Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489587/bmid_vzpominky-na-uhore-PeO-489587.jpeg
4
247
247
Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život v akvaristice převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevnatý román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.... celý text
Přidat komentář
Od paní autorky jsem již četla její předchozí knihu Probudím se na Šibuji, která se mi velmi líbila, a tak jsem samozřejmě chtěla vyzkoušet i její novinku. Čas na to nadešel nyní.
Celkově se jedná o docela velkou knihu, a to nejen počtem stran, ale i tím obsahem. Příběh je složený z řady linií, které se postupně proplétají a spojují do silného závěru. To na knize obdivuji. Jak autorka dokázala udržet tolik dějových linek a spojit je do sebe, aby to všechno do sebe dobře zapadlo a přineslo to událostmi nabitý závěr.
Jak už jsme si u autorky všimli v její předchozí knize, ráda používá prvky magického realismu, a to se projevilo i v této knize. Takže pokud je vám toto blízké, možná by se vám to v případě této knihy mohlo líbit také. Jazykově je to opět vytříbené, květnaté a přitom se to čte v tomto ohledu velmi dobře - svojí srozumitelností to je rozhodně přístupné širšímu publiku.
Příběh sám o sobě může působit dost rozvláčným dojmem - hlavně v počátku. První polovina knihy mi přišla více atmosférická, více orientovaná na životní události postav - vykreslení jejich minulosti, aby člověk mohl pochopit jejich přítomnost. Je to záměrně popisné a děj se posouvá spíše pomalu. Spád to nabírá až v druhé polovině, kdy už vztahy mezi postavami a jejich minulost máme vyložené a děj se tak může soustředit na tady a teď. Druhá polovina je tak spíše zaměřena na postupné odkrývání tajemství a toho, po čem postavy pátrají. Zápletka se nahušťuje, vše do sebe postupně začíná zapadat a před čtenářem se tak vyjevuje celkový obraz a jak do něj všechny postavy zapadají.
Navíc autorka tu vedle hlavní dějové linky nabízí i řadu témat, které se na tu hlavní linii nabalují, tak tu má i člověk o čem přemýšlet - krize manželství v různých podobách, mateřství, ekologické téma, téma postižení (fyzického i mentálního), téma (ne)zakořenění v nějaké rodině a v nějakém prostředí... - je toho docela hodně.
Proč dávám průměrné (lehce nadprůměrné) hodnocení, je ten, že jsem se v některých pasážích musela trochu nutit a trochu mi trvalo, než jsem se do děje pořádně dostala a zakousla. Některé pasáže, hlavně v první půlce knihy, mi bůh ví proč dělaly potíže a já se na ně nedokázala tolik soustředit, jak bych si představovala.
Ale jinak jsem s knihou nadmíru spokojená - z výše popsaných důvodů, které se mi na knize dost líbily. Nakonec tedy 3,5 hvězdy z 5. Je pravda, že po přečtení Probudím se na Šibuji jsem měla asi dost velká očekávání, tak možná to v mém hodnocení hrálo roli, že jsem od "Úhořů" čekala mnoho. Takže tak...
Nechcelo sa mi po opätovnom čítaní Murakamiho opúšťať Japonsko, tak som siahla po tejto knihe. A nebola to chyba. Toľko vody v jednom príbehu sa síce len tak ľahko nevidí, ale preplávate ním ani sa nenazdáte. Dobre napísaný dobre vystavaný príbeh so živými postavami pohybujúcimi sa v reálnom svete aj v medzisvete (moc sa mi páči to slovo), popretkávaný japonskými mýtmi. Jediné sklamanie prišlo po obrátení poslednej stránky, ešte som nebola na brehu a už bol koniec.
Zřejmě nejdelší kniha, kterou jsem kdy četla. Vybrala jsem si ji, protože mě zaujala autorčina prvotina Probudím se na Šibuji a rozhodně nelituji a knihu můžu s klidným srdcem doporučit dál.
Určitě se nenechte odradit délkou knihy, četla se poměrně svižně (mnohem lépe než řada knih, které mají poloviční nebo třetinový rozsah). Budu se snažit moc neprozrazovat, kniha pojednává o třech mladých ženách, přičemž každá je se svým životem nespokojená a jejich osudy se časem propojí. Příběh se z klasického vyprávění postupně mění v detektivku a pak v magické vyprávění, kde člověk chvílemi netuší, co je realita a co představa. Ze začátku mě prolínání s magickými vzpomínkami moc nebavilo, postupně však zjistíte, že dává smysl a díky němu řadu věcí pochopíte.
