Zimní kniha o lásce
Dora Kaprálová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/542664/bmid_zimni-kniha-o-lasce.jpg
4
41
41
Texty Zimní knihy o lásce vznikaly původně jako odpověď Dory Kaprálové na prózu maďarského spisovatele Petera Esterházyho Jedna žena. Kaprálová každý den napsala jednu vinětu s vlídnou vidinou, že si jednoho dne P. E. texty přečte a bude potěšen. To se i stalo — rok po českém vydání vyšla novela v maďarštině. Je to kniha o mužích, ale možná současně jen o jednom jediném mnohotvárném a neuchopitelném muži, protože o lásce. Že jsou tam občas nehoráznosti, autorku pochopitelně mrzí. Netuší, kde se tam vzaly, ale ví, že bez nich by některé mikrosituace postrádaly vnitřní pravdivost, a tedy i nutnost texty psát. Životadárná energie nepramení přece jen z prachobyčejného sexu, ale i z nadpozemské touhy, což tuší i srny, když po lovecké sezóně olizují mlčky sůl.... celý text
Přidat komentář
Knížku jsem četl ve druhém vydání z roku 2024 a líbila se mi hravá lehkost autorčina psaní, nijak negativně nepoznamenaná tím, že šlo v podstatě o knihu konceptuální. Rozmach jaksi „ženské“, vynalézavé, odvážné a vtipné fantazie, ve spojení s citem pro slovo a pro míru činí z této knížky vskutku příjemnou četbu. Četbu sice neobtěžkanou hlubší reflexí, převratnou zápletkou či dlouhodechým břitem, ale zároveň dozajista nebanální.
Při čtení by se zprvu mohlo zdát, že láska je zde parodizovaná. Že se jí autorka vysmívá a nebere ji vážně. Muži (a další milované bytosti) jsou tu stereotypizováni a zároveň idealizováni (viz. např. kudrnatý andílek, knihomol, disident, plešatý úředník, …). „Zapisovatelka“ (takto vypravěčku poněkud trefně pojmenoval Jáchym Topol v Lidových novinách) se pozastavuje nad svým automatickým a možná neetickým hodnocením lidské vizuality, občas se od ní snaží distancovat, ale většinou se tomu nevyhne – tady bych navíc podotkla, že deskripce těla se soustředí na znaky, které jsou většinovou společností považovány za nelichotivé (chlupaté prsty u nohou, hrb na zádech, pleš, …) a které je zdánlivě nemožné milovat. Slovo „zdánlivě“ je zásadní, neboť pod těmi nevábnými drobnostmi se často skrývá třeba i nevědomá náklonnost.
Četné jsou pak výroky v cizích jazycích (maďarština, ruština, slovenština, …), což ve spojení s hlavním motivem svádí k myšlence na lásku existující v jakékoliv řeči a ve všech koutech světa, což zavání patosem. Jenže tato slova a věty jsou takřka všechny neromantické, odmítavé či rovnou parodické – dochází tu k určitému výsměchu omílaným a neupřímným milostným vyznáním. Často je tak čtenář v knize konfrontován „čistým“ vyznáním lásky, které však pravděpodobně pochopí jen ten, kdo ho vyřkl a kdo miluje.
Láska zapisovatelku táhne k různým osobám. Funguje jako zvláštní spojovací článek mezi bytostmi, který se na nic neptá a nehledí na okolnosti, přičemž pomyslní i skuteční milenci jsou si v nějakém malém detailu podobní, jako by byli korále a láska provázek, který je protíná a spojuje.
I přes to všechno se objevuje opačný pohled, kdy je velký důraz kladen na lhostejnost. Chvíle přerušení kontaktu, neuskutečněná konverzace, nenavázání známosti – to všechno v lásce hraje zásadní roli.
Je tak spousta mužů, které zapisovatelka miluje, ale jen jeden je ten její. A jeho miluje i nenávidí.
