V_M komentáře u knih

Knížku jsem četl ve druhém vydání z roku 2024 a líbila se mi hravá lehkost autorčina psaní, nijak negativně nepoznamenaná tím, že šlo v podstatě o knihu konceptuální. Rozmach jaksi „ženské“, vynalézavé, odvážné a vtipné fantazie, ve spojení s citem pro slovo a pro míru činí z této knížky vskutku příjemnou četbu. Četbu sice neobtěžkanou hlubší reflexí, převratnou zápletkou či dlouhodechým břitem, ale zároveň dozajista nebanální.

1 29.12.2024

Je to celé hodně snové, místy možná hraničící se surrealismem, což jistě podtrhuje i obrazový doprovod. Navzdory názvu je to o Julišových domovských (nikoli ovšem rodných, žil tam od jedenácti let) Lounech jen okrajově a jsou tam přítomny spíše šifrovitě, v náznacích, na pomezí snu-mlhavé vzpomínky-fantazie, podobně jako okolní vrchy Českého středohoří (Oblík). Nicméně texty, kde lze toto město a tyto hory identifikovat, pro mě patří k nejpoutavějším. Devátá část závěrečné série textů Zatmění měsíce je pak asi nejpůsobivějším literárním ztvárněním zániku starého Mostu, které jsem doposud četl.

29.12.2024

Vyzrálé a citlivé povídkové texty. Ač jsou řazeny každý k jednomu z měsíců roku, pro zvláštní teskně studivou atmosféru, křehkost a subtilnost citových vazeb, hlubinnou a niternou samotu, jež však nezůstane čnít bez naděje, se mi výborně osvědčily jako vánoční četba.

Autorka myslím od Vytěženého kraje pokročila o notný kus vpřed, pokud jde o míru prožitosti tvorby, mistrnost psychologie postav i situace a vlastně i pokud jde o sloh, jakkoli nesdílím nadšení některých čtenářů a kritiků, že je tento její nový soubor povídek stylisticky svrchovaným dílem. Snad patří v naší současné próze k nadprůměru, ale zejména v přímých řečech zůstalo dost různých nepřirozeností.

Oceňuji situování většiny próz do míst na periferii: severní Čechy (Středohoří), západní Čechy (Ašsko), Hořicko, Velvarsko. Shodou okolností většinu těch dějišť vcelku dobře znám, takže se mi to vykreslilo zřetelněji.

Působivé je i propojení s minulostí, de facto dějinností, tu bližší (pandemie), tu vzdálenější (mj. odsun Němců), které je zcela integrálně, nenásilně a přesvědčivě vklíněno do textů, promítá se do aktuálních reflexí i emocí postav, aniž by to bylo rušivé či umělé. V tom možná spatřuji největší přínos a sílu této znamenité povídkové knihy.

1 26.12.2024

Jindřicha Šídla si velice vážím pro jeho poctivou novinařinu i liberální postoje, s velkou chutí jsem se tedy začetl do knižního rozhovoru s ním, ve kterém poodhaluje své dětství, mládí, kariéru, záliby, místy i osobní život, to vše na pozadí dějin a politického vývoje našich zemí v posledních čtyřech dekádách.

Třebaže nelze říct, že by kniha působila – zvláště ve srovnání s jinými z téže ediční řady – chaoticky, čemuž pomáhá i členění do jednotlivých oddílů, opatřených vždy příznačnou fotografií a úvodní vzpomínkou nějaké osobnosti (významné pro Šídlův život nebo celospolečenský kontext, často obojí), nemám pocit, že by se Rozsypal ptal vždycky trefně, promyšleně a dovedl z respondenta vytáhnout co nejvíc. Jinak řečeno, mám dojem, že kontrolu nad rozhovorem má spíš Šídlo a Rozsypal mu často spíš přizvukuje otázkami, které se rodí z kontextu, často možná vcelku nahodile. To nutně nemusí být chyba, ale umenšuje tím svůj autorský podíl a asi i promrhává příležitost dostat z respondenta hlubší, kontroverznější, zákulisnější informace, které by byly nepochybně zajímavé.

Tento můj dojem je ovšem nesporně umocněn i tím, že Šídlo působí (minimálně takový obraz plyne z toho, co říká) jako člověk, který je s většinou ostatních (včetně politiků a konkurentů) v podstatě zadobře, nerad se pouští do střetů a nejspíš mu to ani příliš nejde. To je s ohledem na jeho novinářskou profesi zvláštní, ale vlastně i docela vzácné a v jistém smyslu nadějeplné. Tím spíš bych ovšem v roli zpovídajícího zkoušel jít na dřeň a snažil se z respondenta vytáhnout co nejvíc jitřivého: konfliktů, pochybností, vyhraněností. Takhle se totiž zdá, jako by jeho život a kariéra plynuly snad až příliš hladce, jako by se vše dařilo, urovnalo, nějak vyvinulo – a potíže se obrátily v plodné ponaučení. Rozhodně tím nemyslím, že by Šídlo klamal či mlžil, patrně to tak cítí a prožívá, jeho život se tedy jeví jako nejpravdivější právě tímto prizmatem. Nicméně tato kniha nejsou paměti, je to rozhovor – a ten by měl usilovat o poodhalení jiné, méně „vlastní“ perspektivy.

Pár postřehů na závěr: O fotbal se vůbec nezajímám, ale kapitola jemu věnovaná se mi jeví jako přínosná, podobně jako následná část věnovaná Šídlovým hudebním preferencím. Nejcennější na obou bylo zjištění, že ve svých zálibách je Šídlo de facto hrozně konzervativní – před dávnými lety si oblíbí jeden tým a pár hudebních skupin a od té doby se nikam neposune, nereflektuje ve svém postoji k nim ani kontroverze spjaté s vlastnictvím týmu nebo názory frontmana nejoblíbenější kapely. To je samozřejmě pochopitelné a lidské, ale u člověka, který vykazuje neutuchající zájem o politické dění a vývoj médií, mě to překvapilo – čekal bych asi větší dynamičnost. Druhá věc: Hodně mě bavilo to politické pozadí, neboť jsem v dětství a mládí řadu těch kauz a osobností znal jen povšechně, z doslechu, a Šídlo mi je teď nejen připomněl, ale zasadil je do obohacujících souvislostí.

26.12.2024

Třetí svazek výtečné série o jabloneckých drobnostech čtenáře opět zavede k pozoruhodným objektům, stromům, studánkám či kamenům. Na několika místech je bohužel patrné, že vznikal trochu ve spěchu, protože některé články nejsou tak stylisticky vybroušené, jako to v knížkách Marka Řeháčka bývá zvykem, to je však jen nepatrná vada na kráse. Mnohem víc zamrzí doslov, v němž autor předesílá, že jde pravděpodobně o poslední svazek o jabloneckých maličkostech, byť určitou naději těm, co hltají jeho objevy a knížky tak jako já, samozřejmě ponechává.

