V_M komentáře u knih

Vynikající knížka drobných textů o rozličných otázkách spjatých s přírodními vědami. Částečně jde skutečně o eseje o vědě, jak praví podtitul, částečně jsou to spíše takové zajímavosti, postřehy a nápady, ale tím rozhodně nechci říct, že by jejich přečtení nestálo za to.

Radka Mikuláše si vysoko cením už od dob vydání Ledových Čech a Divoké přírody Prahy jako člověka, který dovede objevně uvažovat, psát a primárně především konat. A potvrdilo se to v knížce přítomné, jíž bych snad jedině drobně vytknul, že lehce klame svým titulem a obálkou. Myslím, že trochu ke své škodě. Krajiny typu dandžia (jakýsi čínský poněkud záhadný geologický koncept) je totiž název prvního textu s knihy, ve spojení s obálkou to ovšem při letmém seznámení působí, jako by celá kniha byla věnována právě tomuto jinak neznámému fenoménu. Jistě, ta exotičnost může působit lákavě, ale také příliš odbornicky, takže čtenáře, kteří dosud dílo Radka Mikuláše neznají (a upřímně nevím, kolik čtenářů si jeho texty našly v sobotní příloze donedávna babišovských Lidových novin, pro něž byly původně psány), může spíše odradit. A to je škoda. Radek Mikuláš totiž zpravidla dovede vytvořit skvělý mix odborné erudice, slohové poutavosti, svěžesti nápadu, překvapivosti úhlu pohledu, špetky humoru a osobní vzpomínky či zkušenosti.

2 25.03.2024

Jde bezpochyby o cenný počin, jakkoli hodnota básní je spíše dokumentární. Jaroslav Havlíček byl dlouho mým nejoblíbenějším českým prozaikem (vlastně je tomu tak v jistém smyslu dodnes, byť už ho čtu pohříchu málo). Společně se synem Zbyňkem a synovcem Karlem Šebkem tvořil uhrančivý literární trojúhelník spjatý s Jilemnicí (mimo příbuzenstvo bych jej obohatil i o Jana Weisse). Téměř před dvaceti lety jsem k těmto autorům sepsal drobný příspěvek-referát a byla to fascinující četba. Básně Jaroslava Havlíčka v sobě mají především hodně opožděnou dekadenci, temný podkrkonošský symbolismus, trochu upomínající na Opolského, Kavána, ale i Šlejhara (byť ten básně pokud vím nepsal). V rámci tohoto žánru je to vlastně místy i dobré, třebaže výrazově těžkopádné, hřmotné, ba neumělé. Jak říkám: je to hlavně svědectví a dokument, čím se tento velký český prozaik literárně zabýval jaksi bokem.

O to víc zamrzí, že ediční zpracování opět na řadě míst budí pochybnosti. Je to veliká škoda a nakladatelství Dybbuk výběrem nepečlivých editorů a redaktorů (jsou-li tam vůbec) zbytečně kazí a snižuje úroveň jinak záslužné a krásné edice Opium poezie. Navíc si říkám, že rovnou mohli vydat všechny Havlíčkovy dochované básně. Z doslovu jsem pochopil, že jich nějak závratně mnoho není, takže by svazek jistě nenabobtnal nad míru neúnosnou a ani beztak kolísavé básnické úrovni by to v ničem neuškodilo. Tím, že je to jen výbor, navíc textologicky problematický, je to bohužel tak trochu promarněná příležitost.

3 23.02.2024

Píšu to už s jistým odstupem po přečtení sbírky, takže to bude stručnější a obecnější: Oslovila mě víc než Světelné básně, protože ač nechyběl jistý koncept a usebranost, je pestřejší a propracovanější, čtenář tedy nezůstává na pochybách, zda daný koncept nemá skrýt nedostatek nápadu a umu. Atmosférou, tempem a tónem některých textů z prvního oddílu mi připomněla A. S. Robaynu, jehož jsem četl nedávno. Je tam vítr, slunce, světlo – a hluboce reflexivní vjemovost. Zdálo se, že druhý oddíl sbírky (Dvůr, střed srdce) bude sevřenější, intimnější, kompaktnější prostorově a v konkrétnosti (vzpomínky, prožitku), ale nakonec se od toho prvního vlastně až tak moc neliší. Výtky mám spíše formálního charakteru: 1) místy bych jinak řešil interpunkci (čárek je tam moc – předěl veršů jejich funkci mnohdy dostatečně zastoupí); 2) občas jsem si nebyl jist, zda autor použil určité slovo šťastně a trefně (opravdu mělo být „nesouměrnost světla / obepíná vše viditelné“, a ne např. „nesouměřitelnost“?); 3) proč tam proboha nejsou číslovány stránky a chybí i obsah? (zjevně záměr – ale na můj vkus málo nosný a zbytečný).

Shrnuto: Je to velice dobrá sbírka, která si zaslouží poctivější reflexi. Ještě tři ukázky (tematicky navzájem spjaté, ale jinak spíš vymykající se z celosbírkového kontextu):

Dva chlapci
na horkém chodníku:
ruce opřené o bílý kámen.

---

V jemném dešti loupeš mandarinku
a je to překrásné
jako smích mladých chlapců pod žhnoucími hvězdami,
které brzy snesou do jejich srdcí lítost.

---

Vstoupím do té vody
a budu stejně čistý,
jako děti pod sluncem,
hrající si s barevným míčem,
který létá vzduchem.

1 17.02.2024

Knížka pověstí a pohádek od Josefa Strnadla sepsaná na základě vyprávění jeho dědečka, babičky a pěti dalších lidových vypravěčů z Trojanovic a Rožnovska, za nimiž autor chodil v meziválečném období jako student při sběru materiálu pro Národopisné oddělení NM, jak se píše z autorské ediční poznámce z roku 1958 (Pozoruhodné je, že první vydání Zamrzlé studánky pak vyšlo až roku 1969 – a takovéto poznámky se zpravidla píšou až jako poslední: To následně rukopis ležel v Albatrosu 11 let?!!)

