlepšími básněmi jsou Velehory, Horské květy, Setkání v Tatrách (tu kladu asi na první místo) a citově čistá V slunečném zvěrokruhu.

Druhý, nejrozsáhlejší oddíl Malé objevy je pro Suchého tvorbu asi nejtypičtější. Autor je tu tradičně silný v jazyce, práci se slovem a rytmem (nenápadným, ale proto skvělým), prokazuje svrchovanou schopnost vidět a metaforicky zachytit venkov a přírodu. Je to poetika už poněkud překonaná (resp. nepřekonaná, leč není aktuálně v kurzu), ale troufám si říct, že málokdo z dnešních tvůrců by se mu v živoucnosti, přiléhavosti, a přitom vycizelovanosti a ryzosti obrazu dokázal vyrovnat. Neméně ryzí a pro mě osobně bytostně dojemný je cit zralé lásky, jejž básník dovede vtělit do svých veršů. Nechtěl bych znít jako zaslepený staromilec, ale při srovnání s tvorbou představitelů momentálně silného proudu otevřeně emoční, sebezpytné, leckdy drásavé literatury – bezesporu cenné, potřebné a upřímné – si nejednou říkám, kam se vytratil mužný (jakkoli neméně křehký a subtilní) tón citovosti vyrovnané a moudré (potažmo i tón životní vyzrálosti, klidné a kladné mezilidské blízkosti)? Příkladem budiž třeba následující báseň, vybraná i na záložku přebalu knihy:

Zrnka času

A málo času mnohdy měl jsem pro tebe,
já vím.
Dnes každé jeho zrnko přesýpané s tebou zdržuji
a chráním.
A ve tvých očích opírám se o nebe.
A šťastně živ jsem na zemi tvých dlaní.

Píše to dnes někdo? Dovedeme ještě takhle vnímat, cítit a tvořit? Signálem určitého manka v této oblasti možná byl na básnickou knihu nebývalý ohlas a úspěch, jejž nedávno zaznamenala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, věnovaná zesnulé manželce. Troufám si ovšem říct, že Doležal v ní nedosahuje brilance ztvárnění zralé, životní lásky (byť o hloubce jeho citu pochopitelně nepochybuji), tak jak to dovede Josef Suchý v celé řadě básní z tohoto oddílu (v několika z nich ostatně rozvíjí jednotlivé motivy a verše ze Zrnek času a vytváří tak funkční vnitřní předivo). A nejde tu zdaleka jen o lásku k manželce-ženě jeho života, ale i k domovu, krajině a přírodě, která je jejich základem a spoluformuje v posledku i onen životní cit a pocit. Nejlepší básně těžko vybírat, ale klasicky krásnými slokami této nevykořeněné (nevykořenitelné?) harmonie jsou třeba Tur, tur, tur (tu zde kladu asi nejvýš), Tam u nás, Řeč země, Prázdné místo, Na hřbitově a v jistém smyslu i Jabloňové písmo (ta by s první jmenovanou mohla soupeřit). Patří k nim bezesporu i úvodní báseň celé sbírky – Čím dál, tím blíž –, jež funguje jako emblematický text, motto sbírky i celého autorova díla.

Poslední oddíl s názvem Třetí důvod pak je tematicky vskutku svérázný a těžko k němu hledat v nejen soudobé české literatuře analogii. Jde o jakýsi mix ekologického aktivismu (dnešními slovy), stesku po nezvratné a nevratné proměně domoviny a civilizačního apokalyptismu. Těžko říct, nakolik mohl být úlitbou státní moci, ale odhadoval bych, že číst jej takto by bylo výkladem mylným. Jednak v době vydání knihy (1986, přičemž předpokládejme, že vznikala v osmdesátých letech) už kritika atomových choutek amerických imperialistů nebyla úplně v kursu, jednak jsou básně formulovány v tomto ohledu zcela obecně a neurčitě. Skutečnosti bližší vysvětlení nabízí podle mě dvě drobné zmínky v textech Dalešický kámen a Z trávy té loučky (obě jsou to dobré básně). V prvním z nich lyrický mluvčí (a je to bezpochyby inspirováno reálnou autorovou vycházkou) sbírá kámen „z dna budoucí přehrady“, ve druhé „na obzoru stojí čtyři věže – vázy směle vykroužených boků“. Na tomto místě je třeba připomenout, že za života Josefa Suchého byla údolí řady jihomoravských řek znásilněna výstavbou megalomanských přehrad. Pod hladinou té dalešické (a mohelenské), zbudovaných na řece Jihlavě, tak zanikl i dost možná nejromantičtější kaňon regionu. A bylo to jen kousek od básníkova rodiště a celoživotního úběžníku – Lesního Jakubova. Ty věže pak jsou bezesporu dukovanská elektrárna, v době vzniku sbírky budovaná. Jí padly za oběť tři dědinky, které básník možná také znal, především však jako memento z jemu zcela cizího světa narušily horizont jeho milované rodné krajiny. Čtěme tudíž možná tento oddíl jako průkopnickou ekologickou poezii, formulovanou opatrně, obecně a filozoficky, režimu (který naštěstí krátce nato padl) a technologickému optimismu (který naneštěstí – protože bez společenské a mravní sebereflexe – stále trvá) navzdory. Nevím, jak ty básně hodnotit literárně – nejsou vysloveně prvoplánové, ale jaksi tendenční ano. Jsou prazvláštní, jako by se autor z jakési nutnosti (ať už vnější, či vnitřní) pustil na nepevnou, dosud – jen se svými prostředky a svými zkušenostmi.

1 16.11.2024

Obecně vzato i pro tuto sbírku Josefa Suchého platí charakteristiky, které jsem napsal k jiným jeho počinům řekněme ze středního a pozdního období jeho tvorby. Duhové kameny psal kolem padesátky, v sedmdesátých letech (vyšla roku 1976), a patrně se do nich promítlo buď jisté tvůrčí oslabení, anebo objektivní okolnosti v podobě autocenzury (sám působil v brněnském nakladatelství Blok, musel si tedy být vědom, co projde a co už nikoli). Poezie je to totiž pro něj charakteristická, svou poetiku a malebnost si drží, tentokrát však bohužel chybí výraznější básně, jež by tvořily pomyslné vrcholy sbírky, koncentrované amalgámy jeho lyrického vidění.

Sbírka má čtyři oddíly: V prvním (Krajina matka) se vrací na rodné Podhorácko/Brněnsko, ve druhém (Krajina sestra) zavítá do milované Lužice, třetí (Růžový olej) tvoří vřelé, lidsky hřejivé verše rodinné a poslední (Vzít v potaz kámen) meditace o žádoucnosti zakořenění, pevného ukotvení v určitém místě. Je třeba říci, že básně o rodném kraji, o Lužici a rodině najdeme ve zdařilejší podobě jinde (ty první spíše v předchozích sbírkách, druhé a třetí spíše později). A poslední oddíl pracuje s konceptem/symbolem kamene poněkud násilně, překombinovaně, jako by si předem stanovil, že zkrátka napíše cyklus básní, kde se v každé mihne nějaký kámen, a pak je tam horem dolem sázel (vždyť co jsou třeba „palečné kameny“ či „jívový kámen“, a pakliže nic, fungují jako metafory opravdu nezbytné a přiléhavé?).

Určitě to není špatná sbírka, jazyková vybroušenost a cit pro slovo se nevytratily, a tak budou příznivci díla Josefa Suchého a tohoto typu poezie nejspíš spokojeni. Autor zde však patrně až příliš často naráží na limity, jež s sebou nese jeho naivizující (tj. přehnaná alegoričnost, polopatičnost, prvoplánovost) a rurálně-idylizující (tj. selanka, kýč) poloha tvorby. Jako by na moderní jazyk a syntax, tu a tam okořeněný archaismem, historismem či dialektismem (ale dovedně, jak jsem psal: s citem pro slovo – a je to pro mě asi nejpůsobivější složka Suchého tvorby) narouboval ducha poezie devatenáctého století.

Jednoho dne

Dokud jsi mladý,
vykračuješ si zlehka a po špičkách,
pohvizduješ si do noty s veselou žilkou.

Kolem se prostírá svět,
veliká májová zahrada v květu,
kde všechno pospíchá na křídlech s tebou.

Lehaje na ráno myslíš,
vstávaje k poledni upíráš dychtivé oči
a nic ti nechybí.

Jednoho dne
najdeš na spáncích první šedivý vlas.

A náhle stojíš,
užaslý cizinec,
uprostřed podivně malého zřídlého sádku.

Na strništi se zvedá severák.
Zastudil do tváře,
která už dávno nepatří chlapci...

2 13.11.2024

Zdařilá sbírka, jež dostala Magnesii literu po zásluze. Rudčenková v povětšinou kratších textech, které se nezřídka blíží básním v próze či vysloveně próze (prostoru pro tradiční poetické prostředky a postupy v nich není mnoho), analyzuje vztahy (i touha je vztah!), životní situace, přičemž často jsou zde spouštěčem či katalyzátorem konkrétní postřehy nebo prožitky, mnohdy nahodilé. Hodně je v tomto kontextu využíván sen, představa či vize budoucího anebo vzpomínka, potažmo syntéza vzpomínek.

Jiné – a podle mě méně zdařilé – jsou básně pokoušející se o zachycení imprese, zejména skrze líčení barevné palety a jejích proměn (někdy se pochopitelně prolínají s těmi „vztahovými/životněsituačními“). Byť šlo autorce nejspíš o hlubší symbolismus, a nikoli ryzí popis viděného, respektive vnímaného, působí to chtěně až křečovitě. Jinak řečeno, síla Rudčenkové nespočívá v mistrném zachycení spatřeného či prožitého, ale mnohem spíš v jakési analytickém, zhutnělém vystižení povahy souvislostí a vztahů. Právě tím se blíží její tvorba reflexivní próze.