26.12.2024

Výborná kniha o drobných, málo známých a opomíjených zajímavostech Jablonce nad Nisou. Navazuje na podobně skvělé Jablonecké maličkosti (vyd. 2018) a nese všechny typické – a veskrze kladné – znaky Řeháčkovy tvorby, tedy subjektivní vklad (jak v podobě neutuchající fascinace rodným regionem a lásky k němu, tak i ve formě značného badatelského úsilí, zaujme-li autora nějaká stavba, detail či historická souvislost), obratný a vypsaný styl, dlouholetá znalost terénu i zkušenost s vlastivědným badáním a v neposlední řadě schopnost postřehnout a vypíchnout opravdu to nejpoutavější, nejzajímavější. Jedinou vadou na kráse je chyba na straně 133 na konci prvního odstavce, kde mělo být zjevně Hübnerhofu, a nikoli *Hübnerburgu (ten byl ve Vrkoslavicích), ale vlastně i to je omyl jaksi příznačný na Jablonecku, kde dodnes žije nejvíce Hübnerů v ČR a v minulosti to bývalo jedno z velice častých příjmení.

Jablonecké korálky i zbývající dva svazky série doporučuju nejen všem obyvatelům a příznivcům města skla a bižuterie, ale jako inspiraci i milovníkům vlastivědné literatury z jiných měst. Podobnou perspektivu a publikace by si totiž zasloužilo získat každé české významnější město.

26.12.2024

Jedná se o vynikající a velice potřebnou knihu, v níž Irena Kalhousová v odpovědích na skvěle promyšlené a připravené otázky zkušeného investigativního novináře Ondřeje Kundry objasňuje charakter a následky palestinského útoku na Izrael 7. října 2023, ale i širší historické pozadí celého konfliktu, vznik a vývoj Izraele, sérii útoků arabských států namířených proti němu, geopolitický kontext (jak ten nejaktuálnější, tak i dobový) a okrajově i všední život v zemi, kořeny vlastního zájmu o ni a objevování vlastního židovství (o svém částečně židovském původu totiž Kalhousová dlouho nevěděla). Činí tak erudovaně a věcně, ale zároveň čtivě. Nejednu pasáž bych tesal do kamene. Zvlášť v dnešní době, kdy se ohledně palestinsko-izraelského konfliktu (a jeho dějinných prapříčin) vyrojila řada polopravd a mýtů. Kéž by kniha byla co nejvíc čtena. Jako nesmírně solidní informační zdroj a výsledek poctivé žurnalistické práce by si to zasloužila.

22.12.2024

Výtvarně a graficky jde o mimořádně zdařilý počin. Cenné je i téma, u nás nejen v oblasti knih určených dětem a mládeži objevné, novátorské a potřebné.

Drobné minusy vidím jen dva: Určitě není špatný nápad propojit příběh chlapce, který začíná pociťovat svou nepřináležitost k tradiční dichotomické kategorii pohlaví, s exkurzy do historie a různých, často exotických kultur, kde jsou podobní jedinci odedávna pevnou součástí společnosti, nezřídka s vysokým sociálním statusem. Problém je, že to poněkud narušuje spojitost příběhu, který je sám o sobě chudičký. Uvítal bych mnohem propracovanější, třeba i dramatičtější zápletku, tak aby to bylo přesvědčivější, aby čtenář pociťoval, že je to skutečně ze života. Optimistický, povzbudivý závěr je bezesporu namístě, ale jsou to takové takřka nekoherentní výseče s chabou vnitřní logikou a autentičností, které – obávám se – nemusejí čtenáře (zvláště dětského) dostatečně vtáhnout do děje a dokázat mu svou literární věrohodnost.

Druhá věc jsou jakési tabulky s rekvizitami (součásti oděvu, předměty denní potřeby) a mapkami, které jsou na poslední stránce každého exkurzu. Chápu, že výtvarně jsou vděčné, ale uvítal bych spíš obšírnější informace o dané tradiční společenské skupině lidí, přijde mi, že ony rekvizity jsou často vybrány dost nahodile a neodrážejí dostatečně její specifičnost.

To vše jsou ale jen drobné vady a jiní čtenáři by se mnou jistě mohli polemizovat. Knihu každopádně vřele doporučuju jako povedené a osvěžující dílo.

22.12.2024

Dvě nedlouhé konverzační prózy z počátku a konce Tucholského kariéry mají několik předností a několik problémů. K plusům patří brilance a sugestivnost ztvárnění lehkého až lehkomyslného tance nad propastí, jakéhosi civilizačního úniku na prahu pekla první světové války, potažmo nacistické hrůzovlády. Epizody v obou prózách vykreslené jsou zároveň přínosným vhledem do dobové „životní stylistiky“ a zčásti i do názorového univerza části tehdejší společnosti.

Rozpačitou záležitostí je naopak česká podoba obou próz. Překladatelka Eva Pilařová čelila náročnému úkolu a prokázala neuvěřitelnou stylisticko-lexikální bravurnost, o tom žádná. Potíž tkví v tom, že to nefunguje – konverzace jsou naprosto bizarní a tato přehnaná invenčnost a šroubovanost činí z jazyka ústřední cíl čtenářské pozornosti. Sám nevím, jak by se to dalo řešit lépe, nicméně v německém originále je zjevně základem hra s kontrastem dolnoněmeckých dialektů (Plattdüütsch) a spisovné němčiny (vycházející z hornoněmeckého základu) plus nějakými těmi zdrobnělinami. Oba tyto jazykové útvary existují a v autorově době byly zjevně mezi berlínskými čtenáři v dobrém povědomí. To ale pro český překlad neplatí – tam je řeč zejména obou ženských protagonistek plná jazykových deformací různého původu, leckdy patrně zcela smyšlených. Shodou náhod si manželka před lety koupila originál Rheinsbergu, tak jsem si pár stránek letmo srovnal a nedokážu se zbavit dojmu, že v němčině je konverzace hlavních hrdinů, která je pilířem obou próz, jaksi normálnější a obratnější nežli v češtině. Nejsem žádný germanista a nepodnikl jsem komplexní analýzu, ale zdá se, že to Eva Pilařová (a mohla na tom mít podíl i redakce) prostě trochu přepískla. Český text se mi sám o sobě líbí a obdivuju se té vynalézavosti, nicméně esenci Tucholského stylu je, jak se zdá, vzdálen.