Stejně jako u Probudím se na Šibuji se na mě znovu přenesla fascinace Japonskem a velmi si cením, že autorka využila prostor pro upozornění na katastrofální situaci ohledně úhořů. Doufám, že autorka brzy napíše další knihu, už teď se na ni těším!
Stejně jako v Probudím se na Šibuji je ve Vzpomínkách na úhoře velmi výrazný motiv vody. A zatímco v prvotině Anny Cimy se s vodou více setkáváme jen v jedné dějové linii, která se vrací k řece a k imaginárnímu spisovateli, Vzpomínky na úhoře jako by se ve vodě máčely. V průběhu vyprávění se prostory (různé japonské prefektury) postupně ztrácejí za dešťovou oponou, probíhá zde evakuace, řeky se vylévají z koryt. Motivy ryb a vodního elementu se promítají do všech životů jednotlivých postav a vyobrazením konkrétního rybího druhu - úhoře - jako nositele modliteb se zesiluje vliv právě této ryby na samotné lidské bytí a vztahy. Neutuchajícímu pocitu přítomnosti něčeho transcendentního pomáhají neustávající deště, kterým se postavy nejsou schopny vyhnout - moknou, jsou evakuovány, mají potíže s řízením auta.
Velmi frekventovaně se v díle stírají promluvy vypravěčky a myšlenky postav, přičemž jazyk zůstává stejný. Volné přechody jsou obvykle k nerozeznání. Takové prolínání evokuje stírání reálného světa se světem modliteb, vzpomínek a přání.
Čas v díle zkrátka plyne jako voda a s dešťovými kapkami uvězněnými ve vodním koloběhu se i většině postav vrací vzpomínky na minulost. I tak se některé ze vzpomínek nějakým způsobem ztratily - starý muž zde trpí Alzheimerovou chorobou, dívka si nepamatuje na detaily srážky s autem. Klíčovou ztrátou vzpomínek pro dílo je však ta, ve které zapomenuté chvíle nejsou naše, ale patří již zemřelému člověku - jak se k takovým může jeden dostat?
Tři výraznější protagonistky románu se snaží vyrovnat právě s příchody minulosti, ale také se potýkají se specifickými stresovými situacemi, kterým se buď snaží vyhnout, nebo se jimi nechávají ovládat. Miju má zakázáno se vystavovat stresu, neboť je od narození postižená. Juka se snaží se nestresovat, aby byla schopná otěhotnět. A Sára je neustále ve stresu z náročné práce v laboratoři, a tak nejí a je vyčerpaná. Emocionální tíhu tyto ženy často přehlížejí - jsou v jakémsi vlastním vězení, kterého se zároveň samy přidušeně drží. Věznění je tematizováno i v místy citované básni japonského romantika (Kitamura Tókoku), kde se setkáváme s pocitem „uvěznění, ze kterého není úniku“.
Magické prvky zůstávají v lidových příbězích a mýtech, dále u dívky v kómatu - výše zmíněné Miju, jež se pomocí umělého spánku vydává v doprovodu bájného úhoře na cestu vzpomínkami, které kdysi patřily její matce. Tyto uchované prožitky hledá v tzv. vodoprostoru (Miju v podstatě plave), jenž slouží jako jakýsi meziprostor - prostor mezi přítomností a minulostí. Podobná situace vzniká i v reálném světě, ve kterém lidé přes padající litry vody nevidí na krok. To nabádá klást vodu a čas na stejnou úroveň, kdy voda zachytává dříve prožité chvíle.
Až na konci se začne stírat realita s nadpřirozenými výjevy, ale lidé jim nevěří, nejsou pro ně samozřejmostí. Celé to působí spíše jako sen a halucinace, které byly vyvolány přímou konfrontací postav s jejich "vězením", kdy stres a potlačované vzpomínky vyplouvají na povrch. Což ponouká k odklonu od magicko-realistického k surrealistickému.
„Překroč most, který já překročit nedokážu.“
Jedna z knih za poslední dobu, která mě opravdu pohltila.
Kniha má 718 stránek a přečetla jsem jí za necelé 3 dny.
Kniha vás vtáhne do děje hned na prvních řádcích a už vás nepustí.
Je tajuplná a nasáklá japonským magickým realismem, dotýká se ekologie a vymírání úhoře japonského, který má v knize svou nezaměnitelnou roli.