Pro účely knížky látky a znění textů autor zpracoval po svém, což je z mého pohledu škoda. Jednak totiž zmizel dialekt, v němž příběhy od lidových vypravěčů zaznamenával. Respektive nezmizel zcela, ale dochoval se tu a tam v podobě ojedinělých výrazů, jejichž vysvětlení de facto kompletně ošetřuje slovníček v závěru. Přitom právě nářeční podoba mohla být na řadě textů tím nejzajímavějším. Rozumím samozřejmě motivaci dosáhnout co nejobecnější srozumitelnosti, zvláště když první vydání vycházelo u celostátního nakladatelství, nicméně je škoda, že pro druhé vydání v ostravském Profilu autor neměl příležitost nebo sílu upravit to více v krajovém duchu.

Totéž platí i pro výběr látek: Určitě mohly být konkrétněji umístěné (jako je to třeba ve svazku O Stodolovém mistru). Snad šlo opět o nějaký zásah související s Albatrosem a snahou o jejich větší univerzalitu. Kupříkladu poslední dvě pohádky (Jak Janek uhlídal královnu a O dvou bratřích) jsou sice bezesporu zajímavé a půvabné, ale do knížky bych je vůbec nezařazoval – s krajinou kolem Radhoště totiž nemají společného vůbec nic. Dovedu si představit, že zrovna to mohou být ty, jež Strnadel slýchal od prarodičů (k procesu poslouchání pohádek se vztahuje krásný lyrický úvod: škoda, že takový nemá více pohádkových knížek), ale v takovém případě by jim velmi prospělo aspoň to zachování nářečí. Takhle ze zbylého celku tematicky, motivicky a svým ukotvením nepatřičně vyčnívají.

Jinak ovšem bez výhrad krásné, duši i ucho lahodící čtení!

1 17.02.2024

Není to špatná sbírka, coby celistvé autorské gesto je mi určitým způsobem blízká, ale má bohužel několik slabin:

1) Myslím, že autorka mohla s jejím vydáním klidně ještě pár let počkat, respektive nemusela do ní začleňovat básně z doby, kdy jí bylo sedmnáct osmnáct roků. Je to na nich znát, a jelikož Gažiová není zrovna Rimbaud, je to tvorba juvenilní. Ta má jistě smysl pro básnířku samotnou, pro její blízké, možná pro internauty sledující on-line básnění nebo důkladné čtenáře literárních periodik, ale pro „svět“ leda někdy v budoucnu jakožto dokument životní fáze a doby v rámci sebraných spisů. Týká se to značné části sbírky, nejen nejranějšího oddílu Jih (tam je toho asi o fous víc, ale zároveň obsahuje i texty z mého pohledu nejzajímavější). A nejde zpravidla o celé básně, ale třebas jen o dva tři verše či obrazy, které to svou „trapností“ pokazí. Těžko říct, co ji motivovalo k jejich knižnímu zveřejnění – snad ocenění v různých soutěžích, která posbírala během gymnaziálních let, snad jakési vnitřní puzení pojmout sbírku i tak trochu jako osobní kroniku, nevím... Každopádně by mi tam řada básní ani tak nechyběla.

2) Autorčino okouzlené vidění, libování si v motivech, detailech a dojmech téměř až stereotypně poetických, se podle mě často dostává na hranici kýče. To, co bylo dobré a krásné řekněme u Tomana, Hrubína či Skácela, prostě neobstojí roku 2023, po celé té zkušenosti, která je mezitím. A tím nechci tvrdit, že by se nemohl zrodit dobrý básník mimo tradici, neznalý a nesečtělý, ale jestliže se do té tradice nějak vřazujeme (a opět: nechci tvrdit, že reálným základním východiskem Gažiové poetiky je zrovna linie reprezentovaná výše jmenovanými, jakkoli k Hrubínovi se v medailonku výslovně hlásí), musíme s ní pracovat nějak tvořivě. A do třetice: nechci tvrdit, že Gažiová je v tomto ohledu epigonkou, jen už jsou ty všecky lyrické obrazy – obávám se – poněkud vyčpělé a bezobsažné. Zároveň až na výjimky postrádají méličnost a bravuru, kterou v ně třeba takový Hrubín dokázal vtělit. Bezpochyby to souvisí s tím, co jsem psal v bodě 1 – tj. s určitou nezralostí té tvorby.

3) I z hlediska emotivity (a nehovořím teď o reálných autorčiných emocích, jež mohly být pohnutkami ke vzniku té či oné básně) a reflexivity je to podobné: nic převratného ani hlubokého. Opět povětšinou jen poetické náznaky, tak nějak, jak si to běžný, literaturou příliš nepolíbený člověk představuje, že by to asi v poezii mělo být. Není tam ani drásavost a šok, ani zpytavá analytičnost, ani rafinovanost výrazu (těch pár novotvarů neurazí, ale občas budí spíše rozpaky), ani strhující zpěvnost.

Je to zkrátka celé v podstatě konzervativní a konvenční. Vysloveně špatné to není, o tom žádná, své čtenáře, které toto pojetí poezie v zásadě uspokojí, si to najde, koneckonců určitý ohlas to už vyvolalo (jinak bych si této téměř nesehnatelné knížečky neměl jak všimnout) – a to je dobře. O autorčině nadání nepochybuji, když si k tomu dopočítám i její osobnost (z toho, co ze sbírky a medailonku prosakuje mimoliterárního), je to jako celek počin vlastně dost sympatický, nicméně jak jsem psal – klidně bych na jejím místě s vydáním knížky ještě pár let posečkal. A na závěr ukázka:

Mařský vrch

prošli jsme vrátky z jívových větví
na rozhled pole pořád ležel sníh
na dohled cesty třísky bříz

třináctero křížů bez ramen
všechny barvy moře balvanů
(krajina se o křik lámala)

když jsme potom vyšli ze hřbitova
kolem prosmýkala se svatá Máří
nesla narcisky a osení

3 09.02.2024

Útlá sbírka, jejíž nedílnou (byť – jak jsem zklamaně seznal – fyzicky nepřítomnou) součástí jsou i dvě hudební, přesněji řečeno zvuková alba s písněmi nahraná s příležitostným a člensky nestálým tělesem Voni: Svět očima Monkikiho, které autor natočil profesionálněji, ve studiu Ivana Achera v Hrádku nad Nisou, a Dvanáctky na šestnáctce, nahrané u něj doma v bytě. Je škoda, že nejsou jako CD přiloženy ke sbírce standardně, což jsem si původně myslel, ale pouze v jakési limitované edici (tu ovšem těžko říct, kde koupit). Na stránkách nakladatele sice je odkaz na autorovy stránky, kde měly být obě desky ke stažení, ale ten zájemce přesměruje na server Ulož.to, který už nějakou dobu není funkční. Zbývá tedy Youtube, kde sice obě alba kompletně najdete, avšak jaksi není to ono Pokud jde o jejich poslech, doporučil bych jej spíše až po četbě (tak jsem to z větší části udělal já a osvědčilo se mi to víc, než si nejprve pustit skladbu a pak až číst text v knížce: vytváří se tím totiž poněkud nežádoucí zúžené vnímání a předporozumění). Jsou to výtvory dozajista zajímavé, ale texty naštěstí plně obstojí i bez nich.