Dvě výtky: Sbírka sestává ze tří oddílů, vzájemně málo koherentních. Zejména první z nich je navíc i vnitřně málo soudržný, nejlépe si v tomto vede třetí, psaný v lotyšském Ventspilsu, kde oceňuju i vnitřní provázanost básní jakousi zpětnou reflexí motivů (b. O rok později). Celá sbírka tak působí spíše jako žeň textů z určitého období (asi nějak probraná) než jako promyšleně komponovaný celek. Druhá věc: Proč je celá strana 14 (alespoň v mém výtisku) prázdná, ač se nachází uprostřed básně? Pokud to mělo mít nějakou významovou funkci, není srozumitelná, a tudíž nosná. Působí to spíše jako nějaká technická vada, ale na druhou stranu se nezdá, že by tam nějaký text chyběl.

Nejlepšími texty sbírky podle mě jsou Modrá krajina, Letošní burčák…, a tak aspoň v tramvaji…, Nepozorované vytrácení, Venus Mexico, Loučím se s nimi ve snu, Zlatá hvězda, Soukromý karneval, Jitřní muž, Neviděný ohňostroj, Nějaký pes celou noc…, Nepřestaneš toužit…, Jantarové hlavy.

A ještě jednu z nich na ukázku:

Nepozorované vytrácení

Hmota času, lavina černého sněhu,
ve které visíme:
rudé šípky v černých větvích,
běluhy pod ledem.

Neznatelné vytrácení
během usínání a probouzení,
úbytky vášně,
zato zvýšené nároky na dávky důvěry

a v koutku bytnějící touha
po čím dál zásadnějším vyznění života,
po čím dál vznešenějším sebeuskutečnění,
s čím dál menší schopností a zájmem
to všechno vykonat.

1 12.11.2024

Mám tu čest znát se s autorem osobně. S čistým svědomím ovšem mohu prohlásit, že jeho sbírka je povedeným, slibným a promyšleně koncipovaným debutem. To ještě víc překvapí, uvědomíme-li si, že se naprosto nejedná o poezii pohrávající si s myšlenkami, sémantikou, paradoxy, nýbrž specifický mix emocionální, angažované a mystické až religiózní lyriky, který v dané podobě v naší současné poezii patrně nemá obdoby. Rozprostřený mezi venkovem a velkoměstem (koneckonců i samotným titulem; onen rozpor je inherentně přítomen i v přiléhavém vstupním citátu z Robinsona Jefferse, kterého mám moc rád, ač jsem na něj už skoro pozapomněl), expresionismem a ztišenou mantrou, mezi „bohyní Agni“ a „tvářemi z lifestylových magazínů“ a v posledku i mezi já a ty. Zároveň tuto méličnost i syrovost, extázi i procitání spojuje jakýsi hlubinný romantismus, jenž je autorovi dlouhodobě vlastní.

Ještě dvě mimotextové poznámky: Matěj často a s oblibou své básně předčítá, je to nesmírně dynamický recitátor a rozhodně stojí za to na nějaké jeho čtení přijít. Včera (6. 11.) na křtu sbírky přednesl (no dobře: občas takřka rapoval) celou sbírku za doprovodu kamaráda-hudebníka s elektrickou kytarou a byl to velice mocný zážitek, vezmeme-li v potaz neúprosný kontext v podobě Trumpova opětovného zvolení americkým prezidentem, mělo to mnohdy nefalšovaně apokalyptický nádech. A druhá věc: Knížka samotná je moc krásný artefakt – od obálky a ilustrací až po typografii a užitý papír. Za tento vysoký standard patří nakladatelství Adolescent uznání.

člověk

mluvil jsem jazyky přírody
ve vlasech mi hnízdili tetřevi
toky Whanganui mi omývaly boky
tak jak to umíš snad jen ty

odešel jsem
tak jako každý v tom kraji
abych zapustil kořeny mezi betony

hory mě pak volaly
a já měl uši zalepené plasty
teplé zimy a studená léta
plynuly před mými zaleptanými zraky

teď v rukou svírám uschlé listí
nasáklé svinstvem
a kráčím alejemi mrtvých lesních včel

už se smráká
nad krajem továren
padá řeřavý sníh

vím
je pozdě
i poslední chmýří
letních pampelišek
opouští
mé ovzduší

07.11.2024

Po řadě let jsem se vrátil k prvotině Josefa Suchého, jež se do širšího čtenářského oběhu dostala de facto až s padesátiletým zpožděním (náklad prvního vydání v roce 1948 byl zničen). Z tehdejší, nejspíš i opakované, jsem si pamatoval, že mě sbírka oslovila, vybavil jsem si dokonce několik výrazných básní (ve smyslu názvů), jejichž působivost si v mém případě podržela trvalou platnost (zejm. Daleko zpět, daleko v příštím a Pozdě v noci – tu pokládám za nejlepší text celé sbírky). Jinak jsem ovšem četl zprvu lehce rozčarován, byť se zájmem.

První oddíl tvoří básně vypjatého patosu, líčící na tisíc a jeden způsobů jakýsi extatický pesimismus, apokalyptickou vizi světa i nitra, snad poněkud pod vlivem prožitku nedávno předtím skončivší druhé války a nadcházející komunistické totality, a jistě pod vlivem Zahradníčkovým, Holanovým, Hrubínovým, Demlovým, zčásti i Březinovým (ozývají se tam ovšem i názvuky kupř. takového Karla Hlaváčka) a patrně též autorovi současným existencialistů jako Kamil Bednář či v menší míře Orten. Postupně se však ukázalo, že Suchého tvorba má i v této poloze k jakémukoli jalovému následovnictví daleko, byť její svébytná rurálně-přírodně-pokorná lyrická tónina zde ještě není vyhraněna a pouze tu a tam pableskuje. Za nejlepší básně v této části – byť jsou vlastně všechny poměrně homogenní a tvoří jediný, nepříliš přerývavý a přerývaný celek – pokládám asi Loučení, Vánoční, rozkročeněji pojatý Lis a níže citovanou

Zimní noc

Třesení hvězd. Spí ptáci a mají hrdla úzká.
Je bez dechu, bez dechu truchlý čas.
Cár léta modrý na trní u cesty sotva zůstal,
nemocné ticho trápí, kolem se rozléhá.

Na krajinách i uvnitř drží zima.
V bezkrevné dálce chvílemi plápolá hlasy psů,
podoby dívčí zbledlé s očima zavitýma
mění se náhle na hrůzu –

Ti bez těla tu zatanuli jiní, prostí,
kde by je nečekal.
Ubývá luny skutečnosti,
skoro jak listí chřestí lidé vyhnanci z člověka.

A jdou-li ještě, kroky svými klnou.
Nemají úst, pohlédnout nemohou.
Nad zemí bědnou, lidského mrazu plnou
slovo se klene trpící oblohou –

Druhý oddíl knihy je rozmanitější tvarově, obsahově i koncepčně. Je tam víc básní dedikovaných Suchého přátelům a souputníkům (Demlovi, Zahradníčkovi, I. Slavíkovi a E. Liškovi) a všechny tyto jsou vynikající. Rýmy a asonance občas ustupují volnému verši, komplikovanější syntax, dělená mezi více veršů a plná elips a méně obvyklých forem, se mnohdy projasní a oprošťuje:

Vzdech

Surový vítr ponocuje,
lampy jak náhrobní,
třesou se stromy sirotkové bdící,
nebe
oko suché, vyplakané, nesmírné.

Domy se srazily
v škaredé černé drúzy.
Ryjí mi srdce, jak prodírám se jimi,
krvácím.

Kde člověk?
Jsem hlad, jsem žízeň, jsem zoufalství.

A tu míjejí
lehcí jak pověv šatů, sunou se těžcí
jak balvany –

pohledů se chytám –
ten je zbobtnalý
a míří dolů,
ten
běduje sám a sám,
kůži sedřel si s tváře nadobro.

Jak vidno, apokalyptičnost – s jistým přídechem nejzávratnějších tradic romantismu – rozhodně nemizí, avšak Suchého typické prostředí, v jehož vystižení je mistrem – tedy krajina a vesnice – se zde vyskytuje častěji, hmatatelněji a básně jsou obecně přítomnější, konkrétnější než poněkud abstraktní propastné tesknice prvního oddílu. A právě tady je Suchý silný a originální. I ve srovnání s pozdějšími sbírkami, kde si již plně vydobyl specifický styl, přístupnější, čtivější a tím i apelativnější (bohužel občas tendující k prvoplánovosti a v pozdním období popisnosti, snad až na pomezí kýče). Žernov, hutně čerpající z metafyziky, spirituální poezie a existencialismu třicátých a čtyřicátých let je tohoto ještě prost, civilistnější ladění zde nastupuje jen velmi zvolna a mírně. Závěrem bych ještě uvedl působivou, svou náladou skorem březinovsky niterně „krajinářskou“ báseň dedikovanou Jakubu Demlovi, v jejímž závěru vzácně vystupuje přímo a jednoznačně jmenovaný Bůh, nenápadná, leč silná stálice Suchého tvorby:

Na samotě

Takové místo v našem kraji,
které nenavštěvuje nikdo z lidí
tohoto času.
Prastarý plaňk, stromy, několik balvanů,
na něž lze usednout.
K nebi tak blízko, že by tam
dosáhl rukou.
V tichu
je cítit chvění.
Nějak tu jsou dosud všichni,
kdo dávno odešli.
Co chvíli vzbudí se
některý z oněch dějů,
blíží se po rose slabounká melodie
muziky starodávné,
útlý dech květin, co kdysi
nosily dívky k polním křížům
a v modlitebních knížkách do kostela.
Strom se tu pohne, jako by měl krev,
odněkud z trávy zavzlyká
bezústý pláč,
kamene obrys
přechází zvolna
v poslední pohyb
dávného mrtvého.
Zde potmě bledé světlo
zvedá se nad vodou
a tkví.

