marketaproch komentáře u knih

„jsi průsvitnost, čeření vzduchu, / prostupnost hmoty,“ (str. 9)

Pojetí prostoru (mimo jiné). V citovaných verších první básně jsem se snažila vybrat to stěžejní – prostupování. Prolínání různých prostorů – jejich vytváření a stírání. Při čtení se ocitáme v lese, na cestě, ale i v interiérech – tím vším proudí stejný vzduch – z kopce do komory (viz. báseň Posed, str. 23). Častý je tu i motiv dýchání, při kterém se v nás cosi zvětšuje a smršťuje – v mottu jedné části sbírky se dokonce setkáváme s konfrontací lidského nitra s tělem (vnějškem). Jsme jeden prostor, hmota, nebo více prostorů?

Rušení obrysů a stírání okrajů je zásadní. Procesy jako hnětení, hltání, mletí, zaboření, rozlévání a zarytí se tu objevují opakovaně. Zároveň i samotné překročení hranic mezi dvěma různými prostory/situacemi je v básních konkrétní – zanechání šatů na břehu (splynutí těla s vodou), vynesení mrtvého přes práh (splynutí těla/duše s cizím prostorem), vynášení loňské smrti. Rituálnost a obřadnost některých obrazů evokuje přechod duše někam „jinam“. Nejen že právě pojetí nehmotné duše je zde časté, ale jsou tu i ryby bez těla a ptáci vyobrazení jako jiskření, které má schopnost se rozpínat a smršťovat. Variabilitu jednotlivostmi zaujímaného prostoru je možné cítit také při zmínkách rostoucího ledu (změna skupenství jako taková se objevuje hojně) a pukání kamene – chvíle přivlastnění a narušení. S tím se pojí i silná smyslovost sbírky – například hmat a sluch dávají vnímání okolního světa nový rozměr – neprožíváme přeci jen to, co vidíme. Navíc je vidění samotné relativizováno propojením s postupy při focení, kdy si můžeme mírně přizpůsobovat realitu – zvyšovat kontrast, propouštět světlo. Ostatně motto celé sbírky zní „Vyslovení započalo vidění“. Oslovením, kontaktem jsme schopni prostor vytvářet, ale ve sbírce se k této schopnosti přidává také braní si prostoru odjinud a dávat ho dál – „ještě se podržíte v ústech.“ (str. 18)

Také otiskování se do prostoru – zanechání stopy stojí za několik slov. Věci/tvorové naráží do něčeho cizího, a to poznamenávají. Prostor nezůstává netknutý. „Nechávají za sebou stopu až do vsi, / vlečou za sebou cizí těla,“ (str. 25), „vlečeme za sebou větve padají nám z rukou“ (str. 27), „vlečou za sebou saně“ (str. 36).

S hmotou se pojí i „ne-hmota“. Existuje nějaké „nic“? Je nějaké „naprosté ticho“? Sbírkou prochází ozvěna úderů do dřeva, diktafon, škytání, padání semen růžence, dýchání – pravidelnost, která připomíná tlukot srdce, a přece je na konci s dýcháním přítomna smrt, „jako by cvrnkala pámelníkové kuličky.“ (str. 57)

V několika z posledních básní by se mohlo zdát, že jde o jakési dospění ke sjednocení – celku. Přiklonila bych se však spíš k „vytracení se“ do prostoru (viz. také zajímavý grafický prvek pomalu se vytrácejícího číslování stránek). V básni Hlad (str. 48) se z motivů bílých očí, hlav a bludiček (Měsíce a hvězd) stává samotná „bílá tvář“ lyrické mluvčí ve tmě. Hned v další větě je mluvčí ptáčetem, přičemž ptáci byli doposud pouze abstrakta. Toto ptáče padá z vodního srázu „jako kámen, který mi leží v útrobách.“ (str. 48) Dochází tu ke střetu dvou doposud výrazných substancí – vody a kamene, ale je tu také opět zmíněn prostor uvnitř člověka.

