Za tichem: Novohradské hory
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/535301/bmid_za-tichem-novohradske-hory-6606c85ab57e0.jpg
4
44
44
Velmi osobní průvodce po místech, kde se duše může nadechnout. Chcete cestovat a zároveň hledáte klid? Pak nepotřebujete jen mapu, ale také navigaci pro svou duši. Nechte se zavést na zapadlé naučné stezky, opuštěné hřbitovy i ztichlé obce uprostřed lesů v oblasti Novohradských hor. Ticho tu číhá za každým rohem a za některým je toho mnohem víc – krajina jako dárek, pečlivě zabalená opuštěná krása. Začtěte se do zapomenutých místních příběhů a nechte se inspirovat k trase vlastního rozjímání. Průvodcem vám bude spisovatel a místní patriot Jan Štifter.... celý text
Přidat komentář
Obyčejná útlá knížečka, ale kolik toho v ní je - osudy kraje, který začal zanikat už se vznikem republiky. Ale tak, jako mu nedali zaniknout čeští Němci, nedali mu zaniknout ani rumunští Češi a všichni ti, co tu našli domov v 70., 80., 90. letech. Klid, příroda, odloučení, ale i nové zázemí a domovy. Stranou Šumavy, kousek od Budějovic, sem tam cyklisté, sem tam pěší. Turistický ne-ruch. Moc krásný kraj, dobře za každou zmínku, tu navíc pro mne Trhové Sviny, rodáci Hácha a Jaksch.
Mini průvodce Novohradských hor s téměř zapomenutými příběhy a místy. Až tam jednou pojedeme, určitě si tohoto průvodce vezmu s sebou. Kéž by každý kraj měl takového člověka a spisovatele, jako je Jan.
Autor jako průvodce k místům s jeho citovým vztahem, kde najdete klid. Místa, která tepala životem, lidé zde neměli lehký život, ale dnes zde najdeme jenom zarostlé hromádky kamení, které si vzala příroda nazpět. Zapomenuté části Novohradských hor, které jsou tichým svědkem ztracených časů, ale bohužel nebo bohudík, se opět probouzejí.
Koncept „osobních průvodců“, vydávaných v ediční řadě Za tichem, se mi jeví jako šťastný a v našem kontextu vcelku novátorský. Myslím však, že Štifterovo naplnění tohoto konceptu v podobě průvodce Novohradskými horami v mnohém kulhá. A je mi to líto, protože jinak si autorovy literární, publicistické, badatelské a organizační činnosti nesmírně vážím (zvlášť v souvislosti s Trhovými Sviny, které jsou městem mých předků). Mrzí mě to tím spíš, že jižní Čechy, Českobudějovicko, Trhosvinensko a Novohradské hory nejen z výše uvedených důvodů vnímám jako silnou součást své vlastní identity, mám je vcelku prochozené a patří k mým nejoblíbenějším regionům vůbec.
Potíž je především ta, že Štifter patrně není velký znalec dějin a místopisu celých Novohradských hor, nemá je důkladně a osobně probádané (rozuměj: v terénu) v plném rozsahu. Je mnohem spíš vypravěčem lidských příběhů než vlastivědným spisovatelem nebo mistrem vystižení krajiny. Nejsilnější a nejcennější částí knihy tak jsou různá svědectví pamětníků a texty o E. Háchovi, W. Jakschovi a H. Watzlikovi, ač i jim lze vyčíst pár drobností. Zbytek je pro čtenáře, který region aspoň trochu zná, bohužel jen málo objevný a povrchní (texty tohoto typu by se už nadobro měly vyvarovat plýtvání místa v podobě rad, kde zaparkovat nebo kudy kam projít: to vše si v dobách perfektních internetových map a navigací čtenář snadno najde jinde). Patrně to nemusí jít cele na vrub autora, ale i nakladatele, který vytyčil knize jen omezený rozsah. Přitom každá z kapitol by zasloužila pomalu samostatnou publikaci.