Lze říci, že Pavel Novotný opět nezklamal, a byť jde o záležitosti mnohdy více než dvacet let staré (první pocházejí z roku 2002), obsahují většinu toho, co pro tohoto libereckého básníka vnímám jako typické: textové experimentování, výborný sluch, co se běžně mluveného jazyka, frází a hovorů týče, silné sepětí s „obyčejným životem“, povědomí o něm a jeho kódech a formách (nejen jazykových), ale také návaznost na ty nejlepší tradice německy i česky psané konkrétní, kombinatorické, vizuální, nonsensové či jinak experimentální poezie s asi největším důrazem na manipulaci s jazykovými fragmenty a útržky textu, jejich přeskupování, rozrušování atp. A současně občas bravurní práce s nimi: Novotný dovede napsat rytmizovaný a rýmovaný text ze zcela přirozených, všedních až banálních výpovědí, slovosledně nijak nedeformovaných. To každý básník nedovede.

Jen škoda, že je to sbírka tak útlá. V autorské poznámce Novotný píše, že vybíral z „nepřeberného množství“, podle mě jich mohl zařadit klidně o dvacet třicet víc a zároveň nemusely být všechny vázány pouze na zvukové nahrávky (tj. klidně tam mohl dát i písňové texty, k nimž by nahrávky na žádném z dvou alb nebyly). Předností je i to, že jsou v knížce řazeny jinak než na albech – podle mě šťastněji. Jako ukázku uvádím jednu z těch, co mi připomněly tvorbu Milana Nápravníka (ač bych se k němu po letech musel vrátit, abych mohl s určitostí říct, že tu teď nešířím pouhopouhý bludný dojem), jakkoli v ní samozřejmě nechybí Novotného „odposlechovost“ a svébytné tiché účastenství na marginalizovaném životě.

Zase sem to rozkoukala

a zase sem to rozkoukala
kus sem toho viděla
a měla sem to rozkoukaný
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a potom sem se probudila
a chvilku zase koukala
a skoro sem to dokoukala
ale pak sem usnula
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou
furt furt
stejně to furt vopakujou
furt furt
všecko to furt vopakujou
furt furt

a já bych a já bych spala
a spala a spala...

a stejně to furt vopakujou...

1 08.02.2024

Výborná knížečka rozhovorů vedených známým básníkem, prozaikem, publicistou a vysočinským patriotem Milošem Doležalem s osobnostmi, které musely vzdorovat nacistické a komunistické totalitě. Důležitou úlohu v jejich životě sehrály dva aspekty: náboženská víra (ať už v podobě hluboce vštípené rodinou, tradicí a komunitou, anebo nalézanou a nalezenou v těžkým životních okamžicích) a ve většině případů i silné, ryzí vlastenectví, vnímané nikoli jako nenávist k jiným (je vůbec zajímavé, jak smířlivě, bez hněvu a s nadhledem zpovídaní reflektují často drsná příkoří z minulosti), ale jako zodpovědnost za zemi a společenství, do něhož jsme se narodili a/nebo vrostli. V dnešní situaci, kdy půlka našich občanů skáče na špek populistům a fašistům, kteří se ohánějí „vlasteneckými“ žvásty a fanglemi, ale reálně kopou za v lepším případě materialistickou, v horším nepokrytě totalitní „reálpolitiku“, je to vlastně čtení dosti smutné. Velká část z nás zjevně trpí ztrátou paměti (a tuto ztrátu si sama a dobrovolně přivodila).

Jedinou výhradou k této knížce je tudíž to, že je příliš krátká: každý ze zpovídaných by si byl zasloužil samostatný knižní rozhovor. V rámci formátu a příslušného rozsahu si s tím ovšem Doležal poradil velmi dobře. I redakce byla vcelku pečlivá (našel jsem pouze jediný překlep a na straně 82 je namísto Jiříkovic chybně uveden Jiříkov). Knihu tedy můžu každému vřele doporučit.

2 07.02.2024

Verše Gábora Gyukicse v přebásnění vynikajícího Roberta Svobody jsou kvalitní poezií, kterou bych zařadil k typu básnivého zachycení okamžiku, vidění věcí, uchopení chvíle. Není to tedy ani lyrika angažovaná, ani reflexivní, citová či přírodní, ač podobné momenty tu pochopitelně najdeme. Pro mě je to takový nový, specifický impresionismus, chápaný ovšem nikoli malířsky a ornamentálně, ale spíše jako spatřovaní a pronikání světa skrze dojmy. V rozporu s textem na záložce a krátkým doslovem z pera nedávno zesnulého hungaristy Evžena Gála nevnímám Gyukicsovu tvorbu prizmatem jazzu, improvizace, performativnosti, ba jakéhosi průkopnictví „slam poetry“. Možná kdybych to měl možnost číst či slyšet v maďarštině, změnil bych názor, ale v přítomném českém vydání je to těmto polohám vzdáleno (tedy ani Škvorecký, ani Hrabě, ani Jirous, ale ani indiáni či beatnici, jak se uvádí v doslovu). Těžko říct, proč Gál a vydavatelé tyto aspekty zdůrazňují, ale mám pocit, že to vychází z mimoliterárních aktivit autora a jeho životních osudů (strávil řadu let v USA, píše i anglicky a překládá do obou jazyků, v Maďarsku pořádá „open readings“ a večery jazzové poezie).