A tam vás potkávám.
Pak
přede mnou jdete schýlen,
odpovídaje mlčky
někomu z mrtvých, někomu z živých.
Někdy jen pohled, záchvěv ruky
a ze soumraku vzlétá anděl, zakletý do té chvíle
v podobu květiny,
někdy jen slovo
a pramen tryskne kdekoli.
Co bolelo, už nebolí.
Pahorky v modré dálce trnou
a za nimi je Bůh.

2 04.11.2024

Jednoznačně nejlepší a nejpůsobivější kniha věnovaná politické a společenské realitě, kterou jsem za poslední léta četl. Zuzana Čaputová se vzácnou otevřeností odpovídá na promyšlené a závažné otázky Erika Taberyho a odhaluje nejen politické a životní pozadí nejrůznějších situací a rozhodnutí, ale především podstatu svého přístupu a konání.

Potvrzuje se, že bohužel již bývalá slovenská prezidentka je celoevropsky zcela jedinečnou osobností a dost možná jedinou opravdovou nositelkou odkazu Václava Havla v tom nejesenciálnějším slova smyslu, tedy z pozice hlubokého a současně poněkud plachého člověka, jemuž nechybí empatie, pokora, sebekritičnost a setrvalý zájem o lidské nitro.

Za pozornost stojí i vřelý vztah tázajícího a dotazované, jež je prostoupený nebývalým – podotýkám, že vzájemným – respektem a uznáním, ale zároveň prostý jakékoli prvoplánové familiérnosti a rušivé žoviality (což je jinak častou bolístkou našich rozhovorových knih).

Zvláštním aspektem je, což jsem u knihy tohoto typu naprosto nečekal, mimořádná inspirativnost a naléhavost některých výroků či pasáží, která z tohoto díla činí bezmála motivační publikaci (ovšem mnohem hlubší, prožitější a procítěnější než běžná produkce tohoto typu literatury). To určitě není žánr, který bych soustavně sledoval a hltal, ale že mě rozhovor s političkou dokáže podnítit k opětovnému promýšlení vlastního života a rozhodnutí, to pro mě bylo nové a překvapující. Díky četbě teď vskutku jako bych o trochu víc tušil, jak dbát o to, aby se člověk „neztratil sám sobě“.

A ještě poznámka k jazyku knihy: Zaznívá zde v komentářích kritická připomínka, že měly být odpovědi Zuzany Čaputové přetištěny ve slovenském originále. To si sice představit dovedu, ale myslím, že rozumím argumentům, které mohly ve finále rozhodnout o opaku. Jednak by tím vznikl jakýsi česko-slovenský hybrid (Erik Tabery se totiž nesporně ptal česky), což by asi zas tak nevadilo. Jednak – a to už je závažnější – je naivní představovat si, že knižní rozhovor (pořízený původně ve formě ústního interview) je doslovným přepisem toho, co dotazovaná osoba odpovídala. Tazatel a v jistém smyslu hlavní autor knihy vždy odpovědi ještě přinejmenším stylisticky upravuje, někdy dokonce vícero z nich slučuje v jedinou, což je legitimní přístup, protože vše pak zasílá respondentovi k autorizaci. A lze si jen těžko představit, že by Erik Tabery prováděl tyto úpravy a změny ve slovenštině. Třetí věc je pak to, ať si tito kritici upřímně sáhnou do svědomí a přiznají, kdy naposled si koupili a přečetli celou knihu ve slovenštině. To už je dnes bohužel ze strany Čechů naprosto zřídkavá záležitost. Objevily se tu i poznámky, že překlad knihy není dostatečně ústrojný a přesný. To jsou myslím silná slova – je pravda, že v knize jsem narazil na několik málo pasáží, které by Čech formuloval jinak a nesou stopy slovenského vlivu, ale nelze vyloučit, že to je (podobně jako sporadicky užitá slovenská citoslovce) záměr mající za cíl dodat textu určitý „slovenský“ nádech. Jedinou výhradu v této oblasti bych tudíž měl k tomu, že v knize není uvedeno, kdo překlad pořídil (patrně sám Erik Tabery) a popřípadě zda a kdo mu v tom pomáhal, popř. i jakou formou probíhala autorizace.

5 04.11.2024

Básnickou tvorbu Elsy Aidse mám rád, a přestože mi více konvenovala v jeho Knize omezení, i Lazarská v zimě je skvělá sbírka, jež svědčí o autorově svrchované poetické intuici. Jde opět o básně uvážlivé a úpěnlivé, reflexe „špatných začátků“ a „tlumených pádů“, byť tentokrát se výrazněji odehrává „v zemi ubytoven a skladů“, kde se život konzumuje narychlo, pokoutně a nejistě „lžičkou z benzínky“. Subversivní seifertovská návaznost a občasné konejšivé, hojivé (mnohdy ovšem nejednoznačně, s otazníkem, ba snad ironicky) ladění či vyznění některých textů na tom nic nezmění. Celková atmosféra hrubé, teskné vykořeněnosti zůstává: „Byl jsem zmatený / jako by mě někdo pohladil.“

Paradoxnost tohoto odcizení, nepevné vlastní půdy, nenalezené kotvy ještě podtrhuje fakt, že autor ve sbírce častěji než dříve (aspoň takový mám pocit) pracuje s konkréty – názvy, místy, osobnostmi, zážitky patrně autobiografickými. Mám tenhle postup rád, ač je vždy na místě se ptát, jestli za padesát sto let (a věřím, že jeho dílo bude mít platnost takto trvalou) budou čtenáři zjišťovat, kdo nebo co byli třeba takoví Troy Francisco, Majkelina Cat nebo Válka skladů. Uplatnění těchto vlastních jmen a poukazů na zcela určité jednotliviny má ve sbírce pochopitelně i vícerou poetickou úlohu, avšak troufám si říct, že bez googlování by bylo mé vnímání pod- a kontextu ohraničené.

Zajímavý je ještě jeden postup uplatňovaný ve sbírce poměrně často. Autor jako by skládal básně z více různých náčrtů. Často je to tak, že určitý text začíná čirou, poeticky výstižnou reflexí, spíše obecnějšího, abstraktního ladění. Anebo nějakým impresivním úvodem. Pak přichází zlom a po něm konkrétnější příběh, mnohdy spjatý s předchozími verši jen velmi volně. Někdy se kombinují dva příběhy. Výraznými příklady budiž třeba texty Špatný začátek, Písek ze Sahary, Skaláry, Krmítko, Návěje či v jistém smyslu i Terapie. Podobně to někdy funguje i mezi titulem básně a jejím obsahem. Tento tvůrčí přístup mě trochu znejišťuje a pro až příliš rozvolněnou, leckdy fakticky nulovou souvislost oněch částí mi nepřijde plodný, byť rozhodně nelze říct, že by šlo o nezdařilé básně bez jakékoli působivosti.

Víc mě nicméně oslovují čísla vnitřně koherentnější. Namátkou Zlatohlávek, Lazarská v zimě, Příměří, Tlumený pád, Vnitřní život, Eden, Přístřešek, Hotel Slánka. Potřeba dálky a Seifert. A taktéž jedna o onom nepokojném bezdomoví, kterou cituji níže:

Lilek

Z vlaku vykročím rovnou do mlhy.
Přejdu koleje a stoupám
po kluzkých kamenech podél zábradlí.
Makléř už čeká před domkem
ve svahu nad tratí.

Mlčky se rozhlížím:
na posteli chybí matrace,
ale v kuchyni je ještě sůl, ocet, hořčice,
dokonce olej.

Původní majitel zemřel nedávno,
říká makléř,
za tu cenu je to zadarmo
s takovým výhledem.

Je krize, ceny stagnují.

Společně svítíme do sklepa
na pytel vyklíčených brambor.
Přerostlé klíčky se prodírají síťovinou
jako cizí vzpomínky.

1 01.11.2024

Aleš Palán má vzácný dar získat si důvěru velmi rozmanitých lidí a právě to je patrně největší devizou jeho rozhovorových knih. Umí tyto lidi najít, sblížit se s nimi, jaksi naladit na stejnou vlnu a empaticky s nimi vést neformální, často nebývale otevřený dialog (i on totiž ne vždy klade otázku, ale uvádí svou zkušenost či prostě reaguje bez otazníku na konci). Platí to v plném rozsahu i pro tuto knihu.

Její jedinou slabinou oproti předchozím svazkům, které měly asi poněkud vágnější spojovací prvek (koneckonců Šumava, samotářství nebo status neznámého, insitního výtvarníka do sebe pojmou ledacos a ledaskoho), je to, že zde je přítomnost tohoto svorníku občas méně zřetelná. Zájemce, který si pořídil knihu (tak jako já), protože očekával především reflexi knih a problematiky čtení, tedy může být trochu zklamán. Já sice zklamán nejsem, ale musel jsem se během čtení přeprogramovat na to, že se častěji hovoří zkrátka o životních peripetiích a na ty knihy v posledku tolik nedojde.

Obecně lze říci, že k četbě a literatuře se soustavněji vyjadřují spíše lidé s kulturou spjatí (Hejná, Drápal, Myšková, Březina, do jisté míry i Selčanová a Malinová), u řady ostatních (zejm. Drahovzal, Šimák, Hájková, Viktorka Rys) je kniha pouhou záminkou k rozhovoru s člověkem pozoruhodného osudu a příliš se o ní a o čtenářství nemluví. To však v žádném případě nevylučuje, že by rozhovory s nimi nebyly přínosné a hluboké, tak jak to Palán umí. Jen se poněkud oslabuje koncept celého svazku.

