V_M komentáře u knih

Nesmírně zajímavá a přehledně zpracovaná publikace obsahující dlouhou řadu stručných pojednání (tj. oněch „odpovědí“) o rozmanitých jazykových otázkách, jež ne vždy mají jediné a jednoznačné řešení.

Celkem vzato je opravdu zdařilá a její četba byla obohacující i zábavná. Oceňuju rámečky za každým textem s uvedením formulky korpusového dotazu (byl-li ČNK využit), odborné literatury, na niž bylo odkazováno, internetových odkazů a v neposlední řadě i s QR kódem, jejž jsem sice nevyužil, ale věřím, že jiné čtenáře potěšit může. Užitečný je i souborný seznam literatury v závěru a oba rejstříky.

Výtky bych měl pouze drobné, a sice jednu obecnější a pak několik konkrétnějších: Ta prvá mně osobně nijak neomezuje, jelikož mám filologické vzdělání, nicméně jde o to, že navzdory proklamacím z úvodu, že kniha je určena i laickým (tj. neškoleným) zájemcům a že byl brán zvláštní ohled na to, aby byla napsána přístupně. Obávám se, že se to ne vždy podařilo, některé odpovědi odbornými termíny přímo překypují (a to i takovými, které by bez větší újmy na preciznosti vyjádření šlo nahradit českými či obecněji srozumitelnými výrazy), někdy je zas argumentační postup sice věcně bezvadný, ale bylo třeba si větu či pasáž číst dvakrát. Tím nechci říct, že by kniha byla nějak tragicky nesrozumitelná, naopak – člověk si až posteskne, proč nejsou takto pěkně napsány všechny lingvistické publikace. Nicméně jako cílovou skupinu čtenářů bych neviděl úplné laiky, ti podle mě příliš nepochodí (je ovšem otázkou, zda po knize vůbec sáhnou), ale spíše ty, kdo mají alespoň základní filologické povědomí (tj. studenti či učitelé jazyků, lidé s jazyky pracující a z těch ostatních spíše dlouhodobí, vážní zájemci o problematiku). Vždy ovšem záleží na konkrétním textu a pojednávaném problému – mnohé jsou beze všeho srozumitelné každému inteligentnímu člověku.

Druhá část výhrad míří k některým konkrétním řešením, která myslím dostatečně citlivě nereflektují širší kontext a jsou do jisté míry v rozporu s jinak tolerantním, doporučujícím a spíše deskriptivním přístupem, který autorský kolektiv (a zároveň kolektiv působící v Jazykové poradně) obecně razí. Jako příklad může posloužit třeba odmítnutí forem „Srchovák“ a „srchovský“ (k obci Srch), které sice neodpovídají tzv. systémově utvořenému „Sršan“, toto označení však nikdo nepoužívá. Potíž je jednak ta, že zatímco jinde se prosazuje značný respekt a tolerance i k podobám historicky či systémově problematickým hlavně proto, že už fungují v širším užívání, zde se odmítá podoba místními užívaná výhradně (a krom nich o této malé vesničce mluví a píšou jen nemnozí – a ti by pochopitelně mohli toho „Sršana“ klidně používat dál, jako dubletu). Přitom systém tvoření obyvatelských jmen a adjektiv je mnohem propracovanější a subtilnější (a přitom stále ještě systémový, tj. s oporou ve slovotvorném systému češtiny), než jak jej prezentuje kupř. poněkud od stolu sestavovaná (a v tomto neblahá) příručka A. Polívkové, z níž se tu při odpovídání zjevně vychází. Jinak řečeno, může-li být hlinecký (místo hlinský), proč by nemohlo být srchovský (pro které známe řadu – příručkami pohříchu neuznávaných – analogií a kde navíc nemůže dojít k záměně, protože žádný „Srchov“, jímž se v textu argumentuje, neexistuje, zatímco vedle Hlinska u nás existují i několikery Hlince)? Nebo v odpovědi na dotaz týkající se odchylky od přísně mluvnické shody ve větě „kněžny a knížata tančili“, jež se měla objevit v edičně zpracovávaném starším textu, bylo navzdory SSJČ, který tuto možnost připouští (jako řídkou), striktně přikázáno psát -y. A nejde mi samozřejmě o to, že by SSJČ měl být nějakou svatou autoritou, přes niž nejede vlak, ale spíš o nedostatečnou citlivost a respekt autorky odpovědi k charakteru onoho staršího textu (není uvedeno konkrétně jakého, ale předpokládám, že mohlo jít o text literární z 19. či první půlky 20. století), namístě tedy bylo tuto variantu připustit a doporučit tematizovat daný jev v ediční poznámce. Což koneckonců na můj vkus až příliš stručný text jinde v knize (Oprava chyb ve starších textech, s. 328) činí, tudíž jsou tyto dvě odpovědi v jistém rozporu. A ještě pár takových ne plně uspokojivých odpovědí bych tam našel (a jiní čtenáři možná ještě jiné). Zamrzí i hrstka překlepů (jeden z nich dokonce v titulku: Sídliště nad *Lužníci, s. 55) či grafických nedostatků typu nenáležitá kurzíva, ale je jich opravdu jen pár a chápu, že je prakticky nemožné při tak rozsáhlé publikaci a pestrém autorském kolektivu všechno uhlídat.

Tedy ještě jednou: pěkná, poučná a pozoruhodná publikace, kterou všem milovníkům našeho jazyka s plným přesvědčením doporučuju.

3 19.10.2024

Po právu oceňovaný román, jehož četba mě přes vcelku vysoká očekávání nezklamala. Co se s očekáváními, sugerovanými samotným názvem knihy i řadou ohlasů, poněkud minulo, bylo pojetí tělesnosti. Čekal jsem to mnohem výraznější, důraznější a naturalističtější. Snad ne úplně level Florentiny Holzingerové ze Stuttgartské státní opery, ale zaskočilo mě, jak cudné, zastřené a diplomatické je ve Vlasákové románu vadnutí tělesných schrán. Jedno pomočení, nějaký ten bércový vřed a náznakovitě popsané uspokojování staříků, to vskutku není nic, nad čím by se dalo ani při troše zlé vůle pohoršovat.

Dalším mylným očekáváním (v tomto případě nikoli mým, neb na to tolik nedbám, ale řady čtenářů, jak lze vyčíst z letmého přehlédnutí recenzí níže) pak je příslib dějovosti, který přívlastek „román o vztazích matky a dcery“ vyvolává. Dějovost totiž není klíčovou složkou Vlasákové prózy a troufám si říct, že to vůbec nevadí, ba je to tak dobře. Mnohem spíš než ucelené, promyšleně komponované a komplexní dějové schéma, jde o pouhý sled scén, logicky vlastně ani příliš nepropojených: dceřina svatba, všední, bezútěšný a monotónní život, cesta k moři po velmi dlouhé době s dramatickým vyvrcholením, epizody z pečování o staré lidi (do toho se čas od času prolne dceřin příběh: nesnadná cesta k početí, komplikované prožívání těhotenství a reflexe porodu dítěte) a v závěru poněkud vypjaté příhody v podobě pokusu o únos svěřence domova důchodců a guerillové likvidace oběšených myších tělíček v parku. Právě jejich motiv, podobně jako úplný závěr knihy, jsou sice z mého pohledu zbytečným (což neznamená, že mi v knize vadí a nebaví mě), ale v podstatě charakteristickým autorčiným puncem, i do všednosti vnášejícím prvek záhadnosti, ale nakládajícím s touto záhadností de facto – všedně (kdo četl Praskliny, patrně ví, co mám na mysli).

Pro mě osobně jsou nejsilnější složkou knihy pasáže zcela nedějové – úvahové a reflexivní. Vlasákové se zdařile povedlo tematizovat řadu fenoménů, emocí, pocitů a postřehů, kterých by si člověk jinak možná nevšiml či o nich neuvažoval tímto způsobem. Víc než fyzická tělesnost tedy v knize zaujme ryze myšlenková reflexe tělesnosti, přičemž určitý fyzický element tělesnosti mnohdy slouží za východisko těchto úvah. A někdy tam je dle mého názoru trochu zbytečně naroubován, jelikož daná úvaha má obecnější přesah, netýká se jen uvadajícího těla, ale kupř. upozaděnosti, pocitu nedostatečného přijetí ze strany blízkých a světa, životní (vnitřní) nejistoty, leckdy až závratné touhy po docenění a sebepotvrzení. To vše sice může doprovázet stárnutí (a zpravidla to tak bývá), ale platnost to má širší a čtenář nemusí být šedesátník, aby „to znal“ a byl schopen se s tím ztotožnit. I to je ovšem zčásti důsledek autorčina svrchovaného prozaického umu a patří jí za to dík. Zkrátka – po delší době skutečně dobrá původní česká reflexivní próza.

