Těla
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/512661/bmid_tela-6GZ-512661.jpg
4
563
563
Matky a dcery. Jejich těla, jejich pouto, jejich rozepře, jejich strachy. Ovdovělá šedesátnice Marie, která žije v nájmu a přivydělává si hlídáním dětí, vdává svou dospělou dceru Rózu. Ve chvíli, kdy ji po obřadu popřeje hodně štěstí, cítí, že o ni nadobro přišla. Důchodový věk, nedostatek peněz a pocit, že se stává neviditelnou, ji nutí hledat cesty, jak brát samu sebe zase vážně. Róza se připravuje na vlastní mateřskou roli a zároveň objevuje, že svým blízkým porozumíme teprve tehdy, když o nich začneme vyprávět.... celý text
Přidat komentář
Jako by autorka chtěla říct daleko víc, ale nakonec se to úplně nepovedlo. Zmínila přitom mnohé bolesti současnosti: chudobu, nedostupnost bydlení, klimatickou tíseň, věčnou problematiku vztahu matka-dcera, stárnutí - a až na to stárnutí, které mělo mimochodem v celé knize největší sílu, šla po povrchu, či spíše jen naznačila. Mně by to ale zajímalo právě víc do hloubky. Proto mám dojmy spíše smíšené a pro ty, které baví témata v knize Těla, doporučuji knihu Prsa a vajíčka, kterou, narozdíl od Těl, hodnotím pěti hvězdami.
Po právu oceňovaný román, jehož četba mě přes vcelku vysoká očekávání nezklamala. Co se s očekáváními, sugerovanými samotným názvem knihy i řadou ohlasů, poněkud minulo, bylo pojetí tělesnosti. Čekal jsem to mnohem výraznější, důraznější a naturalističtější. Snad ne úplně level Florentiny Holzingerové ze Stuttgartské státní opery, ale zaskočilo mě, jak cudné, zastřené a diplomatické je ve Vlasákové románu vadnutí tělesných schrán. Jedno pomočení, nějaký ten bércový vřed a náznakovitě popsané uspokojování staříků, to vskutku není nic, nad čím by se dalo ani při troše zlé vůle pohoršovat.
Dalším mylným očekáváním (v tomto případě nikoli mým, neb na to tolik nedbám, ale řady čtenářů, jak lze vyčíst z letmého přehlédnutí recenzí níže) pak je příslib dějovosti, který přívlastek „román o vztazích matky a dcery“ vyvolává. Dějovost totiž není klíčovou složkou Vlasákové prózy a troufám si říct, že to vůbec nevadí, ba je to tak dobře. Mnohem spíš než ucelené, promyšleně komponované a komplexní dějové schéma, jde o pouhý sled scén, logicky vlastně ani příliš nepropojených: dceřina svatba, všední, bezútěšný a monotónní život, cesta k moři po velmi dlouhé době s dramatickým vyvrcholením, epizody z pečování o staré lidi (do toho se čas od času prolne dceřin příběh: nesnadná cesta k početí, komplikované prožívání těhotenství a reflexe porodu dítěte) a v závěru poněkud vypjaté příhody v podobě pokusu o únos svěřence domova důchodců a guerillové likvidace oběšených myších tělíček v parku. Právě jejich motiv, podobně jako úplný závěr knihy, jsou sice z mého pohledu zbytečným (což neznamená, že mi v knize vadí a nebaví mě), ale v podstatě charakteristickým autorčiným puncem, i do všednosti vnášejícím prvek záhadnosti, ale nakládajícím s touto záhadností de facto – všedně (kdo četl Praskliny, patrně ví, co mám na mysli).
Pro mě osobně jsou nejsilnější složkou knihy pasáže zcela nedějové – úvahové a reflexivní. Vlasákové se zdařile povedlo tematizovat řadu fenoménů, emocí, pocitů a postřehů, kterých by si člověk jinak možná nevšiml či o nich neuvažoval tímto způsobem. Víc než fyzická tělesnost tedy v knize zaujme ryze myšlenková reflexe tělesnosti, přičemž určitý fyzický element tělesnosti mnohdy slouží za východisko těchto úvah. A někdy tam je dle mého názoru trochu zbytečně naroubován, jelikož daná úvaha má obecnější přesah, netýká se jen uvadajícího těla, ale kupř. upozaděnosti, pocitu nedostatečného přijetí ze strany blízkých a světa, životní (vnitřní) nejistoty, leckdy až závratné touhy po docenění a sebepotvrzení. To vše sice může doprovázet stárnutí (a zpravidla to tak bývá), ale platnost to má širší a čtenář nemusí být šedesátník, aby „to znal“ a byl schopen se s tím ztotožnit. I to je ovšem zčásti důsledek autorčina svrchovaného prozaického umu a patří jí za to dík. Zkrátka – po delší době skutečně dobrá původní česká reflexivní próza.