Jako celek je to sbírka kvalitní, nižší hodnocení dávám proto, že to poeticky není můj šálek kávy. Leč několik básní jsem si přesto oblíbil, řadu z nich četl opakovaně a myslím, že se ke knížce v budoucnu ještě vrátím. Navíc je překrásně vydána (využít obrazu Daniela Bednáře na přebal i předělové stránky uvnitř sbírky byl skvělý nápad!) a precizně zredigována. Dvě ukázky zde:

Kolotoč

kde je konec
tam časem dorazí i začátek
mezitím toho mnoho ubude
ani si nevšimneš a zmizí
majitel střelnice
prodavač tureckého medu dříví na otop
a melounů se žlutým vnitřkem
a ten
kohos nechtěl
ztratit

---

Houbovitá

oblak se valí
nebe beze světla zahřmí
horko se rozštěpí
dnes prší jinak
promokneš na straně srdce
je hezké nebe bez slunce

1 07.02.2024

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

5 05.02.2024

Za nejlepší báseň pokládám Zdůvodnění slova (s. 60–62), obsahující mj. proslulé a skvostné dvojverší „už na to seru / protože to mám za pár“, ale ta je příliš dlouhá, a tak zde jako ukázky opíšu dvě kratší, pěkně pracující s jakousi absurdní a absolutní negací, respektive neurčitostí:

Holka jsi žádná,
ale jsi moje.
Nikdo tě nechce,
protože nejsi.
Ach to mám štěstí.
Kdo by to byl řek?



---

Všechno

Chtěl bych odjet něčím někam,
jet s někým, udělat tam něco,
a nějakým způsobem se někdy vrátit.
V případě němoty tam někomu říct,
aby nás do něčeho zapojil.

1 04.02.2024

Přínosný a cenný vydavatelský počin, ovšem z mého pohledu především literárně- a kulturněhistoricky, méně už, co se ryze básnické – a bohužel i ediční – kvality týče. Asi nejzajímavější na celé knížce je záhadami opředená postava samotného autora a spletité osudy vydání jeho tvorby. Miroslav Ptáček pocházel z Broumovska, celý svůj krátký život, až do své předčasné smrti v nedožitých 31 letech, strávil v Polici nad Metují a posléze v chalupě po babičce ve vsi Bukovice. Absolvoval textilní průmyslovku a živil se jako dělník v továrně Veba, později u něj propuklo duševní onemocnění a pobíral invalidní důchod. Donedávna se o něm nevědělo nic bližšího, v hudebních a knižních edicích písně Sbohem a řetěz, jejíž text pro Psí vojáky na základě autorových básní zkomponoval Jáchym Topol, je setrvale uváděn mylně jako Jan Ptáček. Chybné byly též informace ve dvou neoficiálních antologiích z osmdesátých let, v níž byl zastoupen. Strojopis sbírky V říši snů od něj nějak získal Václav Havel a zaslal jej Janu Lopatkovi, který jej vydal v samizdatové edici. Podle jedné z verzí vzal Ptáčka do auta jako stopaře cestou z Prahy na Hrádeček. Poté se s ním měl ještě dvakrát kdesi sejít Petr Placák. Příznačné je, že když na to byli Havel ani Placák dotázáni, tak si Ptáčka nevybavovali. V pozůstalosti Jana Lopatky se nedochoval ani Havlův průvodní a doporučující list přiložený k rukopisu, ani odpověď Lopatkova, které tudíž známe jen z jejich úryvků zařazených k samizdatové edici místo doslovu. Andrej Stankovič, který se vydávání Ptáčkova díla ujal později, autora také nepoznal. Jaromír Hořec, editor jedné z neoficiálních antologií, odkudsi věděl o tom, že Ptáček roku 1987 zemřel, leč ostatní údaje o něm v medailonu měl hrubě zkreslené. Kdyby Eva Hrubá, autorka stručné životopisné kapitolky v nynějším, torstovském vydání nevypátrala teprve roku 2014 Ptáčkovy příbuzné (ti však to, že by jakkoli básnicky tvořil, kategoricky popírali!) a jeho hrob, skoro by se až zdálo, že Miroslav Ptáček je pouhou legendou, ba možná mystifikací některého z tehdejších básníků (Stankoviče?).

Jak už jsem naznačil, hodně mě mrzí, že aktuální vydání – zahrnující veškerou známou Ptáčkovu tvorbu, bohatou a zajímavou fotografickou přílohu, stručné biografické pojednání a obšírnější zprávu o osudech a vydavatelských peripetiích básníkova díla –, navíc vypravené v podobě graficky se blížící autorovu strojopisu z roku 1978, je editorsky vzato velmi rozpačité. Obsahuje totiž celou řadu chyb – a tím nemyslím autorem záměrně deformované slovní tvary a neologismy. Týká se to především chybného psaní mě/mně, což není pouze ortografický, ale i gramatický nedostatek. Je nasnadě, že v tomto případě nelze argumentovat autorským záměrem, Ptáček byl textilák, nepohyboval se v intelektuálním prostředí, patrně nebyl, jak se říká, „vypsaný“, proto možná na podobné věci zkrátka nedbal. Opravit to měl editor Jan Šulc (kniha – což je trestuhodná, ale poslední dobou zdá se častá praxe nakladatelství Torst – evidentně neprošla redakcí ani korekturou!), a pakliže tak neučinil, měl v ediční poznámce vysvětlit proč.

Těch chyb přitom není málo, srov. např.: „Proč *mě na tobě teď tolik záleží?“ (s. 11, hned první báseň!); „opuchnutou *drškou“ (s. 12); „Když přilétají *supy“ (s. 34, zde toto hned dvakrát); „Mám teď jedno pomyšlení / že *mě něco život změní.“ (s. 40); „Snad jednou v aleji *stromový“ (s. 40); „a chybí ti strom [...] *Mě snad velký les.“ (s. 48); „*Mně neptej se“ (s. 48); „Ne – i *mně to dojalo“ (s. 129). Dále jsou tu chyby víceméně evidentní, které snad byly už v autorově strojopise, ale Jan Šulce je měl opravit (a upozornit na to v komentáři), kupř. „Autobus byl totiž obráncem ne vodorovně“ (s. 33; téměř jistě mělo být „obrácen“, tatáž chyba se pak opakuje, ale pochybuji, že by šlo o záměr).