6 17.10.2024

Barbory Myslikovjanové si nesmírně cením jako nadané výtvarnice – autorky silných obrazů s tematikou samoty, deprese, temnoty a tíživosti dětství a ženství. Bohužel musím konstatovat, že jako literární tvůrkyně podobné úrovně a svébytnosti nedosahuje.

Skřípot slz je sice vcelku koherentní sbírka a pro autorku má bezesporu neopomenutelný osobní – a patrně i terapeutický – význam a důležitost. Je proto dobře, že knížka vznikla a vyšla. Nicméně z hlediska slovesné originality, řemesla, ale třeba i elementární jazykové správnosti jde o počin nedotažený a neuspokojivý. A je mi líto takhle to napsat, zvlášť při vědomí, že mezi/pod/za řádky těch nejzajímavějších básní se skrývá jakési drtivé a všeurčující trauma, ale zkrátka je to tak.

Jde to pochopitelně zčásti i na vrub vydavatele (spolek NOV), zjevně amatérského a bez zkušeností, neboť nezajistil redakci ani korekturu, o nedůstojné formě knihy v podobě volně vložených listů, nepraktické faktuře obálky či humpolácky přelepenému čárovému kódu na její zadní straně ani nemluvě... Přitom minimálně u některých textů je potenciál, s nímž by jistojistě šlo – s podporou redaktora v tom klasickém slova smyslu (tj. nefalšovaného spolutvůrce díla) – literárně pracovat. Osobně bych si dovedl ji představit třeba v podobě, kdy budou jejím základním pilířem autorčiny ilustrace a každou z nich bude doprovázet nejsilnější sloka nebo třeba jen dvoj- či trojverší vyňaté z původních básní, které napsala a z nichž ani jedna bohužel literárně neobstojí jako celek. Patrně by to šlo proti subjektivnímu autorskému záměru (ten je ale, jak se zdá, víc psychologický než literární), ale výsledek by byl koncentrovanější, méně rozmělněný, rušivých vlivů prostý, a tudíž působivější.

Shrnuto – Skřípot slz je sbírka nepopiratelné vnitřní závažnosti a síly, které se nepodařilo přetavit ve zdárný tvar, a jsou tedy postřehnutelné jen skrze vrtkavou osnovu náznaků a především díky skvělé výtvarné složce, která důstojnost knížky jednoznačně aspoň trochu zachraňuje.

1 08.10.2024

Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:

Jestli tam bude
 
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív

Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje

Řekni mu, řekni
že ho to čeká

/asi konec 80. let/

2 07.10.2024

Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem.

Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením.

A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu.


Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce:

Paráda

Paráda
paráda
Budeme se
parádit
Až budeme
parádní
střelíme se
do hlavy

/asi 1974/

Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let:

Mění se to, mění

Mění se to, mění
je to stále stejný

Je to pořád stejný
mění se to, mění
je to stále stejný

Mění se to, mění...

Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika:

Velmi rád

Zajisté! Samozřejmě!
To se rozumí samo sebou.
Bezpochyby! To souhlasí.

Ne! Naprosto ne!
Mýlíte se. To není možné.
Vyloučeno, v žádném případě!
To je (příliš) neuvěřitelné!

1 07.10.2024

Je trochu s podivem, že tato poéma Jany M. Bauerové vyšla v kalichovské edici Poezie undergroundu, která jinak zahrnuje soubory či výbory z děl básníků, kteří v undergroundu skutečně působili. To autorka i s ohledem na její rok narození není. Cesta její prvotiny do této edice pravděpodobně vedla skrze přátelství s dcerou Ivana Martina Jirouse, nicméně nepokládám to za šťastné. Pochopitelně si nedělám iluze, že český nakladatelský trh funguje převážně asi na principu osobních vazeb a známostí, což není ideální. Zároveň však nechci tvrdit, že je špatně, že kniha vyšla, jen ji myslím měli naložit mimo tuto ediční řadu. Do ní totiž časově, osudem autorky ani svou poetikou zkrátka nezapadá. A nepřináleží k ní ani osobností editora, jímž byl v ostatních případech znalec undergroundu Martin Machovec. (Zde je v tiráži uvedeno jen to, že redaktorem byl Jan Šulc, nicméně úroveň redakce je tu mnohdy jemně řečeno problematická.)

Ke skladbě samotné mohu napsat asi tolik, že vydat dnes knižně novou a původní poému je hodně netypické (navíc jako debut), tohoto nápadu si cením. Provedení, hlavně z formálního hlediska, už je trochu rozpačitější. Jazykově je poměrně konvenční, místy vysloveně neobratná (právě tam měl redaktor Šulc zasáhnout), podivné je i nakládání s pravopisem – interpunkce v ní chybí a zpočátku ji zčásti suplují aspoň velká písmena na začátku větných celků (tedy jen na začátku některých veršů), v prostředních částech skladby však neznámo proč zničehonic začínají velkým písmenem všechny verše (jako to známe třeba z poezie francouzské), tj. i tam, kde jde o jednoznačné pokračování věty z předchozího verše. A postupně se to zase vrací k původnímu řešení, tedy velká písmena jen občas, víceméně podle vět. A to už nemluvím o části IX. (s. 24), kam se omylem dostalo písmo dvou velikostí, a to i do latinské číslice v nadpisu. Jde o formality, ale bohužel neklamně svědčí, že autorský ani redakční přístup nebyl nejpečlivější. A tak je to i v závažnějších rovinách: Sloh poémy svědčí o tom, že autorka v době jejího vzniku (ač podle všeho psala odedávna a hodně) nebyla ještě zcela vypsaná, nad čímž by člověk s ohledem na její tehdejší věk (23 let) i přivřel oko. Horší je, že se jí zkrátka nedostává citu pro slovo, nadání nezbytného k básnické tvorbě (i když třeba prozaizované jako zde). A nezachrání to ani občasné pasáže, kde se snaží koncentrovaněji pracovat s rytmem či nedejbože rýmovat (část XIII., s. 38). Rozhodně je literárně šťastnější a autorce samotné nejspíš vlastnější, když setrvává u prozaizovaného jazyka a verše.

Přesto si myslím, že se poému vyplatí přečíst. Vlastně i obrazností je to romantismus, leckdy konvenční, ba na hranici kýče, ale člověk se postupně začte a drsný, ledovatý, severský svět jej pohltí. Má atmosféru dávnověkých mýtů, tajemných bájí, nelze mu upřít, že na čtenářovu představivost působí silně až uhrančivě. Současně je v něm elementární zápas: Dne a noci, světlé a temné strany, pokorné naděje a neuspokojivé samoty. Zápas do značné míry schizofrenní, dvoupólový, ostatně i rytmus kompozice celé skladby je jaksi maniodepresivní. V příběhu zůstalo mnoho nejasného a občas jsem v něm trochu bloudil, těžko říct, kdy se to dělo vinou autorčinou (nedotaženost a nedomyšlenost), a kdy vinou mou (nedostatečné soustředění, zapomenutí motivu již zmíněného). Ale celkový dojem z četby to nijak zvlášť neruší.

Doslov autorčiny kamarádky Františky Jirousové čtenáře, obávám se, příliš neobohatí. Je vcelku dlouhý, leč klidně by se dal omezit na první a část poslední stránky (navíc ani tam nelze s interpretací Jirousové souhlasit, protože závěr poemy nesvědčí o tom, že „svět je místo nádherné – místo zachráněné“, nýbrž spíš o vidině věčného potýkání s temnotou, jež je i v sluzích božích, bez naděje na konečné vítězství). Zbytek totiž tvoří jakýsi „manifest“ literární formace Katolická dekadence, kterou Jirousová s Bauerovou založily a tvořily. Teze jsou to značně nespojité, text je nezáživný a nicneříkající. I sama autorka o něm záhy po vydání napsala na stránky Katolické dekadence toto: „Kniha by byla ovšem lepší bez doslovu, který jsem psala před několika lety a teď se mi nezdá nijak podařený.“ Nabízí tedy otázka, proč byl do knihy vůbec zařazen? Já bych na jeho místě uvítal spíše biograficko-interpretační studii, jak jsem to psal k jednomu z dalších svazků edice.