„Nahá shrbená záda, a já stále ještě lačná po životě ležím teď trochu zklamaně vedle něj, trochu našišato, záda mě dosud nebolí, a myslím proto na jeho bolavá záda, mateřsky, napadá mě, jak jinak bych na jeho záda mohla teď myslet, napadá mě, jeho záda mě dojímají, jeho záda mě berou, bedra se skoliózou, kolik toho musela jen v životě unést, znavená bedra zavedeného.“ – str. 43
„Buď cikán, chce se mi zvolat, ne, buď zženštile brutálním indiánem, plakej mi na ramenou, potetuj se, ožer se, vboř se do mě, nabourej, směj se a plakej současně.“ – str. 109
Knížku jsem poslouchala na Rozhlase a moc se mi líbila. Těšila jsem se pokaždé na dalšího muže, střípky o něm, o nich. Bylo to takové i poetické a ženské s dobrém slova smyslu.
Právě jsem tuto knihu doposlouchal na Vltavě. SKVĚLE to čte Andrea Mohylová! Nic jsem o autorce nevěděl, ani, že je to "odpověď" na Esterházyho. Když nad tím přemýšlím, tak ten fakt, že to je odpověď Esterházymu, to celé snižuje a ubral jsem hvězdičku - Esteházyho poznávám - pracuje takovým velkolepým kolážovým stylem, kdy pojímá všechny ženy a celá staletí a všechny rody (Harmonia caelestis - doporučuji) do jednoho konvolutu, takže Kaprálová bohužel nepřišla s ničím novým. Ta mozaikovitost všech mužů a jednoho zároveň se mi ale líbila. Člověk rezignuje na klasické vyprávění a dostává se spolu s vypravěčkou do různých poloh, poznává různé muže jejíma očima, je to pěkná sonda do ženské psychologie. Plné postřehů, nápadů, zkratek, trefných definic. Je to takový švédský stůl, ze kterého je možno vyzobávat. Je pravda, že větu "Je jeden muž" jsem na konci už nenáviděl a divil jsem se, proč se ta kniha tak nejmenuje - Zimní kniha o lásce je naprosto plytký. Ale budiž. Začínal jsem se trochu topit v tom formálním repetetivním přístupu, a čím dál sklíčeněji jsem čekal, jak tohle může autorka zakončit. Aby to nebyla banalita nad banalitu. Naštěstí to končí (teď tomu rozumím, ) (aspoň)tak esterházyovsky. No vlastně škoda, že ne po kaprálovsku.
"..protože milovat je snazší.."
ústřední věta z téměř poslední stránky..
a pocit, že jsem se po těžký kalbě přišla sama sobě k sobě na návštěvu vypovídat nad velkým hrncem čaje s deckou griotky a medu.. s podezřele nateklým nosem a pocitem, že to chce horkou vanu a na pár hodin chcípnout..
A přesto jsou ty karamelky z pytlíku téhle knížky jemné, něžné, ironické, mají nadhled, hned v další chvíli si sžíravě dělají legraci z vlastní hlavy vražené mezi půlky.. je to syrové a kyselé jako lák od okurek, trošku zaprášené a připomíná to oblíbenou kuchyňskou utěrku, která už by potřebovala vyprat..
Je to velký panák intenzivní atmosféry a určitě si zaslouží nějaký ten návrat za dlouhých podzimních a zimních večerů.
Je jeden muž ... a dál jsou to skoro snové výjevy, téměř básně, možná něco jako poetické záznamy všednodennosti.
Hodně osobité deníkové záznamy nebo spíš vzpomínky na různé muže a jejich vztah k nim. Čtení je to zábavné, úsměvné a někdy i lehce smyslné. Přesně takový druh četby mi velmi vyhovuje.
Neznámá současná autorka mne překvapila. Už jen to, jak pracuje s textem je neobvyklé, archaicky opakuje motivy, takže ve výsledku to působí, jako píseň nebo báseň ovšem se syrově současným obsahem. MIlé čtení.
Autorovy další knížky
| 2009 |  Návraty do Želar |
| 2019 |  Ostrovy |
| 2016 | Berlínský zápisník |
| 2014 | Zimní kniha o lásce |
| 2022 | Pan Nikdo a bílá tma |
Moc mě to neoslovilo. I když u poslední kapitoly jsem měla úsměv na tváři.