Ekstase
Jakub Šponer
Jediná jistota je Ona. Ta, se kterou vede neustálý dialog. Ta, k níž se sbíhají všechny jeho myšlenky. Ta, kterou miluje. Co se s ní stalo? A jaký je jejich společný příběh? Hrdina Ekstase jako by žil v jemném přechodu mezi spánkem a bděním. Jeho vzpomínky malátně prosakují do snů, ztěžka odkapávají časem a prolínají se se zvuky a krajinami, které se zdají přízračné. Jako by svět s pevnými obrysy a hranami přestal existovat a zůstaly jen vjemy. Tekuté a proměnlivé, které uhýbají, když se jich chceme dotknout. Jakub Šponer se představuje novelou, která upomene na filmová díla jako Věčný svit neposkvrněné mysli či Mé soukromé Idaho nebo Vianův román Pěna dní. Autor svůj text stříhá jako filmový pásek a originálně tak vypráví milostný příběh jedné dvojice.... celý text
Přidat komentář
Knihu jsem přečetl během 4 hodinové cesty vlakem, která díky elegantní a ojedinělé hře se slovy Šponera působila jako půlroční trip, který se mi možná jenom zdál. Jakubův styl psaní občas vyžaduje trochu víc soustředění jelikož prosté pravdy vykresluje velmi poetickým a malebným způsobem, který mě přinutil se čas od času pousmát nebo obdivně pokývat hlavou, protože popisuje pocity a velmi specifické situace, které znám, ale nenapadlo by mě je zformulovat, neb dokonce o nich v první řadě přemýšlet! Dost mi to otevřelo oči, co se týče českého rybníčku mladých postmoderních prozaiků. Díky Jakube
Ojedinělé dílo. Napsáno hezky lyrickým jazykem, které je stejně jako devízou, tak i slabým článkem. Stejně jako někdy jsi si text užíval, nastejno jsem v tom plul a byl ztracen.
Ach! Ten proud vědomí a jazyk, Šponer má obří talent a cit a já se těším, s čím přijde dál. Obálka po přečtení dává smysl. Nenápadná kniha, která s vámi zůstane už napořád.
Hlavní postavou je mladý muž a Ona, se kterou vede neustálý rozhovor. Je pro něj všechno, miluje ji a přesto ji nemůže mít navždy. A to ho dost trápí. Je na ní závislý udělal by pro ní všechno. Má spoustu myšlenek, které ho tíží, propadá se do depresí. Sám se pohybuje mezi spánkem a bděním a těžko rozeznává, co je sen a co je realita. Každý den je pro něj těžký.
Ve vyprávění je zmínka o rodičích, evidentně vztah s nimi nefunguje. Moc se toho o nich ale nedozvíme.
Je to ponuré a těžké čtení hned od začátku a rozhodně to není čtení pro každého. Určitě to chce po přečtení nějaký čas na vstřebání. A myslím, že při dalším čtení pochopím další souvislosti.
Celkově je to ale svým způsobem zajímavá novela, pro mě něco neobvyklého. Autor detailně popisuje pocity a stavy hlavní postavy.Pokud chcete něco netradičního a neokoukaného, zkuste tuto knihu.
Musím ocenit obálku - ta se mi moc líbí.
Zručně napsáno. Člověk, který zažívá hlubokou depresi a kterému chybí jakýkoliv smysl života, hledá smysl života v tom posledním, co zbývá - ve vztazích. Jenže čím dále se člověk v knize dostává, tím více si uvědomuje, jak velkým zajatcem vlastního ega se člověk stává. Vztahy chápe jako útěk před realitou, anebo jako pouhý konzum, kterým se onu prázdnotu snaží zaplnit: "Připadám si odpojená od celého světa, a když už k sobě někoho pustím, nedokážu mu věnovat tolik pozornosti, kolik bych chtěla. A pak se snažím hledat neustále nové a nové příležitosti a okamžiky k tomu, abych svou samotu zaplnila, a nedokážu se už soustředit." Téma samoty a osamění se prolíná celým textem.
Sen a realita stojí na identické rovině fikční skutečnosti, sen a realita tedy splývají, sen je realitou a realita je snem. Obě pozice jsou stejně zbytečné a absurdní. Protagonista a zároveň vypravěč - Genettovsky řečeno homodiegetický vypravěč - trpí pocity méněcennosti, zbytečnosti aj., které ještě více podtrhují příznačné motivy a próza tak vykazuje až lyrický ráz. Jediný smysl života protagonista spatřuje ve vztahu, v lásce k ideální, vykonstruované ženě. Jeho vztah k ní ho definuje, zároveň tak utíká i před realitou, před hlavním městem, do něhož se stejně na závěr vrací.