Závěrem si lze postesknout, že kniha nejspíš nevyvolala prakticky žádný ohlas: Recenze dohledat nelze a jediné dosavadní slovní hodnocení zde na Databázi knih patrně psala sama Františka Jirousová. Přitom za přečtení a zamyšlení poéma bezesporu stojí.

1 02.10.2024

Bezesporu přínosná edice, pořízená zkušeným badatelem a sběratelem, která potěší nejen zájemce o bitvu u Hradce Králové, potažmo válečnou a regionální historii, ale i milovníky kramářských písní a obecně „nižších“ žánrů na pomezí lidové a umělé písně.

Pro mě osobně byla obohacující a zajímavá hned z několika důvodů:

1) Texty písní jsou povětšinou neumělé, a to i na poměry slovesnosti 19. století, která koneckonců až někdy do osmdesátých let nebyla až na pár mimořádných tvůrců nijak zvlášť vybroušená. Při jejich četbě se tedy člověk nezřídka neubrání shovívavému pousmání, jsou vlastně jaksi roztomilé. To je však v příkrém kontrastu s jejich obsahem, v němž je krve po kolena a „bojiště se modralo od mrtvol“, umírají synové, bratři, manželé a otcové, nedozírné jsou ovšem i škody na úrodě, obydlích a majetku. Ony slohově bizarní slátaniny rázem získávají úplně jiný rozměr, navzdory jejich neefektnosti (vnímáno z dnešního pohledu) – nebo snad právě pro ni – člověk nazírá hloubku tragédie obyčejného venkovského člověka i způsoby vyrovnání se s ní. (Tento aspekt na mě působí o to silněji, že značná část písní byla sepsána či vydána v kraji mých předků: na Semilsku, Jičínsku a Hradecku. Mnozí z nich je tedy jistě důvěrně znali, zpívali, asi i proto, že se bezprostředně týkaly jejich příbuzných, sousedů a přátel.) Písně se těšily obrovské popularitě a po osudné bitvě se během krátké doby dostalo mezi lid odhadem až 200 tisíc exemplářů v podstatě jen několika desítek různých písní. Řada z nich se následně šířila prostřednictvím rukopisných zpěvníků, což je fenomén vzdor svému tehdejšímu významu již naprosto zapomenutý, a v povědomí lidí se uchovala natolik, že ještě roku 1954 (bezmála sto let po bitvě!) přezpíval pár těchto písní autorovi rolník Janatka ze Sobotecka.

2) Zároveň nabízejí cenný vhled do společenské mentality své doby. Možná k našemu překvapení nepříliš odlišné od té dnešní. Lze na nich pozorovat jak tendence oficiální – habsburské, rakouské a katolické – propagandy vykreslovat celou katastrofální situaci vlastně pozitivně: jako smysluplnou a náležitou oběť pro zeměpána, monarchii, českou zem, katolickou víru (proti prušáckému protestantismu). Nutno podotknout, že toto přesvědčení bylo u části venkovského lidu v té době zakořeněno automaticky, autoři písní to možná leckdy mínili upřímně. Současně ale nesmíme zapomínat, že každá z nich musela před vytištěním obdržet souhlas cenzorů. Dále na nich lze pozorovat i rychlost a účinnost šíření různých omylů, mýtů, fám a – řečeno dnešním slovem – dezinformací. Značná část z nich uvádí chybně data střetů a bitev, a to včetně té největší u Hradce Králové. Silně deformovány bývají i místní (nejlepší je záhadná Ouštěř, což asi měly být Stěžery) a osobní jména. To je trochu ku podivu, vždyť písně vznikaly zpravidla jen s krátkým odstupem od událostí a sepisovali je nejednou přímí účastníci války. Dezinformační tendenci vnímám třeba v různých variacích na zradu generálů (zejména se jí měli dopustit Clam Gallas a Benedek) či nižších velitelů, přičemž nic z toho není historicky podloženo. Mylně je podána celá řada dalších nuancí tehdejšího postupu a bojů. V posledku to svědčí i o nejspíš přirozené, ale neférové snaze lidu najít si konkrétního obětního beránka (to je tam v řadě písní: v těch odbojnějších se dokonce vytýká rakouskému velení, ba císařpánovi, že nedal včas zbraně do rukou lidu, že by si hraniční průsmyky před Prusy uhájili sami), aniž by si někdo byť jen připustil komplexnost příčin celého kataklyzmatu roku 1866. Obdobně se třeba i teď po povodních stala otloukánkem obec Nové Heřminovy a jesenické ekologické organizace…

3) Jazyk, ač nevybroušený, má právě pro tuto klopotnost svůj půvab a zajímavost. Pozorný čtenář narazí na spoustu zvláštních slov a konstrukcí. Uvědomí si třeba, že dnes spíše komicky znějící „patálie“ je původně vlastně bitva, tedy veskrze hrůzná událost.

Minusem celé edice je v první řadě nepřítomnost vysvětlivek starších, lidových, vojenských a méně častých výrazů. Troufám si říct, že už v době vydání (1966) asi jen málokdo věděl, co znamená třeba „vajmírovati“, což se notabene nedá najít ani v našich nejrozsáhlejších slovnících (PSJČ, Kott). Nejpravděpodobněji to je z německého „Weh mir“ (Běda mi!), tedy prostě „bědovat“, ale kdo zná tento biblický obrat? Pletkovy komentáře k písním s uvedením jejich původu, zdrojů, textových variant a občas i nějakým tím historickým exkursem jsou tedy jistě zajímavé a cenné, ale měl tam být i slovníček takovýchto slov. Druhá věc je pak samotné ediční zpracování: V mnoha textech jsou totiž zjevné pravopisné a gramatické nedostatky. Ty samozřejmě mohly být v předlohách (kramářských tiscích či rukopisných zpěvnících) a je jistě legitimní ponechat je v tištěné edici jako svědectví autenticity, doklad rozkolísanosti dobové normy či nevzdělanosti pisatelů/tiskařů. Nicméně editor měl na podobné případy – nechtěl-li je při pořizování edice rovnou opravit (což by podle mě bylo lepší) – upozornit v komentářích, abychom měli jistotu, že jde o jeho záměr skutečně reflektující původní podobu textu, a nikoli o jeho nedopatření.

PS: Koho písně zaujaly, ale neumí zpívat z not (tak jako já), popř. nezná melodické předobrazy otištěných písní (takové to „zpívá se jako“), může si poslechnout desku Tam u Královýho Hradce, vydanou uskupením Kantoři v Supraphonu v roce 1985 (je i na YouTube). Z hlediska hudebního pojetí se mi to zpracování příliš nelíbí, ale nic lepšího k dispozici není a část písniček z knížky si díky tomu člověk může i zazpívat.

1 01.10.2024

Jakkoli patří nakladatelství Kalich a editoru Martinu Machovcovi dík za tuto záslužnou, pěknou a troufám si říct, že i v evropském kontextu unikátní ediční řadu méně profláklých jmen undergroundové poezie, na svazku prezentujícím básnickou tvorbu Zuzany Kuzmové se vyjevují limity a nedostatky tohoto vydavatelského počinu.

Asi nejvíce fascinující na této knížce je totiž tajuplnost autorky samotné. Na Wikipedii není, vygooglovat se mi ji nepovedlo česky ani slovensky (ač Google je v posledních letech spíš nástrojem k vyhledání sponzorovaných odkazů či algoritmy deformovaných výsečí internetového universa, a nikoli skutečných informací), databáze NK i SNK znají jen tento výbor (plus jednu položku, kterou ilustrovala), k němuž nelze dohledat ani žádnou časopiseckou recenzi. Zoufale tedy chybí pořádná biograficko-interpretační studie, kterou měl Machovec nebo nějaký jiný (třeba slovenský) badatel pro účely přítomné knihy sepsat. A chybí i v jiných svazcích. Čtenář tudíž neví ani tak základní věc, proč vlastně poezii Zuzany Kuzmové vydává český editor v českém nakladatelském domě (ne že by mi to vadilo, ale je to první otázka, kterou si kladu). Neví ani to, proč Kuzmová napsala některé (předesílám: málo zdařilé) básně česky: To pobývala či pobývá v ČR? Má na pražský underground nějaké osobní vazby? Jak se stalo, že autorka publikovala (poměrně mladá a záhy) v kultovním českém undergroundovém Voknu a krátce po revoluci ve sbornících Ztichlá klika? A proč výbor končí rokem 2003, když vyšel až 2007 – to se Kuzmová literárně odmlčela? Chybí samozřejmě i uspokojivé vysvětlení, proč jazykovou a interpunkční korekturu slovenských textů Machovec ponechal na autorce, a nezajistil nějakého slovenského editora či redaktora, aby to alespoň přehlédl.