Smutné je i to, že mi kniha přijde trochu šitá horkou jehlou. Jisté je, že Štifter, přestože je autorem zdařilých a úspěšných próz, není mistrem jazyka a jeho vyjadřování má blíže ke slohu žurnalistickému či publicistickému. To je obrovská škoda, tím jinak hezky vypravenou knihu ochuzuje o rovinu snad poněkud ornamentální, ale čtenářsky důležitou (vezměte si jakéhokoli meziválečného průvodce a porovnejte si to jazykové bohatství). Zároveň nelze říci, že by takovéto stylisticky zploštělé vyjadřování přispělo k větší věcnosti či čtivosti textu, protože se tam řada informací opakuje krátce po sobě, charakter textu je nevyrovnaný (občas působí, jako by to slátal z již dříve pro různé účely napsaných textů: např. v dosti nešťastné kapitole o Trhových Svinech se mísí žánr textu na infotabuli s žánrem pitavalu a propagačního letáku infocentra), ale především jsou tam i zjevné, do očí bijící jazykové lapsy. Třeba na s. 107 píše nejprve o knize, kterou místní patriot Robert Blíženec toužil vydat „sám v jediném výtisku“ a o pár řádků níže ji charakterizuje slovy „knize o jednom svazku“, což – ač se tím otrocky – a typicky žurnalisticky – snažil vyhnout opakování téhož slova – pochopitelně není totéž. Na stejné straně píše, že onen člověk „nejen hospodaří, ale také praktikuje jistý způsob krajinomalby“, což je další bota, míněna je bezesporu krajinotvorba (utváření krajiny), zmíněný není žádný malíř, a pokud jde o metaforu, tak vysloveně matoucí a neobratnou. Ruku v ruce s tím jdou i věcné nepřesnosti, Benešov nad Černou je městskou památkovou zónou, nikoli rezervací (s. 60). Historicky i fakticky je městečkem (městysem), ač se k tomuto statusu zatím nevrátil a má dnes obecní úřad, je tedy matoucí o něm psát jednou jako o městečku, jindy jako o obci (autor by to měl buď vysvětlit, anebo si zvolit jedno z těch označení konsekventně). Kostel v Klení není „jeden z nejstarších v Čechách“ (s. 45), ba dokonce ani v regionu, byť to paní Marie Vašková ze sdružení, jež usiluje o jeho opravu (za to velký dík a všechna čest: je to úchvatné místo), může tvrdit. Autor měl toto její tvrzení korigovat nebo necitovat vůbec (či to uvést nějak obecněji, neutrálněji).
Shrnuto a podtrženo – knížka rozhodně není zcela bez hodnoty a své čtenáře si jistě najde, ale budou to asi spíš lidé, kteří region zatím moc neznají. A tvůrci a autoři ediční řady „osobních průvodců“ by se měli inspirovat stylisticky mistrnými, naprosto sugestivními texty Miloslava Nevrlého (Kniha o Jizerských horách) anebo vlastivědnými průvodci Marka Řeháčka, jež jsou psány s důkladnou erudicí, zevrubnou znalostí krajiny a obrovským osobním nasazením, ale zároveň nepostrádají jazykovou propracovanost, svěžest i znepokojivé otázky. Právě tak totiž mají vypadat „osobní průvodce“, a nikoli jako tento letmý a uspěchaný počin Štifterův.
Krásná, byť drobná, knížka, která přímo láká Novohradské hory navštívit. Obávám se, že se autor u domorodců nedočká pochvaly. Vždyť nám prozrazuje krásná zákoutí této dosud turismem nezdevastované části Šumavy :o). Snad taková zůstane do doby, než se i já v tyto končiny z Moravy vydám. Pak si rozhodně Štifterova "velmi osobního průvodce po místech, kde se duše může nadechnout" vezmu s sebou.
PS: Omlouvám se oběma autorům, ale chvílemi jsem nevěděla, zda čtu Štiftera nebo Javůrka. Oba, každý sic na svém území - Šumava / Krušné hory, píší vlastně o tomtéž - o historii, životě i jeho zániku v Chudých a Bohatých Sudetech a o kráse "svých" hor. Jsem ráda, že se tak mladí lidé věnují naší "nepopulární" historii a navíc ji dokáží předávat všem generacím velmi poutavou formou.
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Jakožto rodilý Jihočech, Budějčák, který to do Svinů, Novohradek a okolí má dvacet minut autem, jsem se na Štifterův osobní bedekr těšil. Nedostal jsem bedekr, ale několik desítek stránek skuhrání nad tím, jak jsme hrozivě Sudeťákům ukřivdili. Těm Sudeťákům, kteří podporovali Henleinovce, Hitlera a po anexi jásali... Štiftera si jako autora vážím, mám rád jeho styl psaní, ale tenhle nešvarný a v soudobé české literatuře snad předepsaný diskurz sypání si popela na hlavu mi smrdí postkoloniální doktrínou.
Bohužel mi kniha nepřinesla nic, co bych nevěděl, či při troše práce s webem nenašel i na mapy.cz. Několik málo drobtů se najde, ale má očekávání, plynoucí ze znechucení turismem kypící Šumavou a vlastně jakýmkoliv koutem naší vlasti, byla příliš vysoká. Tichých míst je poskrovnu, ale hledejte sami, zde je nenajdete.