Jestliže se editor Šulc rozhodl zprostředkovat strojopis co nejvěrněji a nejautentičtěji (i za cenu toho, že vyvolává zbytečné pochybnosti čtenářů výše uvedenými chybami), pak je otázkou, proč v ediční poznámce (v pasáži naprosto neadekvátně stručné) uvádí toto (závorky jsou mé): „Texty básní v přítomném vydání [...] přebíráme z exempláře Andreje Stankoviče, a to včetně drobných rukopisných oprav (jakých?!). Na několika ojedinělých místech opravujeme zjevné překlepy a interpunkci (kde přesně?! a proč zrovna tam a jinde ne?). Přihlížíme při tom (jak?!) k původnímu Ptáčkovu strojopisu.“ (s. 175) Navíc se v této souvislosti nabízí druhá otázka, proč v básni Škaredák (s. 12) sice ponechává zjevně chybné „drškou“ (a všudemožně jinde ty mě/mně a další věci), ale opravuje „vyssává“ na „vysává“ (celé tedy nově takto: „opuchnutou drškou vysává plivátka“), když různé archaismy včetně zastaralého pravopisu jsou integrální součástí Ptáčkovy poezie a zdá se dokonce, že s nimi autor cíleně pracuje (as, se stolu atp.). Zásah tedy nebyl na místě, a když už, Šulc na něj měl aspoň upozornit (já si to mohl srovnat jen díky tomu, že ve fotopříloze je reprodukce strojopisu zrovna této básně – čili podobných problémů v celé sbírce mohou být desítky, ale čtenář to nemá jak zjistit). Chápu, že nepořizuje kritickou edici, ale ani vydání čtenářské nesmí obsahovat takováto nedopatření a budit pochybnosti.

Pokud jde o Ptáčkovu poezii samu, je to pro mě spíš zajímavý dobový dokument. Část básní je naivní, jiné hravé, absurdně humorné, taková „blbecká poezie“. U řady z nich lze vystopovat průniky do autorova reálného života (nakolik je nám útržkovitě znám). Je v tom hodně improvizace, imaginace blízké surrealismu a poetismu, a zejména pak neotesanosti (asi jen menším dílem záměrné). Často pracuje s paradoxy, mnohdy je vrší bezmála mechanicky, zajímavá je jeho posedlost tvary, materiály, technickými součástkami. Jakýsi talent a citlivost tam jsou, ale neměly šanci se plně zúročit. Důvodem asi byla Ptáčkova odříznutost od literárních a intelektuálních kruhů – neměl s kým své básně probrat, postrádal redaktora, který by mu poradil. Byl to solitér v dobrém i špatném slova smyslu.

3 04.02.2024

Krásně vydaná knížka, jejíž název je skutečně – jak zde poukázala už jiná čtenářka – poněkud zavádějící a upřímně řečeno nevím, proč byl zvolen zrovna v této podobě (zavání to laciným lákadlem na čtenáře chtivé pelíškovské „nostalgie“). Nejde v ní totiž o Brežněva (jeho pohřeb je motivem prvního textu, který ovšem mimoto nikterak nevyčnívá), ba ani tolik o normalizaci samotnou, bráno pohledem velkých dějin či toho, co je obecně přijímáno jako její obraz. Kniha nabízí poetický a fragmentární záznam dětství na dědině poblíž Valašského Meziříčí v osmdesátých letech. Dobová politika se tam prakticky nepropisuje, její stereotypní obraz je dokonce deformován. Značný prostor je totiž věnován kostelu, náboženství, postavě faráře a kostelnice. To bezpochyby k běžnému obrazu této neblahé doby nepatří. Z rodinné zkušenosti vím, že ředitel jisté střední školy za normalizace osobně prověřoval žactvo, zda nechodí do kostela, a když jednoho takového věřícího nešťastníka odhalil, začal mu systematicky ztrpčovat studium.

Na východní Moravě (a Slovensku) to bezesporu nebylo takto drsné (popisovaná vzpomínka je z Čech), vliv mohla mít i svobodnější atmosféra půlky osmdesátých let, nicméně vlivem těchto místních specifik tu zkrátka nestojí na prvním místě Brežněv ani normalizace. Naopak – všemožné dětské hry, sepětí s přírodou, venkovská pospolitost, nářečí (jen proč tedy proboha redaktoři neopravili -ů ve dvou dialektických výrazech, kde má být -ú?) tomuto světu dodávají kořeny, kontinuitu a hloubku, tedy něco, proti čemuž normalizace pracovala a co rozhodně nevnímáme jako její příznak. Samozřejmě doba i tak do knihy pronikla výrazně – třebas ve formě silně akcentovaných motivů povinného plaveckého a lyžařského kurzu, postoj (ba až odpor) hlavní protagonistky k nim ovšem naznačuje, že jde o cosi cizorodého. Podobně jako další „civilizační“ zmínky typu návštěva Valmezu s tatínkem (sportka, mlíčňák), provizorní filiálka pošty v plechovém kontejneru, různé, byť nepříliš časté konkrétní reálie, zřetelně ovšem pronikající zvnějšku (Sandokan, Poupata, lepidlo Drago, pohlednice z olympiády v SSSR) či nedorozumění ohledně vstupu do Předjisker. Někdy tam probleskne i vymezení se či komentování ex post, ale obecně vzato by ta kniha mohla být klidně psaná v devadesátých letech, dobu vzniku naznačuje jen málo co (asi jen to „bio“ a snad i poznámka o tom, že nákupu obstarávají manželky). Obojí úlohu – tedy signalizovat a zpětně hodnotit éru normalizace – má patrně plnit i opakovaně variované „mít to za sebou“ (dokonce i na záložce!), to mi však přijde trochu příliš nucené, skoro jako by to tam autorka dodala až zpětně, coby jakousi celkovou pointu a charakteristiku.

Podstatné je, že forma záznamu – jakési básně v próze či básnivá próza – je účinná a působivější jsou podle mě ty kratší, zpravidla lépe vypointované celky. Obsahují asi nejšťastnější způsob tematizace doby skrze jemné náznaky, u nichž si vlastně nejsem jist, nakolik budou pro příští generace čitelné, ale literárně jsou nosnější než tlačit tam poněkud na sílu spartakiádu a korespondenční družbu. Dva z nich zde uvádím pro představu, třetí pak je ryzí valašská příroda:

Školnice je „paní z kostela“. Nebo je „paní
z kostela“ „paní ze školy“. Dumám o tom,
že uklízí ve škole a má taky nějakou
šéfovskou funkci v kostele.