Postavy mají propracované a zajímavé charaktery
a dozvídáme se o nich hodně pomocí vzpomínek.
Je o přátelství, těžkých životních osudech, ale i tabu, rodinně, rozpolcenosti a hledání svého místa.
Kniha vás nenásilně seznámí s šintoistickou mytologií, tradicemi a japonskou kulturou.
Od Anny Cima jsem ihned po vydání četla knihu Probudím se na Šibuji a stala se mojí oblíbenou autorkou.
Těším se na další knihy
Po knize Probudím se na Šibuji, která mě naprosto uchvátila, přišla, s poměrně velkým odstupem, druhá autorčina kniha. Prolíná se v ní několik žánrů a hodně náročných témat a já musím smeknout klobouk. Nádherná kniha! Magický realismus k japonské kultuře naprosto patří a já, ač jej přímo nevyhledávám, jej začínám mít čím dál víc ráda.
Mám jedinou výtku, tak tlusté knihy se velmi špatně dostávají do kabelky, špatně se drží při četbě a navíc vás v leže, při pádu, pěkně praští a v neposlední řadě vám velmi brzy křupne vazba.
Kniha se mi moc líbila. Postavy se potýkají s normálními lidskými problémy a tím jsou čtenáři bližší. Příběh byl spíše pomalu gradující, ale závěr byl velmi napínavý.
"Opico-tygro-had."
"Neuhybej pohledem.Musis mu čelit
napřímo. "
"Ať jde pryč. "
"Kam by chodil? Je to tvůj démon,
Miju. "
"O žádného takového démona jsem
nestala. "
"Musíš se s tím popasovat, Miju.
Nevzdavej to. "
"Nezvládnu to. Je moc velký. "
"Proč já? Proč to musím být já, kdo
se propadl do mezisveta? Proč to musím být já, kdo se pere s vlastním osudem? Proč to musím být já, kdo vrhne světlo na Stín? Proč se musí všechny tyhle věci dít zrovna mně?
Protože jsi výjimečna, vybaví si hlas otce, který není její vlastní otec, ale nedokáže však pro jeho vymyslet žádné jiné označení. Jsi hrdina. A teď bojuj. "
Co dodat? Jednoduše geniální.
Po prvních stránkách jsem si říkala, že Anna Cima píše jako Murakami (a vnímala jsem to jako kompliment i výtku zároveň). Ve zbytku knihy ale dokázala, že je svoje a podařilo se jí vykouzlit naprosto výjimečný román, který se dotýká hned několika náročných témat (vymírání druhů, život mezi dvěma kulturami, rodinná tabu, ekologie). Těším se na další její knihy.
Na začátku se mi strašně motaly jména hrdinů. Ale čím déle čtete, tím je kniha lepší. Má to spád a tajemno. Mia byla zlatíčko. A zvláštní plus dostává luxusní obálka.
Magický realismus k japonské kultuře neodmyslitelně patří a Anna to ví! Po její prvotině Probudím se na Šibuji, jsem se na Vzpomínky na úhoře, multižánrovou, pěkně buclatou knihu s mystickou obálkou, velmi těšila. Tajuplný, investigativní příběh je příběhem o přátelství, nekonečném moři vzpomínek, ale i pochopení, to vše protkáno oduševnělou šintoistickou mytologií. Životy hlavních hrdinů se vyznačují určitou houževnatostí a navzájem se rafinovanou účelností propojují. Kompozice knihy je poutavě dělena do odstavců stejně jako autorčina prvotina. Rázovitá kniha o více jak sedmi set stranách se tak čte s velkým zaujetím, místy i napětím, každá strana se doslova hltá. Rozhodně se jedná o pozoruhodný čtenářský zážitek. Anna Cima je přesně ten typ autorky, který zbožňuji. Za mne má obrovitánské doporučení!
Dlouho mi trvalo než jsem se zorientovala, ale další část knihy mi to vynahradila. Atmosféra Japonska, mentalita obyvatel, tradice.. vše neskutečné dobře popsáno.
Do konce knihy vás to udrží v napětí a nebudete vědět jak to dopadne.
Kniha je na čtení náročnější a je nutné se prokousat přes delší pasáže, stojí to ale za to. Autorka skvěle zachycuje atmosféru Japonska, ta je prostě dokonalá. Děj je rovněž zajímavý a čtenář do poslední chvíle neví, jak kniha dopadne. Rozhodně si pak cením toho, že se autorka nebojí psát "jinak" a tvoří naprosto jedinečná díla. Vzpomínky na úhoře nejspíš neosloví každého, náročnější čtenář je ale bude obdivovat.
