marketaproch
komentáře u knih
Příživník
Quido Machulka
Syrové sdělování reality? Zdá se. Jenže Machulka psal tak jemně a s hravostí, že svět v jeho básních vyhlíží krutě, avšak texty z nás netahají pryč chuť žít dál. Svět se nezastavil jen proto, že zemřelo město. Má básně číst dospělý? Dítě? Kdo leží v pampeliškách? Není to jedno? V jednu chvíli jsou kolem víly – pak najednou hledíme na šedou stěnu se stínem mříží – pak zase víly, chrpy a pivo. Hrátky se slovy, slabikami a písmeny vyjadřují kreativitu, ale také nepřetržitý tok myšlenek, kterému se člověk nevyhnul – zaplaven nudou. Byl nucen pracovat a zároveň nemohl dělat nic.
Psaní mi za rukou běhá jako pes
Miroslav Olšovský
Zápisky, ve kterých Miroslav Olšovský bez okolků zprostředkovává své já otisknuté do hlavního města. A své nitro potištěné hlavním městem. A nitro Prahy plné dalších lidských niter, která se zdají být stále prázdnější a šedivější – stejně jako zdi paneláků a reklamní slogany v obchodních centrech.
„Všechno, co tu píšu, je součástí mého v čase stárnoucího těla, ze kterého pomalu odpadávají nikomu nepotřebná slova.“ – str. 65
„Proud lidí v dožhava rozsvícených vagonech metra, proudy lávy stékající tunely a zvolna se řinoucí k nám. Nastupujeme do těchto rozžhavených jícnů a vystupujeme u Teska.“ – str. 72
Zimní kniha o lásce
Dora Kaprálová
Při čtení by se zprvu mohlo zdát, že láska je zde parodizovaná. Že se jí autorka vysmívá a nebere ji vážně. Muži (a další milované bytosti) jsou tu stereotypizováni a zároveň idealizováni (viz. např. kudrnatý andílek, knihomol, disident, plešatý úředník, …). „Zapisovatelka“ (takto vypravěčku poněkud trefně pojmenoval Jáchym Topol v Lidových novinách) se pozastavuje nad svým automatickým a možná neetickým hodnocením lidské vizuality, občas se od ní snaží distancovat, ale většinou se tomu nevyhne – tady bych navíc podotkla, že deskripce těla se soustředí na znaky, které jsou většinovou společností považovány za nelichotivé (chlupaté prsty u nohou, hrb na zádech, pleš, …) a které je zdánlivě nemožné milovat. Slovo „zdánlivě“ je zásadní, neboť pod těmi nevábnými drobnostmi se často skrývá třeba i nevědomá náklonnost.
Četné jsou pak výroky v cizích jazycích (maďarština, ruština, slovenština, …), což ve spojení s hlavním motivem svádí k myšlence na lásku existující v jakékoliv řeči a ve všech koutech světa, což zavání patosem. Jenže tato slova a věty jsou takřka všechny neromantické, odmítavé či rovnou parodické – dochází tu k určitému výsměchu omílaným a neupřímným milostným vyznáním. Často je tak čtenář v knize konfrontován „čistým“ vyznáním lásky, které však pravděpodobně pochopí jen ten, kdo ho vyřkl a kdo miluje.
Láska zapisovatelku táhne k různým osobám. Funguje jako zvláštní spojovací článek mezi bytostmi, který se na nic neptá a nehledí na okolnosti, přičemž pomyslní i skuteční milenci jsou si v nějakém malém detailu podobní, jako by byli korále a láska provázek, který je protíná a spojuje.
I přes to všechno se objevuje opačný pohled, kdy je velký důraz kladen na lhostejnost. Chvíle přerušení kontaktu, neuskutečněná konverzace, nenavázání známosti – to všechno v lásce hraje zásadní roli.
Je tak spousta mužů, které zapisovatelka miluje, ale jen jeden je ten její. A jeho miluje i nenávidí.