4 27.11.2024

Syrové sdělování reality? Zdá se. Jenže Machulka psal tak jemně a s hravostí, že svět v jeho básních vyhlíží krutě, avšak texty z nás netahají pryč chuť žít dál. Svět se nezastavil jen proto, že zemřelo město. Má básně číst dospělý? Dítě? Kdo leží v pampeliškách? Není to jedno? V jednu chvíli jsou kolem víly – pak najednou hledíme na šedou stěnu se stínem mříží – pak zase víly, chrpy a pivo. Hrátky se slovy, slabikami a písmeny vyjadřují kreativitu, ale také nepřetržitý tok myšlenek, kterému se člověk nevyhnul – zaplaven nudou. Byl nucen pracovat a zároveň nemohl dělat nic.

1 12.10.2024

Zápisky, ve kterých Miroslav Olšovský bez okolků zprostředkovává své já otisknuté do hlavního města. A své nitro potištěné hlavním městem. A nitro Prahy plné dalších lidských niter, která se zdají být stále prázdnější a šedivější – stejně jako zdi paneláků a reklamní slogany v obchodních centrech.

„Všechno, co tu píšu, je součástí mého v čase stárnoucího těla, ze kterého pomalu odpadávají nikomu nepotřebná slova.“ – str. 65

„Proud lidí v dožhava rozsvícených vagonech metra, proudy lávy stékající tunely a zvolna se řinoucí k nám. Nastupujeme do těchto rozžhavených jícnů a vystupujeme u Teska.“ – str. 72

23.09.2024

Při čtení by se zprvu mohlo zdát, že láska je zde parodizovaná. Že se jí autorka vysmívá a nebere ji vážně. Muži (a další milované bytosti) jsou tu stereotypizováni a zároveň idealizováni (viz. např. kudrnatý andílek, knihomol, disident, plešatý úředník, …). „Zapisovatelka“ (takto vypravěčku poněkud trefně pojmenoval Jáchym Topol v Lidových novinách) se pozastavuje nad svým automatickým a možná neetickým hodnocením lidské vizuality, občas se od ní snaží distancovat, ale většinou se tomu nevyhne – tady bych navíc podotkla, že deskripce těla se soustředí na znaky, které jsou většinovou společností považovány za nelichotivé (chlupaté prsty u nohou, hrb na zádech, pleš, …) a které je zdánlivě nemožné milovat. Slovo „zdánlivě“ je zásadní, neboť pod těmi nevábnými drobnostmi se často skrývá třeba i nevědomá náklonnost.

Četné jsou pak výroky v cizích jazycích (maďarština, ruština, slovenština, …), což ve spojení s hlavním motivem svádí k myšlence na lásku existující v jakékoliv řeči a ve všech koutech světa, což zavání patosem. Jenže tato slova a věty jsou takřka všechny neromantické, odmítavé či rovnou parodické – dochází tu k určitému výsměchu omílaným a neupřímným milostným vyznáním. Často je tak čtenář v knize konfrontován „čistým“ vyznáním lásky, které však pravděpodobně pochopí jen ten, kdo ho vyřkl a kdo miluje.

Láska zapisovatelku táhne k různým osobám. Funguje jako zvláštní spojovací článek mezi bytostmi, který se na nic neptá a nehledí na okolnosti, přičemž pomyslní i skuteční milenci jsou si v nějakém malém detailu podobní, jako by byli korále a láska provázek, který je protíná a spojuje.

I přes to všechno se objevuje opačný pohled, kdy je velký důraz kladen na lhostejnost. Chvíle přerušení kontaktu, neuskutečněná konverzace, nenavázání známosti – to všechno v lásce hraje zásadní roli.

Je tak spousta mužů, které zapisovatelka miluje, ale jen jeden je ten její. A jeho miluje i nenávidí.