Další minus jsou chybějící vysvětlivky s překlady jinojazyčných slov či citátových výrazů nebo kontextově nejasných záležitostí. Ke konci Výletu na Rheinsberg je tam například Klářina promluva „Půjdeme se ještě projít? Vzhůru do českých lesů!“, což nedává smysl, protože braniborské letovisko je od Čech zatraceně daleko. Německý originál ovšem má skutečně „in die böhmischen Wälder“, což je, jak jsem později dohledal, aluze na Schillerovy Loupežníky. I to samozřejmě mělo být uvedeno ve vysvětlivkách. Určitou záhadou je mimochodem rovněž to, že český text má mnohem méně kurzívy než německý. Doslov Jiřího Veselého je v mnohém přínosný, i když se snad až příliš zaměřuje na dobový kontext, a přílišnou váhu mu podle mě přikládá i v interpretaci jednotlivých próz. Sám je přitom kontextem doby svého vzniku (přelom 70. a 80. let) poznamenaný.

21.12.2024

Místy jde o jistě zajímavé počtení, knížka ovšem postrádá kvalitní a poctivou redakci, což je vzhledem k tomu, že se jedná již o dotisk 10. vydání (vycházím z toho, co stojí v tiráži mého výtisku) a byla údajně přeložena i do cizích jazyků poněkud nešťastné. Nejde mi tu o pravopisnou správnost textu, protože korektura zjevně proběhla. Potíž je v tom, že celková struktura je nelogická, má spíš charakter nesoustavných poznámek, ba ústního výkladu (ovšem pochopitelně bez možnosti doptávat se na podrobnosti či věci, kterým jsme neporozuměli), leckdy se tam objeví nějaký pojem (často jde o prvky výbavy), který je vysvětlen až později, popřípadě není vysvětlen vůbec. Dojem interních zápisků umocňují různé málo srozumitelné věty, přípisky či závorky (kupř. Míša; Mejdřický). Podvědomě chápeme, že jde o odkazy na nějaké autorovy přátele či výpravy, které znal, ale jejich uvádění je zbytečné, jelikož čtenář zpravidla stejnou zkušenost nemá.

Druhý problém je pak ryze obsahový: Knížka poprvé vyšla v roce 1989, a byť je patrné, že autor ji v lecčems aktualizoval, některé tipy či postupy jsou neaktuální či obecněji těžko upotřebitelné (např. určení zeměpisné šířky a délky).

Nicméně i pro ty (nebo možná hlavně pro ně), kdo se podobně jako já v drsné přírodě pohybovat nechystají (ono leckdy vrchovatě stačí pustit se trochu divočeji do našich kopců), jde o relativně zajímavé čtení, i když by patrně bylo vhodnější, kdyby autor zvolil formu vzpomínek a líčil své zážitky na narativní bázi.

1 21.12.2024

Útlý, ale graficky velice zdařilý výbor z veršů uhrančivého básníka tragického osudu (zahynul dvaadvacetiletý dva týdny po začátku varšavského povstání). Básní není mnoho, jedna z nich je pouze úryvkem delší skladby, ale odrážejí myslím dobře Gajcyho existenciální situací nabitou poetiku, pohybující se v nejpůsobivějších polohách kdesi na pomezí elegie a apokalypsy:

Tam, kde rovinná krajina
spásala úsměvy vísek
a dlouho u úst kvetly louky vlídné jako flétny –
sestupují do sirných
a uhelných jezer březové háje.
Utichly v mrtvém ovzduší letních žalmistů hlasy,
když z dřímajících střech prudce vyrazil rudý tulipán,
z nějž opadávají hořící plátky.

(z poemy Přízraky)

Uvedený úryvek sice čerpá více z obraznosti přírodní a krajinné lyriky, ale víc je v Gajcyho verších (přinejmenším těch do výboru zařazených) přítomno město, zraňovaná a ničená Varšava (je i přímo oslovována), ulice, zástavba, interiéry. Elegicko-apokalypticko-litanický, zároveň však nejednou drsně sebeironický však jimi prostupuje stejně jako výše citovanou poemou.

Určitou potíží je překlad Josefa Mlejnka, ne zcela přesný a ne vždy prostý polonismů a zároveň nepracující dostatečně s rytmem a asonancemi originálu, jakkoli si uvědomuji, že to není nic snadného. To je však problém jeho překladů obecně. Je ovšem třeba říct, že cit pro básnický jazyk Mlejnkovi nechybí, takže přijmeme-li, že čteme častěji spíš variaci než převod Gajcyho, nelze texty smést ze stolu jako něco nepovedeného a bez hodnoty. Působivost tam myslím stále zůstává, byť pochopitelně s nižší intenzitou, a nejlepší je samozřejmě číst tyto básně paralelně s originály, dostupnými třeba na wikizdrojích.

Zajímavý a cenný je i doslov Macieje Ruczaje, zasazující Gajcyho osudy i tvorbu do dobového kontextu a připomínající mj. Krzysztofa Kamila Baczyńského, druhého z polských „dvacetiletých“ – geniálních básníků, kteří tragicky zahynuli za druhé světové války. Je škoda, že je u nás málo čten, protože je to básník ještě o několik řádů lepší než Gajcy, ale třeba i v doslovu citovaný a Nobelovou cenou ověnčený Miłosz. Naopak předmluva (označená zčásti nepřesně „ediční poznámka“) ke knize je nicneříkající a vůbec tam být nemusela, ostatně odkdy se básnické výbory opatřují předmluvami, resp. odkdy se ediční poznámky řadí na začátek knihy? To ovšem nic nemění na tom, že jako celek (i díky skvostné – opakuji – vizuální podobě) se jedná o zdařilou a důstojnou připomínku tohoto mladého básníka, jenž byl až příliš brzy „vyzvednut do rudého nebe“. Současně to ovšem nic nemění na tom, že by si Gajcy zasloužil mít v češtině mnohem obšírnější a kvalitněji přeložený výbor.

Modlitba za věci

Uklidni srdce hodin
jsou unavena –
žárovkám zakryj víčka, dívají se na nás moc dlouho,
tramvajím dovol oddechnout si,
ať nemusejí přešlapovat,
a domům domluv, aby tak nestrměly
v městech jako ve džbánech zaoblených.

Zadýchaným kolům vlaků
nařiď květný odpočinek,
plíce motorů naplň tichem vonícím hvězdami,
ať se již dále nesužuje
mrtvolným dechem spalin
vysoký průvod komínů v nepředvídatelnou dobu.

Našemu nábytku vrať jeho odmlčený hlas,
perům sešli vydechnutí a papír ušetři písmen,
ať z polic promluví knihy uvězněné prachem,
krajiny uvíznuvší na plátnech
ať sestoupí do našich pokojů –

Za všechny posmutnělé věci,
za všechna srdce strojů
Prosíme Tě, Pane.