K poezii samotné: Nejsilnější je podle mě v počáteční fázi (tj. první, částečně i druhý oddíl knihy), tedy ve verších psaných v době, kdy bylo autorce 18 až 30 roků, soudě dle jejich přibližného datování. Básně jsou svěží, spontánní, často uplatňují pravidelnější rytmus a rým, mnohdy jsou křehké a poetické tak, že je to v nemalém rozporu s tím, co známe z drsnějšího, syrovějšího, sarkastičtějšího a podvratnějšího českého undergroundu. U Kuzmové nic z toho není, je lyrická a v podstatě tradiční, konvenční, ale neřekl bych, že banální. Můj úsudek ovšem bezpochyby ovlivňuje to, že slovenština není mou mateřštinou (a zní mi tedy automaticky nevšedněji, poetičtěji) a že slovenskou poezii v originále nemám příliš načtenou. Když by to všechno bylo převedené do češtiny, asi bych soudil příkřeji. Potíž je, že původní přednost Kuzmové – tedy ona mladistvá básnická spontaneita – se postupem času stává zátěží a přerůstá v tvůrčí nahodilost, zjevnou improvizovanost většiny básní, v níž ovšem současně chybí onen nezbytný „drajv“, přirozený intuitivní poetický talent. Ilustruje to myslím i název celého výboru – Zazi a dva vrazi, jistě poutavý, efektní, ale též nahodilý (Zazi byl autorčin pseudonym a přezdívka, ale žádná báseň ani verš v knize neobsahuje ony „dva vrahy“) a tím pádem poněkud vyprázdněný, jako pouhá jazyková hrátka, co člověka náhodou napadla. Zároveň její básně zejména v posledním zachyceném údobí (1995–2003) zdrsňují, patrně to bylo i vlivem styků s českým undergroundem, spojeným s nějakými životními trablemi, nicméně není jim to ku prospěchu. Podobně i vliv dobově podmíněné fascinace angličtinou (snad skrze rockovou hudbu) lidsky chápu, ale literárně to působí místy až hloupoučce, srov.: „My Dear Love / Never More / Nikdy už / Žiadny muž / Zazi nedojebe / Jak je nademnou nebe“. Což je úryvek zajímavý i tím, že tam autorka (editore, proč?) vměšuje i češtinu.

Výbor má tedy spíše dokumentární hodnotu, ač se tam jistě najde pár pěkných a silných básní. Kéž by se stal podnětem ke vzniku nějaké solidnější životopisné či literárněhistorické reflexe, třeba i v podobě diplomní práce (nevznikla-li už někde). Jako ukázku uvedu jednu z prvních básní sbírky datovanou obdobím 1983–85:

Dialógy s vetrom

Vietor duje
Skuvíňa
Umrel vánok
Tichý spánok
Nádej zhasína

Prečo si vietor
Vzdúvavý spupný
Láskaš sa s búrkou
Dáváš nám dumy
Málo spíš

Výčitky máš pod nohami
Koríš vety
Sníváš sa mi
Uplakaný
Tak sú sami

Buďme sami

1 01.10.2024

Koncept „osobních průvodců“, vydávaných v ediční řadě Za tichem, se mi jeví jako šťastný a v našem kontextu vcelku novátorský. Myslím však, že Štifterovo naplnění tohoto konceptu v podobě průvodce Novohradskými horami v mnohém kulhá. A je mi to líto, protože jinak si autorovy literární, publicistické, badatelské a organizační činnosti nesmírně vážím (zvlášť v souvislosti s Trhovými Sviny, které jsou městem mých předků). Mrzí mě to tím spíš, že jižní Čechy, Českobudějovicko, Trhosvinensko a Novohradské hory nejen z výše uvedených důvodů vnímám jako silnou součást své vlastní identity, mám je vcelku prochozené a patří k mým nejoblíbenějším regionům vůbec.

Potíž je především ta, že Štifter patrně není velký znalec dějin a místopisu celých Novohradských hor, nemá je důkladně a osobně probádané (rozuměj: v terénu) v plném rozsahu. Je mnohem spíš vypravěčem lidských příběhů než vlastivědným spisovatelem nebo mistrem vystižení krajiny. Nejsilnější a nejcennější částí knihy tak jsou různá svědectví pamětníků a texty o E. Háchovi, W. Jakschovi a H. Watzlikovi, ač i jim lze vyčíst pár drobností. Zbytek je pro čtenáře, který region aspoň trochu zná, bohužel jen málo objevný a povrchní (texty tohoto typu by se už nadobro měly vyvarovat plýtvání místa v podobě rad, kde zaparkovat nebo kudy kam projít: to vše si v dobách perfektních internetových map a navigací čtenář snadno najde jinde). Patrně to nemusí jít cele na vrub autora, ale i nakladatele, který vytyčil knize jen omezený rozsah. Přitom každá z kapitol by zasloužila pomalu samostatnou publikaci.

Smutné je i to, že mi kniha přijde trochu šitá horkou jehlou. Jisté je, že Štifter, přestože je autorem zdařilých a úspěšných próz, není mistrem jazyka a jeho vyjadřování má blíže ke slohu žurnalistickému či publicistickému. To je obrovská škoda, tím jinak hezky vypravenou knihu ochuzuje o rovinu snad poněkud ornamentální, ale čtenářsky důležitou (vezměte si jakéhokoli meziválečného průvodce a porovnejte si to jazykové bohatství). Zároveň nelze říci, že by takovéto stylisticky zploštělé vyjadřování přispělo k větší věcnosti či čtivosti textu, protože se tam řada informací opakuje krátce po sobě, charakter textu je nevyrovnaný (občas působí, jako by to slátal z již dříve pro různé účely napsaných textů: např. v dosti nešťastné kapitole o Trhových Svinech se mísí žánr textu na infotabuli s žánrem pitavalu a propagačního letáku infocentra), ale především jsou tam i zjevné, do očí bijící jazykové lapsy. Třeba na s. 107 píše nejprve o knize, kterou místní patriot Robert Blíženec toužil vydat „sám v jediném výtisku“ a o pár řádků níže ji charakterizuje slovy „knize o jednom svazku“, což – ač se tím otrocky – a typicky žurnalisticky – snažil vyhnout opakování téhož slova – pochopitelně není totéž. Na stejné straně píše, že onen člověk „nejen hospodaří, ale také praktikuje jistý způsob krajinomalby“, což je další bota, míněna je bezesporu krajinotvorba (utváření krajiny), zmíněný není žádný malíř, a pokud jde o metaforu, tak vysloveně matoucí a neobratnou. Ruku v ruce s tím jdou i věcné nepřesnosti, Benešov nad Černou je městskou památkovou zónou, nikoli rezervací (s. 60). Historicky i fakticky je městečkem (městysem), ač se k tomuto statusu zatím nevrátil a má dnes obecní úřad, je tedy matoucí o něm psát jednou jako o městečku, jindy jako o obci (autor by to měl buď vysvětlit, anebo si zvolit jedno z těch označení konsekventně). Kostel v Klení není „jeden z nejstarších v Čechách“ (s. 45), ba dokonce ani v regionu, byť to paní Marie Vašková ze sdružení, jež usiluje o jeho opravu (za to velký dík a všechna čest: je to úchvatné místo), může tvrdit. Autor měl toto její tvrzení korigovat nebo necitovat vůbec (či to uvést nějak obecněji, neutrálněji).

Shrnuto a podtrženo – knížka rozhodně není zcela bez hodnoty a své čtenáře si jistě najde, ale budou to asi spíš lidé, kteří region zatím moc neznají. A tvůrci a autoři ediční řady „osobních průvodců“ by se měli inspirovat stylisticky mistrnými, naprosto sugestivními texty Miloslava Nevrlého (Kniha o Jizerských horách) anebo vlastivědnými průvodci Marka Řeháčka, jež jsou psány s důkladnou erudicí, zevrubnou znalostí krajiny a obrovským osobním nasazením, ale zároveň nepostrádají jazykovou propracovanost, svěžest i znepokojivé otázky. Právě tak totiž mají vypadat „osobní průvodce“, a nikoli jako tento letmý a uspěchaný počin Štifterův.

