Matečník

06.04.2021

Je vždycky příjemné, když se zahraniční poezie dostane do českého prostředí nejen ve výboru, ale i ve formě jednotlivé sbírky. V případě Matečníku je to doopravdy dobrá volba, neboť celá sbírka tvoří časově 12 měsíců – začíná předjařím, končí předjařím. Básně se mnohdy charakterizují nejen ročním obdobím, ale i částí dne. Krom toho lze ve sbírce nalézt částečně propojené texty, třeba otcův pobyt v nemocnici či básně "listopad: zlé 1-3", ve kterých je častý motiv nemoci, která je léčena výhradně přírodní cestou: "(...) matka / pro mě odloží játra prý díky nim / se mi po nemoci obnovila krev".
Lebda své texty situuje do horského prostředí polského venkova, který je v bezprostřední blízkosti téměř ryzí přírody (občas nám dá lyrický subjekt najevo, že i sem už se v malé míře dostala moderní civilizace – "jdeme s otcem do polí v dlaních držíme křížky / z lísky a savý papír a svěcenou vodu (v petlahvích / od minerálky)"). Právě vztah s přírodou je stěžejním tématem celé sbírky. Rostlinstvo a zvířectvo zde v žádném případě netvoří nějakou rozkoš či estetickou záležitost, ale způsob obživy. Není to idealizovaný venkov, ale drsný kraj, což dává lyrický subjekt najevo už od první básně, v níž otec subjektu říká "musíš se naučit pracovat v krvi".
Právě otec je v knize naprosto klíčovou postavou – subjekt k němu vzhlíží, se sestrou bojují o jeho pozornost. Otec vychovává, učí různorodé činnosti, je hlavou rodiny, bez jeho přítomnosti "jsou zvířata neklidná včely sedají na parapet". Nemálo básní je pak psáno pouze kurzívo ve formě otcových promluv, které často směřuje k subjektu. V těchto básních se pak naplno projevuje až mystická atmosféra blízkosti lesa. V anotaci stojí, že matečník je "výjimečná buňka v plástvi, v níž roste včelí královna", ale v polštině znamená také "nedostupné místo hluboko v lese, kde se schovává zvěř". Možná že je zde i třetí význam, vzhledem k dominantnímu výskytu otce lze také očekávat, že matečník je něco jako "matka v otcovské verzi", či jak to říci. Postava matky se vyskytuje v básních doopravdy málokdy a splyne s dalšími drobnými postavičkami (kluci od lesa, sestra, stará Rogovská), zatímco básně, v nichž není přítomen otec, bychom mohli spočítat na jedné ruce.
Co mě na básních Małgorzaty Lebdy velmi baví, je jakási zvídavost, se kterou lyrický subjekt objevuje svět. Zatímco pro otce jsou všechny práce a činnosti známé, tak pro subjekt (pravděpodobně mladšího věku) je spoustu věcích nových a skoro i fascinujících ("do studeného sklepa otec připravuje dadantův úl / k zabydlení v té době mnohokrát sejdu / do tmavého prostoru a poslouchám").
V básních se také stírá hranice mezi lidským a zvířecím světem. To je perfektně zobrazeno v básni "červen: krev", v níž se sestra subjektu zraní v kuchyni. Zrovna v tu chvíli do domu přichází otec, přičemž dochází k tomu, že "bere do dlaní tvář mé sestry vidím jak se / mísí krev zvířete s krví mé sestry". Podobně se jeví i některé básně, v nichž promlouvá otec, který vztah se svými dětmi (hlavně se subjektem) propojuje i s vztahem s přírodou: "obracel jsem vaši pozornost k věcem země / tak úspěšně že když na mě budete myslet budete / mluvit jazykem rostlin".
V první a poslední básni se vyskytuje nožík, takže sbírka není rámcována pouze roční dobou, ale i výskytem tohoto objektu. Zatímco v první básni představuje nástroj k vytáhnutí třísky, v básni poslední jej ukládá subjekt do rakve otce. Sbírka je věnována zemi – a možná že nejen pouze zemi, rakve se neukládají jen tak někam.
Sbírka je mimořádně elegantně graficky vyvedena; na obálce je fotografie úlů samotné Lebdy, krom toho i vevnitř je sbírka protkána přírodními fotografiemi, opět vyfocenými Lebdou. Jedinou drobným minusem jsou dva překlepy – absence číslování strany 45 a také zřejmě na straně 38 "plamene(m)". Tyto malichernosti však rozhodně neruší zážitek z četby.
Překlad nedokážu ohodnotit (obdivuju schopnost přeložení občasné včelařské terminologie), nicméně podoba jazyka téměř bez metafor a jiných figur je stejně ryzí jako příroda, do níž jsou básně situovány.

předjaří: první projet

pozorujeme sloupec rtuti (slunce vrátilo otcově kůži
mahagonovou barvu) do džberů naléváme vodu
vkládáme slámu
a jdeme ke včelínu napájet hmyz

otec otevírá ukazuje matečník a larvu včely
jsou agresivní skrze vrstvy oblečení pronikají k našim tělům
"musíš dávat pozor a vnímat intenzitu pohybů"

doma přikládám na opuchlá místa šedé mýdlo
ve vlasech cítím pomalý pohyb hmyzu
(s. 10)