• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Quido Machulka

Příživník

„Působivý soubor dotavadního díla undergroundového básníka Vratislava Quida Machulky, dnes už poměrně nesnadno sehnatelný, všestranně – krom textů tedy i poněkud nadšeneckou ediční uspěchaností či přiléhavými ilustracemi od Jakuba Zicha, připomínajícími váchalovské dřevoryty – zpřítomňuje dobu krátce po sametové revoluci, kdy underground byl stále živý, de facto současnický a zažíval obrovský boom zájmu nejen mezi těmi, kdo se k němu před rokem 1989 pro nejrozličnější „logistické“ komplikace nedostaly. Machulkova tvorba z let 1972–1988, již kniha shromažďuje, má vícero poloh, které se ovšem nezřídka prolínají na prostoru jediné básně. Je to poloha „výtržnického“ experimentování s jazykem, radostně improvizovaných poetických hrátek, které však čas od času nechybí společensko-politický/filozofický přesah, srov.: Pravduj pravdo pravdovitá tancuj pravdo pravdovitá pravdo naše obrovitá pravdo zlatá prostitutko utahaná pravdo záplatovaná počmáraná horem dolem nalejvaná na svatýho máje řvaná [...] Leckteré by se svou údernou rytmičnosti a obsahovou zemitostí mohly stát téměř emblematickými, vlajkovými texty undergroundu, jen je Machulka bohužel ve srovnání s Magorem nebo Bondym zkrátka mnohem méně známý: Až rozkvetou švestky pobleju vás všecky pojedu do prdele budu tam dvě neděle Dále je to poloha subtilních básnivých říkanek, křehkých lyrických nálad, jež využívá tradičních poetických zvukomalebných prostředků a někdy se blíží tvorbě pro děti: Žádnej tomu nevěří já však vím, že vaří milá má copatá hvězdy si k večeři Nebo: Pampelišky hou Bláznivý blatouchy šílej žlutě modře hořej zvonečky sytou vůní růže zvou pampelišky hou houpaj se spěj ve víně Pro mě osobně je asi nejsilnější poloha reflektující tísnivou společenskou a osobní situaci, do níž počítám verše tematizující pobyty ve vazebních věznicích, život v reálném socialismu, pád do alkoholismu, oscilující mezi euforickou mánií a tesknou depresí, a pak řadu obecnějších emocí a vlastností s výše uvedeným se pojících: strach, zatuchlost a mrtvolnost, absurditu a někdy i nesmělé průblesky možnosti lepšího, spravedlivějšího světa. Není zde bohužel prostor, abych odcitoval všechny nejzajímavější básně reprezentující tuto část Machulkova díla, ale jedná se kupř. o texty Zabíječi, Realita našich dnů, Na zábavě, Karlovy Vary, Čmuchám čmuchám čmuchám, Město a obecně většina textů ze závěru knihy, z let 1987 a 1988. Několik jich zde ovšem přeci uvedu v úplnosti: Rozdat duši ztratit vlastnosti nemít bolesti jen trochu radosti o tebe starosti *** Opatrní lidé Opatrní lidé co tu po vás zbyde? Ostnatá opatrnost opatrné pravdičky opatrné lži lžičky jedu opatrnosti neveselé radosti hold malosti a možná, že žok opatrně nakradených peněz *** Strach Strach Mám strach Mám strach o svůj strach Bojím se, abych ho nenechal v někde v hospodě kde piju na kuráž Strach Strach o strach Mám strach o svůj strach co kosti mi láme vaz přeráží překáží Strach Hotel Zoufalství s podřezanými, oběšenými, zastřelenými utopenými a otrávenými hosty Mám strach Mám strach o svůj strach abych ho nenechal někde na věšáku Co bych pak celý dny dělal? Popř. následující plodně nejednoznačný, a proto krásně znepokojivý text: Roste na zahrádce na záhoně roste na poli na náměstí mezi tulipány roste a prorůstá mezi námi a nikdo tomu nezabrání Minusem knihy je nepříliš kvalitní ediční příprava. Není to poprvé, kdy se s tím setkávám u knihy vypravené editorem Martinem Machovcem. Zdá se, že ač je to nepopiratelný znalec českého literárního undergroundu a zasloužilý pečovatel o jeho odkaz, systematičnost a pečlivost při práci s textem není jeho silná stránka. Na škodu bylo jistě i to, že se jednalo o projekty publikované narychlo (u Příživníka bych to ještě chápal, ten vyšel roku 1992, kdy byl po těchto knihách obrovský hlad, neplatí to však už pro jeho edice vycházející o dekádu až dvě později v nakladatelství Kalich) a ani redaktor a korektor (byl-li vůbec nějaký) příliš platní nebyli. Součástí knihy je sice vtipná a pěkně napsaná předmluva I. M. Jirouse, editorova „domluva“ (=doslov), vydavatelská poznámka a medailonek autora (převzatý ze samizdatového vydaní), to vše je bez diskuse a fajn. Potíž je, že v básních samotných je až příliš evidentních překlepů (což je u poezie nápadné a ostudné), spousta věcí je tam editorsky nedořešená (např. interpunkce a záhy nato její nepřítomnost ve zcela srovnatelných pozicích, viz i jedna z citovaných básní), což je s ohledem na to, že edice byla pořizována za autorova života a úpravy s ním tudíž mohly být konzultovány, prostě odbytá, neprofesionální práce. A pokud si autor třeba nepřál do textů sahat, má to být zmíněno v edičním komentáři. Škoda. Ale třeba se v budoucnu najde jiný editor a nějaký vydavatelský nadšenec, kteří společnými silami pořídí kvalitní soubornou edici Machulkova díla. Rukopisy dosud nevydané podle všeho stále ještě existují (byť je těžké je luštit) a český underground i osudem spíše tragická osobnost Vratislava Machulky by si to zasloužily.“... celý text
— V_M