Mně to sedlo. Výborný vyprávěcí styl, sonda do ženských životů, trefné postřehy... Otevřený konec mi nijak nevadil, naopak dává prostor představivosti.
Výjimka potvrzuje pravidlo. V tomto případě, za mě opravdu platí, že modré hodnocení je opravdu třeba zvážit. Od knihy jsem čekala větší hloubku. Už úvod relativně dobře navodil, závěr nic nevysvětlil. Prostě to začalo, skončilo. Vztah dvou žen. Matky (Marie) a dcery (Róza). Každá je nějaká. Každá si nese nějaký cejch, něco v sobě. Čekala jsem, že by se to mohlo vyřešit, vysvětlit. Nic. Knihu jsem asi nepochopila. I když jsem matka i dcera.
Jestli se autorka snažila stvořit dvě absolutně nesympatické hlavní hrdinky, tak se jí to bez výhrad povedlo. S chladnou a neustále podrážděnou Rózou jsem se nedokázala ztotožnit, její přehnaně starostlivá a lítostivá matka byla taky mimo moje chápaní. Rozumím tomu, že kniha měla mít určitou hloubku, aby popsala komplikovaný vztah mezi matkou a dcerou, ale celé mi to přišlo zbytečně filozofické, depresivní, extrémně dramatické a přehnaně ukňourané z pohledu obou žen. Takhle to přece v životě nechodí, nebo jo? Ale jako počteníčko o jednom prazvláštním (ne)poutu mezi dvěma ženami to úplně blbý nebylo.
Od autorky jsem četla již její prvotinu Praskliny, která se mi moc líbila, tak jsem chtěla vyzkoušet i její další knihu Těla. A bohužel musím přiznat, že mi to úplně nesedělo.
Určitě chci vyzdvihnout fakt, že autorka otevírá téma ženského těla v souvislosti se stářím, jak se to proměňuje, jak to vnímají ženy samy či jak to vnímá společnost obecně. Dává tak čtenářům zamyslet se nad různými aspekty tohoto tématu. Je to něco, co se v literatuře moc neobjevuje, aspoň myslím, tak je podle mne dobře, že se toto téma objevilo v našem českém knižním rybníčku. Věřím tomu, že pro řadu lidí tohle může být něco, co v literatuře hledají, chtějí to číst, dotkne se jich to a pro řadu lidí to může být důležité. Bohužel ale za sebe musím říct, že mne to trochu míjelo, úplně se mne to nedotklo a v té fázi života, ve které jsem, to není úplně téma, které bych sama nutně vyhledávala. Ale tím nechci vůbec snižovat důležitost toho toto téma otevřít. S tím, že je možné, že za pár let to budu umět ocenit více.
Autorka tu taky zpracovává téma mezigeneračního vztahu matka-dcera - z obou úhlů pohledu, což je taky skvělé, tohle mi naopak sedělo dost. Ukazují se tu rozdíly, nechtěné rozepře, strachy, nedorozumění, překážky v komunikaci či snaha je překonávat a napravovat. Tohle bylo téma, ve které jsem se docela dobře nacházela - byť je mateřství něco, co mne v životě (zatím?) nepotkalo, bylo to pro mne zajímavé a podnětné čtení, za což autorce děkuji.
Celkově hodnotím třemi hvězdami. Mohu doporučit, pokud jsou výše zmíněná témata něco, co vás láká.
