V_M komentáře u knih

Pro jihočeskou literaturu mám dlouhodobě slabost. A byť jsou v próze Veroniky Bálkové místní názvy až na výjimky poněkud zašifrovány, Českobudějovicko je v ní zřetelně čitelné. Snad jen ústřední Borkov a Městečko mohou odpovídat mnoha různým lokalitám: co bylo jejich reálným předobrazem, by tedy musela poodhalit autorka, koneckonců jakkoli jsou informace o ní v medailonku i jinde spíše skoupé (neznáme ani rok narození), mezi řádky tak nějak tuším, že v románu bude vícero autobiografických motivů.

Ovšem i kdybych odhlédl od téhle své krajové afiliace, musím konstatovat, že jde o velmi zdařilý debut, který poněkud popisem na záložce. Ten naznačuje, že půjde o jakousi venkovskou detektivku (počítá jistě s částí fanoušků Jiřího Hájíčka čili z nakladatelského hlediska to chápu), nicméně jak zde některé komentáře níže naznačují, je to tam jen místy, hlavně na začátku, próza vcelku brzy ztrácí v tomto ohledu na dynamice a na závěr nás žádné velké překvapení ani dobrodružství nečeká.

Co leckteří pokládají za nedostatek, já vnímám vlastně coby určitou výhodu. Román byl pro mě skutečně hlavně o tom titulním „přechodném období“ (a to zdaleka ne jen v životě hlavní hrdinky a vypravěčky Kateřiny, ale i několika dalších postav), přičemž autorce se podařilo věrohodně (emočně, myšlenkově i jazykově) postihnout určité ustrnutí, čas vykolejení, nejistoty a váhavosti v období po velkém a silném životním zlomu. Plusem je, že se jí to povedlo vykreslit nejen uvěřitelně, ale i srozumitelně a civilně (což s tím pochopitelně jaksi souvisí). Nejde tedy o hlubokou filozofující či psychologizující introspekci (ta má v literatuře řadu jiných mistrů), ale současně nelze říct, že by to jen náznakovitě, vágně či konvenčně klouzalo po povrchu.

Jako přednost vnímám i nespektakulární závěr knihy: Nedokážu samozřejmě odhadnout, zda – jak někteří naznačují – autorce prostě nedošel dech a nedokázala nic ohromujícího vymyslet (anebo zda si třeba neponechává prostor pro pokračování knihy), leč podle mě je přirozeným a vhodně pasujícím vyústěním onoho životního tápání, prostupujícího celou prózou. Vždyť i v životě zpravidla nejsou černobílá rozuzlení, naprosté happyendy či naopak absolutní katastrofy, každá pozitivní věc má jistou poskvrnu a v každém neštěstí je i špetka štěstí (třeba v podobě příležitosti). A stejné je to i v oblasti práva: litera zákona, jeho jazyk a možnosti prostě nestačí k zachycení a podchycení složité a mnohotvářné reality – a soudní procesy a rozsudky sice jednoznačně definují trest, avšak jen málokdy objasní komplexní spleť příčin či pohnutek, jejichž důsledkem byl trestný čin, ani nemluvě o tom, jak často se míjí s jeho hlubší povahou. Podobně tedy i závěr románu Bálkové ponechává ve čtenářo pachuť nedourčenosti, iritující vědomí nemožnosti jednoznačně rozplést, co a proč se stalo. Což je mnohem reálnější a přirozenější než většina triumfálních rozuzlení, tak jak jsou v krásné literatuře běžné.

Za obdivuhodnou pokládám i heuristickou stránku – a nejde mi jen o znalosti právních záležitostí, které by z autorčiny profese logicky vyplývaly, ale též o na dnešní poměry vynikající a nebývalou znalost života na venkově včetně jeho praktických stránek (zahrádkaření, polní a lesní hospodaření, chovatelství, ovšem i sociologie české vsi). Osobně velmi kladně hodnotím i názorovou, resp. ideovou náplň knihy, protože – řeknu-li to příkřeji – myslivci zkrátka jsou hlavními škůdci našich lesních porostů, podobně jako (velko)zemědělci naší volné krajiny. Bálková to ve svém románu takto radikálně neformuluje, ale tendence k citlivějšímu a promyšlenějšímu přístupu k přírodě kulturní krajiny v konfrontaci s realitou našeho venkova je jedním z ústředních motivů, který se vine celou knihou. Doporučuju tedy vřele k přečtení – a to spíš než hledačům prvoplánového napětí a tajemství lidem, které zajímá zachycení určité životní etapy a problematika vztahů nejen mezilidských, ale i k tomu, co nás obklopuje.

4 17.09.2024

Přiznám se, že jsem z četby Šponerovy prózy zklamán a na rozpacích. Bezesporu na tom má podíl určité vyšší očekávání – před časem jsem totiž zaregistroval z různých stran hlasy, že jde o knihu pozoruhodnou, nedoceněnou, neprávem opomíjenou atp. A koneckonců i tady na Databázi knih jsou odezvy vesměs kladné.

Po přečtení – a myslím, že bylo nepředpojaté a vcelku pečlivé, k řadě pasáží a formulací jsem se vracel a před závěrem se ještě jednou vrátil k první půlce – však bohužel musím konstatovat, že těmto ohlasům a nadšení z knihy příliš nerozumím. Potenciál bezesporu má (i proto nakonec dávám tři namísto původně plánovaných dvou hvězdiček), avšak hned na několika rovinách selhává či je zkrátka nedotažená.

Předně je to celková koncepce: Připouštím sice, že mi něco mohlo uniknout a jistě i uniklo, ale pokud by vyšla jen v podobě novelky či delší povídky, řekněme od části nazvané Hroucení II až do konce (tj. od s. 63 do s. 122), bylo by to mnohem silnější, uhrančivější, slovem – zdařilejší literární dílo. První půlka je mlhavá, nejasná, chaotická až asociativně nahodilá, což by principielně vadit nemuselo, kdyby zároveň nebyla nestravitelná, nudná a banální (či chcete-li: myšlenkově, emočně a umělecky povrchní).

Zadruhé mám potíž s jazykem. Je mnohdy toporný a neobratný, nešikovná volba slov, morfologie, nepřirozený slovosled, šroubované větné celky, prostě škoda, že redakce nezasahovala (resp. nezasahovala hojněji). Skoro si až říkám, jestli to neměl být nějaký autorský záměr, ale nenapadá mě k tomu jakékoli možné opodstatnění (a i kdyby, tak to zkrátka není patřičně funkční).

A konečně se v textu místy – naštěstí ne tak často a je to vada, kterou lze z mého pohledu přejít nejsnáze – objevovaly rozličné konvence, vyčpělosti a lacinosti: od toposů přes všemožné motivické jednotliviny až po dějové prvky rodem z nějakého neambiciózního seriálu či barvotiskové literatury, tj. málo věrohodné, a přesto jaksi schematické.