Japonské reálie a mýty, motiv vody a úhořů, magický realismus, originální zápletka, kdy jsem se opravdu nechala jen vést příběhem a vůbec jsem netušila, kam mě autorka zavede, propojení různých žánrů, tři hlavní postavy, které jsou dokonale propracované, úžasné vyjadřovací prostředky, každý dialog mi zněl v uších, jakoby se postavy bavily přímo přede mnou, a každý detail románu mě bavil a to normálně nejsem fanda toho, když autor popisuje, jakou barvu má nábytek (původně jsem se lekla toho, jaká je to bichle a nakonec mě mrzelo, že není ještě delší). Pomalu se nezdráhám označit Vzpomínky na úhoře za nejlepší českou knihu, jakou jsem kdy četla. A marně přemýšlím nad tím, jak to jen Anna Cima dělá, že tak mladá píše jako Murakami. A těším se na další počin:)
Jsem moc ráda, že má česká literatura autorku, jako je Anna Cima. Román se čte hezky, je dobře napsaný, přesto musím přiznat, že jsem čekala víc. Nevadí mi bichle, nevadí mi popisy, nevadí mi pomalejší děj..., když to má účel. A v tomto případě mi přišlo, že je to zbytečně dlouhé, s pasážemi, které by se daly vypustit a nic by se nestalo, a příběh začal mít spád až od cca. strany 400 (což v častém případě jsou i dvě samostatné knihy). Ani jedna z hrdinek mi také nepřirostla přímo k srdci (což samozřejmě nemusí, ale je to milé, když se to stane). Je to dobré čtení, ale mohlo by být lepší.
Bylo to hodně dobré. Moc pěkně vystavěný román, ani jedna ze sedmi set stránek mi nepřišla nudná.
Příběh tří japonských žen, jejichž osudy se protínají a doplňují. Nejen, že jsou tyto ženy stejně staré, ale podle toho, co vím o Japonsku, jsou to pravděpodobně i lidé, kteří tak trochu stojí na okraji společnosti. Mořská bioložka Sára má smíšený původ, její matka je Češka, Juka je po těžkém úrazu a Miju je lehce mentálně retardovaná.
Navíc všechny tři ženy mají nevyrovnaný vztah s matkou, a všechny mají nějaký vztah k vodě.
Celý příběh se odehrává v několika časových rovinách.
Vše odstartuje novinový rozhovor, který poskytla Sára Jučinu kolegovi Tojamovi o mizejících úhořích. Tojama se o problematiku začne zajímat a beze stopy zmizí. Vypadá to, že jeho pohřešovaní souvisí s třicet starými zmizeními členů ekoteroristické skupiny. A Sára s Jukou se vydají pátrat po těchto souvislostech, zatímco Miju se pokouší zjistit, co se stalo její matce.
Detektivní linka se prolíná s osobními příběhy hrdinek a s Mezisvětem, zvláštním fantastickým místem, kde ožívají vzpomínky (osobně si ho představuji jako animovaný svět z Mijazakiho filmů).
A vše se točí kolem úhořů, vymírajícího rybího druhu, který podle japonských pověstí je poslem bohů a průvodcem mezi světy. A zároveň je kulinářskou delikatesou.
Bylo mi ale líto, že konec byl takový trochu uťatý a do ztracena.
A také mi bylo líto, že Masato si až příliš pozdě uvědomil, že mu na Juce hodně záleží.
************
Úhoři jsou opravdu neobyčejně zajímavé ryby. Na závěr přidávám své dvě vlastní vzpomínky na úhoře.
1) pokud jste v Praze, můžete se jít podívat na jednoho unagiho do budovy České pojišťovny ve Spálené ulici. Plave si tam v krásném secesním bazénku. Říkají mu Pepík, měl by být toho jména třetí.
Já si pamatuji jako malá holka na Pepíka I. Což byl úhoř, kterého v bazénku pojišťovny obdivoval už Jan Werich jako malý chlapec. Tento úhoř si v bazénku plaval úctyhodných 65 let.
2) sousedé měli úhoře doma v kuchyni v dětské vaničce. Koupili si ho jako zajímavost jako monté na burze ryb. Akvárium přerostl, tak ho přemístili do té vaničky. Dcera se na něj chodívala koukat. Dožil se asi 25 let.