1 12.12.2024

Výbor z veršů, přesněji řečeno veršovánek „hlučínského barda“ má několik zásadních slabin. Předně jsou to bohužel básnické kvality, které – i kdybychom to posuzovali prizmatem „trapné poezie“, „blbecké poezie“ či jak tomu kdo chce říkat (zkrátka nonkonformního naivismu) – nejsou valné. Většinu zde otištěné poezie – a považme, že už to prošlo nějakým sítem! – tvoří neumětelské říkačky, jakých bych za pivo sepsal na počkání třeba sto. Nejsou povětšinou ani vtipné, ani nápaditě hravé, jako se to daří jiným autorům vydaným v rámci téže edice. A důvodem je prostě to, že autor nemá dostatečný talent. Nerad bych nad Krupovou tvorbou lámal hůl úplně, ale knižní otištění si zasloužila nanejvýš tak pětina z nich.

Druhým minusem je vůbec jeho zařazení do edice undergroundových tvůrců. Z Krupovy tvorby vzniklé ještě před listopadem 1989 je toho v knize patrně jen málo, není to nic světoborného a ani autor sám zjevně nebyl politicky perzekuován (v roce 1986 normálně začal studovat vysokou školu). Nelze tedy argumentovat ani tím, že by se jeho tvorba vydávala jaksi z úcty k jeho trnitým životním osudům, a jelikož dle informačně nepříliš obsažného doslovu ani v té době nevešla v širší známost, nelze ji brát ani jako dobový dokument. Neobstojí pochopitelně ani jako doklad insitního či terapeutického umění, protože byť autor jistě bude poněkud rázovitý chlapík, není postižený, duševně nemocný, autista apod.

Snad by bylo zajímavější, kdyby vyšla v podobě faksimile rukopisu i s jeho kresbičkami, to by aspoň mohl být solidní bizár, ale to se nestalo. Současně – podotýkám – si dovedu představit, že autor jako člověk je skvělý kumpán, pivař a veselá kopa a že jeho čtení naživo může být náramná bžunda. Nicméně publikaci tohoto rozsahu a této reprezentativnosti si jeho dílo podle mě nezaslouží.

Jako ukázku vybírám pár říkanek, které pokládám za zdařilejší anebo prostě charakteristické:

Boží trest?

Zkazil se mi hajzl
protože jsem hajzl?

***

Koupil jsem si lahváče
ať peněženka nepláče

***

Paralela

Zazpíváš píseň a lidé naslouchají
Prdneš si na válendě a pružiny rezonují

***

Kráva
nezná svá práva
a proto nikdy v kravíně
neposedí při víně

***

Sprostota

Odlétají havrani
a já kroužím nad strání
hledám místo na sraní
všude ti havrani prohnaní!

***

Bojím se, i když jsem chlap
žen, želv, žárovek a žab

***

Abych nebyl v městě za hyenu
dodržuju hygienu

Jednou měsíčně si vyperu ponožky
by mi do nich nelezly stonožky

a také si občas vyperu slípy
žluté, hnědé, zlatavé
jak na podzim lístky lípy

***

A to, co mě nikdy nenapadlo
je to nejlepší
co mě kdy napadlo

1 10.12.2024

Sbírka jistě vyzrálá a kvalitní, v mnohém (zdaleka ne jen svou formou) odlišná od Stínohradu a Výjevů. Sestává ze čtyř skladeb, vinou čehož se její vnitřní soudržnost rozkližuje ještě víc než u Výjevů (nepokládáme-li tedy za ústřední pojítko vágní a mnohotvárný volný verš, což by podle mě bylo vazivo příliš slabé).

Z těchto skladeb se první (nelegie) a poslední (svítáníčko) nesou v duchu – já nevím – rilkovském nebo eliotovském. A tento dojem není primárně navozen tím, že jeden z úvodních citátů je připsán právě Rilkovi, ale těch spojitostí a podobností je tam mnohem víc. Skladba třetí (nádraží Holešovice) pak v sobě má cosi z dravosti poválečného českého surrealismu a jeho dědiců, ty enumerace, energie, paradoxy, expresivnost, jazykové hry mi v lecčems připomínají třeba takového Zbyňka Havlíčka, byť jeho pádnosti to nedosahuje, na to je to až příliš kočírované a komponované. Ovšem podobně jako v případě reflexivní první a třetí skladby i zde básník často dosahuje působivosti, řeklo by se až bravurního naplnění žánru (a to nemyslím nutně jako negativum):

nádraží Holešovice

VIII
jsem na horách mám sex s Terezou a Markem

šedý kocour se zastavuje vždy až za propastí
plnou pečlivě orchestrovaných zapomínek
trvale svolný k nesymbolické kastraci privilegovaných
únik nabývá účinku ke dni útěku
útěk nabývá účinku ke dni útoku
obojí je obojí
běžec neběžec živec neživec
zrychlený jazyk zpomaluje svět
stín začíná tam kde končí matka
ústřel paměti podchycený tápajícím ukazováčkem
sálající hermetickým patosem dětství
přesahy získávají status dekorací
objekt je střežen psem subjekt je střežen kocourem
nesymbolický kastrát na mě křičí ze sna
že život se dá prosrat nebo promrdat

Další působivé části skladeb jsou nádraží Holešovice II a III a svítáníčko I, V a X. Za nejlepší (a nejen proto, že jednoznačně nejpřístupnější) pokládám druhou skladbu (branická), což je takové trochu figurkářství, trochu opájení geniem loci (obojí poněkud stereotypní), trochu vnitřní pandemonium, ale v posledku katarze. A to je fajn:

branická

III
MEZIVRŠÍ

žádné vrchy tam nejsou, ale zato jsou
dva, a mezi nimi je prázdno, ale zato
dokonale oslovené, jenže
co se slovem, kterému
je rozumět? zmizí mezi zuby

a někde tam bude vinohrad, protože
dvě ulice ho mají v názvu, Pod
a Nad ním, ale na Braníku se
stejně pije jenom paměť, spousta
paměti, pámbu by se v ní utopil

jenže je třeba přestat chlastat, přestat
si típat cigára o čelo, přestat
vyskakovat z jedoucích aut, přestat
si vypíjet z hlavy strach, přestat
s přestáváním a konečně přestat

Navzdory těmto efektním kusům a pasážím, které se dobře čtou, dá se k nim vracet, citovat či přeposílat je lidem, zkrátka jsou jaksi výstavní poezií, mám s touto sbírkou a celou Ondřejovou poezií určitou potíž, což plně zjišťuju až teď po přečtení Volných veršů, kdy mám živé povědomí o dosavadním celku jeho tvorby. Zjišťuju, že nejsem schopen ponořit se do ní a bez výhrad ji čtenářsky (ale tím míním spíš vnitřně než literárně) přijmout, respektive – obrátím-li perspektivu – že tato poezie nemá dost síly na to, aby mne oslovila. Jako příčinu odhaduju, krom její nedostatečné niterné koherence (což s následujícím vlastně souvisí), její vnitřní nedůvěryhodnost. Jako by se jí nedostávalo garance lidského citu a prožitku, jako by v ní chybělo závažné jádro, básníkova osobnost v plném svém nasazení.