Nic z toho bych autorovi asi nevyčítal (ač myslím, že to nečiním nijak zvlášť příkře), kdyby to kompenzoval hloubkou reflexe, prožitku, citu či myšlenky. Náběhy k tomu tam jsou a takovou linku měl dle mého názoru prohloubit a koncepčněji rozvinout. Se vzpomínkami se to jistě snese, ale říznout to každou chvilku sny/polosny/pseudosny (či co to bylo), které vlastně ani nejsou moc zajímavé (kdejaký snář či zápisník snů je poutavější), bylo nešťastné a kontraproduktivní. Nicméně právě pro tyto vzácné náběhy nakonec tolik nelituju, že jsem si knihu koupil a prokousal se jí.

1 14.09.2024

Poezii Josefa Suchého mám rád a čtu, potažmo vracím se k ní soustavně a pravidelně. Snad tedy teď zčásti zopakuju to, co jsem napsal k jeho jiným knihám. Sbírku Ve znamení vah, jež je bezpochyby ještě plodem kulturní konjunktury závěru šedesátých let (vyšla „léta Páně“ 1970, jak nakladatel formou zkratky uvádí v tiráži – troufám si říct, že rok dva poté už by takové označení neprošlo), pokládám za jeden z nejlepších autorových počinů.

Josef Suchý se v ní drží toho, v čem je nejsilnější – básnivá řeč, příroda, venkov, nostalgie, paměť, přemítavý až meditativní ráz. Některému čtenáři by snad některé kusy či obrazy mohly připadat, že balancují na hranici přílišného a anachronického romantismu, ba sentimentality, tj. že jsou snad zdařilé, ale v podstatě jsou to básně v jedné z nejkonvenčnějších podob, alespoň dle jakéhosi obecného povědomí o tom, co je „poetické“. S tím lze v podstatě souhlasit, ovšem u Suchého zrovna to vnímám jako přednost. Neuchyluje se totiž k takovým postupům a vidění z nedostatku talentu, zkušenosti či z nějaké vypočítavosti, snahy hrát na efekt, na city. Píše tak, protože je mu to nejvlastnější, protože to tak cítí a vidí či vidět chce.


Na první neděli postní
dopéká mráz poslední oplatky.

Na druhou neděli postní
mluví v olší ze sna nahlas jarní vítr.

Na třetí neděli postní
už běží po lukách.

Na čtvrtou neděli postní
jsou večer lesy plné
hasnoucích fialkových ptáků.

Na pátou neděli postní
se pochovává v potoce Smrtka
za zpěvu průsvitných dívek.

Na neděli Květnou chodí do kostela jívy,
ale vrba pláče.

Tiše vycházejí hvězdy z našich úst –


Ano, je tam silná romantizující lyričnost, všechny ty imprese, věci, rostliny, starý svět. Ale právě to je svět Josefa Suchého a vytrvává v něm konzistentně v podstatě po celou svou literární dráhu: „Ale kdo pochopí dnes / zpozdilce, který hledá / zaťatou cestu / k hlavnímu městu kopretin? // Kdo pochopí, proč spěchá, / aby došel dřív, / než na zahradách skončí / prastarý obřad / sečení trávy navečer?“

Jazykově je vesměs moderní, zná a ctí Březinu i halasovsko-holanovskou linii třicátých let, niterně jistě blízký Zahradníčkovi a katolíkům, ale v jazyce už civilnější (skladebně bez deformací a experimentů, morfologicky bez archaizování). A jakkoli se to místy může jevit jako sladkobol, není to citově vyprázdněné. Jen jsou otřesy, pochyby a nepokoje poněkud mírněny (byť zůstávají zřetelně čitelné) harmonizujícím hávem přírody, tradice a spirituality, tedy v souhrnu jakési vyrovnané moudrosti – a pokory. Tyto vzácné vlastnosti jsou v Suchého díle přítomny upřímně a uvěřitelně, zcela přirozeně, což je jinak v poezii nesmírně zřídkavé.


Odešlos nevrátivou stezkou,
lehounké a křehké,
těžké k neunesení.

Jsi za stěnou
z neprůstřelného skla.

Nemohu tam,
ale vidím všechno.
Dokonce ostřeji než dřív.

Takto chutná život.

Mlčení následuje po zvuku.

Chtěl jsem být jedním z drobných darů země.

Například jahodovou pasekou.
Žitným klasem,
z kterého je chléb.
Slzičkou na vyprahlé mezi.

Bůh suď, kdo vinen, že se rodí
víc bodláčí a pelyňku…


Ve znamení vah (a píšu to záměrně s malým „v“, protože tu nejde o žádné horoskopy) je sbírka opisující ve čtyřech oddílech určitý vývojový, takřka narativní oblouk. Ten je koncipován, jak explicitně praví úvodní báseň ke každému z oddílů, jako procházka krajinou. Krajinou tajemnou, ač jaksi blízkou, důvěrně známou, vyvolávající legendy dětství, nostalgické písně „Nezabudky“ o mládí, pak temný propad do sluje, do životního bludiště a nakonec nadějný výstup do smířeného, zmoudřelého a zoceleného „křišťálového okrsku“. Je to tedy procházka bilancující, sebezpytná, obracející se k minulosti (bezesporu to souvisí s onou „jistou mezní situací života“, jak Suchý píše na záložce).

Jako ukázku bych ještě uvedl dvě nádherně znepokojivé básně, jež paradoxně bortí výše popsanou harmonii temnými proudy v nitru či obrací konejšivou roli přírody v její téměř máchovsky hrozivou netečnost:


Říkalas: „Viď, hned je to veselejší,
když jaro shodí urousanou sukni
a obleče se do trojlístků?“

Přitom ses hezky usmála
a podívala tak,
že vyšlo druhé slunce.

Já neodpověděl.

Leč proto,
proto jen,
aby ses nepolekala
toho, co duní
z chladných dutin hrobky...

***

Skrovný, ba nepatrný je prostor
lidského hlasu a gesta.

Kolem se táhne pruh
lhostejně hledících rostlin,
dál pásmo střebavých mechů,
posléze cize vztyčené lesnaté ticho
se stejnou ozvěnou pro dobré i zlé.

Nedovoláš se.

Zvolna ztrácíš krev
jak ťuhýkova kořist
zkušeně nabodnutá na trnu...


A závěrem ještě jednu báseň takřka mysteriózní:


Zkoušel jsem to už víckrát.
Ba z několika stran.
Bohužel marně.
A věru nevím, promiňte,
nestrefím-li se ani dneska přímo do černého.

Bylo to v říjnu navečer.
Sekli jsme s bratrem zelené,
já na žebřiňák nakládal
a pohraboval směsku.

Ach ano, právě tak.

Leč pojednou –
nu, prostě byl jsem zde,
však zároveň i tam,
sám sobě vzdálený a cizí.

Mé ruce se pohybovaly
a vůle o tom nevěděla
oči přihlížely z bidýlka
nesrozumitelné stínohře,
za devíti horami, za devíti řekami
ležela končina zvuků,
světelné roky mezi mým chřípím a vůněmi.

Navíc to děsné pomyšlení,
že jakoby navždy.

A přece stačilo zaržání hnědáka,
abych se vrátil
jak vymknutý kloub
nazpátek do své jamky.

1 10.09.2024

Kvalitní publikace tří zkušených vlastivědných badatelů ze Šluknovského výběžku se sice zaměřuje na dílčí jednotlivosti z rumburských dějin, jako jsou církevní památky včetně těch drobných, méně známých či ztracených, veřejné stavby, spolky, historie zdejšího zdravotnictví, bankovnictví, pivovarnictví, rekreace či zeleně a v neposlední řadě i na některé významné osobnosti. De facto však knížka – právě díky tomuto širokému a pestrému výběru – poskytuje plastický obraz dějin tohoto pozoruhodného města v Českém Nizozemí.