„Nahá shrbená záda, a já stále ještě lačná po životě ležím teď trochu zklamaně vedle něj, trochu našišato, záda mě dosud nebolí, a myslím proto na jeho bolavá záda, mateřsky, napadá mě, jak jinak bych na jeho záda mohla teď myslet, napadá mě, jeho záda mě dojímají, jeho záda mě berou, bedra se skoliózou, kolik toho musela jen v životě unést, znavená bedra zavedeného.“ – str. 43

„Buď cikán, chce se mi zvolat, ne, buď zženštile brutálním indiánem, plakej mi na ramenou, potetuj se, ožer se, vboř se do mě, nabourej, směj se a plakej současně.“ – str. 109

1 29.08.2024

„Představa – úžasná, nikoli skličující – že pro mě nebyla „vším“. V opačném případě bych sotva napsal svá díla. Avšak od té doby, co jsem o ni pečoval, totiž posledních šest měsíců, pro mě byla „vším“ a já docela zapomněl, že jsem kdy psal. Nebyl jsem najednou ničím než zoufale jejím. Dříve se dělala průhlednou, abych mohl psát.“ – str. 21

2 08.07.2024

Stejně jako v Probudím se na Šibuji je ve Vzpomínkách na úhoře velmi výrazný motiv vody. A zatímco v prvotině Anny Cimy se s vodou více setkáváme jen v jedné dějové linii, která se vrací k řece a k imaginárnímu spisovateli, Vzpomínky na úhoře jako by se ve vodě máčely. V průběhu vyprávění se prostory (různé japonské prefektury) postupně ztrácejí za dešťovou oponou, probíhá zde evakuace, řeky se vylévají z koryt. Motivy ryb a vodního elementu se promítají do všech životů jednotlivých postav a vyobrazením konkrétního rybího druhu - úhoře - jako nositele modliteb se zesiluje vliv právě této ryby na samotné lidské bytí a vztahy. Neutuchajícímu pocitu přítomnosti něčeho transcendentního pomáhají neustávající deště, kterým se postavy nejsou schopny vyhnout - moknou, jsou evakuovány, mají potíže s řízením auta.

Velmi frekventovaně se v díle stírají promluvy vypravěčky a myšlenky postav, přičemž jazyk zůstává stejný. Volné přechody jsou obvykle k nerozeznání. Takové prolínání evokuje stírání reálného světa se světem modliteb, vzpomínek a přání.

Čas v díle zkrátka plyne jako voda a s dešťovými kapkami uvězněnými ve vodním koloběhu se i většině postav vrací vzpomínky na minulost. I tak se některé ze vzpomínek nějakým způsobem ztratily - starý muž zde trpí Alzheimerovou chorobou, dívka si nepamatuje na detaily srážky s autem. Klíčovou ztrátou vzpomínek pro dílo je však ta, ve které zapomenuté chvíle nejsou naše, ale patří již zemřelému člověku - jak se k takovým může jeden dostat?

Tři výraznější protagonistky románu se snaží vyrovnat právě s příchody minulosti, ale také se potýkají se specifickými stresovými situacemi, kterým se buď snaží vyhnout, nebo se jimi nechávají ovládat. Miju má zakázáno se vystavovat stresu, neboť je od narození postižená. Juka se snaží se nestresovat, aby byla schopná otěhotnět. A Sára je neustále ve stresu z náročné práce v laboratoři, a tak nejí a je vyčerpaná. Emocionální tíhu tyto ženy často přehlížejí - jsou v jakémsi vlastním vězení, kterého se zároveň samy přidušeně drží. Věznění je tematizováno i v místy citované básni japonského romantika (Kitamura Tókoku), kde se setkáváme s pocitem „uvěznění, ze kterého není úniku“.

Magické prvky zůstávají v lidových příbězích a mýtech, dále u dívky v kómatu - výše zmíněné Miju, jež se pomocí umělého spánku vydává v doprovodu bájného úhoře na cestu vzpomínkami, které kdysi patřily její matce. Tyto uchované prožitky hledá v tzv. vodoprostoru (Miju v podstatě plave), jenž slouží jako jakýsi meziprostor - prostor mezi přítomností a minulostí. Podobná situace vzniká i v reálném světě, ve kterém lidé přes padající litry vody nevidí na krok. To nabádá klást vodu a čas na stejnou úroveň, kdy voda zachytává dříve prožité chvíle.

Až na konci se začne stírat realita s nadpřirozenými výjevy, ale lidé jim nevěří, nejsou pro ně samozřejmostí. Celé to působí spíše jako sen a halucinace, které byly vyvolány přímou konfrontací postav s jejich "vězením", kdy stres a potlačované vzpomínky vyplouvají na povrch. Což ponouká k odklonu od magicko-realistického k surrealistickému.

8 23.06.2024