„Nahá shrbená záda, a já stále ještě lačná po životě ležím teď trochu zklamaně vedle něj, trochu našišato, záda mě dosud nebolí, a myslím proto na jeho bolavá záda, mateřsky, napadá mě, jak jinak bych na jeho záda mohla teď myslet, napadá mě, jeho záda mě dojímají, jeho záda mě berou, bedra se skoliózou, kolik toho musela jen v životě unést, znavená bedra zavedeného.“ – str. 43
„Buď cikán, chce se mi zvolat, ne, buď zženštile brutálním indiánem, plakej mi na ramenou, potetuj se, ožer se, vboř se do mě, nabourej, směj se a plakej současně.“ – str. 109
Deník smutku
Roland Barthes
„Představa – úžasná, nikoli skličující – že pro mě nebyla „vším“. V opačném případě bych sotva napsal svá díla. Avšak od té doby, co jsem o ni pečoval, totiž posledních šest měsíců, pro mě byla „vším“ a já docela zapomněl, že jsem kdy psal. Nebyl jsem najednou ničím než zoufale jejím. Dříve se dělala průhlednou, abych mohl psát.“ – str. 21
Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
Stejně jako v Probudím se na Šibuji je ve Vzpomínkách na úhoře velmi výrazný motiv vody. A zatímco v prvotině Anny Cimy se s vodou více setkáváme jen v jedné dějové linii, která se vrací k řece a k imaginárnímu spisovateli, Vzpomínky na úhoře jako by se ve vodě máčely. V průběhu vyprávění se prostory (různé japonské prefektury) postupně ztrácejí za dešťovou oponou, probíhá zde evakuace, řeky se vylévají z koryt. Motivy ryb a vodního elementu se promítají do všech životů jednotlivých postav a vyobrazením konkrétního rybího druhu - úhoře - jako nositele modliteb se zesiluje vliv právě této ryby na samotné lidské bytí a vztahy. Neutuchajícímu pocitu přítomnosti něčeho transcendentního pomáhají neustávající deště, kterým se postavy nejsou schopny vyhnout - moknou, jsou evakuovány, mají potíže s řízením auta.
Velmi frekventovaně se v díle stírají promluvy vypravěčky a myšlenky postav, přičemž jazyk zůstává stejný. Volné přechody jsou obvykle k nerozeznání. Takové prolínání evokuje stírání reálného světa se světem modliteb, vzpomínek a přání.
Čas v díle zkrátka plyne jako voda a s dešťovými kapkami uvězněnými ve vodním koloběhu se i většině postav vrací vzpomínky na minulost. I tak se některé ze vzpomínek nějakým způsobem ztratily - starý muž zde trpí Alzheimerovou chorobou, dívka si nepamatuje na detaily srážky s autem. Klíčovou ztrátou vzpomínek pro dílo je však ta, ve které zapomenuté chvíle nejsou naše, ale patří již zemřelému člověku - jak se k takovým může jeden dostat?
Tři výraznější protagonistky románu se snaží vyrovnat právě s příchody minulosti, ale také se potýkají se specifickými stresovými situacemi, kterým se buď snaží vyhnout, nebo se jimi nechávají ovládat. Miju má zakázáno se vystavovat stresu, neboť je od narození postižená. Juka se snaží se nestresovat, aby byla schopná otěhotnět. A Sára je neustále ve stresu z náročné práce v laboratoři, a tak nejí a je vyčerpaná. Emocionální tíhu tyto ženy často přehlížejí - jsou v jakémsi vlastním vězení, kterého se zároveň samy přidušeně drží. Věznění je tematizováno i v místy citované básni japonského romantika (Kitamura Tókoku), kde se setkáváme s pocitem „uvěznění, ze kterého není úniku“.
Magické prvky zůstávají v lidových příbězích a mýtech, dále u dívky v kómatu - výše zmíněné Miju, jež se pomocí umělého spánku vydává v doprovodu bájného úhoře na cestu vzpomínkami, které kdysi patřily její matce. Tyto uchované prožitky hledá v tzv. vodoprostoru (Miju v podstatě plave), jenž slouží jako jakýsi meziprostor - prostor mezi přítomností a minulostí. Podobná situace vzniká i v reálném světě, ve kterém lidé přes padající litry vody nevidí na krok. To nabádá klást vodu a čas na stejnou úroveň, kdy voda zachytává dříve prožité chvíle.
Až na konci se začne stírat realita s nadpřirozenými výjevy, ale lidé jim nevěří, nejsou pro ně samozřejmostí. Celé to působí spíše jako sen a halucinace, které byly vyvolány přímou konfrontací postav s jejich "vězením", kdy stres a potlačované vzpomínky vyplouvají na povrch. Což ponouká k odklonu od magicko-realistického k surrealistickému.