Určitou výhradou by v tomto ohledu mohlo být, že jsou zpravidla zpracována témata ze starší historie, především z 19. a první půlky 20. století. Často je vysloveně zarážející, že novější – poválečné a současné – osudy určité stavby, památky či instituce jako by vůbec neexistovaly, texty o nich mlčí či mlží. Rozumím možným důvodům, proč se tomuto dotažení témat a kapitol autoři vyhýbali: Možná toto údobí v době vzniku knihy (2012), dle mého názoru scestně, pokládali stále ještě za dobu, k níž nemají dostatečný odstup. Anebo si nechtěli pohněvat možné tehdy stále ještě žijící dějinné aktéry, není totiž nic těžkého si domyslet, že vývoj po roce 1945 by prakticky v každém tématu vyzníval jako úpadek. Či to snad nějak souviselo i s tím, že jde o publikaci financovanou městským úřadem. Tato opatrnost, ba autocenzura bohužel není ku prospěchu výsledku. Rumburku (a dlouhé řadě dalších našich sudetských i jiných měst) zoufale chybí zmapování toho, jak se z prosperujícího střediska známého jako Malá Paříž severu stalo během druhé poloviny 20. století neatraktivní město spojované především s vyloučenými lokalitami. Tedy zcela konkrétní, jmenovité a chronologické zmapování ekonomické, sociální a institucionální degradace, barbarské likvidace památek a historické zástavby, následného vzniku naddimenzovaných novostaveb (čili zničení tváře města nejspíš jednou provždy), ale i rozličných stinných stránek vývoje po sametové revoluci, kdy se periferní postavení města v některých ohledech bohužel ještě prohloubilo (romské obyvatelstvo, pochybné investice a krachy, úpadek zdravotnictví, zbytečná likvidace Anglického domu).

Závěrem ještě k jazykové stránce textů: Jsou psány vesměs čtivě a kultivovaným jazykem, kladem je i to, že na nich není patrno, který (resp. kteří) z autorů danou kapitolu tvořil, došlo tedy patrně k určitému stylistickému sjednocení. Redakci lze tudíž pochválit, byť na s. 89 mělo být patrně „jednoho podzimního dne roku 1864“, následuje-li posléze další krok, který se měl odehrát 7. února 1865. Korektura proběhla zdárně, jen s interpunkcí je tu a tam problém (čárky často chybějí v souvětích začínajících vedlejší větou).

Celkově však jde o vhodný doplněk a pendant knižních dějin Rumburka od Jana Smetany, kolektivní Vlastivědy Šluknovského výběžku i nejnovější publikace Ester Sadivové o rumburských pohostinských službách (Rumburk. Život ve městě kdysi nazývaném Malá Paříž severu) a nesporně záslužný počin, který by měl být povinnou četbou všech Rumburčanů a vítaným obohacením přespolních návštěvníků města. Po přečtení na něj totiž pohlédnete nově, barvitěji a vzdor všem jizvám jej začnete mít o něco raději.

1 10.09.2024

Toto klasické – a hned zkraje podotknu, že skvělé – realistické drama z moravské dědiny jsem četl ve vydání z roku 2007 (Artur, edice D), doplněném o autorčin medailonek (stejný jako ve vydání Gazdiny roby z roku 2006) a stručné, leč kvalitní pojednání o historii vzniku hry, jejích inscenacích a recepci. Minusem této edice je předně neuvedení zdrojového textu ani toho, jak k němu editor přistupoval, a pak také neuvedení toho, kdo vlastně byl jeho editorem a kdo napsal medailonek a doslov.

Ke hře samotné asi mnoho nového říct nedokážu: Pro mě je působivým znázorněním toho, jak tragické důsledky mohou mít konvence tradičního a konzervativního společenství (zdaleka ne jen venkovského) v kombinaci s osobním slabošstvím (Števa, Laca), naivitou (Jenůfa), zatvrzelostí (kostelnička, ale i Laca), což jsou pochopitelně vlastnosti všudypřítomné a věčné. Moc rád mám i Janáčkovu operu. A ještě drobná poznámka k jazyku: Ve srovnání s Gazdinou robou je text dramatu pro běžného čtenáře čitelnější, Preissová využila nářečních prvků jen sporadicky a symbolicky. Sice tedy edice nemusí být doplněna slovníčkem a je obecně vzato srozumitelnější, ale z mého pohledu to je škoda. Svéráz, jadrnost a originalita Gazdiny roby je tu tím pádem přítomna jen náznakovitě, velmi oslabeně. Jistě to není to hlavní, o co by (autorce) v této hře šlo, leč právě jazykové bohatství a svrchovanost vnímám jako esenci značné části děl naší literatury devatenáctého století, tedy že už ji tolik nečteme pro příběh (vždyť podobné zápletky byly od té doby zpracovány nastokrát a mnohdy líp), nýbrž pro jazyk (a jeho prostřednictvím vykreslený svět).

2 09.09.2024

Musím říct, že na této knížce jsou nejpůvabnější roztomilé a úsměvné ilustrace. Je obecně vzato hezky vydaná. Naopak příběhy – ovšem nedokážu je posoudit z pohledu dětského čtenáře – se mi jeví nedotažené, nepromyšlené, místy vysloveně improvizované, nahodile psané. Vadí mi třeba to, že byť jsou hlavními protagonisty krtci, autor je antropomorfizuje natolik, že při vymýšlení jejich příhod nerespektuje ani základní a obecně známá fakta, jako třeba že krtci jsou de facto slepí (a krtčata tuplem) nebo že to, co v knížce konzumují, se ani v nejmenším neblíží jejich přirozené potravě (působí spíš jako jakýsi mix hipsterů a biomatek). Je mi jasné, že pohádkové narativy se běžně řídí jinou logikou než próza nějakým způsobem realistická, resp. ukotvená v realitě, nicméně tady to žádnou (komplexnější) logiku nemá. Skoro mi přijde (ale ono to tak jistě nebylo), jako by ty příběhy byly narychlo a dodatečně sepisovány k již hotovým ilustracím. Knihu tedy jako artefakt a výtvarné dílo doporučit můžu, ale pokud jde o příběhy o zvířátkách pro děti, existuje spousta mnohem zdařilejších textů.

1 09.09.2024

Kniha bezesporu čtivá a tematicky pozoruhodná, byť slohově a jazykově nikterak bravurní. Zpočátku mi to přišlo jako taková svérázná variace na Lolitu, dost mi tam chyběla hlubší introspekce, nastínění prapříčin a pohnutek jednání, motivací a myšlenkových pochodů postav. Ve druhé části knihy jich přibylo, ale i tak šlo autorce spíše o dějovou linku, jež ovšem má tu slabinu, že se odvíjí přerývavě, pomáhá si různými skoky a zvraty, ne vždy logickými či zcela uvěřitelnými. Nikdy jsem pochopitelně nebyl v kůži ani hlavě náctileté dívky, náklonnost ke starším mužům a jiné popsané zmatky z vlastní zkušenosti neznám, proto jsem za toto téma autorce vděčný. Zároveň mám ale pocit, že pro to, aby mi umožnila lépe tyto emoce, stavy, způsob uvažování a jednání pochopit, vcítit se do nich, tj. spoluprožít je s hrdinkou, mohla udělat víc. Určitě však bude zajímavé sledovat, jak se bude autorka tematicky, narativně a stylisticky vyvíjet.

