Zimní kniha o lásce přehled
Dora Kaprálová
Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo — rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Zimní kniha o lásce. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (9)
všechny komentářeSouvisející novinky (1)
36 nových eknih zdarma ke stažení
25.08.2021
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Zimní kniha o lásce v seznamech
v Právě čtených | 1x |
v Přečtených | 51x |
ve Čtenářské výzvě | 8x |
v Doporučených | 3x |
v Knihotéce | 28x |
v Chystám se číst | 22x |
v Chci si koupit | 2x |
v dalších seznamech | 1x |
Autorovy další knížky
2009 | Návraty do Želar |
2019 | Ostrovy |
2016 | Berlínský zápisník |
2014 | Zimní kniha o lásce |
2022 | Pan Nikdo a bílá tma |
Při čtení by se zprvu mohlo zdát, že láska je zde parodizovaná. Že se jí autorka vysmívá a nebere ji vážně. Muži (a další milované bytosti) jsou tu stereotypizováni a zároveň idealizováni (viz. např. kudrnatý andílek, knihomol, disident, plešatý úředník, …). „Zapisovatelka“ (takto vypravěčku poněkud trefně pojmenoval Jáchym Topol v Lidových novinách) se pozastavuje nad svým automatickým a možná neetickým hodnocením lidské vizuality, občas se od ní snaží distancovat, ale většinou se tomu nevyhne – tady bych navíc podotkla, že deskripce těla se soustředí na znaky, které jsou většinovou společností považovány za nelichotivé (chlupaté prsty u nohou, hrb na zádech, pleš, …) a které je zdánlivě nemožné milovat. Slovo „zdánlivě“ je zásadní, neboť pod těmi nevábnými drobnostmi se často skrývá třeba i nevědomá náklonnost.
Četné jsou pak výroky v cizích jazycích (maďarština, ruština, slovenština, …), což ve spojení s hlavním motivem svádí k myšlence na lásku existující v jakékoliv řeči a ve všech koutech světa, což zavání patosem. Jenže tato slova a věty jsou takřka všechny neromantické, odmítavé či rovnou parodické – dochází tu k určitému výsměchu omílaným a neupřímným milostným vyznáním. Často je tak čtenář v knize konfrontován „čistým“ vyznáním lásky, které však pravděpodobně pochopí jen ten, kdo ho vyřkl a kdo miluje.
Láska zapisovatelku táhne k různým osobám. Funguje jako zvláštní spojovací článek mezi bytostmi, který se na nic neptá a nehledí na okolnosti, přičemž pomyslní i skuteční milenci jsou si v nějakém malém detailu podobní, jako by byli korále a láska provázek, který je protíná a spojuje.
I přes to všechno se objevuje opačný pohled, kdy je velký důraz kladen na lhostejnost. Chvíle přerušení kontaktu, neuskutečněná konverzace, nenavázání známosti – to všechno v lásce hraje zásadní roli.
Je tak spousta mužů, které zapisovatelka miluje, ale jen jeden je ten její. A jeho miluje i nenávidí.
„Nahá shrbená záda, a já stále ještě lačná po životě ležím teď trochu zklamaně vedle něj, trochu našišato, záda mě dosud nebolí, a myslím proto na jeho bolavá záda, mateřsky, napadá mě, jak jinak bych na jeho záda mohla teď myslet, napadá mě, jeho záda mě dojímají, jeho záda mě berou, bedra se skoliózou, kolik toho musela jen v životě unést, znavená bedra zavedeného.“ – str. 43
„Buď cikán, chce se mi zvolat, ne, buď zženštile brutálním indiánem, plakej mi na ramenou, potetuj se, ožer se, vboř se do mě, nabourej, směj se a plakej současně.“ – str. 109