Myslím ovšem, že kdo má Palánovy knihy rád a mysl otevřenou vůči druhým lidem, bude spokojen.

1 01.11.2024

Působivý soubor dotavadního díla undergroundového básníka Vratislava Quida Machulky, dnes už poměrně nesnadno sehnatelný, všestranně – krom textů tedy i poněkud nadšeneckou ediční uspěchaností či přiléhavými ilustracemi od Jakuba Zicha, připomínajícími váchalovské dřevoryty – zpřítomňuje dobu krátce po sametové revoluci, kdy underground byl stále živý, de facto současnický a zažíval obrovský boom zájmu nejen mezi těmi, kdo se k němu před rokem 1989 pro nejrozličnější „logistické“ komplikace nedostaly.

Machulkova tvorba z let 1972–1988, již kniha shromažďuje, má vícero poloh, které se ovšem nezřídka prolínají na prostoru jediné básně. Je to poloha „výtržnického“ experimentování s jazykem, radostně improvizovaných poetických hrátek, které však čas od času nechybí společensko-politický/filozofický přesah, srov.:

Pravduj pravdo pravdovitá
tancuj pravdo pravdovitá
pravdo naše obrovitá
pravdo zlatá
prostitutko utahaná
pravdo záplatovaná
počmáraná
horem dolem nalejvaná
na svatýho máje řvaná
[...]

Leckteré by se svou údernou rytmičnosti a obsahovou zemitostí mohly stát téměř emblematickými, vlajkovými texty undergroundu, jen je Machulka bohužel ve srovnání s Magorem nebo Bondym zkrátka mnohem méně známý:

Až rozkvetou švestky
pobleju vás všecky
pojedu do prdele
budu tam dvě neděle

Dále je to poloha subtilních básnivých říkanek, křehkých lyrických nálad, jež využívá tradičních poetických zvukomalebných prostředků a někdy se blíží tvorbě pro děti:

Žádnej tomu nevěří
já však vím, že vaří
milá má copatá
hvězdy si k večeři

Nebo:

Pampelišky hou

Bláznivý blatouchy šílej žlutě
modře hořej zvonečky
sytou vůní růže zvou
pampelišky hou
houpaj se spěj ve víně

Pro mě osobně je asi nejsilnější poloha reflektující tísnivou společenskou a osobní situaci, do níž počítám verše tematizující pobyty ve vazebních věznicích, život v reálném socialismu, pád do alkoholismu, oscilující mezi euforickou mánií a tesknou depresí, a pak řadu obecnějších emocí a vlastností s výše uvedeným se pojících: strach, zatuchlost a mrtvolnost, absurditu a někdy i nesmělé průblesky možnosti lepšího, spravedlivějšího světa. Není zde bohužel prostor, abych odcitoval všechny nejzajímavější básně reprezentující tuto část Machulkova díla, ale jedná se kupř. o texty Zabíječi, Realita našich dnů, Na zábavě, Karlovy Vary, Čmuchám čmuchám čmuchám, Město a obecně většina textů ze závěru knihy, z let 1987 a 1988. Několik jich zde ovšem přeci uvedu v úplnosti:

Rozdat duši
ztratit vlastnosti
nemít bolesti
jen trochu radosti
o tebe starosti

***

Opatrní lidé

Opatrní lidé
co tu po vás zbyde?

Ostnatá opatrnost
opatrné pravdičky
opatrné lži
lžičky jedu opatrnosti
neveselé radosti
hold malosti

a možná, že žok opatrně nakradených peněz

***

Strach

Strach
Mám strach
Mám strach o svůj strach
Bojím se, abych ho nenechal v někde v hospodě
kde piju na kuráž

Strach
Strach o strach
Mám strach o svůj strach
co kosti mi láme
vaz přeráží
překáží

Strach
Hotel Zoufalství s podřezanými, oběšenými,
zastřelenými utopenými a otrávenými hosty

Mám strach
Mám strach o svůj strach
abych ho nenechal někde na věšáku

Co bych pak celý dny dělal?

Popř. následující plodně nejednoznačný, a proto krásně znepokojivý text:

Roste na zahrádce
na záhoně
roste na poli
na náměstí mezi tulipány
roste a prorůstá mezi námi
a nikdo tomu nezabrání

Minusem knihy je nepříliš kvalitní ediční příprava. Není to poprvé, kdy se s tím setkávám u knihy vypravené editorem Martinem Machovcem. Zdá se, že ač je to nepopiratelný znalec českého literárního undergroundu a zasloužilý pečovatel o jeho odkaz, systematičnost a pečlivost při práci s textem není jeho silná stránka. Na škodu bylo jistě i to, že se jednalo o projekty publikované narychlo (u Příživníka bych to ještě chápal, ten vyšel roku 1992, kdy byl po těchto knihách obrovský hlad, neplatí to však už pro jeho edice vycházející o dekádu až dvě později v nakladatelství Kalich) a ani redaktor a korektor (byl-li vůbec nějaký) příliš platní nebyli. Součástí knihy je sice vtipná a pěkně napsaná předmluva I. M. Jirouse, editorova „domluva“ (=doslov), vydavatelská poznámka a medailonek autora (převzatý ze samizdatového vydaní), to vše je bez diskuse a fajn. Potíž je, že v básních samotných je až příliš evidentních překlepů (což je u poezie nápadné a ostudné), spousta věcí je tam editorsky nedořešená (např. interpunkce a záhy nato její nepřítomnost ve zcela srovnatelných pozicích, viz i jedna z citovaných básní), což je s ohledem na to, že edice byla pořizována za autorova života a úpravy s ním tudíž mohly být konzultovány, prostě odbytá, neprofesionální práce. A pokud si autor třeba nepřál do textů sahat, má to být zmíněno v edičním komentáři. Škoda. Ale třeba se v budoucnu najde jiný editor a nějaký vydavatelský nadšenec, kteří společnými silami pořídí kvalitní soubornou edici Machulkova díla. Rukopisy dosud nevydané podle všeho stále ještě existují (byť je těžké je luštit) a český underground i osudem spíše tragická osobnost Vratislava Machulky by si to zasloužily.

3 26.10.2024

Básnickou tvorbu Lubomíra Tichého jsem měl možnost poznat už před časem během literárního večera ve Fra (tuším začátkem roku 2022) a posléze i číst v časopiseckém otisku (tuším v Psím víně), sbírku jsem si tedy pořídil záhy po jejím vydání a teď na podzim ji čtu už podruhé. Patrně zopakuji to, co už jiní napsali jinde a lépe, tedy že Lubomír Tichý je s ohledem na svůj věk mimořádně vyzrálý a kvalitní debutant. Je to skutečně až ku podivu, když vezmu v potaz, o co jsem se v jeho věku pokoušel já sám nebo co tvořili a vydávali jiní, třeba i později proslulí literární tvůrci. Jistým způsobem příznačné až vtipné je, že i on sám (resp. lyrický subjekt jeho básní) působí (vlastně ani nelze psát: stylizuje se) jako mnohem starší, rozumnější, distancovanější. Jako pozorovatel – izolovaný, stojící výše (či prostě jinde) než ostatní „vrstevníci“, „kloučkové“, „McJardové“ a „dorostenci“, avšak nikoli povýšený a v podstatě ani blahosklonný. Spíš znalý, sžitý, přestože vyčnívající (je mi až záhadou, zda a jak to lze tak nekonfliktně skloubit, vždyť ve sbírce žádné takové střety ani vyhraněnosti tematizovány nejsou).

Za nejlepší oddíly sbírky pokládám Světoznámě ztracen a Cloumání katastrem, ač ani ty ostatní nezaostávají co do kvality, spíš mě zkrátka oslovují o něco méně. Čtenářsky nejobtížnější pro mě byla delší skladba Ahoj průlezko! – takové zvláštní flanérství mezi venkovem a městem, jedna velká metafora váhavosti, bezcílnosti, nejistoty přejití či přechodu (i v onom významu etapy). Ostatní básně ze sbírky jsou vesměs krátké, pointované trefně a plodně, jakkoli ne prvoplánově. Motivy jsou spjaté s autorovým venkovským bydlištěm, nechybí rodina, místní postavičky (ne však pojaté doležalovsky), hodně chůze, přírody, vesnického dění. Troufám si ale říct, že primárním lyrickým gestem není vytáhnout a ukazovat tento, většině čtenářstva z vlastních zkušeností spíše málo známý svět (je-li správný můj předpoklad, že čtenáři poezie jsou u nás převážně z měst). To vše je svět pozorovaný a prožívaný, poeticky uchopený z vnitřní naléhavosti a pro silný otisk, jejž v básníkovi zanechává. Jinak řečeno, autor dle mého názoru nepíše o všech těch mysliveckých plesech, senosečích, zavařovačkách, svozech železa atd. proto, že by se tím chtěl odlišit od ostatních tvůrců (a klidně by mohl: jiné básníky takto pojatého venkova v současnosti neznám a ani když se vezme jiná moderní reflexe vsi, třeba Hejda, Zelenka nebo již zmíněný Doležal, tak je to hodně jiné), ale venkov je zkrátka prostředím mu vlastním, v němž uplatňuje a testuje své lyricko-fenomenologické vidění (či jak to nazvat). Vztahuje se k věcem či jejich částem, místům či jejich výsečím, prvkům a podobně přistupuje i k lidem, resp. jejich aspektům. Tím nechci říct, že by to byl necita a nelida – a jakkoli nežádoucně je zpředmětňoval, ale skutečně mám pocit, že lidé, potažmo osoby (včetně těch, kde explicitně či implicitně signalizuje jejich blízkost ve vztahu k sobě-subjektu) jsou v jeho tvorbě spíše fenomény než zdroje, cíle či prostředníci emocí. Fenomény sledované a popisované, přinejlepším nějak prakticky součinné. (Koneckonců opakuje se tu motiv prostého vidění, zaregistrování, zachycení – mj. i fotoaparátem.) A i to vnímám v dnešním kontextu takřka již módní sebezpytné a sebeanalytické literatury, často pracující s citově vypjatými situacemi, jako příjemné osvěžení. Zároveň to totiž není prezentováno jako projekt, koncept, nýbrž vyniká to jednoduše z autorovy bytostné poetiky.