1 09.09.2024

Úlovek z jednoho malého olomouckého antikvariátu jsem uvítal coby pěkný doplněk do své sbírky beskydian, potažmo carpathian. Obecně vzato jde o ediční počin dobrý a u nás kupodivu dosti ojedinělý, uškodila mu však doba normalizace, kdy vyšel, a asi i politické klima hornicko-hutnické Ostravy, kde vyšel v krajském nakladatelství Profil. Josefa Strnadla bych totiž spíše nepodezíral z toho, že by upřímně a dobrovolně vybíral doprovodné citace z Nejedlého či z prací Melicherčíkových a Kobzáňových z nejvypjatějších padesátých let, jakož ani z toho, že by se v doslovu toužil uchylovat k místy až vulgárně ideologickým výkladům. Nicméně buďto zkrátka podlehl tlaku, anebo mu do toho nějak redakčně zasáhli a podle toho to dopadlo. Tím nechci říct, že by se při patřičně opatrném čtení nedal onen dobový balast prosít a z doslovu si vyzobat jen přínosné a zajímavé informace, ale je třeba s tím počítat a pro serióznější poznání problematiky si obstarat třeba skvělou monografii Adama Votruby Pravda u zbojníka. Zdařilejší je rozhodně Strnadlova lyrická předmluva, sugerující náročné živobytí v Beskydech (resp. horách karpatského oblouku), to je poloha, jež je mu vlastní a v níž je silný.

Pokud jde o výběr písní, obávám se, že pro řadu čtenářů mohou být obtížně srozumitelné. Velká část z nich je totiž hornouherské provenience, a jsou tedy zaznamenány v různých slovenských nářečích (a to různým způsobem), dvě jsou dokonce polsky, u nich mám ovšem jistou pochybnost o autenticitě znění, ostatně nejspíš pocházejí z ideologicky pokřivené monografie Ochmańského (jiný polský zdroj v soupisu literatury uveden není). Nesporně by se tedy hodilo vybavit knihu slovníčkem či nějakou jazykovou poznámkou, je vcelku útlá, takže by to rozsah unesl. Jinak totiž nejeden čtenář bude tápat (i při vědomí kontextu), co přesně jsou zoglovecky, outáry nebo potukeň. A mimochodem - už jen pozorné a nezaujaté čtení vybraných písní a reflexe jejich motivů, obsahu či řekněme lyrických strategií myslím vyvrací deformovanou ideu o zbojnictví (popř. vnímání zbojnictví) coby třídním střetu mezi předáky vykořisťovaného lidu a feudalistickými, ba protokapitalistickými vykořisťovateli (podobně bývaly interpretovány i selské bouře). Něco podobného lze totiž podle mě vyčíst jen z několika jednotlivých písní a zrovna u nich mám určité pochybnosti o autentičnosti celku textu. Netvrdím, že je přepsali až v padesátých letech, kdy je řadili do edic a výborů, ale uvedená vrstva se do nich mohla propsat už od druhé poloviny 19. století (s rozvojem socialistického hnutí: příkladem takové syntézy obrození a komunismu je koneckonců i onen Nejedlý), nicméně každopádně až sekundárně.

Co naopak vnímám jako nade vši pochybnost šťastné, je obrazový doprovod, sestávající povětšinou asi z reprodukcí překrásně lidově naivistických podmaleb na skle s motivy zbojníků, salašníků, života na horských grúních, kyčerách a polanách. Ovečky, kozy, zajíci i řada jiných motivů tam mají podobu vysloveně roztomilou.

1 20.08.2024

Svatomořický chrám v Olomouci je pro mě vedle brněnského svatého Jakuba asi nejpůsobivější gotickou svatyní Moravy. Při četbě této starší brožury, kterou jsem pořídil přímo v kostele za 30 Kč (a předem podotýkám, že poměr cena – výkon je obstojný), si člověk v první řadě posteskne, že doby, kdy i takovéto brožurky psali přední odborníci ve svých disciplínách, jsou už patrně nenávratně pryč. Přijde mi, že dnes jde až na zářné výjimky o kompiláty slabé jazykové i obsahové úrovně, sestavované narychlo pracovníky infocenter, promotéry či jinými amatéry.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že u přítomné brožury je text občas až příliš zatížen odbornými termíny a diskurzem. To by pochopitelně snadno vyřešila kvalitní redakce, která však – a v tom spatřuji největší minus tohoto edičního počinu a i proto, ač nerad, jej hodnotím jen jako průměr – evidentně neproběhla. Snad to bylo vlivem porevolučního nadšení a vydavatelského boomu (přeci jen – za komunistů se církevním památkám nevěnovala velká publikační pozornost, zvláště pokud jde o tiskoviny určené širší veřejnosti), snad i jistou editorskou nezkušeností tehdy patrně čerstvě vzniknuvší společnosti Starý Velehrad, ale tolik nedostatků je přes míru i pro tolerantního čtenáře. A nejde ani tak o hojné překlepy, z nichž některé mají za následek vyslovené nesmysly (např. na straně 7: „V roce 1453 se poprvé přispívá na provedení oken a naposled k témuž účelu 1453.“ – na začátku věty patrně mělo být 1435), spoustu různých nedůsledností, různé stylistické podivnosti atp., ale i o vady dosti zásadního rázu – kupř. proč na obálce chybí Josef Bláha, který je autorem úvodní kapitoly, a naopak na ní figuruje autor nijak světoborných snímků Vladimír Hyhlík? Proč uvnitř brožury není označeno, které pasáže napsal Ivo Hlobil, takže to vypadá, jako by se na textu vůbec nepodílel?

Především je ovšem problematická koncepčně – chápu omezené možnosti tehdejšího tisku a reprodukce, ale fotografický doprovod je děsivý a hlavně nedostatečný. V textu jsou nezřídka barvitě popisovány jedinečné prostory a umělecká díla, jež si člověk ani při osobní návštěvě chrámu prohlédnout nemůže (jsou za šňůrou, příliš daleko či příliš vysoko) – a právě ty měly být primárně vyobrazeny. Smutné je, že nic novějšího a kvalitnějšího o této mimořádné sakrální stavbě nevyšlo a poslední historická monografie tématu věnovaná je – alespoň dle soupisu literatury, kterého si cením, neb v podobných brožurách je pohříchu výjimkou (zvláštní je jedině to, že v něm chybí v roce 1990 vydaná brožura Jiřího V. Musila, snad vnímaná jako nepatřičná konkurence?) – z roku 1939 (autor Bohumil Zlámal). Kéž by si to některý „olomucensista“ či kunsthistorik vzal k srdci coby výzvu.

1 20.08.2024

V červnu jsem zhlédl velice zdařilou inscenaci Gazdiny roby v libereckém Šaldově divadle (už před lety jsem tamtéž viděl srovnatelně skvělé uvedení Foersterovy opery Eva), což mě podnítilo k tomu, abych se po letech vrátil k této klasice českého realistického divadla i čtenářsky.

