Vzpomínky na úhoře
Anna Cima
Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim. Poklidný život v akvaristice převrátí naruby návštěva Juky Suzukiové, Sářiny bývalé spolužačky, která pátrá po zmizelém kolegovi z redakce novin. Z minulosti se postupně vynořují dávno zapomenuté události a všechny tři ženy se vydávají na cestu, která před ně klade jednu životní výzvu za druhou. Vzpomínky na úhoře jsou mnohovrstevnatý román zasazený do japonského prostředí, který kombinuje fantaskní prvky s motivem pátrání a přináší příběh o přátelství, odvaze a síle vzpomínek.... celý text
Přidat komentář
Anna Cima brutálně přerostla sama sebe. Až cítím možná trochu osten žárlivosti, jelikož jsme stejně staré a napsat něco takového by mě ani nenapadlo, natož to realizovat ve formátu špičkové a vážně světové literatury. Tohle už není jen tuzemský rybníček, tady už jsme opravdu dál.
Rýpalky s hodnocením tří hvězd možná nepochopily, že Češka napsala román obsahující přesné japonské reálie - ať už zeměpisné nebo o pohřebních rituálech, biologické poznatky se zaměřením na velmi úzkou a specifickou oblast, atakdále. Autorka propojila (pro mě) absolutně nerušivě snovou a realistickou část, ve které nechyběla regulérní detektivní zápletka, avšak opět s přesahem do magičnosti a mystiky, jak to v případě japonských autorů mám ráda a jak jinak bych to ani nechtěla.
U autorčiny prvotiny jsem psala, že jsem četla young adult románek pro chytrý holky. Tady to již rozhodně neplatí a nerozumím, z jakého důvodu by Vzpomínky na úhoře někdo tak chtěl označovat. Murakami píše prakticky o stejně starých hrdinech, kteří jsou již ve třiceti vykořenění a vyhořelí, na což naráží i Anna v "úhořích", a nevidím v tom ani náznak YA literatury.
Naopak vidím v knize neuvěřitelný kus odvedené práce a autorce strašně moc fandím. Pokud by mi někdo předtím řekl, že třicetiletá holka z ČR napíše tak autentickou knihu z japonského prostředí, plnou japonských filosofických myšlenek, doopravdy japonských hrdinů, historie a mystiky, ani za nic bych mu nevěřila.
A ten konec? Perfektně dotažený, promyšlený, zasazujíc ránu po všech těch předchozích ranách na 700 stranách, hahaha. Opravdu jsem spokojená.
3,5*
Mojim dioptriám kniha určite prospela, pretože kniha má len 700 strán a čítala som ju na mobile. A keďže, pri Anne Cime mi rozozvučali sirény už pri jej prvotine, tak som si túto nechcela nechať ujsť.
Dojmy? Budem stručná, priam skratkovitá:
1. Ja som tam videla inšpiráciu Murakamim a jeho Kafkou na pobreží (nie ekologickou témou, ale skôr paralelnými svetmi, božstvom z japonskej mytológie)
2. Detektívna linka nebola zlá, ale na moje racio už občas premotivované.
3. Postavy uveriteľné, nie plastické, zobrazené nielen čiernobielo.
4. Kopa námetov ako je kultúra v ČR vs. JAP, postavenie žien, ekologická stopa, náboženstvo, láska, nevera, materstvo, vedecká prax v reálu, ...
Verdikt: Annu Cimu si naďalej držím na radare a budem sa tešiť na jej ďalší počin. Odporúčam (hlavne ak vás bavia podivínstva a jemná fantastika).
Chvíli jsem se bála, že autorka sklouzne k obyčejné detektivce, ale to se naštěstí nestalo. Konec jsem si vyloženě užila, skoro jsem měla pocit, jako bych četla s nohama ve škopku s vodou.
První, co mi při čtení naskočilo, byl Karel "Cubeca" Kostka. Muž s velmi vysokým IQ, jehož knihy jsou přesným odrazem jeho mysli.
(Cituji z mé dojmologie k jeho knize Vyměřený čas: Jak já tomu muži rozumím! A jak mě styl jeho psaní štve! Skvělá fantazie, vynikající fabulace, barvité vizualizace, mrazivé napětí, myšlenky, které nedají mozku spočinout… Úplně slyším, jak mu to v hlavě vře, vybuchuje a prodírá se skrze lebku na papír. Písmena, slabiky, slova, věty, odstavce, stránky, spousta stránek… Probůh, ukažte mu konečně někdo, kde je na klávesnici „delete“.)
Netuším, jak vysoké IQ má Anna Cima, ale něco mi říká, že mezi jejími neurony je extrémně hustá synaptická síť, po které frčí miliardy Formulí 1. Bohužel mi scházel semafor, který by dokázal myšlenky deroucí se z vedlejších účelových komunikací včas zastavit a nechat plynule proudit jen dálnici s několika málo sjezdy na silnice první třídy.
Bavila mě detektivní linka. Užívala jsem si imaginární "mezisvět". Oceňuji skvělé vykreslení postav, zejména problému manželství cizinců a mnohdy složitý život dětí z nich vzešlých. Mrzí mě, že téma živých-vymírajících úhořů téměř ustoupilo těm fantazijním. Moc jsem nepobrala "japonský ekoterorismus". Přece jen je to země tak odlišná od Evropy, i když propojení mafie s policií není neznámé ani v našich zeměpisných šířkách. Trpěla jsem v rozvleklých pasážích, které děj nikterak neposouvaly. Autorka si také opět neodpustila malou domů - začlenění staré japonské literatury a filozofie.
Nemám nic proti nejednoznačným koncům, ani proti těm, které se ztrácejí v oblacích fantazie, ale čeho je moc, toho je příliš.