Pole

přes navátý sníh se do zahrady dostala srna
než jsme s otcem stihli srolovat pletivo
okousala mladé jabloně

když pádila zpět k lesu
udeřil za ní blesk

máme jen černobílou tiskárnu
i tak se zachycená srna vyjímá hezky v rámu
nad pokojovou rostlinou v pokoji

1 24.10.2024

Nesmírně zajímavá a přehledně zpracovaná publikace obsahující dlouhou řadu stručných pojednání (tj. oněch „odpovědí“) o rozmanitých jazykových otázkách, jež ne vždy mají jediné a jednoznačné řešení.

Celkem vzato je opravdu zdařilá a její četba byla obohacující i zábavná. Oceňuju rámečky za každým textem s uvedením formulky korpusového dotazu (byl-li ČNK využit), odborné literatury, na niž bylo odkazováno, internetových odkazů a v neposlední řadě i s QR kódem, jejž jsem sice nevyužil, ale věřím, že jiné čtenáře potěšit může. Užitečný je i souborný seznam literatury v závěru a oba rejstříky.

Výtky bych měl pouze drobné, a sice jednu obecnější a pak několik konkrétnějších: Ta prvá mně osobně nijak neomezuje, jelikož mám filologické vzdělání, nicméně jde o to, že navzdory proklamacím z úvodu, že kniha je určena i laickým (tj. neškoleným) zájemcům a že byl brán zvláštní ohled na to, aby byla napsána přístupně. Obávám se, že se to ne vždy podařilo, některé odpovědi odbornými termíny přímo překypují (a to i takovými, které by bez větší újmy na preciznosti vyjádření šlo nahradit českými či obecněji srozumitelnými výrazy), někdy je zas argumentační postup sice věcně bezvadný, ale bylo třeba si větu či pasáž číst dvakrát. Tím nechci říct, že by kniha byla nějak tragicky nesrozumitelná, naopak – člověk si až posteskne, proč nejsou takto pěkně napsány všechny lingvistické publikace. Nicméně jako cílovou skupinu čtenářů bych neviděl úplné laiky, ti podle mě příliš nepochodí (je ovšem otázkou, zda po knize vůbec sáhnou), ale spíše ty, kdo mají alespoň základní filologické povědomí (tj. studenti či učitelé jazyků, lidé s jazyky pracující a z těch ostatních spíše dlouhodobí, vážní zájemci o problematiku). Vždy ovšem záleží na konkrétním textu a pojednávaném problému – mnohé jsou beze všeho srozumitelné každému inteligentnímu člověku.

Druhá část výhrad míří k některým konkrétním řešením, která myslím dostatečně citlivě nereflektují širší kontext a jsou do jisté míry v rozporu s jinak tolerantním, doporučujícím a spíše deskriptivním přístupem, který autorský kolektiv (a zároveň kolektiv působící v Jazykové poradně) obecně razí. Jako příklad může posloužit třeba odmítnutí forem „Srchovák“ a „srchovský“ (k obci Srch), které sice neodpovídají tzv. systémově utvořenému „Sršan“, toto označení však nikdo nepoužívá. Potíž je jednak ta, že zatímco jinde se prosazuje značný respekt a tolerance i k podobám historicky či systémově problematickým hlavně proto, že už fungují v širším užívání, zde se odmítá podoba místními užívaná výhradně (a krom nich o této malé vesničce mluví a píšou jen nemnozí – a ti by pochopitelně mohli toho „Sršana“ klidně používat dál, jako dubletu). Přitom systém tvoření obyvatelských jmen a adjektiv je mnohem propracovanější a subtilnější (a přitom stále ještě systémový, tj. s oporou ve slovotvorném systému češtiny), než jak jej prezentuje kupř. poněkud od stolu sestavovaná (a v tomto neblahá) příručka A. Polívkové, z níž se tu při odpovídání zjevně vychází. Jinak řečeno, může-li být hlinecký (místo hlinský), proč by nemohlo být srchovský (pro které známe řadu – příručkami pohříchu neuznávaných – analogií a kde navíc nemůže dojít k záměně, protože žádný „Srchov“, jímž se v textu argumentuje, neexistuje, zatímco vedle Hlinska u nás existují i několikery Hlince)? Nebo v odpovědi na dotaz týkající se odchylky od přísně mluvnické shody ve větě „kněžny a knížata tančili“, jež se měla objevit v edičně zpracovávaném starším textu, bylo navzdory SSJČ, který tuto možnost připouští (jako řídkou), striktně přikázáno psát -y. A nejde mi samozřejmě o to, že by SSJČ měl být nějakou svatou autoritou, přes niž nejede vlak, ale spíš o nedostatečnou citlivost a respekt autorky odpovědi k charakteru onoho staršího textu (není uvedeno konkrétně jakého, ale předpokládám, že mohlo jít o text literární z 19. či první půlky 20. století), namístě tedy bylo tuto variantu připustit a doporučit tematizovat daný jev v ediční poznámce. Což koneckonců na můj vkus až příliš stručný text jinde v knize (Oprava chyb ve starších textech, s. 328) činí, tudíž jsou tyto dvě odpovědi v jistém rozporu. A ještě pár takových ne plně uspokojivých odpovědí bych tam našel (a jiní čtenáři možná ještě jiné). Zamrzí i hrstka překlepů (jeden z nich dokonce v titulku: Sídliště nad *Lužníci, s. 55) či grafických nedostatků typu nenáležitá kurzíva, ale je jich opravdu jen pár a chápu, že je prakticky nemožné při tak rozsáhlé publikaci a pestrém autorském kolektivu všechno uhlídat.

Tedy ještě jednou: pěkná, poučná a pozoruhodná publikace, kterou všem milovníkům našeho jazyka s plným přesvědčením doporučuju.

1 19.10.2024

Po právu oceňovaný román, jehož četba mě přes vcelku vysoká očekávání nezklamala. Co se s očekáváními, sugerovanými samotným názvem knihy i řadou ohlasů, poněkud minulo, bylo pojetí tělesnosti. Čekal jsem to mnohem výraznější, důraznější a naturalističtější. Snad ne úplně level Florentiny Holzingerové ze Stuttgartské státní opery, ale zaskočilo mě, jak cudné, zastřené a diplomatické je ve Vlasákové románu vadnutí tělesných schrán. Jedno pomočení, nějaký ten bércový vřed a náznakovitě popsané uspokojování staříků, to vskutku není nic, nad čím by se dalo ani při troše zlé vůle pohoršovat.

Dalším mylným očekáváním (v tomto případě nikoli mým, neb na to tolik nedbám, ale řady čtenářů, jak lze vyčíst z letmého přehlédnutí recenzí níže) pak je příslib dějovosti, který přívlastek „román o vztazích matky a dcery“ vyvolává. Dějovost totiž není klíčovou složkou Vlasákové prózy a troufám si říct, že to vůbec nevadí, ba je to tak dobře. Mnohem spíš než ucelené, promyšleně komponované a komplexní dějové schéma, jde o pouhý sled scén, logicky vlastně ani příliš nepropojených: dceřina svatba, všední, bezútěšný a monotónní život, cesta k moři po velmi dlouhé době s dramatickým vyvrcholením, epizody z pečování o staré lidi (do toho se čas od času prolne dceřin příběh: nesnadná cesta k početí, komplikované prožívání těhotenství a reflexe porodu dítěte) a v závěru poněkud vypjaté příhody v podobě pokusu o únos svěřence domova důchodců a guerillové likvidace oběšených myších tělíček v parku. Právě jejich motiv, podobně jako úplný závěr knihy, jsou sice z mého pohledu zbytečným (což neznamená, že mi v knize vadí a nebaví mě), ale v podstatě charakteristickým autorčiným puncem, i do všednosti vnášejícím prvek záhadnosti, ale nakládajícím s touto záhadností de facto – všedně (kdo četl Praskliny, patrně ví, co mám na mysli).

Pro mě osobně jsou nejsilnější složkou knihy pasáže zcela nedějové – úvahové a reflexivní. Vlasákové se zdařile povedlo tematizovat řadu fenoménů, emocí, pocitů a postřehů, kterých by si člověk jinak možná nevšiml či o nich neuvažoval tímto způsobem. Víc než fyzická tělesnost tedy v knize zaujme ryze myšlenková reflexe tělesnosti, přičemž určitý fyzický element tělesnosti mnohdy slouží za východisko těchto úvah. A někdy tam je dle mého názoru trochu zbytečně naroubován, jelikož daná úvaha má obecnější přesah, netýká se jen uvadajícího těla, ale kupř. upozaděnosti, pocitu nedostatečného přijetí ze strany blízkých a světa, životní (vnitřní) nejistoty, leckdy až závratné touhy po docenění a sebepotvrzení. To vše sice může doprovázet stárnutí (a zpravidla to tak bývá), ale platnost to má širší a čtenář nemusí být šedesátník, aby „to znal“ a byl schopen se s tím ztotožnit. I to je ovšem zčásti důsledek autorčina svrchovaného prozaického umu a patří jí za to dík. Zkrátka – po delší době skutečně dobrá původní česká reflexivní próza.

5 17.10.2024

Barbory Myslikovjanové si nesmírně cením jako nadané výtvarnice – autorky silných obrazů s tematikou samoty, deprese, temnoty a tíživosti dětství a ženství. Bohužel musím konstatovat, že jako literární tvůrkyně podobné úrovně a svébytnosti nedosahuje.