Pro naši literaturu devatenáctého století mám slabost a stejně tak i pro užití nářečí (nejen) v literárních textech. V tomto ohledu tedy Preissové drama cením vysoko, přičemž nejživější a nejzajímavější (byť jistě ne úplně snadno přístupné každému čtenáři/posluchači) jsou dnes právě pasáže psané nářečím a úryvky písní. Promluvy ve spisovném jazyce – a myslím tím zejména party Doktora z Hrozenkova a Notáriusky – jsou silně zatíženy dobovou stylistikou a působí nepřirozeně. Zajímavé je, že řeč „pravotára“ Huspeky, ač nedialektální, už taková není. Lze se samozřejmě dohadovat, zda to z autorčiny strany nebyl nějaký ironizační prostředek, ale z kontextu hry (Eva se na adresu Doktora a Notáriusky vyjadřuje obdivně, touží po stejné odvaze ke štěstí) ani ze životního pozadí autorčina (taky pocházela z Čech, z bohatší vrstvy a byla tudíž na Slovácku i jinde na venkově podobně cizorodým prvkem) mi nevyplývá, že by to tak mělo být. Ať už je to jakkoli, týká se to jen malé výseče hry a celkový dojem to nijak neruší.

Pokud jde o dějovou linku dramatu, dovedu si představit výtky, že poskakuje až příliš, leccos zachytí zkratkovitě, nelogicky a tragickým činem ryzího zoufalství vrcholí poněkud nenadále, nepřirozeně. Osobně mi to však divácky ani čtenářsky, jak jsem se teď přesvědčil, nevadí. Vnímám to jako nutné zhutnění a v rámci možností (inscenačních, autorčina nadání a dosavadní tvorby, dobového literárního kontextu) jej Preissová vlastně dovedla provést mistrně. Krátce – škoda, že se Gazdina roba inscenuje tak málo, myslím, že si nenechám ujít ani příští příležitost vidět ji zas na divadle a třeba se i opět vrátit k textu.

Jediným minusem přítomného vydání (Artur, 2006) jsou jednak překlepy, a to v textu samotném i ve scénických poznámkách (najdeme ovšem i interpunkční chybu v krátkém závěrečném redakčním textu o hře), a jednak nepřítomnost ediční poznámky. Nevíme tedy, odkud editor (kdo to vlastně byl? v tiráži figuruje jen odpovědný redaktor) text dramatu převzal a zda jej nějak jazykově upravoval. Domnívám se, že k žádným modernizacím naštěstí patrně nedošlo, ale i tak to v každé takové edici musí být uvedeno.

2 02.08.2024

Léto v mém případě nesvědčí četbě ani psaní, i své hodnocení souboru Kahudových kratších próz tedy sepisuju s nemalým časovým odstupem. Budu tím pádem stručnější a obecnější. Pro všechny texty Exhumace v podstatě platí charakteristika, kterou jsem psal k jeho Technologii dubnového večera a Příběhu o baziliškovi. Plusem je rozhodně jeho mistrný a svrchovaný styl, neuvěřitelně bohatá slovní zásoba a schopnost plasticky líčit všemožné bizarnosti, obscénnosti až úchylárny.

Minusem, který se v Exhumaci bohužel projevuje intenzivněji než ve dvou výše zmíněných titulech, je pak na jedné straně chabá narativní konstrukce a linka. Ve výsledku to působí (hlavně v titulní próze), jako by Kahuda stavěl „děj“ asociativně, ledabyle a nazdařbůh. Jako by se řídil spíš tím, jaká nechutnost ho zrovna napadne (a on ji následně s libostí popíše), než aby se pokoušel o nějakou kostru vyprávění. Na druhé straně, což s tím trochu souvisí, to pak je určitá monotónnost, kdy všecky ty scény plné hnusu, chlípnosti, prasáctví atp. člověka po přečtení určitého počtu stran už příliš nešokují, nezaujmou, ba v nejhorším případě ani nebaví.

Nechci tím říct, že by Exhumace byla špatná kniha, jakkoli by si zasloužila pečlivější redakci (mám vydání z Paper Jamu a něco evidentních překlepů jsem tam našel, ač si dovedu představit, že možná nějak přešly z původního petrovského vydání a taky že redigovat Kahudu není zrovna med). Čtenáře, kteří mají autora a jeho styl rádi, myslím nezklame. Jen se v ní zřetelněji vyjevily limity jeho psaní a vidění.

1 30.07.2024

Předně je třeba říct, že knížka se povedla především graficky. Působivé jsou i ilustrace; jen škoda, že i k nim byla – poněkud rušivě – umístěna čísla stránek. Děj zachycuje sklonek Smetanova života, propukání a rozvoj jeho duševní choroby během pobytu u dcery Žofie v myslivně u Jabkenické obory. V líčení nechybí dramatismus, napětí, zámlky a efektní střídání perspektiv, celé je to podáno zdařile a čtivě. Skvrnkami na kráse jsou bohužel občasné stylistické nedostatky, např. „s kluky k rybníku“ v přímé řeči; „sprintovat“, jež se vůbec nehodí k atmosféře 19. století (čímž samozřejmě nežádám, aby byla kniha psána dobovým jazykem, ale takové slovo a některé prokazatelně dnešní obraty zkrátka jinak sugestivně líčenou atmosféru narušují), hyperkorektní tvary jako „dokáži“ apod. Ruší i překlepy („jsme“ místo „jsem“ v závěru knihy), které na ploše tak útlé knížky a tak skrovného textu, vysazeného do čím dál útlejších sloupců (snad coby symbolika postupu Smetanovy nemoci, zúžení horizontů či narůstající úzkosti) vyniknou ještě zřetelněji, než kdyby se vyskytly v knize obsáhlejší či na stránce hustě pokryté písmeny. Jinak jde ovšem o důstojný literární příspěvek k letošnímu smetanovskému výročí, který má zároveň díky své (dosavadní, uvidíme, jak to bude v budoucnu) distribuci nejspíš jen na festivalu Smetanova Litomyšl parametry sběratelské knižní vzácnosti. Takže tedy doporučuji.

1 06.07.2024

Knížku jsem nedávno pořídil ve svém oblíbeném knihkupectví v Litomyšli na náměstí a rozhodl se ji přečíst příhodně v den výročí této druhé největší bitvy 19. století a historicky největšího vojenského střetu na našem území.