Pro čtenáře zdaleka, kteří Novohradské hory neznají, může tahle knížka od známého autora zprostředkovat kouzlo česko-rakouského pomezí, ale i těm, kteří to tu trochu znají (jako jsem já), dá pár dalších tipů k objevování nebo porovnávání dojmů. Trošku paradoxní je lákat turisty na tichá místa bez turistů, protože jak víme, i jedna kniha může způsobit až nechtěný turistický boom (jak by mohli vypravovat např. obyvatelé Žítkové a moravských Kopanic). Ale Novohradsko není snad natolik dramatické, aby to hrozilo i tady. Po obsahové stránce jistě existují daleko důkladnější místopisy, tenhle je spíš subjektivní, osobní a tudíž velmi výběrový, ocenil bych ale krásnou grafickou úpravu včetně fotografií – jak historických, tak i současných náladovek. Celá ta kniha hezky vystihuje místního genia loci a je to sice jen letmý, ale půvabný polibek Novohradskými horami. Jinak se mi moc líbí, že kromě míst autor zařadil i vyprávění o třech zajímavých osobnostech tohoto kraje.
Jan Štifter dal této knize nádherný název: Za tichem. Průvodce po místech, kde se duše může nadechnout. I když je vyprávěno o Novohradských horách, kniha nese poselství, které může pasovat na každý kout naší krásné země. Stojí za to, objevovat skrytá místa, poslouchat přírodu, rozjímat nad životem třeba na hřbitovech a ve starých kostelech, kde najdeme ticho a klid. Skrze tyto místa, můžeme nahlédnout do minulosti.
Takový mini průvodce po Novohradských horách, který člověka navnadí k okamžité výpravě do těchto hor.
Knížečka je opět nejen úžasně napsaná a zpracovaná, ale i doplněna o půvabné fotografie přírody a zdejších rodáků.
Asi každý člověk miluje svůj rodný kraj, své hory či nížiny. Já miluji své Valašsko. Novohradské hory mají štěstí, že mají svého Jana.
Děkuji, bylo to opět krásné!
Tak já konečně vím, proč to tam tolik miluju a každý rok se sem s rodinou vracím. Vždycky jsem si myslela, že to je tím, že si tu perfektně odpočinku, že je to na samotě a ono to tak opravdu je. Novohradské hory je prostě moje láska. Také intuitivně hledám místa, kde nikoho nepotkáme a to je nám pak jen odměnou prostá příroda, provoněná sluncem a jako by úplně zpomalená. Krásná slova jsou v tak úžasné, útlé knížce. Děkuji za otevření očí, proč já to tu vlastně tak miluju. Jak jednoduché...
Zajímavé povídání o tichých místech Novohradských hor. Pro mě trochu krátké, rychlé, jako ukázka plánované knihy... věřím, že se o těchto končinách dá povídat mnohem více a čtenář se nudit nebude. Na druhou stranu, vše potřebné ve svých knihách Lesní eseje a Lesní glosy poeticky zachytil Josef Kroutvor, kterého autor vícekrát vzpomíná (a které opravdu doporučuji).
Takže tuto knihu vnímám spíše jako osobní poctu několika oblíbeným místům Jana Štiftera než ucelené povídání. Pěkně psanou a fotograficky zachycenou poctu.
Zapadlé naučné stezky, opuštěné hřbitovy, kostely, obce, které již nejsou. Místa v oblasti Novohradských hor, která jsou autorovi důvěrně známá.
Miluji knihy Jana Štiftera, obvykle však od něj čtu jiný žánr než cestopis. Bylo mi však jasné, že jeho poetický styl bude znát i v tomto případě a nespletla jsem se. Kniha tak byla rozhodně více než „jen“ cestopisem.
Při čtení jsem měla potřebu hned vyrazit do Novohradských hor, na místa, která autor popisuje. Již nějaký čas plánuji výlet do na jih naší země, zřejmě se budu v knize inspirovat. Kdyby takovéto knihy existovaly i o místech, která mi jsou bližší, byla bych nadšená.
Nejsou tu popsány jen trasy odkud kam se vydat, najdete tu i spoustu zajímavostí a nechybí ani lidské osudy. Celý průvodce je doplněn krásnými fotografiemi.
Knížku si určitě užijí více ti, kteří místa znají nebo je navštívili, ale bude se líbit i těm ostatním (já jsem toho důkazem )
Z textu jen ticho a klid úplně sálá. Vypněte chvilku hektický svět a ponořte se do ticha.
Štítky knihy
Novohradské horyAutorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Pokud chtěl autor touhle knížečkou chytit za srdce, tak u mě se mu to povedlo. Přiznávám, je to dáno také tím, že do Novohradek poslední roky jezdím dosti pravidelně a ona popisovaná místa často důvěrně znám i s historickým pozadím a tehdejšími příběhy. Místy mi to stylistikou připomínalo i Nevrlého legendární Karpatské hry. Snad jen, kdyby tyto knihy nekončily tak brzy ... a nebo možná i právě díky této dokonalé míře jsou tak krásné.