---

Příživník

„Syrové sdělování reality? Zdá se. Jenže Machulka psal tak jemně a s hravostí, že svět v jeho básních vyhlíží krutě, avšak texty z nás netahají pryč chuť žít dál. Svět se nezastavil jen proto, že zemřelo město. Má básně číst dospělý? Dítě? Kdo leží v pampeliškách? Není to jedno? V jednu chvíli jsou kolem víly – pak najednou hledíme na šedou stěnu se stínem mříží – pak zase víly, chrpy a pivo. Hrátky se slovy, slabikami a písmeny vyjadřují kreativitu, ale také nepřetržitý tok myšlenek, kterému se člověk nevyhnul – zaplaven nudou. Byl nucen pracovat a zároveň nemohl dělat nic.“... celý text
— marketaproch

---

Z Hrdlořez do Ďáblic

„Ještě dodatek k mému předchozímu komentáři: Texty z 90. let jinak mají na můj vkus zpravidla nižší úroveň, svěžest slovních her se vyčerpává, část z nich vznikala patrně pro nějakou kapelu jakožto texty a odráží se to na nich. Zajímavější je tak třeba fragment cestopisné prózy Maňána (škoda, že nebyla publikována celá, ač argumentu špatné čitelnosti rozumím), která by ovšem víc než literární perlou byla zobecnitelným svědectvím o Machulkově životě a protloukání. Na závěr ještě odcituju pro mě asi nejsilnější kus celé knihy, který ve své prosté naléhavosti působivě nezastře trn doby: Jestli tam bude   Jestli tam bude tak mu řekni že se po něm ptali jo, že se po něm ptali že se zajímali, co ho zajímá jestli to chválí, jestli to nezapálil jestli zase zahálí, z čeho je živ co dělal dřív Řekni mu, že se po něm ptali že ho tam zvali že za ním byli s kým se stýká s kým se zdržuje Řekni mu, řekni že ho to čeká /asi konec 80. let/“... celý text
— V_M