Autoři Kessler a Šrámek téma zpracovali zdatně a přístupně, je zjevné, že jsou velkými nadšenci a angažují se i v komitétu pro údržbu památek na válku 1866, což ovšem textu nijak neškodí (jedině snad, že snad až příliš často zdůrazňují zásluhy této organizace, ale koneckonců právem a třeba některého z čtenářstva navnadí, aby se k nim připojil). Podařilo se jim docílit toho, že je stravitelný i pro laiky, tzn. čtenáře, které vojenské dějiny zajímají jen málo. K těm se totiž počítám i já, byť k válčišti kolem Chlumu mám osobní vztah, několikrát jsem jej navštívil jako pěší turista, nespočetně tamější malebnou krajinou projížděl osobákem či autem po „hořické silnici“, navíc z Královéhradecka pochází jedna větev mých předků, je tedy dost možné, že někteří mí vzdálení příbuzní byli svědky nebo dokonce přímými účastníky oné bitevní vřavy. Mimoto mám už delší dobu rozečten skvělý Rudišův román Winterbergova poslední cesta, v níž hraje tato bitva významnou roli a týká se jí nejeden působivý popis. Nicméně válečná historie mě nikdy příliš nezajímala, proto jsem ocenil, že autoři udrželi relativní čtivost i u líčení průběhu bojů, postupů, strategií a následných půtek. Povedlo se jim to mj. i díky tomu, že se hodně zaměřují na druhý život bitvy a její reflexe v odborné i vzpomínkové literatuře. Přesto vřele doporučuju mít během četby při ruce podrobnou turistickou mapu chlumského bojiště, ideálně papírovou, ať to člověk vidí v detailech i celku.

Jako určité úskalí lze vnímat rozhodnutí pojmout události retrospektivně, tzn. kniha začíná popisem následků bitvy s přesahem do současnosti, pokračuje se ztrátami, ústupem vojsk atp. A až v závěru se dospívá k počátkům bitvy a jejím historicko-politickým prapříčinám. Takový přístup je jistě legitimní a už jsem se s ním v některých publikacích setkal (pro mě osobně měla tu výhodu, že se mi to četlo trochu jako detektivka – až postupně jsem odkrýval zlomové momenty, problémy a příčiny rakouského neúspěchu), nicméně některé čtenáře může mást a autoři vlastně ani uspokojivě nevyargumentovali, proč zvolili právě takovou perspektivu. Škoda, že do závěru nezařadili alespoň nějaký standardně chronologický přehled významných události onoho osudného 3. července (třeba po hodinách) a případně i několika předcházejících a následných dní.

Druhým drobným minusem je, že navzdory pečlivé redakci (objevil jsem jen jeden či dva překlepy) se v textu poměrně často opakují různé přívlastky a charakteristiky např. osobností či míst. To může být výhodou, pokud by si některý zájemce četl jen pár kapitol výběrově. Pro čtenáře, který knihu zhltne od začátku do konce víceméně najednou, to ale spíš než jako vítané připomenutí působí jako stylistická neobratnost či zbytečná vycpávka. Naopak u řady jiných osobností, faktů či reálií by nějaký charakterizační přívlastek či doplňující poznámka nebyly na škodu (kupř. zda měl něco společného hrdinný velitel rakouské „baterie mrtvých“ August von der Groeben a velitel 3. lehké jezdecké brigády pruského vojska generálmajor von der Groeben?). Mimoto je škoda, že u četných vzpomínek obyčejných vojáků není uveden zdroj (kniha coby popularizační dílo nemá poznámkový aparát). Tam si myslím, že by neškodilo uvádět původce důsledně třeba i v textu – „vojín Jan Novotný vzpomínal…“ apod. To vše jsou arciť jenom mírné vady na kráse, obecně vzato jde o počin zdařilý a doporučeníhodný.

2 04.07.2024

Brilantně formulované glosy k uměleckému, kulturnímu a společenskému dění z let 2007 až 2011, což se může z odstupu třinácti až sedmnácti let jevit jako pravěk, Petr A. Bílek je však natolik zdatný stylista a ironik, že se čtenář zasměje, i když už danou kauzu pozapomněl nebo jej úplně minula. V tomto ohledu je trochu škoda, že editorky (v té době studentky FF UK), které jinak odvedly takřka bezchybnou redakční práci, knížku nedoplnily tu a tam vysvětlivkami konkretizujícími, o jaké osobnosti v textech jde, popř. nepřiměly autora, aby to dopsal přímo do textu. Často je tam totiž uvedeno jen např. „ministr kultury“, a člověk aby si po letech dohledal dle data vzniku textu, kdo danou funkci v daném údobí vlastně zastával (a často i širší pozadí určité kauzy, Bílkem v textu pouze naťuknuté). Je zřejmé, že v době vzniku textů se jednalo o žhavou současnost a v době jejich vydání to měla cílová skupina čtenářů ještě v živé paměti, nicméně jako opatření pro budoucnost by to bylo účelné a snad by to tolik práce nedalo.

Co po letech na Bílkových glosách překvapí a zarazí: Bravura, mistrná práce s aluzemi, svěžest a vtipnost (nepamatuju si, že bych se v poslední době při četbě žánrově podobných textů zasmál tak jako u Bílka), kterou si texty podržely, i když už se týkají záležitostí vesměs (snad s výjimkou Kaplického blobu a „rasistického“ kocoura Mikeše) vyvanulých a zapomenutých. To ovšem rozhodně neznamená, že by řada postřehů neměla nadčasovou platnost – např. pokud jde o zoufalý stav kulturní publicistiky v médiích, podfinancování a podceňování humanitních oborů aj. Jakkoli lze říct, že pokud jde o hrozbu privatizace vysokého školství, ohrožení existence literárních časopisů a v posledku snad i tu kulturní publicistiku (alespoň na ČT a v některých novinách), tak došlo kupodivu dokonce k jistému zlepšení. Kéž by to byl stav přinejmenším setrvalý. V neposlední řadě mě pak zaujala spíše pravicová profilace mnoha publikovaných textů. V dávné minulosti jsem měl tu čest absolvovat Bílkovu přednášku a seminář (a to mohu bez ohledu na studovaný obor doporučit každému studentu humanitních věd), kde jsem takovou občanskou pozici nevycítil. Nicméně s ohledem na svou zkušenost s politickou orientací humanitních vědců mladší a střední generace a také na to, že byly texty publikovány v levicovém časopise A2 (dnes asi vyhraněněji než tehdy) bych nečekal tak časté rýpání do ekologů, zelených, ale i levice, různých feministických a jiných woke pokusů obecně, které tehdá ovšem ještě nebyly prosty rozličných „dětských nemocí“. Ne že by nějak zřetelně stranil pravici, ale snad se na tomto postoji (popř. mém dojmu z oněch textů) podepsala i dobová série taktně řečeno nekultivovaných premiérů Grosse a Paroubka za ČSSD (následovaná nepříliš důstojnou náhradou Topolánkem za ODS) i zkrátka to, že to byla éra onoho krátkého a nepříliš slavného angažmá Strany zelených v parlamentu a vládě. Každopádně Bílkovy texty stále stojí za čtení – ať už jako skvostně břitká „stylistická cvičení“, nebo jako svébytný dobový dokument. Zjistil jsem, že po necelých desíti letech (2019) vyšlo určité pokračování pod názvem Generátory národního pohnutí. Seženu si jej a už teď se těším.

PS: Nevím, proč je to zde uvedeno jen jako e-kniha, ale já Mikešovu aféru četl v podobě papírové, v níž to vyšlo primárně a kterou doporučuji.

Obratně napsaná a vymyšlená novelka dokládající Jiráskovu stylistickou vytříbenost i schopnost konstruovat vtahující příběh se zajímavou pointou. Dílo psal autor jako sedmatřicetiletý (roku 1888 pro časopis Lumír), tedy mj. v době, kdy zároveň vznikala husitská trilogie Mezi proudy a kdy začínal tvořit cyklus F. L. Věk, a jedinečné je zejména tím, že se pro Jiráska netypicky vztahuje k době rokoka. Se zvláštním zalíbením a erudicí vykresluje především atmosféru tehdejších panských honů a života na šlechtickém sídle, ale i trudných existenčních podmínek venkovského učitele.