Skřípot slz je sice vcelku koherentní sbírka a pro autorku má bezesporu neopomenutelný osobní – a patrně i terapeutický – význam a důležitost. Je proto dobře, že knížka vznikla a vyšla. Nicméně z hlediska slovesné originality, řemesla, ale třeba i elementární jazykové správnosti jde o počin nedotažený a neuspokojivý. A je mi líto takhle to napsat, zvlášť při vědomí, že mezi/pod/za řádky těch nejzajímavějších básní se skrývá jakési drtivé a všeurčující trauma, ale zkrátka je to tak.

Jde to pochopitelně zčásti i na vrub vydavatele (spolek NOV), zjevně amatérského a bez zkušeností, neboť nezajistil redakci ani korekturu, o nedůstojné formě knihy v podobě volně vložených listů, nepraktické faktuře obálky či humpolácky přelepenému čárovému kódu na její zadní straně ani nemluvě... Přitom minimálně u některých textů je potenciál, s nímž by jistojistě šlo – s podporou redaktora v tom klasickém slova smyslu (tj. nefalšovaného spolutvůrce díla) – literárně pracovat. Osobně bych si dovedl ji představit třeba v podobě, kdy budou jejím základním pilířem autorčiny ilustrace a každou z nich bude doprovázet nejsilnější sloka nebo třeba jen dvoj- či trojverší vyňaté z původních básní, které napsala a z nichž ani jedna bohužel literárně neobstojí jako celek. Patrně by to šlo proti subjektivnímu autorskému záměru (ten je ale, jak se zdá, víc psychologický než literární), ale výsledek by byl koncentrovanější, méně rozmělněný, rušivých vlivů prostý, a tudíž působivější.

Shrnuto – Skřípot slz je sbírka nepopiratelné vnitřní závažnosti a síly, které se nepodařilo přetavit ve zdárný tvar, a jsou tedy postřehnutelné jen skrze vrtkavou osnovu náznaků a především díky skvělé výtvarné složce, která důstojnost knížky jednoznačně aspoň trochu zachraňuje.

1 08.10.2024

Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:

Jestli tam bude
 
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív

Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje

Řekni mu, řekni
že ho to čeká

/asi konec 80. let/

2 07.10.2024

Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem.

Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením.

A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu.


Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce:

Paráda

Paráda
paráda
Budeme se
parádit
Až budeme
parádní
střelíme se
do hlavy

/asi 1974/

Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let:

Mění se to, mění

Mění se to, mění
je to stále stejný

Je to pořád stejný
mění se to, mění
je to stále stejný

Mění se to, mění...

Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika:

Velmi rád

Zajisté! Samozřejmě!
To se rozumí samo sebou.
Bezpochyby! To souhlasí.

Ne! Naprosto ne!
Mýlíte se. To není možné.
Vyloučeno, v žádném případě!
To je (příliš) neuvěřitelné!

1 07.10.2024

Je trochu s podivem, že tato poéma Jany M. Bauerové vyšla v kalichovské edici Poezie undergroundu, která jinak zahrnuje soubory či výbory z děl básníků, kteří v undergroundu skutečně působili. To autorka i s ohledem na její rok narození není. Cesta její prvotiny do této edice pravděpodobně vedla skrze přátelství s dcerou Ivana Martina Jirouse, nicméně nepokládám to za šťastné. Pochopitelně si nedělám iluze, že český nakladatelský trh funguje převážně asi na principu osobních vazeb a známostí, což není ideální. Zároveň však nechci tvrdit, že je špatně, že kniha vyšla, jen ji myslím měli naložit mimo tuto ediční řadu. Do ní totiž časově, osudem autorky ani svou poetikou zkrátka nezapadá. A nepřináleží k ní ani osobností editora, jímž byl v ostatních případech znalec undergroundu Martin Machovec. (Zde je v tiráži uvedeno jen to, že redaktorem byl Jan Šulc, nicméně úroveň redakce je tu mnohdy jemně řečeno problematická.)

Ke skladbě samotné mohu napsat asi tolik, že vydat dnes knižně novou a původní poému je hodně netypické (navíc jako debut), tohoto nápadu si cením. Provedení, hlavně z formálního hlediska, už je trochu rozpačitější. Jazykově je poměrně konvenční, místy vysloveně neobratná (právě tam měl redaktor Šulc zasáhnout), podivné je i nakládání s pravopisem – interpunkce v ní chybí a zpočátku ji zčásti suplují aspoň velká písmena na začátku větných celků (tedy jen na začátku některých veršů), v prostředních částech skladby však neznámo proč zničehonic začínají velkým písmenem všechny verše (jako to známe třeba z poezie francouzské), tj. i tam, kde jde o jednoznačné pokračování věty z předchozího verše. A postupně se to zase vrací k původnímu řešení, tedy velká písmena jen občas, víceméně podle vět. A to už nemluvím o části IX. (s. 24), kam se omylem dostalo písmo dvou velikostí, a to i do latinské číslice v nadpisu. Jde o formality, ale bohužel neklamně svědčí, že autorský ani redakční přístup nebyl nejpečlivější. A tak je to i v závažnějších rovinách: Sloh poémy svědčí o tom, že autorka v době jejího vzniku (ač podle všeho psala odedávna a hodně) nebyla ještě zcela vypsaná, nad čímž by člověk s ohledem na její tehdejší věk (23 let) i přivřel oko. Horší je, že se jí zkrátka nedostává citu pro slovo, nadání nezbytného k básnické tvorbě (i když třeba prozaizované jako zde). A nezachrání to ani občasné pasáže, kde se snaží koncentrovaněji pracovat s rytmem či nedejbože rýmovat (část XIII., s. 38). Rozhodně je literárně šťastnější a autorce samotné nejspíš vlastnější, když setrvává u prozaizovaného jazyka a verše.

Přesto si myslím, že se poému vyplatí přečíst. Vlastně i obrazností je to romantismus, leckdy konvenční, ba na hranici kýče, ale člověk se postupně začte a drsný, ledovatý, severský svět jej pohltí. Má atmosféru dávnověkých mýtů, tajemných bájí, nelze mu upřít, že na čtenářovu představivost působí silně až uhrančivě. Současně je v něm elementární zápas: Dne a noci, světlé a temné strany, pokorné naděje a neuspokojivé samoty. Zápas do značné míry schizofrenní, dvoupólový, ostatně i rytmus kompozice celé skladby je jaksi maniodepresivní. V příběhu zůstalo mnoho nejasného a občas jsem v něm trochu bloudil, těžko říct, kdy se to dělo vinou autorčinou (nedotaženost a nedomyšlenost), a kdy vinou mou (nedostatečné soustředění, zapomenutí motivu již zmíněného). Ale celkový dojem z četby to nijak zvlášť neruší.

Doslov autorčiny kamarádky Františky Jirousové čtenáře, obávám se, příliš neobohatí. Je vcelku dlouhý, leč klidně by se dal omezit na první a část poslední stránky (navíc ani tam nelze s interpretací Jirousové souhlasit, protože závěr poemy nesvědčí o tom, že „svět je místo nádherné – místo zachráněné“, nýbrž spíš o vidině věčného potýkání s temnotou, jež je i v sluzích božích, bez naděje na konečné vítězství). Zbytek totiž tvoří jakýsi „manifest“ literární formace Katolická dekadence, kterou Jirousová s Bauerovou založily a tvořily. Teze jsou to značně nespojité, text je nezáživný a nicneříkající. I sama autorka o něm záhy po vydání napsala na stránky Katolické dekadence toto: „Kniha by byla ovšem lepší bez doslovu, který jsem psala před několika lety a teď se mi nezdá nijak podařený.“ Nabízí tedy otázka, proč byl do knihy vůbec zařazen? Já bych na jeho místě uvítal spíše biograficko-interpretační studii, jak jsem to psal k jednomu z dalších svazků edice.

Závěrem si lze postesknout, že kniha nejspíš nevyvolala prakticky žádný ohlas: Recenze dohledat nelze a jediné dosavadní slovní hodnocení zde na Databázi knih patrně psala sama Františka Jirousová. Přitom za přečtení a zamyšlení poéma bezesporu stojí.

1 02.10.2024

Bezesporu přínosná edice, pořízená zkušeným badatelem a sběratelem, která potěší nejen zájemce o bitvu u Hradce Králové, potažmo válečnou a regionální historii, ale i milovníky kramářských písní a obecně „nižších“ žánrů na pomezí lidové a umělé písně.

Pro mě osobně byla obohacující a zajímavá hned z několika důvodů:

1) Texty písní jsou povětšinou neumělé, a to i na poměry slovesnosti 19. století, která koneckonců až někdy do osmdesátých let nebyla až na pár mimořádných tvůrců nijak zvlášť vybroušená. Při jejich četbě se tedy člověk nezřídka neubrání shovívavému pousmání, jsou vlastně jaksi roztomilé. To je však v příkrém kontrastu s jejich obsahem, v němž je krve po kolena a „bojiště se modralo od mrtvol“, umírají synové, bratři, manželé a otcové, nedozírné jsou ovšem i škody na úrodě, obydlích a majetku. Ony slohově bizarní slátaniny rázem získávají úplně jiný rozměr, navzdory jejich neefektnosti (vnímáno z dnešního pohledu) – nebo snad právě pro ni – člověk nazírá hloubku tragédie obyčejného venkovského člověka i způsoby vyrovnání se s ní. (Tento aspekt na mě působí o to silněji, že značná část písní byla sepsána či vydána v kraji mých předků: na Semilsku, Jičínsku a Hradecku. Mnozí z nich je tedy jistě důvěrně znali, zpívali, asi i proto, že se bezprostředně týkali jejich příbuzných, sousedů a přátel.) Písně se těšily obrovské popularitě a po osudné bitvě se během krátké doby dostalo mezi lid odhadem až 200 tisíc exemplářů v podstatě jen několika desítek různých písní. Řada z nich se následně šířila prostřednictvím rukopisných zpěvníků, což je fenomén vzdor svému tehdejšímu významu již naprosto zapomenutý, a v povědomí lidí se uchovala natolik, že ještě roku 1954 (bezmála sto let po bitvě!) přezpíval pár těchto písní autorovi rolník Janatka ze Sobotecka.

