Praskliny
Klára Vlasáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435045/bmid_praskliny-6ii-435045.jpg
3
264
264
Když se na Zem snese malý kulovitý útvar, není člověka, v němž by tento jev nevzbudil očekávání. Koule sice levituje pár desítek centimetrů nad povrchem a je podivuhodně rezistentní vůči jakýmkoli pokusům o její přesun či zničení, ale jinak z ní nic nevychází. Nikomu a ničemu neškodí, ale ani neprospívá. Lidé, vyhladovělí po mystice, si začnou její přítomnost vysvětlovat různými způsoby a ve společnosti se najednou cosi pohne – a pak už dlouho potlačované frustrace, neurózy, vyčerpání, ale i problémy s klimatem nelze dále ignorovat...... celý text
Přidat komentář
To bylo tedy náročné čtení! Udržet pozornost při čtení v metru se mi téměř nedařilo, proto jsem tuto útlou knihu četla neskutečně dlouho. Uf! Výborný jazyk, vykreslení atmosféry děsivé, napínavé, fyzicky velmi drásající. Autorka má talent, kniha mě velmi zasáhla, ale jsem ráda, že ji mám za sebou a znovu ji číst nebudu. Stejně jako Těla, což bylo ještě lepší čtení. Kláru Vlasákovou budu sledovat a těším se na další díla.
Jako ani nevím co mě donutilo knihu dočíst.Nějak jsem asi chtěla vědět co se z toho vyklube.Každopádně nebude to moje oblíbená četba.Asi jsem to nějak celý nepochopila.
Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.
Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.
Knihu jsem si nějak nadělil k vánocům a nečekal jsem ,že to bude takové depresivní čtení. Opravdu to není žádné veselé čtení, autorka nám dává nahlédnout do stavu dnešního světa pomoci sci-fi. Postavy nevidí žádnou budoucnost, jí na vše prášky, hodně spí ,ztrácejí smysl života a další depresivní stavy. Celkově mě kniha bavila ,ale na druhou stranu je hodně těžká na pochopení, určitě to nebude čtení pro každého.
Je to bomba. V létě na dovolené jsem jedním dechem přečetla Těla Kláry Vlasákové a říkala jsem si, že si od ní musím ještě něco přečíst. Forma je zcela jiná, ale opět se to čte skvěle. Umím si představit perfektní filmové zpracování s excelentními hereckými výkony. Oto by musel být Ivan Trojan :-D
Depresívní to opravdu trochu je, ale je to taková za vlasy přitažená reflexe našich životů. Nepochopitelné, že mladá autorka má takový nadhled. Za mě pět hvězdiček nestačí ;-)
Zhmotnená frustrácia a depresia. Neviem, čo viac o tejto knihe napísať pár dní po jej prečítaní. Ťahala ma bahnom, ako svojho času seriál Pustina. Nezanechala vo mne nič. V podstate si nepamätám ani postavy ani ich osudy, čo sa mi nestáva.
Som si istý, že k seriálu i ku knihe sa ešte niekedy vrátim.
Tak to byla síla!
Vůbec to není čtivé, povětšinou je to depresivní, pro mě často i nesrozumitelné, a obecně hrozné až příšerné. Jako by se na lidské žití/živoření/pachtění díval někdo odosobněný, někdo ze zcela jiného živočišného druhu či vesmíru. Ale jsem toho názoru, že právě to byl záměr - abychom nahlédli z jiné perspektivy, jak nesmyslná a překvapivě nehumánní je naše společenská existence.
Myslím si ovšem, že mnozí z nás jsou si této tristní situace vědomi. Uvědomělé bych si troufla rozdělit do dvou velikostně zcela odlišných skupin; tohle rozdělení tady bylo, je a bude od počátku světa, soudím já. Proletáři všech zemí, spojte se, to byla jen krátká epizoda, jedna z mnoha aktivit typu táhneme za jeden provaz, která se nepovedla, stejně jako všechny předešlé.
Oslovily mě komentáře Mona-Lisa, veriszv, KáťaM., sgjoli a Babouš; ten poslední uvádí i pochvalnou reakci na obálku, která se mi také moc líbí. Podobně jako v našem pinožení vezdejším v ní vidím základní paradox: řešíme kouli, ta dala všemu (co tady stejně už dlouho bylo) nějaký silný impuls. Jenže na obálce vidím samé pravé, ostré, přímé úhly! Nikde ani stopa zaoblení, neřkuli kruhu . . .