5 25.09.2024

Pro jihočeskou literaturu mám dlouhodobě slabost. A byť jsou v próze Veroniky Bálkové místní názvy až na výjimky poněkud zašifrovány, Českobudějovicko je v ní zřetelně čitelné. Snad jen ústřední Borkov a Městečko mohou odpovídat mnoha různým lokalitám: co bylo jejich reálným předobrazem, by tedy musela poodhalit autorka, koneckonců jakkoli jsou informace o ní v medailonku i jinde spíše skoupé (neznáme ani rok narození), mezi řádky tak nějak tuším, že v románu bude vícero autobiografických motivů.

Ovšem i kdybych odhlédl od téhle své krajové afiliace, musím konstatovat, že jde o velmi zdařilý debut, který poněkud popisem na záložce. Ten naznačuje, že půjde o jakousi venkovskou detektivku (počítá jistě s částí fanoušků Jiřího Hájíčka čili z nakladatelského hlediska to chápu), nicméně jak zde některé komentáře níže naznačují, je to tam jen místy, hlavně na začátku, próza vcelku brzy ztrácí v tomto ohledu na dynamice a na závěr nás žádné velké překvapení ani dobrodružství nečeká.

Co leckteří pokládají za nedostatek, já vnímám vlastně coby určitou výhodu. Román byl pro mě skutečně hlavně o tom titulním „přechodném období“ (a to zdaleka ne jen v životě hlavní hrdinky a vypravěčky Kateřiny, ale i několika dalších postav), přičemž autorce se podařilo věrohodně (emočně, myšlenkově i jazykově) postihnout určité ustrnutí, čas vykolejení, nejistoty a váhavosti v období po velkém a silném životním zlomu. Plusem je, že se jí to povedlo vykreslit nejen uvěřitelně, ale i srozumitelně a civilně (což s tím pochopitelně jaksi souvisí). Nejde tedy o hlubokou filozofující či psychologizující introspekci (ta má v literatuře řadu jiných mistrů), ale současně nelze říct, že by to jen náznakovitě, vágně či konvenčně klouzalo po povrchu.

Jako přednost vnímám i nespektakulární závěr knihy: Nedokážu samozřejmě odhadnout, zda – jak někteří naznačují – autorce prostě nedošel dech a nedokázala nic ohromujícího vymyslet (anebo zda si třeba neponechává prostor pro pokračování knihy), leč podle mě je přirozeným a vhodně pasujícím vyústěním onoho životního tápání, prostupujícího celou prózou. Vždyť i v životě zpravidla nejsou černobílá rozuzlení, naprosté happyendy či naopak absolutní katastrofy, každá pozitivní věc má jistou poskvrnu a v každém neštěstí je i špetka štěstí (třeba v podobě příležitosti). A stejné je to i v oblasti práva: litera zákona, jeho jazyk a možnosti prostě nestačí k zachycení a podchycení složité a mnohotvářné reality – a soudní procesy a rozsudky sice jednoznačně definují trest, avšak jen málokdy objasní komplexní spleť příčin či pohnutek, jejichž důsledkem byl trestný čin, ani nemluvě o tom, jak často se míjí s jeho hlubší povahou. Podobně tedy i závěr románu Bálkové ponechává ve čtenářo pachuť nedourčenosti, iritující vědomí nemožnosti jednoznačně rozplést, co a proč se stalo. Což je mnohem reálnější a přirozenější než většina triumfálních rozuzlení, tak jak jsou v krásné literatuře běžné.

Za obdivuhodnou pokládám i heuristickou stránku – a nejde mi jen o znalosti právních záležitostí, které by z autorčiny profese logicky vyplývaly, ale též o na dnešní poměry vynikající a nebývalou znalost života na venkově včetně jeho praktických stránek (zahrádkaření, polní a lesní hospodaření, chovatelství, ovšem i sociologie české vsi). Osobně velmi kladně hodnotím i názorovou, resp. ideovou náplň knihy, protože – řeknu-li to příkřeji – myslivci zkrátka jsou hlavními škůdci našich lesních porostů, podobně jako (velko)zemědělci naší volné krajiny. Bálková to ve svém románu takto radikálně neformuluje, ale tendence k citlivějšímu a promyšlenějšímu přístupu k přírodě kulturní krajiny v konfrontaci s realitou našeho venkova je jedním z ústředních motivů, který se vine celou knihou. Doporučuju tedy vřele k přečtení – a to spíš než hledačům prvoplánového napětí a tajemství lidem, které zajímá zachycení určité životní etapy a problematika vztahů nejen mezilidských, ale i k tomu, co nás obklopuje.

4 17.09.2024

Přiznám se, že jsem z četby Šponerovy prózy zklamán a na rozpacích. Bezesporu na tom má podíl určité vyšší očekávání – před časem jsem totiž zaregistroval z různých stran hlasy, že jde o knihu pozoruhodnou, nedoceněnou, neprávem opomíjenou atp. A koneckonců i tady na Databázi knih jsou odezvy vesměs kladné.

Po přečtení – a myslím, že bylo nepředpojaté a vcelku pečlivé, k řadě pasáží a formulací jsem se vracel a před závěrem se ještě jednou vrátil k první půlce – však bohužel musím konstatovat, že těmto ohlasům a nadšení z knihy příliš nerozumím. Potenciál bezesporu má (i proto nakonec dávám tři namísto původně plánovaných dvou hvězdiček), avšak hned na několika rovinách selhává či je zkrátka nedotažená.

Předně je to celková koncepce: Připouštím sice, že mi něco mohlo uniknout a jistě i uniklo, ale pokud by vyšla jen v podobě novelky či delší povídky, řekněme od části nazvané Hroucení II až do konce (tj. od s. 63 do s. 122), bylo by to mnohem silnější, uhrančivější, slovem – zdařilejší literární dílo. První půlka je mlhavá, nejasná, chaotická až asociativně nahodilá, což by principielně vadit nemuselo, kdyby zároveň nebyla nestravitelná, nudná a banální (či chcete-li: myšlenkově, emočně a umělecky povrchní).

Zadruhé mám potíž s jazykem. Je mnohdy toporný a neobratný, nešikovná volba slov, morfologie, nepřirozený slovosled, šroubované větné celky, prostě škoda, že redakce nezasahovala (resp. nezasahovala hojněji). Skoro si až říkám, jestli to neměl být nějaký autorský záměr, ale nenapadá mě k tomu jakékoli možné opodstatnění (a i kdyby, tak to zkrátka není patřičně funkční).

A konečně se v textu místy – naštěstí ne tak často a je to vada, kterou lze z mého pohledu přejít nejsnáze – objevovaly rozličné konvence, vyčpělosti a lacinosti: od toposů přes všemožné motivické jednotliviny až po dějové prvky rodem z nějakého neambiciózního seriálu či barvotiskové literatury, tj. málo věrohodné, a přesto jaksi schematické.

Nic z toho bych autorovi asi nevyčítal (ač myslím, že to nečiním nijak zvlášť příkře), kdyby to kompenzoval hloubkou reflexe, prožitku, citu či myšlenky. Náběhy k tomu tam jsou a takovou linku měl dle mého názoru prohloubit a koncepčněji rozvinout. Se vzpomínkami se to jistě snese, ale říznout to každou chvilku sny/polosny/pseudosny (či co to bylo), které vlastně ani nejsou moc zajímavé (kdejaký snář či zápisník snů je poutavější), bylo nešťastné a kontraproduktivní. Nicméně právě pro tyto vzácné náběhy nakonec tolik nelituju, že jsem si knihu koupil a prokousal se jí.

6 14.09.2024

Poezii Josefa Suchého mám rád a čtu, potažmo vracím se k ní soustavně a pravidelně. Snad tedy teď zčásti zopakuju to, co jsem napsal k jeho jiným knihám. Sbírku Ve znamení vah, jež je bezpochyby ještě plodem kulturní konjunktury závěru šedesátých let (vyšla „léta Páně“ 1970, jak nakladatel formou zkratky uvádí v tiráži – troufám si říct, že rok dva poté už by takové označení neprošlo), pokládám za jeden z nejlepších autorových počinů.