Možná Ondřejovi křivdím a je to vše způsobeno jen extrémně přísným výběrem (ovšem i ten je jeho osobním obrazem a odrazem), kdy zůstaly stovky jiných textů stranou a vědomí integrity a kontinuity tím bylo narušeno. Nicméně působí na mě zkrátka podezřele a nedůvěryhodně, když básník jednou vysekne dokonalý sonet, jindy kvazirilkovskou elegii, pak se zas hrabalovsky opájí periferií, aby následně s vehemencí ve stylu Zbyňka Havlíčka či Karla Šebka ohledával podvratnost sexuality (nebo co všecko vlastně) a ve finálně se zklidnil do jakési eliotovské reflexivní disputace. Spojuje to všehovšudy pár motivů, nikterak výrazných a pocitově spíš chtěně naroubovaných (třeba ty kocouři), a celé to sice nesporně dokládá jeho um, jeho sečtělost a schopnost vžít se do různých poetik (či přímo poetických světů!) a psát v jejich duchu. Ale není to pak jen rafinovaná, ba geniální eskamotáž? Kde je za tím on sám? A pakliže všude, není intenzita jeho „poselství“ (či chcete-li, osobnostního vkladu a vzkazu) povážlivě vachrlatá?

1 10.12.2024

Zatím asi nejpoctivěji zpracovaná sbírka pověstí z jednoho místa, jakou jsem kdy měl možnost číst. Adam Votruba nezapře etnologické školení, osobní sepětí s Jiřetínem ani určité literární ambice, což je asi nejlepší kombinace. Nadto projevil vydatné úsilí při shromažďování materiálu, jeho úpravách, systematizaci a komentování – koneckonců právě doslov, poznámky k jednotlivým pověstem a soupis zdrojů pokládám za nejobdivuhodnější a v jistém smyslu nejinspirativnější část této drobné publikace.

Dlužno přiznat, že pověsti a vyprávění jsou kolísavé úrovně a poutavosti. Čtenářům navyklým na uhlazená, často slohově archaizující nebo poetizující podání, dost možná nebudou Votrubovy záznamy vždy po chuti, zvláště v oddílech Co se povídalo a Ze vzpomínek pamětníků, kdy občas snad až příliš odrážejí povídavost informátorů. Totéž platí pro dvě cikánské „pohádky“ se značně naivistickým kouzlem a jazykem tak prostinkým, až mělkým.

Ale říkám si nešť: To všechno k obrazu Jiřetína v tomto typu lidové slovesnosti, potažmo etnologických pramenů zkrátka patří. Historické i strašidelné legendy, zkazky o osudech loupežníků tu reálnějších, tu méně reálných, ale i příběhy Romů, hospodské povídačky, vzpomínky či srandahistorky hraničící s tlachem. Je dobře, že to zachytil, zahrnul do knihy a tento proces patřičně zaznamenal v komentářové části. Ostatně nikdo není nucen číst publikaci od začátku do konce. Já ovšem Jiřetín, Lužické hory, Labské pískovce, České Nizozemí i přilehlou část Horní Lužice dobře znám, většinu identifikovatelných míst z pověstí jsem navštívil, takže jsem knížku četl s chutí a prohloubila můj vztah k tomuto kraji malebnému, divokému a současně zraněnému.

2 10.12.2024

O mystice, která je bezesporu fundamentem a úhelným kamenem autorovy tvorby, mám pramalé ponětí, přesto mě mnohé jeho básně oslovily. Pracují často s enigmatičností a paradoxem, mnohdy jsou to spíš hádanky či aforismy:

KAM CHODÍ SPÁT STÍNY
v pravé poledne? Kdoví. Možná,
že člověk nikdy nebude mít
sdostatek nástrojů, aby se zpětně poznal.
Noc je pochopitelná, ale co Poledne?
Při pohledu do krajiny, kam stíny vcházejí
v tuto hodinu, zešílel Nietzsche.

(Peklo? Všechny naše myšlenky jsou sečteny
a každý okamžik se opakuje věčně.)

D. Ž. Bor věnoval objemnou knihu výkladu Březinova díla, ale v jeho díle vnímám mnohem víc Holana, který kupodivu výslovně zmíněn není, a v zarathustrovském duchu pak i právě Nietzscheho. Explicitně v textech figurují mj. Ladislav Klíma (hned dvakrát), Rimbaud, Valéry, Nestroy, Deml, Reynek a také Váchal (i on dvakrát) či Boudník. Jsou tu i básně-příběhy, jakási mystická podobenství, záznamy či nápovědi tajemné zkušenosti:

JE ŠEST RÁNO A PRÁZDNO
mezi prsty. Za oknem ptáci, šťastnější
kořeny vzduchu, volají: Vstávej,
přijdeš pozdě! Ještě rozespalý
odpovídám: Nemám čas!
Banální fráze skrývají nejvyšší pravdy
o stavu duše v těle.

Obecně lze říci, že jde o zajímavou, z hlediska zájmu české literární vědy kupodivu zcela okrajovou „poezii s tajemstvím“. Drobnou výtku bych směřoval jen k ediční přípravě (chápu, že to bylo v devadesátkách, ale stejně) – potíže jsou hlavně s nejednoznačnou interpunkcí (někde chybí, jinde přebývá a troufám si říct, že to nemusel být autorský záměr), hranicemi slov, nenáležitými uvozovkami, chybějící kurzívou či neopodstatněnými mezerami navíc před interpunkčními znaménky.

Za nejlepší texty pokládám (krom citovaných): vlaštovky věrny pranostice; když někdo někomu řekne; nejpravdivější z toho; hvězdy svým světlem; hnízdo vod; oblohu podpírají stíny). Pozn.: Dovětky v závorce, v Borově poezii velmi hojné, jsou v knize vždy tištěny kurzívou a dva řádky pod básní.

JÁ JSEM TO MÍSTO,
ve kterém s hrůzou
se rovnoběžky protínají.

(Čím víc se snažíme
pojmenovávat, tím více
ztrácíme. To, co ztrácíme,
nepojmenujeme nikdy.)

1 09.12.2024

S autorem se znám osobně, a byť jsme se hezkých pár let neviděli, vážím si jej jako člověka, literárního znalce, nadšence a tvůrce.