Lepší Murakami než půlka knih od Murakamiho. Kdyby hlavní hrdinka nebyla poloviční Češka, klidně byste uvěřili, že to napsal Murakami. Inspirace je zjevná, ale je to napsané sakra dobře. Trocha detektivky, trocha japonského mysticismu, a hlavně přirozené a dobře psychologicky vykreslené hlavní postavy. V předchozí knize Probudím se na Šibuji se autorka ještě trochu hledala, tohle je lepší po všech stránkách a jeden z nejlepších českých románů vůbec.
Z této mladé spisovatelky a jejích knih jsem opravdu nadšená. Hned s prvotinou vstoupila ve velkém stylu, a stejně tak podruhé, napsala pořádný, dlouhý, epický, magický román. Píše, jako by to měla v genech (což má). Celou komplikovanou konstrukci drží pevně v rukou a čtenář se může oddat tajemnému detektivnímu dobrodružství o úhořích, protože tohle je četba, která uchvátí a vtáhne děje. Myslím, že tuto japonskou pohádku si vychutnají všechny věkové kategorie čtenářů, nejen young ale i old adults.
Anna Cima je fenomenální spisovatelka, jejíž >český< styl psaní je zasazen do japonského prostředí, a tato kombinace dvou naprosto rozlišných kultur je, alespoň pro mne, velmi atraktivní. Cima umí krásně pracovat s jazykem a používat originální přirovnání a metafory, které by mě v životě nenapadly. Celý příběh se odehrává hned v několika rovinách v čele se třemi hlavními protagonistkami, přičemž každý z jejich vlastních světů se určitým způsobem zhroutí a všechny tyto zhroucené reality se navzájem protnou, a tento průnik je rozhodně zajímavé sledovat. Přidávám se k těm čtenářům, kterým délka vůbec nevadila, knihu jsem pro její čtivost slupla jako malinu a řekla bych, že jsem si k ní i vybudovala určitý vztah, protože jsem se vždycky moc těšila, až si k ní zase sednu. V podstatě celou dobu jsem si byla jistá, že se pro mě jedná o jasných pět hvězdiček, ke konci se však stalo to, v co jsem opravdu nedoufala - a tedy stejná věc jako u Probudím se na Šibuji, kdy autorka skoro po celou knihu drží příběh v reálném světě a na konci se všechno jaksi zvrtne do nadpřirozena a nepřirozeně se uspěchá. Pasáže mezisvěta mi docela lezly na nervy a chtěla jsem je mít co nejdříve odbyté, abych se co nejrychleji zase vrátila k realitě. Kdyby kniha zůstala až dokonce "normální" detektivkou, určitě bych zůstala u 5*, s tímto koncem však musím jednu hvězdičku ubrat.
Od autorky jsem již četl v minulosti knihu PROBUDÍM SE NA ŠIBUJI. Kniha se mi líbila.
VZPOMÍNKY NA ÚHOŘE je bichle, která má 720 stran. Kniha se mi líbila. Jedná se o druhou autorčinu knihu. Autorka na počátku knihy uvedla, že tento román je fikce. Vymírání úhořů je skutečné. Při četbě jsem měl pocit, jako bych četl knihu od Haruki Murakamiho.
Hlavní postavou je SÁRA FUKUHAROVÁ, která je po mamce Češka a po tátovi Japonka. Žije v Johokamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její přátele patří pan NAKADŽIMA, který vlastní dům s akvaristikou, ve kterém Sára bydlí a pomáhá. Kamarádí se také s dívkou MIJU, která neustále nosí dřevěný meč a povídá si s úhořem UNAGIM. Jednoho dne navštíví Sáru její bývalá spolužačka JUKA SUZUKIOVÁ, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Juka má zdravotní problémy a provdala se za policistu.
V románu se postupně a detailně seznamujeme se všemi hlavními postavami, což je určitě fajn.
V románu nalezneme články o úhořích a také deníkové záznamy.
Kniha obsahuje prvky magického realismu a detektivky. Místy na mě padala hororová atmosféra.
Z knihy jsem se dozvěděl hodně informací o úhořích, o pohřbívání mrtvých, svatyních apod.
V závěru knihy se nachází EPILOG, PODĚKOVÁNÍ a SEZNAM ZDROJŮ, ze kterých autorka čerpala.