Těla přehled

17.10.2024

Po právu oceňovaný román, jehož četba mě přes vcelku vysoká očekávání nezklamala. Co se s očekáváními, sugerovanými samotným názvem knihy i řadou ohlasů, poněkud minulo, bylo pojetí tělesnosti. Čekal jsem to mnohem výraznější, důraznější a naturalističtější. Snad ne úplně level Florentiny Holzingerové ze Stuttgartské státní opery, ale zaskočilo mě, jak cudné, zastřené a diplomatické je ve Vlasákové románu vadnutí tělesných schrán. Jedno pomočení, nějaký ten bércový vřed a náznakovitě popsané uspokojování staříků, to vskutku není nic, nad čím by se dalo ani při troše zlé vůle pohoršovat.

Dalším mylným očekáváním (v tomto případě nikoli mým, neb na to tolik nedbám, ale řady čtenářů, jak lze vyčíst z letmého přehlédnutí recenzí níže) pak je příslib dějovosti, který přívlastek „román o vztazích matky a dcery“ vyvolává. Dějovost totiž není klíčovou složkou Vlasákové prózy a troufám si říct, že to vůbec nevadí, ba je to tak dobře. Mnohem spíš než ucelené, promyšleně komponované a komplexní dějové schéma, jde o pouhý sled scén, logicky vlastně ani příliš nepropojených: dceřina svatba, všední, bezútěšný a monotónní život, cesta k moři po velmi dlouhé době s dramatickým vyvrcholením, epizody z pečování o staré lidi (do toho se čas od času prolne dceřin příběh: nesnadná cesta k početí, komplikované prožívání těhotenství a reflexe porodu dítěte) a v závěru poněkud vypjaté příhody v podobě pokusu o únos svěřence domova důchodců a guerillové likvidace oběšených myších tělíček v parku. Právě jejich motiv, podobně jako úplný závěr knihy, jsou sice z mého pohledu zbytečným (což neznamená, že mi v knize vadí a nebaví mě), ale v podstatě charakteristickým autorčiným puncem, i do všednosti vnášejícím prvek záhadnosti, ale nakládajícím s touto záhadností de facto – všedně (kdo četl Praskliny, patrně ví, co mám na mysli).

Pro mě osobně jsou nejsilnější složkou knihy pasáže zcela nedějové – úvahové a reflexivní. Vlasákové se zdařile povedlo tematizovat řadu fenoménů, emocí, pocitů a postřehů, kterých by si člověk jinak možná nevšiml či o nich neuvažoval tímto způsobem. Víc než fyzická tělesnost tedy v knize zaujme ryze myšlenková reflexe tělesnosti, přičemž určitý fyzický element tělesnosti mnohdy slouží za východisko těchto úvah. A někdy tam je dle mého názoru trochu zbytečně naroubován, jelikož daná úvaha má obecnější přesah, netýká se jen uvadajícího těla, ale kupř. upozaděnosti, pocitu nedostatečného přijetí ze strany blízkých a světa, životní (vnitřní) nejistoty, leckdy až závratné touhy po docenění a sebepotvrzení. To vše sice může doprovázet stárnutí (a zpravidla to tak bývá), ale platnost to má širší a čtenář nemusí být šedesátník, aby „to znal“ a byl schopen se s tím ztotožnit. I to je ovšem zčásti důsledek autorčina svrchovaného prozaického umu a patří jí za to dík. Zkrátka – po delší době skutečně dobrá původní česká reflexivní próza.