---

---

Z Hrdlořez do Ďáblic

„Výbor z díla Vratislava Quida Machulky je zatím to nejlepší, co jsem z kalichovské edice Poezie undergroundu četl. S jistými výhradami tedy hodnotím plným počtem. Určité potíže jsou tam v ediční rovině: Jednak si myslím, že mohl být zahrnut i soubor Machulkových sbírek, vydaný v roce 1992 pod názvem Příživník. Kniha je vyprodaná, poměrně těžko sehnatelná (ani řada knihoven ji ve svém fondu nemá) a není zas tak rozsáhlá, aby to překročilo únosnou míru – výsledný svazek by měl odhadem kolem 350 stran. A jednak se editor Machovec snad až příliš držel původního textové podoby (anebo byl místy nepozorný), takže v edici najdeme různé pravopisné lapsy a podivnosti, které měl ze své pozice editora odstranit a normalizovat (např. „jseš“ na „seš“, „haski“ na „husky“, „Bosh“ na „Bosch“ aj.). Uznávám, že některé z těchto řešení jsou k diskusi, ale patřičné úpravy by ani v jednom případě nenarušily poetiku originálu, zvláště pak, upozorňuje-li Machovec v doslovu na to, že Machulka patrně trpěl dysgrafií a velké množství jeho textů je špatně čitelných. Vezmeme-li si, že jeho formální vzdělání bylo vyučení typografem (byť sečtělý a jazykově nadaný bezesporu byl), je myslím oprávněné do pravopisné stránky jeho textů alespoň místy a drobně zasahovat. Navíc to lze v obou případech (tedy rozhodneme-li se určitý zvláštní jev ponechat, nebo naopak odstranit) řešit podrobnějším edičním komentářem, který by ale jistě nezabral víc než 20 stran a byl by vůči čtenářům i Machulkově odkazu férovým řešením. A určité potíže jsou i s poezií samotnou: Mj. vlivem Machulkova nonkonformního životního stylu a nemožnosti publikovat (a tedy ani spolupracovat s redaktory) je úroveň jeho tvorby poněkud kolísavá. Jak sám editor poukazuje, jeho literární pozůstalost byla poměrně rozsáhlá, neuspořádaná a zahrnovala spousty náčrtů a variant, u nichž nebylo lze rozpoznat stupeň rozpracovanosti, resp. míru dokončenosti. Mnohé básně jsou tak spíše pouhé legrácky, jazykové hrátky, improvizace, záznamy spontánních básnických nápadů, které by Machulka patrně později rozpracoval či užil jinde (pokud by se k tomu dostal). Ale vlastně i to k undergroundu patří a spoluutváří to jakousi jeho obecnější poetiku. Šťastné rozhodnutí bylo podle mě i zařazení hrstky dokumentů (dopis otci, životopis, žádost o stipendium, fragment rozhovoru, cestopisný záznam), próz, fotografií a vzpomínkových črt tematizujících autorovo poněkud záhadné úmrtí, čtenář tak získává komplexnější představu o jeho osobnosti. Na okraj poznamenám, že v dětských letech jsem často pobýval v Karlových Varech a Ondřejskou ulici, kde tehdy Machulka žil, znám velmi dobře. Tedy i tato hypotetická, ba téměř anekdotická představa, že vůbec není vyloučeno, že jsem jej tam jako malý kluk někde potkal, umocňuje mou zcela subjektivní sympatii k němu a jeho dílu. Ale zpátky k poezii: Za nejnosnější pokládám texty ze 70. let, které zdařile pracují s poetikou absurdity, místy téměř dadaismu. Mívají překvapivé pointy, dovedně využívají frázovitosti, vyprázdněnosti jazyka a každodennosti (např. báseň Jak se to dělá + několik textů následujících), je v tom jiskrnost, radost i osten beznadějné doby (např. Někoho přejede autobus; Před železnou oponou…), temnoty a konce: Paráda Paráda paráda Budeme se parádit Až budeme parádní střelíme se do hlavy /asi 1974/ Později – v letech 80. a začátkem 90. let – narůstá hravost a trochu mizí naléhavost (osudová, životní, dobová), zvyšuje se podíl textů nahodile a poněkud samoúčelně experimentujících, resp. spíše pohrávajících si se slovy. Přesto i v těchto etapách Machulkovy tvorby zaznamenáváme řadu skvělých textů, např. Máš oheň v hlase; Preludy hraju na dudy nebo následující dva z počátku 90. let: Mění se to, mění Mění se to, mění je to stále stejný Je to pořád stejný mění se to, mění je to stále stejný Mění se to, mění... Nakolik byla tato báseň reakcí na změnu politických poměrů v období kolem roku 1989, samozřejmě netušíme – Machovec upozorňuje, že datace textů jsou velmi přibližné –, ale představuju si, že to tak být mohlo. Vlastně by to trochu odráželo i jistou bezzubost existence (a tvorby) mnoha undergroundových tvůrců i po roce 1989, kdy nemohli zužitkovat chybějící vzdělání (jehož se jim často z politických příčin nedostalo), ani těžit z prominentních styků (jako někteří estébáci), ani se snadno vypropagovat jako hudebníci, kteří – ač předtím zakázaní – byli přece jen známější a stačilo absolvovat koncertní šňůru a už se o nich vědělo. Literatura undergroundu byla až na ta nejznámější jména spíše ve stínu, těžko čelila konkurenci v nakladatelské záplavě zahraničních autorů, slavných zakázaných spisovatelů (Hrabal, Kundera atp.), ale i opětovně vydávaných autorů prvorepublikových. Je tudíž jaksi příznačné, že Machulka tehdy publikoval jedinou sbírku (1992) a pak vyšel až deset let po jeho smrti (2006) tento výbor. Ostatně on sám se v té době potuloval v Německu a živil podřadnými pracemi, obdržel sice podporu ve formě literárního stipendia, ač – trochu očekávatelně – nedostál svým tvůrčím závazkům. A ještě druhá báseň z téže doby, operující s totožnými postupy jako texty z jeho nejsilnějšího období v 70. letech, avšak čteme-li při vědomí výše uvedeného soužení, že se řadě podzemních básníků nedařilo ani v demokracii důstojně uplatnit (a na aktuálnosti to nabývá i dnes, kdy scenáristům, spisovatelům a překladatelům hrozí konkurence jazykově sice bezchybných, leč zploštělých výstupů umělé inteligence), vynořuje se kdesi pod její hravou parodií formálních frází (v první strofě jako z nějakého zoufalého pracovního pohovoru či podkuřování šéfovi, v druhé strofě popírající smysluplnost takového počínání vůbec) které mi připadají neodbytná tragika: Velmi rád Zajisté! Samozřejmě! To se rozumí samo sebou. Bezpochyby! To souhlasí. Ne! Naprosto ne! Mýlíte se. To není možné. Vyloučeno, v žádném případě! To je (příliš) neuvěřitelné!“... celý text
— V_M

---

Z Hrdlořez do Ďáblic

„Moc pěkná poezie básníka českého undergroundu quody Machulky rád se k ní budu vracet“
— ozzak