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla! Hodně mi připomíná Orwellovo 1984, akorát taxy zkázu lidstva nepředstavuje totalitní režim, ale celkové selhání společnosti projevující se v psychických problémech a zničení planety. Napsáno velmi originálním stylem, který mě vtáhnul. I když má kniha jen něco přes 200 stran, je v ní tolik nedokončených příběhů a naprosto absurdních obrazů, že o ní musím s pocitem sevření a deprese pořád přemýšlet. Rozhodně to není odpočinkové čtení, ale velký čtenářský zážitek zanechávající hodně úvah.
Deprese, zoufalství, bezvýchodnost.
Krásná myšlenka, ale zpracování mi nesedlo ani trochu.
Koncentrace deprese, úzkosti a beznaděje. Sepsaná strojově, bezemočně, odtažitě, bezvýchodně. Esence marnosti. Bez děje i příběhu. Postavy ploché, šedé, zaměnitelné, nudné. Zdánlivý obraz současné společnosti. Autorčina obsese psychofarmaky, které jsou (zřejmě) zároveň příčinou i následkem vší té prázdnoty a rozkladu. Žádný náznak lidskosti či možného východiska.
Autorka se s urputným odhodláním točí stále dokola na místě, rochní se v popisech vší té vnitřní hrůzy, prázdnoty a nesmyslnosti současného žití, hledá nová a nová slova, kterými to ještě lze přiblížit, více zdůraznit, zveličit, čtenáře tím zasypat, zahrnout, ušlapat, zničit. Aby na konci toho všeho, s pohrdavým a škodolibým úšklebkem v tváři kopla naposledy a odkráčela s výrazem "Máte, co jste chtěli, šmejdi. Poznáváte se?".
Skvěle namluvené Terezou Dočkalovou. Má můj velký obdiv, že to zvládla namluvit a neskočit při tom z okna. Já při poslechu mnohokrát překonávala dávicí reflex.
Komentář od Sigurd_Lesandi mi hovoří z duše.
Autorka dokázala navodit ten zvláštní pocit dnešní doby. Dobře napsáno, zajímavě pojato, jen jsem trochu zmatná z konce...
Koncentrovaná deprese. Nemyslím si, že by autorka popisovala možnou budoucnost lidstva. Ba naopak. Zabývá se současnými problémy, které pomalu ale jistě probublávají na povrh. Ona netečná a podivná koule jen tento proces uvědomování si akceleruje. To, před čím každý den zavíráme oči, tedy nesmyslná a ubíjející práce, ekologická krize, závislost na lécích apod., to vše je již dávno tady. Jen naprostá většina z nás předstírá, jako by tomu tak nebylo. Netečnost koule, do které si každý promítá své naděje, strachy, fantazie, pak tyto problémy nebývale jasně odkrývá. Dává dnes ještě něco smysl? Tváří v tvář možnému zániku, bezůtěšné budoucnosti plné únavné práce, krizí a válek, budoucnosti, kterou lze přežít jen díky jedům a farmakologickým únikům. Je zde cesta ven? Kniha moc nadějných odpovědí nenabízí. Otázkou totiž je, zda vůbec nějaké takové nadějné odpovědi existují...
Trochu zvláštní, zajímavé, ale hůře uchopitelné, české sci-fi. Klára Vlasáková by mohla ještě překvapit.
No, co na to říct.
Protože hodně času trávím za volantem, použiji takovou analogii. Asi jako když jedu po dálnici a kniha Praskliny projede v druhém směru proti mě, tak moc jsme se minuli. Upřímně nechápu co jsem vlastně dočetl, jaký byl záměr nebo tak něco, zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo blbé. Je to divné. Hodně se tam umírá, několik obrazů se mi bude zřejmě vracet, ale celkově za mě ne-e.
Za městem se objeví levitující koule, ale i přes svou záhadnost nepřináší vůbec žádné odpovědi. Lidská společnost, vyprázdněná, zdeptaná a vyhořelá, se pod tímto impulsem postupně sama rozpadá novopečeným bezradným šílenstvím.
Postavy jsou bez ohledu na jejich věk všechny stejné. Nic necítí, jen útrpně přežívají a snaží se nevyčnívat, aby k somě nepřitáhly pozornost.
Upřímně řečeno nevím, co měla kniha krom všeobjímající deprese vyjádřit. Pěkně napsané nepříliš pěkné čtení.
Čekala jsem od toho asi něco trochu jiného, ale nebylo to úplně špatné. Na mě až moc neosobní a suché. Hledání mezi řádky mě každopádně bavilo i přesto, že se to od čtenáře čeká prakticky po celou dobu.