2) Zároveň nabízejí cenný vhled do společenské mentality své doby. Možná k našemu překvapení nepříliš odlišné od té dnešní. Lze na nich pozorovat jak tendence oficiální – habsburské, rakouské a katolické – propagandy vykreslovat celou katastrofální situaci vlastně pozitivně: jako smysluplnou a náležitou oběť pro zeměpána, monarchii, českou zem, katolickou víru (proti prušáckému protestantismu). Nutno podotknout, že toto přesvědčení bylo u části venkovského lidu v té době zakořeněno automaticky, autoři písní to možná leckdy mínili upřímně. Současně ale nesmíme zapomínat, že každá z nich musela před vytištěním obdržet souhlas cenzorů. Dále na nich lze pozorovat i rychlost a účinnost šíření různých omylů, mýtů, fám a – řečeno dnešním slovem – dezinformací. Značná část z nich uvádí chybně data střetů a bitev, a to včetně té největší u Hradce Králové. Silně deformovány bývají i místní (nejlepší je záhadná Ouštěř, což asi měly být Stěžery) a osobní jména. To je trochu ku podivu, vždyť písně vznikaly zpravidla jen s krátkým odstupem od událostí a sepisovali je nejednou přímí účastníci války. Dezinformační tendenci vnímám třeba v různých variacích na zradu generálů (zejména se jí měli dopustit Clam Gallas a Benedek) či nižších velitelů, přičemž nic z toho není historicky podloženo. Mylně je podána celá řada dalších nuancí tehdejšího postupu a bojů. V posledku to svědčí i o nejspíš přirozené, ale neférové snaze lidu najít si konkrétního obětního beránka (to je tam v řadě písní: v těch odbojnějších se dokonce vytýká rakouskému velení, ba císařpánovi, že nedal včas zbraně do rukou lidu, že by si hraniční průsmyky před Prusy uhájili sami), aniž by si někdo byť jen připustil komplexnost příčin celého kataklyzmatu roku 1866. Obdobně se třeba i teď po povodních stala otloukánkem obec Nové Heřminovy a jesenické ekologické organizace…

3) Jazyk, ač nevybroušený, má právě pro tuto klopotnost svůj půvab a zajímavost. Pozorný čtenář narazí na spoustu zvláštních slov a konstrukcí. Uvědomí si třeba, že dnes spíše komicky znějící „patálie“ je původně vlastně bitva, tedy veskrze hrůzná událost.

Minusem celé edice je v první řadě nepřítomnost vysvětlivek starších, lidových, vojenských a méně častých výrazů. Troufám si říct, že už v době vydání (1966) asi jen málokdo věděl, co znamená třeba „vajmírovati“, což se notabene nedá najít ani v našich nejrozsáhlejších slovnících (PSJČ, Kott). Nejpravděpodobněji to je z německého „Weh mir“ (Běda mi!), tedy prostě „bědovat“, ale kdo zná tento biblický obrat? Pletkovy komentáře k písním s uvedením jejich původu, zdrojů, textových variant a občas i nějakým tím historickým exkursem jsou tedy jistě zajímavé a cenné, ale měl tam být i slovníček takovýchto slov. Druhá věc je pak samotné ediční zpracování: V mnoha textech jsou totiž zjevné pravopisné a gramatické nedostatky. Ty samozřejmě mohly být v předlohách (kramářských tiscích či rukopisných zpěvnících) a je jistě legitimní ponechat je v tištěné edici jako svědectví autenticity, doklad rozkolísanosti dobové normy či nevzdělanosti pisatelů/tiskařů. Nicméně editor měl na podobné případy – nechtěl-li je při pořizování edice rovnou opravit (což by podle mě bylo lepší) – upozornit v komentářích, abychom měli jistotu, že jde o jeho záměr skutečně reflektující původní podobu textu, a nikoli o jeho nedopatření.

PS: Koho písně zaujaly, ale neumí zpívat z not (tak jako já), popř. nezná melodické předobrazy otištěných písní (takové to „zpívá se jako“), může si poslechnout desku Tam u Královýho Hradce, vydanou uskupením Kantoři v Supraphonu v roce 1985 (je i na YouTube). Z hlediska hudebního pojetí se mi to zpracování příliš nelíbí, ale nic lepšího k dispozici není a část písniček z knížky si díky tomu člověk může i zazpívat.

1 01.10.2024

Jakkoli patří nakladatelství Kalich a editoru Martinu Machovcovi dík za tuto záslužnou, pěknou a troufám si říct, že i v evropském kontextu unikátní ediční řadu méně profláklých jmen undergroundové poezie, na svazku prezentujícím básnickou tvorbu Zuzany Kuzmové se vyjevují limity a nedostatky tohoto vydavatelského počinu.

Asi nejvíce fascinující na této knížce je totiž tajuplnost autorky samotné. Na Wikipedii není, vygooglovat se mi ji nepovedlo česky ani slovensky (ač Google je v posledních letech spíš nástrojem k vyhledání sponzorovaných odkazů či algoritmy deformovaných výsečí internetového universa, a nikoli skutečných informací), databáze NK i SNK znají jen tento výbor (plus jednu položku, kterou ilustrovala), k němuž nelze dohledat ani žádnou časopiseckou recenzi. Zoufale tedy chybí pořádná biograficko-interpretační studie, kterou měl Machovec nebo nějaký jiný (třeba slovenský) badatel pro účely přítomné knihy sepsat. A chybí i v jiných svazcích. Čtenář tudíž neví ani tak základní věc, proč vlastně poezii Zuzany Kuzmové vydává český editor v českém nakladatelském domě (ne že by mi to vadilo, ale je to první otázka, kterou si kladu). Neví ani to, proč Kuzmová napsala některé (předesílám: málo zdařilé) básně česky: To pobývala či pobývá v ČR? Má na pražský underground nějaké osobní vazby? Jak se stalo, že autorka publikovala (poměrně mladá a záhy) v kultovním českém undergroundovém Voknu a krátce po revoluci ve sbornících Ztichlá klika? A proč výbor končí rokem 2003, když vyšel až 2007 – to se Kuzmová literárně odmlčela? Chybí samozřejmě i uspokojivé vysvětlení, proč jazykovou a interpunkční korekturu slovenských textů Machovec ponechal na autorce, a nezajistil nějakého slovenského editora či redaktora, aby to alespoň přehlédl.

K poezii samotné: Nejsilnější je podle mě v počáteční fázi (tj. první, částečně i druhý oddíl knihy), tedy ve verších psaných v době, kdy bylo autorce 18 až 30 roků, soudě dle jejich přibližného datování. Básně jsou svěží, spontánní, často uplatňují pravidelnější rytmus a rým, mnohdy jsou křehké a poetické tak, že je to v nemalém rozporu s tím, co známe z drsnějšího, syrovějšího, sarkastičtějšího a podvratnějšího českého undergroundu. U Kuzmové nic z toho není, je lyrická a v podstatě tradiční, konvenční, ale neřekl bych, že banální. Můj úsudek ovšem bezpochyby ovlivňuje to, že slovenština není mou mateřštinou (a zní mi tedy automaticky nevšedněji, poetičtěji) a že slovenskou poezii v originále nemám příliš načtenou. Když by to všechno bylo převedené do češtiny, asi bych soudil příkřeji. Potíž je, že původní přednost Kuzmové – tedy ona mladistvá básnická spontaneita – se postupem času stává zátěží a přerůstá v tvůrčí nahodilost, zjevnou improvizovanost většiny básní, v níž ovšem současně chybí onen nezbytný „drajv“, přirozený intuitivní poetický talent. Ilustruje to myslím i název celého výboru – Zazi a dva vrazi, jistě poutavý, efektní, ale též nahodilý (Zazi byl autorčin pseudonym a přezdívka, ale žádná báseň ani verš v knize neobsahuje ony „dva vrahy“) a tím pádem poněkud vyprázdněný, jako pouhá jazyková hrátka, co člověka náhodou napadla. Zároveň její básně zejména v posledním zachyceném údobí (1995–2003) zdrsňují, patrně to bylo i vlivem styků s českým undergroundem, spojeným s nějakými životními trablemi, nicméně není jim to ku prospěchu. Podobně i vliv dobově podmíněné fascinace angličtinou (snad skrze rockovou hudbu) lidsky chápu, ale literárně to působí místy až hloupoučce, srov.: „My Dear Love / Never More / Nikdy už / Žiadny muž / Zazi nedojebe / Jak je nademnou nebe“. Což je úryvek zajímavý i tím, že tam autorka (editore, proč?) vměšuje i češtinu.

