Z Hrdlořez do Ďáblic přehled

07.10.2024

Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby:

Jestli tam bude
 
Jestli tam bude
tak mu řekni
že se po něm ptali
jo, že se po něm ptali
že se zajímali, co ho zajímá
jestli to chválí, jestli to nezapálil
jestli zase zahálí, z čeho je živ
co dělal dřív

Řekni mu, že se po něm ptali
že ho tam zvali
že za ním byli
s kým se stýká
s kým se zdržuje

Řekni mu, řekni
že ho to čeká

/asi konec 80. let/

07.10.2024

Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem.

Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením.

A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu.


Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce:

Paráda

Paráda
paráda
Budeme se
parádit
Až budeme
parádní
střelíme se
do hlavy

/asi 1974/

Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let:

Mění se to, mění

Mění se to, mění
je to stále stejný

Je to pořád stejný
mění se to, mění
je to stále stejný

Mění se to, mění...

Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika:

Velmi rád

Zajisté! Samozřejmě!
To se rozumí samo sebou.
Bezpochyby! To souhlasí.

Ne! Naprosto ne!
Mýlíte se. To není možné.
Vyloučeno, v žádném případě!
To je (příliš) neuvěřitelné!