Tahle kniha byla geniální! Velmi originální námět a k tomu dost dobré a zajímavé zpracování. Před autorkou klobouk dolů. Velmi se mi líbilo pojetí celého příběhu, kdy nejdříve lidé zkoumají, co je koule vlastně zač a proč se na Zemi objevila a jak následně postupně a nepozorovaně přítomnost koule začne všechny klimatické, společenské nebo psychické problémy zhoršovat. Následné reakce lidí na tento fakt a jak se to snaží řešit. Jak se chování společnosti postupně mění. Prostě geniální!
Nejvíc se mi líbila závěrečná myšlenka: Budou postavy tyto jevy dál trpět nebo zatáhnou společně za jeden provaz, kouli rozbijí a budou z ní moci vystoupit?
Styl psaní autorky byl také skvělý, ale na mě někdy až velmi náročný. Text byl na mě někdy až moc těžký a zdlouhavý, až jsem si musela dávat pauzy. To ale jistě souvisí i s tématem knihy, které bylo velmi těžké.
Značný problém jsem měla s postavami. Připadaly mi takové ploché. Až na jednu, dvě výjimky mě žádná z nich nijak víc neoslovila, nepřirostla k srdci. Nezáleželo mi na nich. Měla jsem pocit jako bych je dostatečně neznala.
Celkově se mi kniha ale velmi líbila. Hodně oceňuji originální námět a jeho zpracování. Bohužel na mě byla kniha trochu těžkopádná, moc hutná. Ale vřele ji doporučuji.
Praskliny jsou za mě na české literární scéně zjevení. Kvůli té šílené, tísnivé atmosféře jsem je musela číst po kouskách a jejich aktuálnost, i ve vztahu konkrétně k dnešní době, byla v některých případech až děsivá. Konec se mi oproti některým komentářům tady líbil moc a celkově na mě kniha zanechala vážně hluboký dojem, který přetrvává, i když už od toho, co jsem ji dočetla, uběhlo pár měsíců.
Kniha Praskliny má nepopiratelně krásný jazyk a velmi dobrý nápad, ale zpracování to bohužel pokazilo.
Postupný rozklad společnosti je nepopiratelně zajímavé téma a sledovat, co může vyvolat jedna anomálie ještě víc. Bohužel kniha nezašla vůbec do hloubky. Popisuje pouze velmi blízkou společnost okolo našich postav, což je dost málo. Jak na to reagoval zbytek světa? To se bohužel nedozvíte. Působilo to na mě tedy tak, jako by se koule objevila v místě mého bydliště a zbytek světa to nijak nezajímalo. To je krapet divné, ne?
Několik postav bylo jako přes kopírák. Číst pořád to stejné dokola mě nudilo. Všechny špatné nebyly, to ne. U některých si dala autorka záležet a zvládla je propracovat, ale zbytek byl bohužel slabí a repetitivní.
Jak jsem ale zmínil na začátku, tak se četla dobře. Styl psaní má autorka bezpochyby dobrý a o to více mě mrzelo, jak celá kniha dopadla. První polovinu jsem byl přesvědčen, že se jedná o dobrou knihu, ale pak to šlo prudce dolů.
Konec už pro mě byl nijaký. Po dočtení jsem nevěděl, co si mám myslet, protože mi Praskliny nezvládly nic dát.
Celkově tedy knihu hodnotím spíše negativně. Hezky se čte a má dobrý nápad, ale zpracování tématu to pokazilo.
Autorovy další knížky
| 2023 |  Těla |
| 2020 | Praskliny |
| 2020 | Spiritistky |
| 2021 |  Zrozeni/zrazeni svobodou: Co chtějí české a východoněmecké děti postkomunismu? |
| 2023 | Club of opportunities / The Garden of Problems |
Občas jsou takové knihy, kdy nevíte, co k nim napsat, protože to slovy nejde vyjádřit, ale pokusím se o to. Knihu jsem poslouchala a úplně mě z ní mrazilo, patří k nim slova jako znepokojující, zvláštní, podivné, místy šokující až děsivé. Hodně emotivní záležitost k zamyšlení.
Tato kniha je dost o pocitech, ale děj v ní také naleznete. Sleduje se více postav, více střípků z jejich života a jak na ně "koule" působí. A opravdu na ně působí? Nebo si spíš hledají omluvu pro svoje jednání? Nebo to berou jako signál změnit něco ve svém životě?