Josef Suchý se v ní drží toho, v čem je nejsilnější – básnivá řeč, příroda, venkov, nostalgie, paměť, přemítavý až meditativní ráz. Některému čtenáři by snad některé kusy či obrazy mohly připadat, že balancují na hranici přílišného a anachronického romantismu, ba sentimentality, tj. že jsou snad zdařilé, ale v podstatě jsou to básně v jedné z nejkonvenčnějších podob, alespoň dle jakéhosi obecného povědomí o tom, co je „poetické“. S tím lze v podstatě souhlasit, ovšem u Suchého zrovna to vnímám jako přednost. Neuchyluje se totiž k takovým postupům a vidění z nedostatku talentu, zkušenosti či z nějaké vypočítavosti, snahy hrát na efekt, na city. Píše tak, protože je mu to nejvlastnější, protože to tak cítí a vidí či vidět chce.


Na první neděli postní
dopéká mráz poslední oplatky.

Na druhou neděli postní
mluví v olší ze sna nahlas jarní vítr.

Na třetí neděli postní
už běží po lukách.

Na čtvrtou neděli postní
jsou večer lesy plné
hasnoucích fialkových ptáků.

Na pátou neděli postní
se pochovává v potoce Smrtka
za zpěvu průsvitných dívek.

Na neděli Květnou chodí do kostela jívy,
ale vrba pláče.

Tiše vycházejí hvězdy z našich úst –


Ano, je tam silná romantizující lyričnost, všechny ty imprese, věci, rostliny, starý svět. Ale právě to je svět Josefa Suchého a vytrvává v něm konzistentně v podstatě po celou svou literární dráhu: „Ale kdo pochopí dnes / zpozdilce, který hledá / zaťatou cestu / k hlavnímu městu kopretin? // Kdo pochopí, proč spěchá, / aby došel dřív, / než na zahradách skončí / prastarý obřad / sečení trávy navečer?“

Jazykově je vesměs moderní, zná a ctí Březinu i halasovsko-holanovskou linii třicátých let, niterně jistě blízký Zahradníčkovi a katolíkům, ale v jazyce už civilnější (skladebně bez deformací a experimentů, morfologicky bez archaizování). A jakkoli se to místy může jevit jako sladkobol, není to citově vyprázdněné. Jen jsou otřesy, pochyby a nepokoje poněkud mírněny (byť zůstávají zřetelně čitelné) harmonizujícím hávem přírody, tradice a spirituality, tedy v souhrnu jakési vyrovnané moudrosti – a pokory. Tyto vzácné vlastnosti jsou v Suchého díle přítomny upřímně a uvěřitelně, zcela přirozeně, což je jinak v poezii nesmírně zřídkavé.


Odešlos nevrátivou stezkou,
lehounké a křehké,
těžké k neunesení.

Jsi za stěnou
z neprůstřelného skla.

Nemohu tam,
ale vidím všechno.
Dokonce ostřeji než dřív.

Takto chutná život.

Mlčení následuje po zvuku.

Chtěl jsem být jedním z drobných darů země.

Například jahodovou pasekou.
Žitným klasem,
z kterého je chléb.
Slzičkou na vyprahlé mezi.

Bůh suď, kdo vinen, že se rodí
víc bodláčí a pelyňku…


Ve znamení vah (a píšu to záměrně s malým „v“, protože tu nejde o žádné horoskopy) je sbírka opisující ve čtyřech oddílech určitý vývojový, takřka narativní oblouk. Ten je koncipován, jak explicitně praví úvodní báseň ke každému z oddílů, jako procházka krajinou. Krajinou tajemnou, ač jaksi blízkou, důvěrně známou, vyvolávající legendy dětství, nostalgické písně „Nezabudky“ o mládí, pak temný propad do sluje, do životního bludiště a nakonec nadějný výstup do smířeného, zmoudřelého a zoceleného „křišťálového okrsku“. Je to tedy procházka bilancující, sebezpytná, obracející se k minulosti (bezesporu to souvisí s onou „jistou mezní situací života“, jak Suchý píše na záložce).

Jako ukázku bych ještě uvedl dvě nádherně znepokojivé básně, jež paradoxně bortí výše popsanou harmonii temnými proudy v nitru či obrací konejšivou roli přírody v její téměř máchovsky hrozivou netečnost:


Říkalas: „Viď, hned je to veselejší,
když jaro shodí urousanou sukni
a obleče se do trojlístků?“

Přitom ses hezky usmála
a podívala tak,
že vyšlo druhé slunce.

Já neodpověděl.

Leč proto,
proto jen,
aby ses nepolekala
toho, co duní
z chladných dutin hrobky...

***

Skrovný, ba nepatrný je prostor
lidského hlasu a gesta.

Kolem se táhne pruh
lhostejně hledících rostlin,
dál pásmo střebavých mechů,
posléze cize vztyčené lesnaté ticho
se stejnou ozvěnou pro dobré i zlé.

Nedovoláš se.

Zvolna ztrácíš krev
jak ťuhýkova kořist
zkušeně nabodnutá na trnu...


A závěrem ještě jednu báseň takřka mysteriózní:


Zkoušel jsem to už víckrát.
Ba z několika stran.
Bohužel marně.
A věru nevím, promiňte,
nestrefím-li se ani dneska přímo do černého.

Bylo to v říjnu navečer.
Sekli jsme s bratrem zelené,
já na žebřiňák nakládal
a pohraboval směsku.

Ach ano, právě tak.

Leč pojednou –
nu, prostě byl jsem zde,
však zároveň i tam,
sám sobě vzdálený a cizí.

Mé ruce se pohybovaly
a vůle o tom nevěděla
oči přihlížely z bidýlka
nesrozumitelné stínohře,
za devíti horami, za devíti řekami
ležela končina zvuků,
světelné roky mezi mým chřípím a vůněmi.

Navíc to děsné pomyšlení,
že jakoby navždy.

A přece stačilo zaržání hnědáka,
abych se vrátil
jak vymknutý kloub
nazpátek do své jamky.

1 10.09.2024

Kvalitní publikace tří zkušených vlastivědných badatelů ze Šluknovského výběžku se sice zaměřuje na dílčí jednotlivosti z rumburských dějin, jako jsou církevní památky včetně těch drobných, méně známých či ztracených, veřejné stavby, spolky, historie zdejšího zdravotnictví, bankovnictví, pivovarnictví, rekreace či zeleně a v neposlední řadě i na některé významné osobnosti. De facto však knížka – právě díky tomuto širokému a pestrému výběru – poskytuje plastický obraz dějin tohoto pozoruhodného města v Českém Nizozemí.

Určitou výhradou by v tomto ohledu mohlo být, že jsou zpravidla zpracována témata ze starší historie, především z 19. a první půlky 20. století. Často je vysloveně zarážející, že novější – poválečné a současné – osudy určité stavby, památky či instituce jako by vůbec neexistovaly, texty o nich mlčí či mlží. Rozumím možným důvodům, proč se tomuto dotažení témat a kapitol autoři vyhýbali: Možná toto údobí v době vzniku knihy (2012), dle mého názoru scestně, pokládali stále ještě za dobu, k níž nemají dostatečný odstup. Anebo si nechtěli pohněvat možné tehdy stále ještě žijící dějinné aktéry, není totiž nic těžkého si domyslet, že vývoj po roce 1945 by prakticky v každém tématu vyzníval jako úpadek. Či to snad nějak souviselo i s tím, že jde o publikaci financovanou městským úřadem. Tato opatrnost, ba autocenzura bohužel není ku prospěchu výsledku. Rumburku (a dlouhé řadě dalších našich sudetských i jiných měst) zoufale chybí zmapování toho, jak se z prosperujícího střediska známého jako Malá Paříž severu stalo během druhé poloviny 20. století neatraktivní město spojované především s vyloučenými lokalitami. Tedy zcela konkrétní, jmenovité a chronologické zmapování ekonomické, sociální a institucionální degradace, barbarské likvidace památek a historické zástavby, následného vzniku naddimenzovaných novostaveb (čili zničení tváře města nejspíš jednou provždy), ale i rozličných stinných stránek vývoje po sametové revoluci, kdy se periferní postavení města v některých ohledech bohužel ještě prohloubilo (romské obyvatelstvo, pochybné investice a krachy, úpadek zdravotnictví, zbytečná likvidace Anglického domu).