Poetika Výjevů je pro Ondřeje (bráno minimálně z perspektivy doby vzniku knížky) v mnohém typická: Čiší z nich jeho sečtělost, dlouholeté a intenzivní obcování s tvorbou českých i světových básníků, jeho texty jsou plné aluzí a neobjevují se v nich zdaleka jen tvůrci uvedení v dovětku na konci sbírky. Je v nich evidentní jeho tehdejší odborný i tvůrčí zájem o sonet a obecně básnické formy, rým, rytmus, zvukomalebnost verše apod. Nechybí ani upřímné zaujetí studiem bohemistiky (ostatně básně vznikaly mezi autorovým 19. a 26. rokem, tedy právě v době studií), ani snad poněkud mladické tendování k expresionismu (vždyť koho z vážných zájemců o poezii v tom věku nefascinoval?).

Bylo pro mě rozhodně příjemné číst Ondřejovy verše, opájet se jeho bez nadsázky virtuózní schopností dodržet formu, vytvořit efektní rytmus či brilantní rým. V tomto ohledu si sbírka zaslouží jedině obdiv. Horší to bylo s celkovým konceptem, naroubovaným na texty poněkud na sílu, vnějšně ani vnitřně totiž netvoří žádný spojitý celek a snaha dodat tomu kompoziční rámec je tedy nefunkční. To samé platí i pro jednotlivé básně: ona kazajka formy (počtu veršů, rytmu, rýmu), jakkoli mistrná, nejednou budí dojem, že báseň vznikla nikoli z niterné nezbytnosti, ale na odiv, pro uspokojení z naplnění tvaru, nikoli jako kontemplace, nýbrž jako kompletace. Netvrdím, že to není legitimní pohnutka/způsob tvoření – a už vůbec ne, že i dovršení formy nemůže mít pro autora a čtenáře hluboce niterný obsah –, jen mi zkrátka taková tvorba sedí míň. Až přílišná efektnost (či chcete-li vybroušenost) prostě odvádí pozornost jinam než k emočnímu a paradoxně i jazykovému jádru básně – a bojím se, že se to neděje jen v mé recepci, ale i v produkci.

Básně jsou to v nejlepším slova smyslu čtivé a rád se k nim někdy vrátím opojit se znovu krásou českého jazyka a verše, ale už teď se těším na autorovy Volné verše, které jsem si přednedávnem pořídil, a byť už jsem je před lety zčásti četl, chystám se na ně s velkou chutí.

Za nejlepší pokládám výjevy první, pátý, devátý, desátý, jedenáctý, dvanáctý, dvacátý osmý a třicátý čtvrtý. Níže jeden z nich na ukázku:

DVANÁCTÝ VÝJEV
(pohřební)

krev, šlechta těla, převyšuje tepem
(zápůjčkou zvuku) maso, kůži, kosti
být bubeník, mám blány bubnů z tepen
metronom ze srdce a noty na vnitřnosti

otvírám město jako krabici
pravdou je holá smrt a každý zářez
do masa křiví nespočetné tváře
průvody rakví, noty na bicí

změní se rytmus, promění se věty
a budu bezpodmětný, bezpředmětný
hřbitůvek ve Slabčicích sklidí moje stáří

nad horami slunko září
stoupá výš a výš
práce čeká, hospodáři, a ty v hrobě spíš

2 07.12.2024

Dílo pardubického literáta, badatele, právníka a nadšeného divadelníka Karla Rudolfa Krpaty je zjevně nedoceněným a neprávem zapomenutým fenoménem východočeského regionálního písemnictví. Přitom v jeho rámci jde o nadprůměrnou a tematicky jedinečnou záležitost.

Tato charakteristika bez výjimky platí pro Harfenickou kruciátu, vytříbeně napsanou a motivicky objevnou novelu o problematice harfenických tlup, které v druhé půli 19. století a začátkem 20. století tvořily jeden z ekonomických pilířů dodnes málo známého a opomíjeného kraje kolem městečka Nechanic. Přestože jde o beletrii, dle svědectví zámrského archiváře Jiřího Frajdla, který je autorem doslovu, Krpata dlouhodobě a poctivě studoval pramenný materiál. Harfenická kruciáta je teda především cenným a čtivým příspěvkem k dějinám tohoto fenoménu (o harfenictví jinak existuje pouze starší brožura z r. 1911 a pozdější kniha citeristy Jiřího Kleňhy z r. 1998, věnovaná ovšem nejen Nechanicku; ostatně i o dějinách Nechanic existují toliko dvě publikace a pak drobnější práce o tzv. nechanické aféře). Jelikož část mých rodinných kořenů leží právě na Hradecku, je jisté, že i mí předkové se s táhnoucími harfenickými bandami museli setkávat. A Krpatova knížka mi poskytla barvitý vhled do této doposud neznámé problematiky, která snad může mít jisté paralely v podobě žebravých gangů rumunských a bulharských Romů v západoevropských velkoměstech a občas i v Praze. I na Nechanicku totiž onehdá zjevně šlo povýtce nikoli o hudební kumšt, ale o problém hmotné bídy a s ní spjatých sociopatologických jevů. A neboť je vše zaobaleno do rámce soudního sporu, je kniha současně pozoruhodným svědectvím o dobové justiční praxi, k čemuž měl autor s ohledem na svou profesi jistojistě blízko.

Jako čtenář samozřejmě nevím, co z knihy je založeno na autentických dobových dokumentech a co je Krpatovou uměleckou licencí, nicméně Frajdl v doslovu píše, že ještě v době vydání knihy (80. léta) žilo na Nechanicku mnoho lidí s rodištěm v Indii, Číně, Turecku či na území tehdejšího SSSR. Dlouhé a extrémně náročné štrapace do exotických, často válkou či nepokoji zmítaných koutů, jak to popisuje Krpata, tedy pro harfenické skupiny z Nechanicka nemohly být výjimkou.

Druhým plusem je z mého pohledu klasicky (rozuměj v tradici české prózy 19. a první půlky 20. století) vybroušený a košatý sloh. Uznávám, že ten sice může být nejedním dnešním čtenářem vnímán jako překážka v rychlé a snadno srozumitelné četbě, ale je třeba jej přijmout, užívat si ho, bavit se jím (třeba pasáže imitující lidový jazyk jsou svou zemitostí mnohdy až vtipné), vnímat ho jako přednost. Tak jako to činíme při četbě velkých českých prozaiků předminulého století. Krpata svým stylem, orientací, nadšením, regionálně patriotickým a sociálně empatickým zaměřením (myslím, že do pozice hlavního kladného hrdiny neumístil sociálnědemokratického redaktora z donucení /auto/cenzurou, ale prostě protože chtěl anebo to možná dokonce mělo určitou oporu v dobových pramenech) totiž plně náleží k 19. století, třebaže kniha vyšla posmrtně až roku 1987 a autor ji psal patrně až v poválečném období. Jen škoda, že v doslovu avizované „otevření Krpatova šuplíku“ s příslibem vydání dalších zajímavých rukopisů nedošlo naplnění, a Harfenická kruciáta je tak prozatím jeho posledním vydaným dílem. Přitom třeba jeho Výlet k pradědečkům, líčící jeho rodinnou historii v kulisách starých Pardubic, by měl jistě potenciál minimálně pro zájemce o dějin této krajské metropole.