Myslím, že si myslím,
že je tu ve vesnici
nějak hlavní.

Taky velmi nahlas zdraví, toho by se tady
nikdo jiný neodvážil.

(s. 19)

---

Hraju tenis. Nejraději o zeď. Nekonečně
dlouho lepím šedé tenisáky na modré
pozadí. Když se projedou louží, dělám to
ještě radši – těžký míček nechává otisky,
každý je jiný.
Hřiště je pod naším lesem,
který není náš.

(s. 48)

---

Jaro je tu husté, vlhké a prýštící.
Devětsily to zahajují.
Jaterník a podběl.
Louky jsou podmáčené, když došlápnu –
bublá to.
Zrod.

(s. 91)

1 01.02.2024

Färbrova knížka pro mě byla prvním setkáním s ediční řadou Jedna věta, v jejímž rámci mají autoři za úkol po dobu jednoho kalendářního roku zaznamenávat každý den jednu (široce chápanou) větu. Svazek tedy zatím nedokážu posoudit v kontextu toho, jak se s tím vyrovnali jiní zapojení slovesní i (primárně) neslovesní umělci.

V Jedné větě Vratislava Färbra shledávám několik potíží, z nichž některé mohou mít obecnější povahu a poukazovat na slabiny celého „jednovětného“ projektu či jeho zadání. Zaprvé to je značná (pro autora myšlenky a zadavatele celého projektu Viktora Karlíka přípustná) rozkolísanost: Věta se zde nerozumí jednoduchá věta či souvětí v základním a nejobvyklejším slova smyslu, ale často mívá podobu pouhého sousloví, z něhož větu činí jen a pouze velké písmeno na začátku a tečka na konci (kupř. „Zborcený kyborg.“, „Parnas z alkovny.“, „Marinovaný Pegas.“, „Celebrity peněz.“, „Klipsny Satanovy.“). Jindy ona „věta“ nabobtná v mnohařádkový odstavec, který je do formy jednověté převeden trikem v podobě středníků, trojteček a malých písmen uvnitř všude tam, kde by běžný pisatel kladl tečku a začínal novou větu. Čili není to ani obvyklé souvětí, ale paratakticky přiřazované dodatky. Jistě, stricte lingvisticky to problém není (v tomto ohledu může být věta leccos), ale být autorem takového svazku (a věru mě láká myšlenka, že bych si napřesrok takové každodenní záznamy vyzkoušel), držel bych se oné tradiční věty/souvětí.

Zadruhé pak – závažnější věc – je to tak trochu „život fingovaný literaturou“ (řečeno s autorem, srov. 8. 1.). Sice ne vždy nutně špatnou (to je autorův dodatek k citovanému záznamu), jenomže často pramálo vypovídající jako dokument, ale zároveň ne dost silnou o sobě (jsou to spíš takové hříčky a veršíky nahozené možná občas slibně, ale nedotažené do valnější podoby). Autora jsem v minulosti měl tu čest poznat osobně, i proto jsem si pořídil právě jeho Jednu větu, ale i přes to, že víceméně vím, kdo to je, maličko jej znám, mám alespoň částečné povědomí o tom, čím se zabývá a v jakých kruzích se pohybuje, připadají mi záznamy často bezmála šifrované, bez hlubší znalosti kontextu a autorova reálného života nesrozumitelné. A to jistě není dobře. Kdyby tam aspoň neskrýval osoby a města za iniciály, mohlo to nabýt druhotnou funkci dokumentu (i pro budoucnost), ale ani to ne. Aktuální politické a společenské události (např. dosti významné, ba přelomové podzimní volby do poslanecké sněmovny) jsou v knize reflektovány jen letmo, útržkovitě, nenápadně, což je zvláštní, neboť z jiných míst textu plyne, že autor situaci čile sleduje a občanské angažmá mu není cizí. Každou chvíli se tam reaguje na to, že někdo z okolí zemřel, měl pohřeb nebo má k smrti již blízko, člověk se v tom ztrácí. Pokud bylo záměrem autora vyjádřit, že se dostal do věku, kdy „náruč věčnosti se nějak víc otevřela do řad našich přátel“, v pořádku, ale není to málo? Nebo pozice autorského subjektu – většinou se (pochopil-li jsem správně) prezentuje ve třetí osobě, ale občas (jen v závorkách?) figuruje i v osobě první. Opět matoucí, asi záměrně, ale ten úmysl těžko uchopit. V případě svazku z takového projektu, jehož základní vlastností (jak se ukazuje, dokonce mnohem základnější než ta forma jedné věty) je časová podmíněnost, ona každodennost pořizování (popř. zpětného přiřazování, to krom autora už posoudit nikdo nedovede) záznamů, bych očekával, že bude osobnější a dokumentárnější (anebo naopak cíleně odtržený od veškerého dění a plně zanoření v „literárnosti“). Pro Färbra samotného a nejspíš i jeho blízké a přátele snad tento svazek tuto funkci plní, ale pro jiné čtenáře nikoli. Zároveň jim ale nenabízí dostatečné a plné uspokojení ani kognitivní, ani poetické. Je to hybrid na více rovinách a jako celek to není funkční.

Asi nejzdařilejší jsou tak záznamy přerůzných paradoxních všednodenních situací, vzpomínek a pro mě osobně i postřehy z procházek a výletů, místně bohužel občas také anonymizované. V knize jich najdeme dost a vyplatí se ji přečíst. Zvlášť dokud máme v živé paměti pandemický, leč zároveň nadějeplný rok 2021.

24. 7. Dvě sestry, podle motiviky patrně obě učitelky, ve stejných, poněkud ordinérních a poloarchaických tričkách, stejné skleněné náramky i tříčtvrťáky, obě malá pitíčka s brčkem, kufry na kolečkách – cestují vlakem na dovolenou, patrně do penzionu v Hřensku; pak že staré časy zcela minuly

1 01.02.2024

Skvělá knížka humorných a anekdotických povídek z Vizovicka, sepsaná učitelem, vlastivědným pracovníkem a lze říci profesionálním vypravěčem Gustavem Imrýškem. Obecně vzato je to příjemná četba pro milovníky Valašska, nářečí a lidového humoru, který navzdory jisté své banalitě a toho, že je častěji spíš k pousmání než k popukání, myslím dovede oslovit svou vřelostí a jadrností.