Výbor má tedy spíše dokumentární hodnotu, ač se tam jistě najde pár pěkných a silných básní. Kéž by se stal podnětem ke vzniku nějaké solidnější životopisné či literárněhistorické reflexe, třeba i v podobě diplomní práce (nevznikla-li už někde). Jako ukázku uvedu jednu z prvních básní sbírky datovanou obdobím 1983–85:

Dialógy s vetrom

Vietor duje
Skuvíňa
Umrel vánok
Tichý spánok
Nádej zhasína

Prečo si vietor
Vzdúvavý spupný
Láskaš sa s búrkou
Dáváš nám dumy
Málo spíš

Výčitky máš pod nohami
Koríš vety
Sníváš sa mi
Uplakaný
Tak sú sami

Buďme sami

1 01.10.2024

Koncept „osobních průvodců“, vydávaných v ediční řadě Za tichem, se mi jeví jako šťastný a v našem kontextu vcelku novátorský. Myslím však, že Štifterovo naplnění tohoto konceptu v podobě průvodce Novohradskými horami v mnohém kulhá. A je mi to líto, protože jinak si autorovy literární, publicistické, badatelské a organizační činnosti nesmírně vážím (zvlášť v souvislosti s Trhovými Sviny, které jsou městem mých předků). Mrzí mě to tím spíš, že jižní Čechy, Českobudějovicko, Trhosvinensko a Novohradské hory nejen z výše uvedených důvodů vnímám jako silnou součást své vlastní identity, mám je vcelku prochozené a patří k mým nejoblíbenějším regionům vůbec.

Potíž je především ta, že Štifter patrně není velký znalec dějin a místopisu celých Novohradských hor, nemá je důkladně a osobně probádané (rozuměj: v terénu) v plném rozsahu. Je mnohem spíš vypravěčem lidských příběhů než vlastivědným spisovatelem nebo mistrem vystižení krajiny. Nejsilnější a nejcennější částí knihy tak jsou různá svědectví pamětníků a texty o E. Háchovi, W. Jakschovi a H. Watzlikovi, ač i jim lze vyčíst pár drobností. Zbytek je pro čtenáře, který region aspoň trochu zná, bohužel jen málo objevný a povrchní (texty tohoto typu by se už nadobro měly vyvarovat plýtvání místa v podobě rad, kde zaparkovat nebo kudy kam projít: to vše si v dobách perfektních internetových map a navigací čtenář snadno najde jinde). Patrně to nemusí jít cele na vrub autora, ale i nakladatele, který vytyčil knize jen omezený rozsah. Přitom každá z kapitol by zasloužila pomalu samostatnou publikaci.

Smutné je i to, že mi kniha přijde trochu šitá horkou jehlou. Jisté je, že Štifter, přestože je autorem zdařilých a úspěšných próz, není mistrem jazyka a jeho vyjadřování má blíže ke slohu žurnalistickému či publicistickému. To je obrovská škoda, tím jinak hezky vypravenou knihu ochuzuje o rovinu snad poněkud ornamentální, ale čtenářsky důležitou (vezměte si jakéhokoli meziválečného průvodce a porovnejte si to jazykové bohatství). Zároveň nelze říci, že by takovéto stylisticky zploštělé vyjadřování přispělo k větší věcnosti či čtivosti textu, protože se tam řada informací opakuje krátce po sobě, charakter textu je nevyrovnaný (občas působí, jako by to slátal z již dříve pro různé účely napsaných textů: např. v dosti nešťastné kapitole o Trhových Svinech se mísí žánr textu na infotabuli s žánrem pitavalu a propagačního letáku infocentra), ale především jsou tam i zjevné, do očí bijící jazykové lapsy. Třeba na s. 107 píše nejprve o knize, kterou místní patriot Robert Blíženec toužil vydat „sám v jediném výtisku“ a o pár řádků níže ji charakterizuje slovy „knize o jednom svazku“, což – ač se tím otrocky – a typicky žurnalisticky – snažil vyhnout opakování téhož slova – pochopitelně není totéž. Na stejné straně píše, že onen člověk „nejen hospodaří, ale také praktikuje jistý způsob krajinomalby“, což je další bota, míněna je bezesporu krajinotvorba (utváření krajiny), zmíněný není žádný malíř, a pokud jde o metaforu, tak vysloveně matoucí a neobratnou. Ruku v ruce s tím jdou i věcné nepřesnosti, Benešov nad Černou je městskou památkovou zónou, nikoli rezervací (s. 60). Historicky i fakticky je městečkem (městysem), ač se k tomuto statusu zatím nevrátil a má dnes obecní úřad, je tedy matoucí o něm psát jednou jako o městečku, jindy jako o obci (autor by to měl buď vysvětlit, anebo si zvolit jedno z těch označení konsekventně). Kostel v Klení není „jeden z nejstarších v Čechách“ (s. 45), ba dokonce ani v regionu, byť to paní Marie Vašková ze sdružení, jež usiluje o jeho opravu (za to velký dík a všechna čest: je to úchvatné místo), může tvrdit. Autor měl toto její tvrzení korigovat nebo necitovat vůbec (či to uvést nějak obecněji, neutrálněji).

Shrnuto a podtrženo – knížka rozhodně není zcela bez hodnoty a své čtenáře si jistě najde, ale budou to asi spíš lidé, kteří region zatím moc neznají. A tvůrci a autoři ediční řady „osobních průvodců“ by se měli inspirovat stylisticky mistrnými, naprosto sugestivními texty Miloslava Nevrlého (Kniha o Jizerských horách) anebo vlastivědnými průvodci Marka Řeháčka, jež jsou psány s důkladnou erudicí, zevrubnou znalostí krajiny a obrovským osobním nasazením, ale zároveň nepostrádají jazykovou propracovanost, svěžest i znepokojivé otázky. Právě tak totiž mají vypadat „osobní průvodce“, a nikoli jako tento letmý a uspěchaný počin Štifterův.

3 25.09.2024

Pro jihočeskou literaturu mám dlouhodobě slabost. A byť jsou v próze Veroniky Bálkové místní názvy až na výjimky poněkud zašifrovány, Českobudějovicko je v ní zřetelně čitelné. Snad jen ústřední Borkov a Městečko mohou odpovídat mnoha různým lokalitám: co bylo jejich reálným předobrazem, by tedy musela poodhalit autorka, koneckonců jakkoli jsou informace o ní v medailonku i jinde spíše skoupé (neznáme ani rok narození), mezi řádky tak nějak tuším, že v románu bude vícero autobiografických motivů.

Ovšem i kdybych odhlédl od téhle své krajové afiliace, musím konstatovat, že jde o velmi zdařilý debut, který poněkud popisem na záložce. Ten naznačuje, že půjde o jakousi venkovskou detektivku (počítá jistě s částí fanoušků Jiřího Hájíčka čili z nakladatelského hlediska to chápu), nicméně jak zde některé komentáře níže naznačují, je to tam jen místy, hlavně na začátku, próza vcelku brzy ztrácí v tomto ohledu na dynamice a na závěr nás žádné velké překvapení ani dobrodružství nečeká.

Co leckteří pokládají za nedostatek, já vnímám vlastně coby určitou výhodu. Román byl pro mě skutečně hlavně o tom titulním „přechodném období“ (a to zdaleka ne jen v životě hlavní hrdinky a vypravěčky Kateřiny, ale i několika dalších postav), přičemž autorce se podařilo věrohodně (emočně, myšlenkově i jazykově) postihnout určité ustrnutí, čas vykolejení, nejistoty a váhavosti v období po velkém a silném životním zlomu. Plusem je, že se jí to povedlo vykreslit nejen uvěřitelně, ale i srozumitelně a civilně (což s tím pochopitelně jaksi souvisí). Nejde tedy o hlubokou filozofující či psychologizující introspekci (ta má v literatuře řadu jiných mistrů), ale současně nelze říct, že by to jen náznakovitě, vágně či konvenčně klouzalo po povrchu.

Jako přednost vnímám i nespektakulární závěr knihy: Nedokážu samozřejmě odhadnout, zda – jak někteří naznačují – autorce prostě nedošel dech a nedokázala nic ohromujícího vymyslet (anebo zda si třeba neponechává prostor pro pokračování knihy), leč podle mě je přirozeným a vhodně pasujícím vyústěním onoho životního tápání, prostupujícího celou prózou. Vždyť i v životě zpravidla nejsou černobílá rozuzlení, naprosté happyendy či naopak absolutní katastrofy, každá pozitivní věc má jistou poskvrnu a v každém neštěstí je i špetka štěstí (třeba v podobě příležitosti). A stejné je to i v oblasti práva: litera zákona, jeho jazyk a možnosti prostě nestačí k zachycení a podchycení složité a mnohotvářné reality – a soudní procesy a rozsudky sice jednoznačně definují trest, avšak jen málokdy objasní komplexní spleť příčin či pohnutek, jejichž důsledkem byl trestný čin, ani nemluvě o tom, jak často se míjí s jeho hlubší povahou. Podobně tedy i závěr románu Bálkové ponechává ve čtenářo pachuť nedourčenosti, iritující vědomí nemožnosti jednoznačně rozplést, co a proč se stalo. Což je mnohem reálnější a přirozenější než většina triumfálních rozuzlení, tak jak jsou v krásné literatuře běžné.

Za obdivuhodnou pokládám i heuristickou stránku – a nejde mi jen o znalosti právních záležitostí, které by z autorčiny profese logicky vyplývaly, ale též o na dnešní poměry vynikající a nebývalou znalost života na venkově včetně jeho praktických stránek (zahrádkaření, polní a lesní hospodaření, chovatelství, ovšem i sociologie české vsi). Osobně velmi kladně hodnotím i názorovou, resp. ideovou náplň knihy, protože – řeknu-li to příkřeji – myslivci zkrátka jsou hlavními škůdci našich lesních porostů, podobně jako (velko)zemědělci naší volné krajiny. Bálková to ve svém románu takto radikálně neformuluje, ale tendence k citlivějšímu a promyšlenějšímu přístupu k přírodě kulturní krajiny v konfrontaci s realitou našeho venkova je jedním z ústředních motivů, který se vine celou knihou. Doporučuju tedy vřele k přečtení – a to spíš než hledačům prvoplánového napětí a tajemství lidem, které zajímá zachycení určité životní etapy a problematika vztahů nejen mezilidských, ale i k tomu, co nás obklopuje.

4 17.09.2024