Za pozornost taktéž stojí přeměněné genderové role, kdy vypravěč je často pouhým spolujezdcem, který nemá na svůj vlastní osud žádný vliv, dokonce i jeho myšlenky se v jeho hlavě objevují samovolně a jak rychle se objevují, tak rychle i mizí, podobně jako auta na dálnici. Je spíše pasivní, nechává se vodit jako psa. Ostatně vypravěč všemi vlastnostmi psa disponuje. Nejvíc mě pobavila pasáž v závěru knihy: "Dotýkají se mě něžně, stejně jako celé město. Větřím v nich tvou stopu, některé stonky jsou polámané a někde asfalt pyšně vystavuje podrážky tvých tenisek." Dívka od něj neustále utíká a on ji neustále hledá. Tento motiv se objevuje v průběhu celé knihy.
Jako velmi nefunkční ovšem shledávám epizodu s rodičema. Jako by zde Šponer jen létal po povrchu, motiv nijak hlouběji nerozebíral ani neanalyzoval, prostě tu je jakési trauma, o kterém více nevíme. Víme jen, že jeho rodina byla zřejmě dysfunkční, dysharmonická a naposledy se cítil dobře na pláži s rodičema, ale že domů dorazili jakoby bez něj, a tak od té doby bloudí životem. Jeho rodina je tak zřejmě kořenem jeho života. Nedokážu posoudit, zda nedořečenost rodinné minulosti byla záměrem, shledávám ovšem celou tuto pasáž jako nefunkční.
Každou molekulu Ekstase jsem hltala jako horký vývar po promrzlém dni stráveném venku. K jejímu přečtení mě přivedlo jediné dobré rozhodnutí, jež jsem učinila přibližně půl roku před vydáním knihy.
Jakub Šponer v textu četně využívá popisná přirovnání, která dodávají příběhu multidimenzionální rozměr. Ekstase ve svém jádru reflektuje citlivost, jež je mi více než vlastní.
Tuším, že jsem na první přečtení neměla šanci ochutnat každou z nejdrobnějších částeček celku, s jistotou jsem si ji tedy nedala poprvé a naposledy. Díky za to!
Přiznám se, že jsem z četby Šponerovy prózy zklamán a na rozpacích. Bezesporu na tom má podíl určité vyšší očekávání – před časem jsem totiž zaregistroval z různých stran hlasy, že jde o knihu pozoruhodnou, nedoceněnou, neprávem opomíjenou atp. A koneckonců i tady na Databázi knih jsou odezvy vesměs kladné.
Po přečtení – a myslím, že bylo nepředpojaté a vcelku pečlivé, k řadě pasáží a formulací jsem se vracel a před závěrem se ještě jednou vrátil k první půlce – však bohužel musím konstatovat, že těmto ohlasům a nadšení z knihy příliš nerozumím. Potenciál bezesporu má (i proto nakonec dávám tři namísto původně plánovaných dvou hvězdiček), avšak hned na několika rovinách selhává či je zkrátka nedotažená.
Předně je to celková koncepce: Připouštím sice, že mi něco mohlo uniknout a jistě i uniklo, ale pokud by vyšla jen v podobě novelky či delší povídky, řekněme od části nazvané Hroucení II až do konce (tj. od s. 63 do s. 122), bylo by to mnohem silnější, uhrančivější, slovem – zdařilejší literární dílo. První půlka je mlhavá, nejasná, chaotická až asociativně nahodilá, což by principielně vadit nemuselo, kdyby zároveň nebyla nestravitelná, nudná a banální (či chcete-li: myšlenkově, emočně a umělecky povrchní).
Zadruhé mám potíž s jazykem. Je mnohdy toporný a neobratný, nešikovná volba slov, morfologie, nepřirozený slovosled, šroubované větné celky, prostě škoda, že redakce nezasahovala (resp. nezasahovala hojněji). Skoro si až říkám, jestli to neměl být nějaký autorský záměr, ale nenapadá mě k tomu jakékoli možné opodstatnění (a i kdyby, tak to zkrátka není patřičně funkční).
A konečně se v textu místy – naštěstí ne tak často a je to vada, kterou lze z mého pohledu přejít nejsnáze – objevovaly rozličné konvence, vyčpělosti a lacinosti: od toposů přes všemožné motivické jednotliviny až po dějové prvky rodem z nějakého neambiciózního seriálu či barvotiskové literatury, tj. málo věrohodné, a přesto jaksi schematické.
Nic z toho bych autorovi asi nevyčítal (ač myslím, že to nečiním nijak zvlášť příkře), kdyby to kompenzoval hloubkou reflexe, prožitku, citu či myšlenky. Náběhy k tomu tam jsou a takovou linku měl dle mého názoru prohloubit a koncepčněji rozvinout. Se vzpomínkami se to jistě snese, ale říznout to každou chvilku sny/polosny/pseudosny (či co to bylo), které vlastně ani nejsou moc zajímavé (kdejaký snář či zápisník snů je poutavější), bylo nešťastné a kontraproduktivní. Nicméně právě pro tyto vzácné náběhy nakonec tolik nelituju, že jsem si knihu koupil a prokousal se jí.