Závěrem ještě k jazykové stránce textů: Jsou psány vesměs čtivě a kultivovaným jazykem, kladem je i to, že na nich není patrno, který (resp. kteří) z autorů danou kapitolu tvořil, došlo tedy patrně k určitému stylistickému sjednocení. Redakci lze tudíž pochválit, byť na s. 89 mělo být patrně „jednoho podzimního dne roku 1864“, následuje-li posléze další krok, který se měl odehrát 7. února 1865. Korektura proběhla zdárně, jen s interpunkcí je tu a tam problém (čárky často chybějí v souvětích začínajících vedlejší větou).

Celkově však jde o vhodný doplněk a pendant knižních dějin Rumburka od Jana Smetany, kolektivní Vlastivědy Šluknovského výběžku i nejnovější publikace Ester Sadivové o rumburských pohostinských službách (Rumburk. Život ve městě kdysi nazývaném Malá Paříž severu) a nesporně záslužný počin, který by měl být povinnou četbou všech Rumburčanů a vítaným obohacením přespolních návštěvníků města. Po přečtení na něj totiž pohlédnete nově, barvitěji a vzdor všem jizvám jej začnete mít o něco raději.

1 10.09.2024

Toto klasické – a hned zkraje podotknu, že skvělé – realistické drama z moravské dědiny jsem četl ve vydání z roku 2007 (Artur, edice D), doplněném o autorčin medailonek (stejný jako ve vydání Gazdiny roby z roku 2006) a stručné, leč kvalitní pojednání o historii vzniku hry, jejích inscenacích a recepci. Minusem této edice je předně neuvedení zdrojového textu ani toho, jak k němu editor přistupoval, a pak také neuvedení toho, kdo vlastně byl jeho editorem a kdo napsal medailonek a doslov.

Ke hře samotné asi mnoho nového říct nedokážu: Pro mě je působivým znázorněním toho, jak tragické důsledky mohou mít konvence tradičního a konzervativního společenství (zdaleka ne jen venkovského) v kombinaci s osobním slabošstvím (Števa, Laca), naivitou (Jenůfa), zatvrzelostí (kostelnička, ale i Laca), což jsou pochopitelně vlastnosti všudypřítomné a věčné. Moc rád mám i Janáčkovu operu. A ještě drobná poznámka k jazyku: Ve srovnání s Gazdinou robou je text dramatu pro běžného čtenáře čitelnější, Preissová využila nářečních prvků jen sporadicky a symbolicky. Sice tedy edice nemusí být doplněna slovníčkem a je obecně vzato srozumitelnější, ale z mého pohledu to je škoda. Svéráz, jadrnost a originalita Gazdiny roby je tu tím pádem přítomna jen náznakovitě, velmi oslabeně. Jistě to není to hlavní, o co by (autorce) v této hře šlo, leč právě jazykové bohatství a svrchovanost vnímám jako esenci značné části děl naší literatury devatenáctého století, tedy že už ji tolik nečteme pro příběh (vždyť podobné zápletky byly od té doby zpracovány nastokrát a mnohdy líp), nýbrž pro jazyk (a jeho prostřednictvím vykreslený svět).

2 09.09.2024

Musím říct, že na této knížce jsou nejpůvabnější roztomilé a úsměvné ilustrace. Je obecně vzato hezky vydaná. Naopak příběhy – ovšem nedokážu je posoudit z pohledu dětského čtenáře – se mi jeví nedotažené, nepromyšlené, místy vysloveně improvizované, nahodile psané. Vadí mi třeba to, že byť jsou hlavními protagonisty krtci, autor je antropomorfizuje natolik, že při vymýšlení jejich příhod nerespektuje ani základní a obecně známá fakta, jako třeba že krtci jsou de facto slepí (a krtčata tuplem) nebo že to, co v knížce konzumují, se ani v nejmenším neblíží jejich přirozené potravě (působí spíš jako jakýsi mix hipsterů a biomatek). Je mi jasné, že pohádkové narativy se běžně řídí jinou logikou než próza nějakým způsobem realistická, resp. ukotvená v realitě, nicméně tady to žádnou (komplexnější) logiku nemá. Skoro mi přijde (ale ono to tak jistě nebylo), jako by ty příběhy byly narychlo a dodatečně sepisovány k již hotovým ilustracím. Knihu tedy jako artefakt a výtvarné dílo doporučit můžu, ale pokud jde o příběhy o zvířátkách pro děti, existuje spousta mnohem zdařilejších textů.

1 09.09.2024

Kniha bezesporu čtivá a tematicky pozoruhodná, byť slohově a jazykově nikterak bravurní. Zpočátku mi to přišlo jako taková svérázná variace na Lolitu, dost mi tam chyběla hlubší introspekce, nastínění prapříčin a pohnutek jednání, motivací a myšlenkových pochodů postav. Ve druhé části knihy jich přibylo, ale i tak šlo autorce spíše o dějovou linku, jež ovšem má tu slabinu, že se odvíjí přerývavě, pomáhá si různými skoky a zvraty, ne vždy logickými či zcela uvěřitelnými. Nikdy jsem pochopitelně nebyl v kůži ani hlavě náctileté dívky, náklonnost ke starším mužům a jiné popsané zmatky z vlastní zkušenosti neznám, proto jsem za toto téma autorce vděčný. Zároveň mám ale pocit, že pro to, aby mi umožnila lépe tyto emoce, stavy, způsob uvažování a jednání pochopit, vcítit se do nich, tj. spoluprožít je s hrdinkou, mohla udělat víc. Určitě však bude zajímavé sledovat, jak se bude autorka tematicky, narativně a stylisticky vyvíjet.

1 09.09.2024

Úlovek z jednoho malého olomouckého antikvariátu jsem uvítal coby pěkný doplněk do své sbírky beskydian, potažmo carpathian. Obecně vzato jde o ediční počin dobrý a u nás kupodivu dosti ojedinělý, uškodila mu však doba normalizace, kdy vyšel, a asi i politické klima hornicko-hutnické Ostravy, kde vyšel v krajském nakladatelství Profil. Josefa Strnadla bych totiž spíše nepodezíral z toho, že by upřímně a dobrovolně vybíral doprovodné citace z Nejedlého či z prací Melicherčíkových a Kobzáňových z nejvypjatějších padesátých let, jakož ani z toho, že by se v doslovu toužil uchylovat k místy až vulgárně ideologickým výkladům. Nicméně buďto zkrátka podlehl tlaku, anebo mu do toho nějak redakčně zasáhli a podle toho to dopadlo. Tím nechci říct, že by se při patřičně opatrném čtení nedal onen dobový balast prosít a z doslovu si vyzobat jen přínosné a zajímavé informace, ale je třeba s tím počítat a pro serióznější poznání problematiky si obstarat třeba skvělou monografii Adama Votruby Pravda u zbojníka. Zdařilejší je rozhodně Strnadlova lyrická předmluva, sugerující náročné živobytí v Beskydech (resp. horách karpatského oblouku), to je poloha, jež je mu vlastní a v níž je silný.

Pokud jde o výběr písní, obávám se, že pro řadu čtenářů mohou být obtížně srozumitelné. Velká část z nich je totiž hornouherské provenience, a jsou tedy zaznamenány v různých slovenských nářečích (a to různým způsobem), dvě jsou dokonce polsky, u nich mám ovšem jistou pochybnost o autenticitě znění, ostatně nejspíš pocházejí z ideologicky pokřivené monografie Ochmańského (jiný polský zdroj v soupisu literatury uveden není). Nesporně by se tedy hodilo vybavit knihu slovníčkem či nějakou jazykovou poznámkou, je vcelku útlá, takže by to rozsah unesl. Jinak totiž nejeden čtenář bude tápat (i při vědomí kontextu), co přesně jsou zoglovecky, outáry nebo potukeň. A mimochodem - už jen pozorné a nezaujaté čtení vybraných písní a reflexe jejich motivů, obsahu či řekněme lyrických strategií myslím vyvrací deformovanou ideu o zbojnictví (popř. vnímání zbojnictví) coby třídním střetu mezi předáky vykořisťovaného lidu a feudalistickými, ba protokapitalistickými vykořisťovateli (podobně bývaly interpretovány i selské bouře). Něco podobného lze totiž podle mě vyčíst jen z několika jednotlivých písní a zrovna u nich mám určité pochybnosti o autentičnosti celku textu. Netvrdím, že je přepsali až v padesátých letech, kdy je řadili do edic a výborů, ale uvedená vrstva se do nich mohla propsat už od druhé poloviny 19. století (s rozvojem socialistického hnutí: příkladem takové syntézy obrození a komunismu je koneckonců i onen Nejedlý), nicméně každopádně až sekundárně.