S knížkou mám ovšem dvě potíže, jež dílem pramení z mých chybných očekávání:

1) Nejde o autentická lidová vyprávění, která by „sebral a zaznamenal jeden z nejstarších lidových vypravěčů“, jak se uvádí v anotaci zde výše, nýbrž o povídky, které autor sepsal sám v padesátých letech, kdy se lidoví a pseudolidoví vypravěči těšili značné popularitě a hojně využívali mediálního prostoru díky významu, který komunistická moc přikládala „lidovosti“ a s ní spjatému folklorismu. Imrýšek samozřejmě sám skvěle vyprávěl, z Vizovic pocházel a příběhy slýchal od dětství, za vzory mu navíc posloužili tamní pedagog a badatel Metoděj Bakala a skutečný vypravěč z lidu Martin Kráčík z pasek pod Svéradovem, takže byl v tomto ohledu autorem z nejpovolanějších, nicméně nejde o záznamy, ale jeho výtvory. Přinejmenším tak to popisuje folklorista Oldřich Sirovátka v doslovu. To mě trochu mrzí, mnohem raději bych četl autentické, byť třeba méně uhlazené a vyšperkované texty.

2) Jazykovou koncepci a úpravu, provedenou významným slezským lingvistou Janem Balharem, s ohledem na povahu textů a cílového (či předpokládaného) čtenáře chápu. Je korektně a dostatečně popsána v ediční poznámce (ta ovšem ve 3. vydání knihy chybí!), avšak víc by mě potěšilo, kdyby byl zápis textu reálné nářeční výslovnosti co nejblíže. Neviděl bych tedy potíž v tom, aby se pravopisně reflektovalo i tvrdé ł (kupř. Antonín Satke jej ve svazku slezských pohádek a příběhů užívá), důsledněji i- bez náslovného j- (např. iný) či formy jako „býl-i“ (=byl-li). Pochopitelně za podmínky, že to tak vyslovoval rovněž Imrýšek (ale předpokládám, že ano, byl-li s daným územím celoživotně spjat). Nevím, zda, nakolik a jak tuto knihu čtou dnešní rodáci z regionu, ale myslím, že by to bylo únosné. Lidé z jiných krajů, nejsou-li to zájemci o nářečí či lidovou kulturu, patrně po knize sáhnou jen málokdy. Takže by to ničemu nevadilo. Zvlášť když je součástí tak pěkně a obšírně zpracovaný slovníček, jejž je radost číst i jen tak, bez vztahu k textům.

Na každý pád je to hezké a milé počtení, o tom žádná, zvláště pro obyvatele a příznivce Vizovicka a východomoravských karpatských pohoří. Člověk si až posteskne, že už místa v knize zmiňovaná mají dnes podobu o dost méně idylickou.

2 31.01.2024

Mistrně napsaná novela pražského rodáka Franze Werfla je v tom nejlepším slova smyslu psychologickou drobnokresbou s hluboce symbolickým vyzněním. To vše v kulisách a podmínkách stále ještě poněkud C.K. byrokratické a ospalé Vídně (ta pomalost a liknavost se odráží i v tempu vyprávění, které rozhodně nikam nespěchá) v druhé půli třicátých let. Nacismus v Německu už v té době nadobro zvítězil a Rakousko se s tím musí vyrovnat. Tato velká politika nakonec nečekaně proniká i do nitra a života hlavního hrdiny, jehož dožene jedno dávné provinění a zachvěje jeho důvěrou v sebe sama i ve všespásnost úřední mašinérie i rutinních životních regulí.

1 31.01.2024

Vynikající, nesmírně pronikavé a přemýšlivé svědectví o ročním pobytu mladého kyjevského intelektuála na donbaské frontě v roli řadového brance. Krátké prózy jsou brilantně napsané a pointované, cenné je v nich zejména deziluzivní reflexe všednosti, monotónnosti a tísnivosti této vojenské zkušenosti, přestože se hrdinovi-autorovi vlastně nic dramatického neudá. Jenomže drásavý obraz války už byl popsán tolikrát, zatímco perspektiva Artema Čecha je v tomto ohledu velmi svěží. Pomáhá tomu i překlad, který – na to, že je kolektivním dílem (zprvu jsem se toho zalekl) – je překvapivě kvalitní a soudržný.

Po knize jsem sáhl mimo jiné proto, že jsem si předsevzal číst letos soustavněji ukrajinskou literaturu. A to nejen ze sympatie k tomuto národu a jeho nerovnému boji (i za nás), ale i kvůli prohloubení povědomí o tamní kultuře: doposud jsem totiž četl – ale to už je spousta let – především ukrajinské básníky a také několik pojednání o dějinách této země. A nelituji – Bod nula je bez nadsázky jedna z nejlepších knih, které jsem za poslední rok měl v ruce. Byť je to dílko nedlouhé a bez vyhraněnějších stylistických okázalostí (jakkoli nepostrádající vysokou úroveň i v tomto ohledu), lze říci, že mě hodně zasáhlo. Snad především proto, že jsem se s vypravěčem-autorem silně identifikoval. A taky proto, že dnes už víme, co přišlo potom.

3 30.01.2024

Už je to spousta let, co jsem přečetl několik sbírek Vrchlického lyriky a jednu dvě rozsáhlejší epické skladby (nic z toho u mě valné nadšení nevzbudilo), takže jsem se rozhodl vrátit k jeho tvorbě a ozkoušet si, zda pro něj s odstupem času najdu víc pochopení. Vybral jsem si jeho poslední, posmrtně vydanou sbírku Meč Damoklův, příznivě prý hodnocenou i autoritami, do nichž by to člověk neřekl (Šalda, Halas, Václavek aj.).

Potvrdilo se ovšem, co si myslím tak nějak o celém Vrchlického básnickém díle: Je to poněkud grafomanství. To však nikoli ve významu nedostatku talentu či jazykové obratnosti, ale ve významu totální nadprodukce, ztráty soudnosti, co se míry a přiměřenosti týče. Vrchlický totiž jen za poslední svůj literárně plodný rok svého života – tj. 1908 – stačil do doby, než jej 16. srpna postihl fatální záchvat mrtvice, napsat rovnou 90 lyrických básní (a vedle toho psal básně epické a příležitostné, texty dramatické, naučné a čile překládal). Přičemž občas prý psával – dle svědectví svého bratra Bedřicha Frídy – neuvěřitelných 10 básní denně! (Tak mimochodem i 15. srpna, den před atakou nemoci.) Důsledkem této takořka maniakální posedlosti psaním je nesmírná inflace jeho literární produkce.