Prózu jsem četl v edici z roku 1937 – Sebrané spisy A. J. XII, dotisk desátého (!) vydání a překvapilo mě, že tam bylo poměrně dost tiskových chyb. Mám totiž zkušenost, že starší vydání jsou na tom z tohoto hlediska lépe než nejeden počin dnešní. Je pro českou literaturu veliká škoda (a z velké části na tom má vinu Zdeněk Nejedlý), že až na několik málo titulů (St. pověsti české, Z mých pamětí...) nemáme spolehlivé a solidní moderní edice Jiráskových děl. Čtenář se tak musí uchylovat buďto k předválečným vydáním proměnlivé úrovně (tak to činím já), anebo k megalomanskému projektu jeho spisů z dob stalinismu, kdy Zdeněk Nejedlý zaplavil československý knižní „trh“ několika miliony výtisků Jiráskových spisů, o jejichž textologické spolehlivosti lze pochybovat mj. proto, že u nich (nekontroloval jsem tedy všechny svazky) chybí i tak elementární věc, jako je ediční poznámka, o nějakém zevrubnějším komentáři či různočteních ani nemluvě.

1 04.07.2024

K hlavním zdrojům tematiky a obraznosti této sbírky patří čundrácká romantika, toulky, vlaky, řeky, táboráky a kempy (podtrhuje to i grafická úprava sbírky a využití fontu imitujícího psací stroj). Dle autorovy fotky na zadní straně obálky a některých aluzí v textu i rocková hudba. To vše je mi sympatické, ale to všechno nebezpečně svádí ke kýči a konvenčnosti – a Šindelář se tomu bohužel neubránil. Koneckonců už samotný titul sbírky, kombinující „psí ohně“ a „odcházení s větrem“ bezpečně naznačuje, že riskujeme přepálenou a vyčpělou poetičnost. Jeho tvůrčí postup v sobě navíc nese zřetelné stopy mechaničnosti a poetika známky tu silnější, tu slabší odvozenosti. Jednou strategií jsou metaforické řetězce, jež snoubí dvě vzájemně málo související oblasti v jednu a s důsledností leckdy až úmornou se táhnou třeba půlkou básně. Např. spojení dopravní techniky a krajiny: „horizont zapne dálkové uhlíky“, „rozsviť v rojnicích koroptví aspoň potkávací“, „ze sonických manýr zimy“ (vše báseň Kira). To samo o sobě není žádný poetický hřích, ale zde to prostě nemá patřičnou opodstatněnost ani eleganci, a působí to tedy násilně, amatérsky. Jistou vinu na tom nejspíš nese tušená (takto ji tedy vnímám) inspirace písňovými texty, snad metalovými či rockovými. Rozpačitý dojem dotvrzují i veršovnická klišé nejhrubšího zrna jako „nebe je rudé. / Tvé rty…“; „v kalných vodách podzimu“ apod. Pozitivem není ani řada formálních nedostatků (chybné psaní *zda-li, časté kladení čárky před „jako“ či „než“ v případě srovnávání).

Za nejzdařilejší básně pokládám Děti spadaného listí a Nikad z prvního oddílu, z druhého pak dva pozoruhodné, v kontextu sbírky v lecčems ojedinělé, kratší a s rýmem pracující texty Racek a Motýli zla, příjemným zpestřením byly i dvě dedikované básně Sonic Youth (rodičům; navzdory názvu se snaží básnicky postihnout klima patrně své domovské dědiny) a Trans.granit (věnovaná manželce a na pozadí putování Jesenickem nastiňující strasti a slasti počátků jejich společné životní cesty). V případě posledních dvou zmíněných nejde ani tak o texty nějak básnicky grandiózní a virtuózní, ale tím, že za nimi stojí konkrétní adresáti, prostředí, zážitky a atmosféra, mají hned výrazně navrch, srovnáme-li je s prožitkovou rozpitostí a výrazovou klišovitostí většiny ostatních čísel.

Racek

V lidech je mnoho míst,
jež si slinami
plotů
pošpinila klín,

a tak za sebou
dál
na provazu táhnou márnici
dětství.

A i když
zapomněli cestu, kterou dál
jít,
jednou doletí.

Vždyť racek je první
člověk – :
zvíře v prokletí.

***

Motýli zla

Larvy
strachu přežily
zimu
ve spodnicích stébel.

Ještě se kuklí
zlomyslnost
trav.

A zatímco ptáci
rozkrajují
nebe,
zítřek ve zdech neví,
kudy kam.

Jak pojmout víc,
ale
nenechat řeku ze žil
vytékat.

1 27.06.2024

Je třeba říct, že Zezulovým básním/textům náramně svědčí hudební doprovod, ať už v podání jakékoli z formací, v nichž autor působí. Samy o sobě, jako ryzí poezie (tj. v tomto případě aniž bychom si představovali, že budou někde figurovat jako písňový text) neobstojí vždy. Koneckonců i sám Zezula se ve své sbírce k současným textařům a zároveň interpretům výslovně hlásí tím, že mottem z tvorby jednoho z nich (Švejdík, König, Fiala) uvádí každý ze tří oddílů knihy. Jistou písňovost jeho básní jako by naznačovalo i důsledné prostupování odsazených pasáží v kurzívě, za nimiž si představuji druhý hlas, promlouvající do základního textu (a neřeším tu, že může jít klidně vnitřní), vzniká tedy určitý duet.

Jako celek je to sbírka dobrá a čtivá, nedovedu se však ubránit dojmu, že je v jistém ohledu svým básnickým nazíráním buďto konvenční, anebo vykalkulovaná, ba epigonská. Omlouvám se autorovi, jestli tato snad až příliš příkrá slova (jinak to teď ovšem asi formulovat nedokážu) volím neprávem a křivdím mu tímto, ale řada pasáží zkrátka působí, jako bych to už stokrát někde slyšel či četl (např. „za řekou / někteří lidé spí dnes sami“; „bolí to víc / než si umíš představit“, „zachraň mě / nechci bejt v týhle kůži“, „je to teď takovej čas / kdy nejde říct nic jinýho“ – podotknu, že všechno jsou to závěry, tj. pointy básní). Jistě, jsou efektní, je v tom dramatičnost, absolutnost, fatálnost, a kdo od útlého věku čte a tvoří poezii, má odjakživa představu, že takhle nějak by báseň měla vyznít, ale kdo poezii nepřestal číst ani po pěti, desíti či patnácti letech a čte ji opravdu hodně, dospěje k tomu, že nic takového zdaleka není podmínkou a že to v tomto případě působí dosti hraně a povrchně. Tedy že za tím není patřičná propast, prožitost. Samozřejmě netuším, kdy Zezula sbírku psal, ale pokud v době krátce před vydáním (2017), bylo mu téměř třicet, zatímco tohle jsou verše dvacátníka. Anebo prostě písňové texty, což není žánr horší, ale jiný, kde v jiném kontextu a jiné konkurenci obstojí a třeba i skvěle rezonuje leccos, co v básnictví působí jako nevyzrálá efektnost. A je vlastně jedno, zda procítěná upřímně, nebo vědomě či podvědomě vykalkulovaná.