Co naopak vnímám jako nade vši pochybnost šťastné, je obrazový doprovod, sestávající povětšinou asi z reprodukcí překrásně lidově naivistických podmaleb na skle s motivy zbojníků, salašníků, života na horských grúních, kyčerách a polanách. Ovečky, kozy, zajíci i řada jiných motivů tam mají podobu vysloveně roztomilou.

1 20.08.2024

Svatomořický chrám v Olomouci je pro mě vedle brněnského svatého Jakuba asi nejpůsobivější gotickou svatyní Moravy. Při četbě této starší brožury, kterou jsem pořídil přímo v kostele za 30 Kč (a předem podotýkám, že poměr cena – výkon je obstojný), si člověk v první řadě posteskne, že doby, kdy i takovéto brožurky psali přední odborníci ve svých disciplínách, jsou už patrně nenávratně pryč. Přijde mi, že dnes jde až na zářné výjimky o kompiláty slabé jazykové i obsahové úrovně, sestavované narychlo pracovníky infocenter, promotéry či jinými amatéry.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že u přítomné brožury je text občas až příliš zatížen odbornými termíny a diskurzem. To by pochopitelně snadno vyřešila kvalitní redakce, která však – a v tom spatřuji největší minus tohoto edičního počinu a i proto, ač nerad, jej hodnotím jen jako průměr – evidentně neproběhla. Snad to bylo vlivem porevolučního nadšení a vydavatelského boomu (přeci jen – za komunistů se církevním památkám nevěnovala velká publikační pozornost, zvláště pokud jde o tiskoviny určené širší veřejnosti), snad i jistou editorskou nezkušeností tehdy patrně čerstvě vzniknuvší společnosti Starý Velehrad, ale tolik nedostatků je přes míru i pro tolerantního čtenáře. A nejde ani tak o hojné překlepy, z nichž některé mají za následek vyslovené nesmysly (např. na straně 7: „V roce 1453 se poprvé přispívá na provedení oken a naposled k témuž účelu 1453.“ – na začátku věty patrně mělo být 1435), spoustu různých nedůsledností, různé stylistické podivnosti atp., ale i o vady dosti zásadního rázu – kupř. proč na obálce chybí Josef Bláha, který je autorem úvodní kapitoly, a naopak na ní figuruje autor nijak světoborných snímků Vladimír Hyhlík? Proč uvnitř brožury není označeno, které pasáže napsal Ivo Hlobil, takže to vypadá, jako by se na textu vůbec nepodílel?

Především je ovšem problematická koncepčně – chápu omezené možnosti tehdejšího tisku a reprodukce, ale fotografický doprovod je děsivý a hlavně nedostatečný. V textu jsou nezřídka barvitě popisovány jedinečné prostory a umělecká díla, jež si člověk ani při osobní návštěvě chrámu prohlédnout nemůže (jsou za šňůrou, příliš daleko či příliš vysoko) – a právě ty měly být primárně vyobrazeny. Smutné je, že nic novějšího a kvalitnějšího o této mimořádné sakrální stavbě nevyšlo a poslední historická monografie tématu věnovaná je – alespoň dle soupisu literatury, kterého si cením, neb v podobných brožurách je pohříchu výjimkou (zvláštní je jedině to, že v něm chybí v roce 1990 vydaná brožura Jiřího V. Musila, snad vnímaná jako nepatřičná konkurence?) – z roku 1939 (autor Bohumil Zlámal). Kéž by si to některý „olomucensista“ či kunsthistorik vzal k srdci coby výzvu.

1 20.08.2024

V červnu jsem zhlédl velice zdařilou inscenaci Gazdiny roby v libereckém Šaldově divadle (už před lety jsem tamtéž viděl srovnatelně skvělé uvedení Foersterovy opery Eva), což mě podnítilo k tomu, abych se po letech vrátil k této klasice českého realistického divadla i čtenářsky.

Pro naši literaturu devatenáctého století mám slabost a stejně tak i pro užití nářečí (nejen) v literárních textech. V tomto ohledu tedy Preissové drama cením vysoko, přičemž nejživější a nejzajímavější (byť jistě ne úplně snadno přístupné každému čtenáři/posluchači) jsou dnes právě pasáže psané nářečím a úryvky písní. Promluvy ve spisovném jazyce – a myslím tím zejména party Doktora z Hrozenkova a Notáriusky – jsou silně zatíženy dobovou stylistikou a působí nepřirozeně. Zajímavé je, že řeč „pravotára“ Huspeky, ač nedialektální, už taková není. Lze se samozřejmě dohadovat, zda to z autorčiny strany nebyl nějaký ironizační prostředek, ale z kontextu hry (Eva se na adresu Doktora a Notáriusky vyjadřuje obdivně, touží po stejné odvaze ke štěstí) ani ze životního pozadí autorčina (taky pocházela z Čech, z bohatší vrstvy a byla tudíž na Slovácku i jinde na venkově podobně cizorodým prvkem) mi nevyplývá, že by to tak mělo být. Ať už je to jakkoli, týká se to jen malé výseče hry a celkový dojem to nijak neruší.

Pokud jde o dějovou linku dramatu, dovedu si představit výtky, že poskakuje až příliš, leccos zachytí zkratkovitě, nelogicky a tragickým činem ryzího zoufalství vrcholí poněkud nenadále, nepřirozeně. Osobně mi to však divácky ani čtenářsky, jak jsem se teď přesvědčil, nevadí. Vnímám to jako nutné zhutnění a v rámci možností (inscenačních, autorčina nadání a dosavadní tvorby, dobového literárního kontextu) jej Preissová vlastně dovedla provést mistrně. Krátce – škoda, že se Gazdina roba inscenuje tak málo, myslím, že si nenechám ujít ani příští příležitost vidět ji zas na divadle a třeba se i opět vrátit k textu.

Jediným minusem přítomného vydání (Artur, 2006) jsou jednak překlepy, a to v textu samotném i ve scénických poznámkách (najdeme ovšem i interpunkční chybu v krátkém závěrečném redakčním textu o hře), a jednak nepřítomnost ediční poznámky. Nevíme tedy, odkud editor (kdo to vlastně byl? v tiráži figuruje jen odpovědný redaktor) text dramatu převzal a zda jej nějak jazykově upravoval. Domnívám se, že k žádným modernizacím naštěstí patrně nedošlo, ale i tak to v každé takové edici musí být uvedeno.

3 02.08.2024

Léto v mém případě nesvědčí četbě ani psaní, i své hodnocení souboru Kahudových kratších próz tedy sepisuju s nemalým časovým odstupem. Budu tím pádem stručnější a obecnější. Pro všechny texty Exhumace v podstatě platí charakteristika, kterou jsem psal k jeho Technologii dubnového večera a Příběhu o baziliškovi. Plusem je rozhodně jeho mistrný a svrchovaný styl, neuvěřitelně bohatá slovní zásoba a schopnost plasticky líčit všemožné bizarnosti, obscénnosti až úchylárny.

Minusem, který se v Exhumaci bohužel projevuje intenzivněji než ve dvou výše zmíněných titulech, je pak na jedné straně chabá narativní konstrukce a linka. Ve výsledku to působí (hlavně v titulní próze), jako by Kahuda stavěl „děj“ asociativně, ledabyle a nazdařbůh. Jako by se řídil spíš tím, jaká nechutnost ho zrovna napadne (a on ji následně s libostí popíše), než aby se pokoušel o nějakou kostru vyprávění. Na druhé straně, což s tím trochu souvisí, to pak je určitá monotónnost, kdy všecky ty scény plné hnusu, chlípnosti, prasáctví atp. člověka po přečtení určitého počtu stran už příliš nešokují, nezaujmou, ba v nejhorším případě ani nebaví.

Nechci tím říct, že by Exhumace byla špatná kniha, jakkoli by si zasloužila pečlivější redakci (mám vydání z Paper Jamu a něco evidentních překlepů jsem tam našel, ač si dovedu představit, že možná nějak přešly z původního petrovského vydání a taky že redigovat Kahudu není zrovna med). Čtenáře, kteří mají autora a jeho styl rádi, myslím nezklame. Jen se v ní zřetelněji vyjevily limity jeho psaní a vidění.

1 30.07.2024