Všem zájemcům o sociální dějiny východních Čech, ale i pěkné počtení ve starém stylu tedy knihu vřele doporučuji.

1 07.12.2024

Mimořádný čtenářský a lidský zážitek. Snad je to trochu dáno ryze subjektivním faktorem, že sám od dětství trpím vadou zraku a jakékoli texty tematizující jeho ohrožení či ztrátu vnímám citlivěji než jiní čtenáři. Nade vši pochybnost se ovšem v této pozdní sbírce Bohumily Grögerové snoubí silná emocionální působivost s mistrným citem pro literaturu, což bezesporu vedlo k jejímu ocenění i čtenáře a kritiky, kteří na tématu nejsou takto osobně zainteresováni jako já.

Dlužno říct, že Rukopis nepojednává jen o ztrátě a úzkosti, která ji provází, ale je v něm silná i nostalgická linka (vzpomínky, nenávratnost dávných i vcelku nedávných časů, smutek z nepřítomnosti životního partnera, životní bilancování) a pro leckoho možná nečekaně rovněž výrazný prvek zralého přijetí osudu, smíření s trpkostmi závěru života, stárnutím tělesné schrány a s tím vším spjaté naděje. Ta se projevuje neutuchajícím hledáním cest, jak žít a fungovat dál, ale též trvalým zájmem o nové poznání. Grögerová mnohokrát popisuje, jak hořká a tísnivá je pro ni náhlá neschopnost samostatně číst (nerozluští ani nápis na hřbetu knihy!) a pořádně psát. Vždyť právě to bylo bytostnou náplní její dosavadní existence. Zároveň však – odkázána na předčítání přáteli či blízkými, popř. na poslech nahrávek – naprosto nerezignuje na zájem o svět a nové poznání: obdivuhodné je zejména její sledování novinek z oboru výzkumu vesmíru. S nostalgií, ale i neklamnými pocity štěstí taktéž nadále jezdí na svou chalupu na úpatí Lužických hor, a zachycuje skrze zmínky o těchto pobytech nejeden důležitý aspekt proměny vnímání. Objektivně se její fyzické a smyslové poznávací možnosti sice vyvíjejí k horšímu, ale i přes náročnost této situace a příslušného trnitého procesu, který není prost pochybností, se dobírá k novému „vidění“. K niternému nazírání představou, myšlenkou, prožitkem, počitkem a vzpomínkou. Koneckonců – i mlha dokáže být libě tajemná, konejšivá a inspirativní.

Zkrátka vynikající, silná a zdaleka ne pesimistická sbírka, navíc s velmi příhodně vybranou ilustrací Adrieny Šimotové. Jako ukázku předkládám jeden z úzkostnějších, pochybovačných textů:

jdu
mlha přede mnou
jdu cizí ulicí
na nic nemyslím
jdu nikam
mé hole na cosi narazí
není to překážka
je to bludná dlažba
udělám krok –
a sestupuji prudkým svahem
zpátky už nelze
chodník se zužuje
těsně kolem mne sviští čtverým proudem auta
dlažba je rozbitá
pravá hůl se boří do písku
levá klouže do vozovky
z chodníku zbyl obrubník
je kluzký
úzký
užší a užší
mizí

2 07.12.2024

Z poetického díla Víta Slívy jsem před lety četl hostovský výbor Boudní muzika a utkvěl ve mně dojem, že mě jeho verše oslovily. Se zájmem jsem se tedy začetl do jeho druhotiny (vydané ovšem, asi i s ohledem na politickou situaci, krátce před čtyřicítkou) Černé písmo, kterou jsem náhodou objevil doma v knihovně, neschopen si vybavit, za jakých okolností jsem ji pořídil.

Slívův básnický jazyk a přístup v této sbírce není ani mélicky ladný, ani atmosféricky sugestivní, ani řezavě přesný, ani aforisticky propastný (řekněme, že od všeho má špetku), a přesto z něho emanuje hlubina slova, bytostný smysl pro hru s ním (i práci s dvojtečkami!) i pro ohledávání toho ryzího v životě a životní reflexi. V něčem mi to připomnělo pozdější fáze Holanovy tvorby, ale nedokážu to teď určitěji specifikovat (nenajdu bohužel čas vrátit se v nejbližších týdnech k Holanovi a konfrontovat to).

To vše – společně se dvěma jednoduchými, ale vynikajícími ilustracemi Miloslava Sonnyho Halase (skutečně: černé psaní na podkladě černých vrstevnic) i poněkud zvláštní (nejsem si jist, zda záměrně: byl chaos kolem roku 1990) typografií včetně číslování – činí z Černého písma ne snad prvoplánově prvotřídní, ale dozajista hutný, nebanální a komplexní poetický zážitek. Nejlepší básně: Slavnost letnic, V lásce, Nemoci, Ze snů, Na prahu noci, Sůl, Olé!, Na Nový rok, Znova, Synu, Co není slyšet. Poslední jmenovanou si zde dovolím uvést coby návnadu, třebaže nezachycuje typickou ani esenciální náladu sbírky:

CO NENÍ SLYŠET

To mluví o život, nebo se upíjí
k smrti? – Ještě je ho slyšet:
Ať vás ani nenapadne
jít mi na pohřeb! Do hospody, ožrat se!
Všecky dluhy platím.

Co už ale slyšet není:
jak by nejradši, až bude po tom,
kdyby se k popelu navrátil oheň
a vrátil ho tělu.

A teď? Lahví, co právě dopil,
drtí na prášek smůlu.
Ještě to skřípe, ale báseň je u konce,
a tu musí přijít metafora,
ta poslední, co všecko mění
na světlo!