Při vší úctě k jeho významu pro vývoj české poezie a k suverénnosti, s níž ovládl (a de facto spoluvytvářel) onu její lumírovsko-parnasistní polohu (i ta se brzy – všecka ta můž a juž a kýs a vsled – stala spíše přítěží), si z jeho díla podrželo životnost jen máloco a jsou to spíše jednotlivé básně, sloky či verše než jakékoli delší celky. O sbírkách, jež v jeho případě přečasto byly pouhým souhrnem básní vzniklých v určitém údobí nežli uváženě komponovanými celky, ani nemluvě. A to vše platí i pro Meč Damoklův.

Pokud bych měl z této knížky pořídit výbor, který by měl šanci oslovit někoho víc než jen literární historiky, čtenáře-sveřepce a radikální staromilce, ponechal bych z ní nanejvýš tak pětinu šestinu. Možná i míň. Řada básní má svou zajímavost z důvodů dokumentárních, tematických, motivických, řada jich zní krásně, čte-li se nahlas (aniž by se člověk nějak zvlášť obíral tím, o čem „pojednávají“) – i proto se přese všechno vyplatí i dnes prokousat se trpělivě celou sbírkou. (A kdo má rád výzvy, tak všemi dvacíti svazky Vrchlického souborného básnického díla: Meč Damoklův najdete ve svazku 4 s názvem Korálové ostrovy). Nicméně jako celek jich tam dobrých a funkčních mnoho není. Pro mě jsou to spíše kratší lyrická, občas náběhově impresionistická čísla, jindy lehce litanická, kam se básník nesnaží mermomocí vtlačit pointu, moralizovat, rozumovat (to vše je u něj beztak eklektické, a tedy bezkrevné), či nedejbože pobavit. Příkladem budiž třeba Píseň (Korálové ostrovy, s. 309) nebo K tobě! (s. 345). Jednu ze svých nejoblíbenějších sem opíšu celou:

V sněhu

V sněhu září magnolie květ,
třešně šperk a úběl svítí v sněhu;
celý svět je ztopen, vhroužen, vklet
v sněhu.

To jest z jara, pozděj v léta běhu
vše se změní v oranž, pupur hned,
hraje v barev tisícerém žehu.

Zima přijde – sníh, kam stačí hled,
jistá výzva ku věčnosti břehu –
a zas římsa, les a celý svět
v sněhu.

2 28.01.2024

O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře.

Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat:

Personál musí poponést
šťastlivce, umáčené od piva.
Tak láska je to, co jest,
a smrt to, co přebývá.

---

Konec světa

„Já bych to střílel,“
prohlásil na adresu
zkorumpovaných politiků.
Maso kouřilo.
Dostal pět kilo
za suprovou cenu
a od jinýho kámoše
volný minuty.
„Haló? Jasně, hoď mi to tam.
S tou kolejís to vyhmát.
Dobroš Máš to u mě.“

Naskakuje mi
hroší kůže výhod,
lidské maso kouří,
jsme těžce za vodou.

1 27.01.2024

Překvapivě kvalitní sbírka povídek autora, jehož jsem dosud neznal. Texty jsou to přemýšlivé, s pozoruhodnými reflexemi, skvěle pointované, tematicky zpravidla palčivě aktuální (jakkoli nikoli časové), poutavě analytické, líbí se mi i jejich plodné usouvztažnění k názvům. V podstatě nemám co vytknout, žádná z povídek nebyla slabá, jedině snad grafická úprava knihy mě tolik neoslovuje, ale nelze říci, že by byla vysloveně špatná, je to spíš otázka individuálního vkusu.

Osvěžující je rovněž dějové zasazení povídek, jakož i jejich tematická a motivická rovina. Ty se totiž téměř výhradně pojí se zahraničím, Západem (reprezentovaným zde hlavně Berlínem, v knize explicitně nevysloveným a skrytým pod zkratkou B.; v menší míře je tu i USA), a to ve – zpravidla vnitřní – konfrontaci s Východem (bereme-li protentokrát naši postkomunistickou část Evropy cele a celistvě jako Východ): na úrovni mentalit, zvyklostí, představ, myšlenkových a duchovních světů. To myslím v naší próze není časté. Často narážíme i na problematiku filmu a herectví, perspektivu nechtěného diváka, posluchače či účastníka (skoro jako by se vedle subjektu či hrdiny odehrával nějaký zvláštní film či hra, on do nich byl jaksi proti své vůli, mimoděk vtažen a musel se s tím sám nějak vyrovnávat).

Nejlepší texty jsou dle mého soudu titulní Cesta k billboardu, Svatba v Treptowském parku, Matze aneb Příprava na život, Život na pláži a Efektivita pana W. ve Spolkové republice Německo. Ale ještě jednou zdůrazňuji, že dobré jsou všechny.

2 27.01.2024

Ještě ukázka (doporučuji srovnat i s básní Říjen z cyklu Mírov, s. 48):

Říjen

Mlhy jak servané závoje nemocných nevěst
po nebi čárají tesknotu bídu a neřest
V dutinách jedlových lesů dřevaři loupají bílý kmen
jeleni zdechnou vidinou střely
já umru samoten

Četník jde krajem šedého ticha jako přízrak
na nahý bodák jenž trčí do temnot
usedá černý pták a zpívá
hnijící listí je teplé jak měkká díže pelechu
krvavá záplava smrti se šíří po mechu
na osy květin mrtvoly šíří svá křídla blanitá
na osy životů věsí se hříchy pro něž se nevzdychá
krajina lisuje z jeřabin červené rubíny a víno
když z pekla lásky milenka odešla
a dávno pozdě bylo

Jen říjen v hudebních nástrojích krásných jmen měsíců
zkřivený leží na datech sedmi dní
a lásky bez hříchu

Z těch sladkých dívek zbyla jen jména laskavá
protože na světě všechno co je krásné
pro pouhý úsměv se prohrává

1 26.01.2024