Po přečtení prologu a začátku první kapitoly jsem knížku na několik měsíců zklamaně a znechuceně odložila. Pak mi to nedalo a začala jsem číst tam, kde jsem předtím skončila. Ale nakonec to docela šlo. Kniha zahrnuje témata, o kterých se sice moc nemluví, ale která nás v životě provází: stárnutí, vztah matky s dcerou, potřeba si v důchodu přivydělávat, aby člověk mohl žít trochu normálně a dokázal to poplatit, … Před kapitolou 19 bych dala dokonce hodnocení ****. Ale kapitola 19 byla stejně šokující jako prolog. První polovina knihy se vyvíjela dobře, mělo to děj, byly do toho přidány úvahy hlavních hrdinek matky a dcery a jako celek to působilo dobře. Sice děj depresivní, hlavní postava se nechová jako úplně klasická šedesátnice, protože v šedesáti už člověk víceméně ví, co je v životě důležité a co ne. První polovina knížky se tedy vyvíjela docela slibně, trochu děje, trochu mudrování, ale pak se tam začaly přidávat takové nestandardní nesmysly a konec byl divný. Vlastně žádný. Na to, jak se o té knížce mluvilo jako o zajímavé, mě tedy zklamala. Do první půlky jsem jí trošku srovnávala s knížkou Rozložíš paměť, ale tam se nemotalo tolik témat a byla víc propracovaná do hloubky, ne ani dějově ale myšlenkově a zpracováním hlavní postavy. U knihy Těla si myslím, že na mě působila trošku divně tím, že ji napsala autorka ve věku maximálně mladší hrdinky. A dle mého se tím nedokázala vcítit do života šedesátnice. Určitě bych knížku nedoporučovala nikomu mladšímu, aby si nevytvořil zkreslený pohled na život okolo šedesátky. A už vůbec ne někomu, kdo prožívá nějaké ne zrovna jednoduché životní období, protože je dost depresivní. U této knížky mi chyběl nějaký závěr, takovéto WOW, které jsem od toho čekala. Něco, díky čemuž by mi to téma chvíli nešlo vymazat z hlavy. Takhle z ní mám jenom velmi velmi smíšené pocity. Ale, tak je to jen můj názor a dojem z knihy a možná jsem měla jen na základě recenzí velká očekávání.
Asi nejsem cílová skupina:-( Naznačení problémů, budiž, ale bez jakéhokoliv vysvětlení, souvislostí... nebo se možná jen neumím dívat tím směrem, kterým autorka píše.
na Těla jsem se těšila od doby, co vyšla. Obrovský hype kolem téhle knihy mě ale opět odradil a navíc byla stále vypůjčená. Po delší době se ke mě dostala a upřímně jsem čekala možná o něco víc. Téma téhle knihy je rozhodně rezonující a aktuální, nicméně nějaký obrovský přesah a waw efekt se u mě nekonal. Začátek knihy slibuje jízdu na pomezí brutality, uvědomění si svých těl a náhledu na ně. Postupně se ale opět dostáváme na půdu problémů rodinných a přátelských vztahů, které tu byly už milionkrát. Klára Vlasáková se rozhodně pustila do tématu, ze kterého by se dalo vytěžit mnohem víc, ale bohužel mi tu něco chybělo. Těla jsou rozhodně zajímavá kniha, která stojí za přečtení, ale doma bych ji nutně nepotřebovala.
Moje hodnocení: 7/10
Vzhledem k tomu, že recenzi píšu o nějaké 2-3 měsíce později, je až s podivem, že si vůbec nepamatuji, o čem kniha byla a vše jsem si tak musela připomenout na googlu.
Ono je to zajímavý celý, ne, že ne, ale není to kniha pro každého. “příběh je vlastně dosti depresivní, nesympatické postavy, řešení neustále nějakých patologických vztahů, problémů, života a stárnutí. Ale pokud si knížku otevřete ve chvíli, kdy máte přemýšlivou náladu, může se vám to líbit.
Po přečtení vlastně moc nevím, co na to říct. Ale správný umění má v lidech vzbuzovat otázky a pochyby, takže to asi nebylo špatný.
Číst tuto knihu bylo jako neustále si sypat trochu soli do otevřené rány.
Někdo tu dal jednu hvězdičku s tím, že postavy byly příliš nesympatické. Nevím. Možná je to relevantní důvod pro odsouzení takového díla. Já ovšem postavám rozuměl. Dalo by se říci, že místy jsem populisticky souznil se všemi naráz, a chápal tu neslučitelnost různých světů a společenských tříd.
Marie byla vlastně stejným archetypem jako má babička, která je schopná se omluvit, že se jí něco povedlo, stydět se, že má s něčím potíže, a člověk s ní zároveň velmi cítí, ale neubrání se v duchu protočit panenky.
Tolik asi k tomu nejosobnějšímu, co si z knihy odnáším.
Nutno ovšem zmínit, že i ostatní témata, jako mateřství, těhotenství, fyzické stárnutí a další (a že jich v tak útlé knížce je), byla zpracována velmi kvalitně a nutí k hlubšímu přemýšlení.