Mimoto mi vadilo i to, že ač Zezula řadu básní napsal v polských Katovicích (anebo je k tamnímu prostředí vztáhl), což je samo o sobě jistě zajímavé a osvěžující, nedovede ani přesně přepsat polské názvy (má být: słowackiego, a ne *slowackiego), ani je v češtině skloňovat (má být: na mariacké ulici, resp. ještě lépe: v mariacké ulici, a nikoli *na mariacke ulici). Tato výtka pochopitelně míří i k redaktoru Janu Těsnohlídkovi, který maje rovněž zkušenost s pobytem v Polsku měl tyto nedostatky eliminovat.

Závěrem ukázky dvou básní (kurzívu a odsazení sem bohužel přenést nedokážu). První z nich ilustruje úskalí té efektnosti, která může působit chtěně, ale v daném případě podle mě ještě nepřekračuje hranici a je to báseň dobrá:

francuska

ať se na to dívám jakkoliv
pořád se vidím
na křižovatce
kde na všech směrech svítí červená

proszę czekać

ale jak dlouho

Druhá ukázka je pak příkladem zdařilé básně, kde se autorovi podařilo z oné efektní konvence relativně vymknout a jitřivým, leč zároveň trochu záhadným obrazem posunout báseň trochu jinam, kde opět poněkud fatalistické zakončení už nemá takový formální (vyprázdněný a z hlediska básnické práce surový) ráz jako jinde:

kalendáře

až bude léto
sedneme si
někam

a zatímco nás ostatní budou bavit obvyklou
zásobou historek z
let 2011
až 2016
vyřežeme si do zad
kalendáře

tak aby
těsně nad bedry
v pohraničí

stálo dnešní datum
a další už ne

2 27.06.2024

Tematicky svěží sbírka, čerpající mj. z naší poezií dosud málo ohledávaného (takto napřímo) tématu homosexuálních milostných vztahů (celý oddíl Omega, reflektující v duchu omegy coby symbolu konců známosti a vztahy, jejich podstatou byl konec). Sugestivní jsou ovšem i texty odkazující k prostředí a obyvatelům psychiatrické nemocnice (oddíl Neposeb, odkazující podivnou zkratkou k patrně autobiografickému motivu nedokonané sebevraždy a následné hospitalizaci) a za asi nejlepší pokládám tři atmosférou i jazykem zcela odlišné části z počátku třetího, eponymního oddílu sbírky (Mloci, Známky života, Boží soud).

Přiznávám, že do mého hodnocení se jistě promítají i mé sympatie k hudební a textařské složce Strouhalovy tvorby. Jeho album Discopláň, které vydal pod uměleckým jménem Wheel Cherry, pokládám za nesmírně zdařilé. Ne všechny básně sice obstojí jako celek, ale pointovat autor dokáže a řada veršů či dvoj-/trojverší by mohla figurovat i samostatně, jako nápadité a trefné metafory, postřehy či slovní hry (např. „jsme jedno / já a moje špína“; „říkám ti královno / ale ty / slyšíš jen hovno“; „tahal ji za vlasy / až byla překvapená kolik / jich má […] tahal ji až znejistila / jestli mu je neukradla / jestli nedluží“). Líbí se mi i obálka a výtvarný doprovod Adama Tománka, třebaže k atmosféře básní se podle mě nehodí – sugeruje něco mnohem velkoměstštějšího, ostřejšího a odcizenějšího, izolovanost na sídlišti, kdežto Strouhalův svět je plný vztahů a i jeho samota je jaksi oblejší, figuruje mezi lidmi, a nikoli v odlidštělé technicistní prázdnotě, jaká čiší z prostoru Tománkových ilustrací.

Závěrem odcituji jednu z oněch „jiných“ básní ze závěrečného oddílu Haloklina:

ZNÁMKY ŽIVOTA

Kousek od ivančic
na soutoku tří řek
vypouštěli po pracovní době
z jézédé čerstvou krev

ta voda rozhýbala mlýn
a pekaři té mouce říkali čistá

pozorovali sme hejna bělic
tlamy rozkvetlé k šarlatové trubce
a jelce sme chytali
na rudý třešně

jen maruška nymficky kropila hladinu
a po vocasech
sápala se holejma rukama

kapky cvakaly jako zip jejího spacáku

v kanadě od té doby
porodila čtyři děti
které nikdy nikdo neslyšel plakat

1 26.06.2024

Představuju si to takhle: Kluk kdesi v pustině uprostřed Novohradských hor, v karavanu a se strejdou, možná o prázdninách či zkrátka ve volném čase. Prostor nezkalené fascinace, vidění a úvah, ale již i trochu probublávající tíživosti, náznaků dospělosti (hlavně poslední oddíl: sny o dovolené, ráj jako betonová pláž). Objevuje se Adam, snad bratr, snad kamarád – anebo pouhá představa, jakési alter ego či mýtus? Hravost ve vidění světa i deformacích jazyka, vracející se motivy, vzpomínkovost, vztahovost, vtažení do svébytného světa. A pak taky – což vlastně s ohledem na výše řečené ani tak nepřekvapí – spousta jmenovitých dedikací (mám pocit, že pomalu každá druhá báseň). Poezie jako prostředek definování a utužení vzájemnosti, báseň jako mezilidský poměr.

Obecně tedy zajímavý koncept, který však – musím s politováním konstatovat – nemá kýženou básnickou působivost jako celek ani v jednotlivinách. To se odrazilo i v tom, že jsem měl kapánek potíž vybrat jedinou báseň coby nejsilnější, na ukázku. Ale nakonec jsem se rozhodl:

NEBE

/pro Jiříka/

adam říká
že nebe neexistuje
říká
že sme si ho vymysleli
protože umřem

netuším
jak to myslí

přemejšlím
jaký je to nebejt

/

zhasíná

„je to tak
když umřeš?“
ptám se

„co?“
ptá se

„jako ve tmě?“

„když umřeš
je to jinak“

1 26.06.2024

Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný.

Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější:

Dva tucty chalup

Dva tucty chalup hluboko v lesích
na křižovatce zaječích cest.

S hladinou rybníka letmo
se líbá vlaštovka.

Z návsi pár kroků k hospůdce něžné,
říkalo se tam U čtyřlístku.

Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů.

Tady jsem pil s ostrými hochy čistou
a výskal.

Jednou,
zatímco kapela večeřela,
natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní –
chutnaly nádherně –
pak třeskl výstřel
a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky.

Se zatajeným dechem
Sním nad zjevením vstavače…

Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují.

Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším:

Kruté tajemství

Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš
vydechnout příměr,
protože by kulhal.

Jabloně mlčí na zahradách,
jen tu a tam
udeří do trávy plod,
v kterém se zaoblilo proměněné slunce.

Vzduch čistý jako mysl
svatého Františka.

A kdesi tělo hada překapává jed.
A kdesi cvakají čelisti vlka.
A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení.
A všude jak výheň jiskrami srší
boj na život a na smrt.

Jak snést to kruté tajemství?

1 26.06.2024