1 29.11.2024

Dávám tři hvězdičky, což se leckomu může jevit jako málo nebo přinejlepším průměr, ale hned v úvodu podotýkám, že sbírka rozhodně stojí za přečtení. Nižší hodnocení než u většiny ostatních doposud přečtených Suchého sbírek dávám zejména proto, že Země tvých dlaní nemá „highlighty“ – tedy básně výslovně výtečné, reprezentativní a ostatní přečnívající. Navíc sestává ze tří vcelku odlišných částí – a u básnických sbírek podobnou nesourodost vnímám jako slabinu, neboť pak působí nikoli jako pečlivě prokomponovaný celek, ale jako prostý soubor/výbor textů/cyklů z jistého údobí. To samozřejmě není žádný zásadní hřích ani slabina z pohledu čtenáře (a lze to pochopit obzvlášť za komunismu, kdy si mnohý tvůrce cenil každé příležitosti otisknout aspoň něco, resp. vše, co prošlo), ale osobně bych na básnickou sbírku rád kladl ještě o něco vyšší kompoziční nárok.

Proč tedy tuto „nevrcholnou“ Suchého sbírku přesto číst:

První oddíl s názvem Stupně nabízí nesmírně elegantní „lyriku hor“. Básník zjevně navštívil či navštěvoval Tatry a tento zážitek transponoval do veršů klasických v tom smyslu, že velehorská krajina a příroda se stává východiskem reflexe (stavu duše, vztahů, řádu světa). Jako ve staré dobré poezii řekněme devatenáctého století. Nejlepšími básněmi jsou Velehory, Horské květy, Setkání v Tatrách (tu kladu asi na první místo) a citově čistá V slunečném zvěrokruhu.

Druhý, nejrozsáhlejší oddíl Malé objevy je pro Suchého tvorbu asi nejtypičtější. Autor je tu tradičně silný v jazyce, práci se slovem a rytmem (nenápadným, ale proto skvělým), prokazuje svrchovanou schopnost vidět a metaforicky zachytit venkov a přírodu. Je to poetika už poněkud překonaná (resp. nepřekonaná, leč není aktuálně v kurzu), ale troufám si říct, že málokdo z dnešních tvůrců by se mu v živoucnosti, přiléhavosti, a přitom vycizelovanosti a ryzosti obrazu dokázal vyrovnat. Neméně ryzí a pro mě osobně bytostně dojemný je cit zralé lásky, jejž básník dovede vtělit do svých veršů. Nechtěl bych znít jako zaslepený staromilec, ale při srovnání s tvorbou představitelů momentálně silného proudu otevřeně emoční, sebezpytné, leckdy drásavé literatury – bezesporu cenné, potřebné a upřímné – si nejednou říkám, kam se vytratil mužný (jakkoli neméně křehký a subtilní) tón citovosti vyrovnané a moudré (potažmo i tón životní vyzrálosti, klidné a kladné mezilidské blízkosti)? Příkladem budiž třeba následující báseň, vybraná i na záložku přebalu knihy:

Zrnka času

A málo času mnohdy měl jsem pro tebe,
já vím.
Dnes každé jeho zrnko přesýpané s tebou zdržuji
a chráním.
A ve tvých očích opírám se o nebe.
A šťastně živ jsem na zemi tvých dlaní.

Píše to dnes někdo? Dovedeme ještě takhle vnímat, cítit a tvořit? Signálem určitého manka v této oblasti možná byl na básnickou knihu nebývalý ohlas a úspěch, jejž nedávno zaznamenala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, věnovaná zesnulé manželce. Troufám si ovšem říct, že Doležal v ní nedosahuje brilance ztvárnění zralé, životní lásky (byť o hloubce jeho citu pochopitelně nepochybuji), tak jak to dovede Josef Suchý v celé řadě básní z tohoto oddílu (v několika z nich ostatně rozvíjí jednotlivé motivy a verše ze Zrnek času a vytváří tak funkční vnitřní předivo). A nejde tu zdaleka jen o lásku k manželce-ženě jeho života, ale i k domovu, krajině a přírodě, která je jejich základem a spoluformuje v posledku i onen životní cit a pocit. Nejlepší básně těžko vybírat, ale klasicky krásnými slokami této nevykořeněné (nevykořenitelné?) harmonie jsou třeba Tur, tur, tur (tu zde kladu asi nejvýš), Tam u nás, Řeč země, Prázdné místo, Na hřbitově a v jistém smyslu i Jabloňové písmo (ta by s první jmenovanou mohla soupeřit). Patří k nim bezesporu i úvodní báseň celé sbírky – Čím dál, tím blíž –, jež funguje jako emblematický text, motto sbírky i celého autorova díla.

Poslední oddíl s názvem Třetí důvod pak je tematicky vskutku svérázný a těžko k němu hledat v nejen soudobé české literatuře analogii. Jde o jakýsi mix ekologického aktivismu (dnešními slovy), stesku po nezvratné a nevratné proměně domoviny a civilizačního apokalyptismu. Těžko říct, nakolik mohl být úlitbou státní moci, ale odhadoval bych, že číst jej takto by bylo výkladem mylným. Jednak v době vydání knihy (1986, přičemž předpokládejme, že vznikala v osmdesátých letech) už kritika atomových choutek amerických imperialistů nebyla úplně v kursu, jednak jsou básně formulovány v tomto ohledu zcela obecně a neurčitě. Skutečnosti bližší vysvětlení nabízí podle mě dvě drobné zmínky v textech Dalešický kámen a Z trávy té loučky (obě jsou to dobré básně). V prvním z nich lyrický mluvčí (a je to bezpochyby inspirováno reálnou autorovou vycházkou) sbírá kámen „z dna budoucí přehrady“, ve druhé „na obzoru stojí čtyři věže – vázy směle vykroužených boků“. Na tomto místě je třeba připomenout, že za života Josefa Suchého byla údolí řady jihomoravských řek znásilněna výstavbou megalomanských přehrad. Pod hladinou té dalešické (a mohelenské), zbudovaných na řece Jihlavě, tak zanikl i dost možná nejromantičtější kaňon regionu. A bylo to jen kousek od básníkova rodiště a celoživotního úběžníku – Lesního Jakubova. Ty věže pak jsou bezesporu dukovanská elektrárna, v době vzniku sbírky budovaná. Jí padly za oběť tři dědinky, které básník možná také znal, především však jako memento z jemu zcela cizího světa narušily horizont jeho milované rodné krajiny. Čtěme tudíž možná tento oddíl jako průkopnickou ekologickou poezii, formulovanou opatrně, obecně a filozoficky, režimu (který naštěstí krátce nato padl) a technologickému optimismu (který naneštěstí – protože bez společenské a mravní sebereflexe – stále trvá) navzdory. Nevím, jak ty básně hodnotit literárně – nejsou vysloveně prvoplánové, ale jaksi tendenční ano. Jsou prazvláštní, jako by se autor z jakési nutnosti (ať už vnější, či vnitřní) pustil na nepevnou, dosud – jen se svými prostředky a svými zkušenostmi.

1 16.11.2024