Velice zajímavý a slibný začátek, který se však dál příliš nevyvíjí. Občas se tam mihnou zajímavé myšlenky, ale chybí větší ukotvení v příběhu.
Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. A po přečtení prologu jsem si říkal, že to bude asi dost slušnej úlet, ale je to tenký, to dám. A pak už jsem se nemohl odtrhnout, a na tak "tenké" vrstvě a pár listech se odehrává existenciální drama spojené s těly, stárnoucími, neviditelnými, rodícími, nemohoucími, v rozkvětu, vadnoucími... Udřená matka přivydělávající si v důchodu, aby vůbec mohla existovat, její dcera, zaopatřená, a nechápající matky chudobu, někdy se za ni stydí, společenské vrstvy, neustálý střet s těma, co vydělávaj a s těma, co už jen překážej (děti, starý lidi, o všechny tak nějak zakopáváte protože přece vy musíte vydělávat a živit systém, zatímco oni se jen vezou) ... po strašně dlouhý době knížka, ze které jsem si chtěl psát výpisky, myšlenky, které by se daly tesat do kamene. Brilantní výkon!
Opět všichni jedináčci, opět siroty v útlém věku, opět rodina, která když už má mezi sebou nějakej vztah tak přehlíživej, pasivně agresivní a všichni se k sobě chovaj hnusně. Objevný je to asi tak přibližně v čem?
Pro mě byla tato kniha utrpení... Kdyby nebyla relativně tenká, tak ji pravděpodobně již po pár stránkách odložím...
Nepochopitelný děj, velice nečitelné a nesympatické hlavní postavy - především tedy Marie...
Zvolené téma příběhu bylo od začátku knihy dosti depresivní. Nevím, zda mě více iritovala postava matky trpící komplexem méněcennosti nebo její dcera Róza.
Každopádně jsem se nedokázala vcítit ani do jedné z nich. Marie Dohnalová mě švala svým věčným vnitřním konfliktem mezi tím, co by skutečně udělat chtěla a tím, co ve výsledku vlastně reálně udělala... Přitom by stačilo tak málo - komunikovat. Nedělat ze sebe nepochopenou chudinku a projevit se.
Začátek knihy byl, navzdory tématu, slibný, ale dál už příběh vlastně postrádal děj a spíš mě nudil.
Nedalo se. Hned úvod knihy se mi vyloženě hnusil. Zkusila jsem se prokousávat dal, ale morbidita tématu se mi nelíbila. Odloženo společně s dalšími romány autorky.
Téma neviditelnosti mě hodně zaujalo. Text s lehkostí plyne. Záblesky ze života matky i dcery, jejich myšlenkové pochody působily autenticky. Je to vlastně série situací, které čtenářstvo nutí k zamyšlení, co nebo koho (záměrně) přehlížíme. Důležité téma o tělech žen a jejich významu ve společnosti.
Štítky knihy
rodinné vztahy ze života matky a dcery stárnutí české romány
Autorovy další knížky
| 2023 |  Těla |
| 2020 | Praskliny |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 |  Club of opportunities / The Garden of Problems |
Kniha, kterou jsem asi neotevřela ve správný čas...
Život Marie mi připadal strašně šedivý, truchlivý, děsivý. Nezpochybňuji, že takový život šedesátníků může být a nejspíš skutečně je, ale ve mně to probouzelo tíseň. Čtete vlastně o věcech, které se snažíte po celý život tak nějak vytěsňovat, nechcete o nich slyšet, natož se na ně dívat, ale zcela jistě víte, že tu jsou a jednou se budou týkat i vás. Autorka píše o tom, před čím naše společnost zavírá oči. O úpadku, vytrácení se a ztrátě důstojnosti. Čtení to rozhodně není příjemné, nicméně je zpracované tak, že se vám dostane pod kůži.
Dala bych i čtyři hvězdy, ale ten konec byl zřejmě plný skrytých významů a já ho nepochopila, což mě zvláštním způsobem zahanbilo. Nemohu se ovšem dobrat toho, co se vlastně stalo a jestli byl v ději nějaký náznak, který jsem nepostřehla, protože přiznávám, že jsem knihu už chtěla mít přečtenou a odebrat se myšlenkami k jiným tématům.
Děje v knize příliš nebylo, přesto je toto dílo pozoruhodné a se čtenářem to hází. Zakoušela jsem pocity studu i úzkosti a jsem upřímně ráda, že kniha měla málo stran.
Objektivně hodnotím hvězdami čtyřmi, subjektivně pouze třemi.