Na knihu jsem se těšila, ani ten rozsah mě neodradil. Četlo se to lehce, rychle, líbil se mi děj a zápletka. Co jsem ale úplně nepobrala, byl ten konec, a bohužel mi to tu knihu celkem zkazilo. Šílené fantasy, které mi tam tak úplně nezapadlo. Škoda. A kvůli závěru jen 3*.
Začíná to pomalu. Ale čím víc prší a v řekách stoupá voda, tím dravější je spád událostí. Do poklidných akvárií vtrhne povodeň, vším zalomcuje a vyplivne domlácené hrdiny na novém začátku. Naštěstí nechává nedořečeno, kam budou směřovat dál.
Kdo do tohoto světa nepatří, zmizí v jiném, a kdoví, třeba se někdo nový narodí?
Jedinou jistotou zůstává životní cyklus úhořů.
Asi se přidám k předešlým komentářům: kniha mi připadala opravdu hodně rozsáhlá, počet protagonistů poměrně velký, navíc někteří se dostali k akci třeba po stu stranách, kdy jsem už zase já málem zapomněla na jejich existenci (El - postava sice okrajová, ale svým způsobem také zásadní - po dvou stech!). Mezisvěty a vodoprostor mě sice zaujaly, ale také mě velmi mátly, podobně jako opico-tygro-hadi, uf.
Kdybych vzala jako hlavní linii vztah mezi Sárou a Juko, případně Sárou a Miju, a dále osobní život Juko, vystačila bych si. Jenže postupně se na ně nabalovaly další situace, postavy, děje, navíc v jiných časových údobích, a to už bylo docela náročné, tím spíš, že takovou knihu nepřečtete za den, ani za týden. Takže jsem se místy ztrácela a musela jsem se v textu vracet zpět.
Obálka je nádherná, ta se opravdu nakladatelství Paseka povedla.
Témat mnoho, zajímavých a fascinujících (třeba úvahy na téma Japonci a cizinci: ostrov, moře, hory – jakýkoli příchozí je jiný; jinakost a její vnímání, pochopení, respektování), ekologická minulost Japonska rovněž překvapivá, pro mě až děsivá. Povodně v japonském provedení. Šintoismus jako velmi tolerantní náboženský směr, jeho svatyně.
K tomu přidejte smíšené manželství Češky a Japonce a neukotvenost jejich potomků; pobavil mě celoživotní sen dědy Antonína a jeho nenávist ke kominíkům, o těch jsem slyšela poprvé. A to už nemluvím o životním cyklu úhořů, o jejich vývojových stadiích a o snahách chovat úhoře v sádkách uměle.
Spousta opravdu zajímavých informací, příběhů a situací – ale slovo, které je (pro mě) v téhle větě špatně, je možná právě to první. Množství a z něj plynoucí zahlcení. Přesto rozhodně nelituju, že jsem se do knihy pustila, a už teď mám jasnou představu, kterému typu našich čtenářů ji doporučím. Možná mi právě oni pomohou rozluštit třeba dopis, který Kanako napsala Miju (na s.260).
"Bylo více než jasné, že Sára v domě není vítaná. Podobně jako letní vedra, vlezlá zima nebo červotoč v trámech. Byla něčím, s čím babička nemohla bojovat, ale také se s tím nehodlala smířit."
Anna Cima svojí druhou knihou jasně potvrdila to, co jsem si myslel už u její prvotiny – je to autorka young adult lit.
Jednoznačně nejdelší kniha, kterou jsem kdy přečetl. Přes 700 stran. Je to tak obsáhlé, že vlastně vůbec nemá cenu o tom psát. To by byla slohová práce. Řeknu snad jen to, že to rozhodně má atmosféru a vyvolává to ve mně spoustu otázek. Konec jsem nepochopil a je možná autorčin záměr, aby to čtenář nepochopil, či aby si to vysvětlil po svém. Otázka je, zda když to čtenář pochopí po svém (nikoli tak, jak zamýšlela autorka), tak zda se to za pochopení vlastně vůbec dá považovat? Já to beru tak, že jsem to nepochopil. A to z toho důvodu, že to ve mně vzbuzuje mraky otázek a nic mi není úplně jasné. Ale není to ten správný účel knihy? Aby vám to vrtalo v hlavě ještě za další týden, než to hned všechno pochopit? Určitě si to přečtěte. Stojí to za to. Plný počet bodů ale nedám. Unavovaly mě zbytečné popisy objektů, které se nacházely v různých místnostech. Mě opravdu nezajímá, že má někdo na okně pověšenou špinavou záclonu, pod ní stolek a na zemi prošlapané tatami. Na děj to nemá vůbec žádný vliv a jen to zbytečně zdržuje. Co by se stalo, kdybychom se nedozvěděli, že má někdo v obýváku špinavou záclonu? Nic.
Kniha nejméně z jedné třetiny obsahuje to, čemu se vyhýbám. Fantasy, japonská historie, filosofie, poezie, rádoby detektivní příběh, ekoteroristy, no požehnaně je toho...
Přesto se mi zbývající část líbila a v podstatě vše dohromady vytvořilo kompaktní celek.
Jenže ten konec byl totálně mimo mé chápání, z mého pohledu fantasy chaos.
Asi bych upřednostnila poněkud reálnější linku.
Obdivuhodné, souhlasím s karol.cadex. Všednodenní, mytická i detektivní část ve vyváženém poměru, Sára, Juka a Miju uvěřitelné ve všech svých podobách, propojení světů (reálného, démonického, mezisvěta-vodoprostoru, osobního vnitřního atd.) velmi chytré, tempo od pomalého po strhující, finále dechberoucí. Probudím se na Šibuji překonáno a mnoho japonsko-českého plesání před námi, knižnímu bohu díky.