Mikešova aféra a jiné případy - Kapitoly o zaneřáděném kulturním prostoru přehled
Petr A. Bílek
Články literárního teoretika Petra A. Bílka, pravidelně uveřejňované v kulturním časopise A2, jsou břitkou reflexí dění na naší kulturní, mediální a akademické scéně i vztahu současné společnosti k literatuře a vzdělanosti. Připomenou některé zásadní „případy“, které hýbaly českými médii, kritice neujdou ani média samotná. Lze je číst jako pouhé ironické časové glosy, mohou však být i zprávou o neutěšeném stavu naší kulturní každodennosti. Inflací slov se stírají hranice mezi banálním a podstatným, mezi privátním a veřejným; názory odborníků se ztrácejí v infotainmentu a celebrity vědí všechno. Veřejný prostor je zaplavován haraburdím, které nikdo neodklízí a na které si pomalu zvykáme.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Mikešova aféra a jiné případy - Kapitoly o zaneřáděném kulturním prostoru. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
I s velkym casovym odstupem jsou Bilkovy postrehy k tehdejsimu fungovani spolecnosti a vede ctive a casto i palcive aktualni. Ackoliv nemohu souhlasit s kazdym jeho nazorem bezvyhradne, a predpokladam, ze to od ctenare ani neceka, rozhodne jsem soubor precetla s nadsenim a mohu jej bez vahani doporucit.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Mikešova aféra a jiné případy - Kapitoly o zaneřáděném kulturním prostoru v seznamech
v Přečtených | 18x |
ve Čtenářské výzvě | 2x |
v Knihotéce | 11x |
v Chystám se číst | 6x |
v Chci si koupit | 1x |
Brilantně formulované glosy k uměleckému, kulturnímu a společenskému dění z let 2007 až 2011, což se může z odstupu třinácti až sedmnácti let jevit jako pravěk, Petr A. Bílek je však natolik zdatný stylista a ironik, že se čtenář zasměje, i když už danou kauzu pozapomněl nebo jej úplně minula. V tomto ohledu je trochu škoda, že editorky (v té době studentky FF UK), které jinak odvedly takřka bezchybnou redakční práci, knížku nedoplnily tu a tam vysvětlivkami konkretizujícími, o jaké osobnosti v textech jde, popř. nepřiměly autora, aby to dopsal přímo do textu. Často je tam totiž uvedeno jen např. „ministr kultury“, a člověk aby si po letech dohledal dle data vzniku textu, kdo danou funkci v daném údobí vlastně zastával (a často i širší pozadí určité kauzy, Bílkem v textu pouze naťuknuté). Je zřejmé, že v době vzniku textů se jednalo o žhavou současnost a v době jejich vydání to měla cílová skupina čtenářů ještě v živé paměti, nicméně jako opatření pro budoucnost by to bylo účelné a snad by to tolik práce nedalo.
Co po letech na Bílkových glosách překvapí a zarazí: Bravura, mistrná práce s aluzemi, svěžest a vtipnost (nepamatuju si, že bych se v poslední době při četbě žánrově podobných textů zasmál tak jako u Bílka), kterou si texty podržely, i když už se týkají záležitostí vesměs (snad s výjimkou Kaplického blobu a „rasistického“ kocoura Mikeše) vyvanulých a zapomenutých. To ovšem rozhodně neznamená, že by řada postřehů neměla nadčasovou platnost – např. pokud jde o zoufalý stav kulturní publicistiky v médiích, podfinancování a podceňování humanitních oborů aj. Jakkoli lze říct, že pokud jde o hrozbu privatizace vysokého školství, ohrožení existence literárních časopisů a v posledku snad i tu kulturní publicistiku (alespoň na ČT a v některých novinách), tak došlo kupodivu dokonce k jistému zlepšení. Kéž by to byl stav přinejmenším setrvalý. V neposlední řadě mě pak zaujala spíše pravicová profilace mnoha publikovaných textů. V dávné minulosti jsem měl tu čest absolvovat Bílkovu přednášku a seminář (a to mohu bez ohledu na studovaný obor doporučit každému studentu humanitních věd), kde jsem takovou občanskou pozici nevycítil. Nicméně s ohledem na svou zkušenost s politickou orientací humanitních vědců mladší a střední generace a také na to, že byly texty publikovány v levicovém časopise A2 (dnes asi vyhraněněji než tehdy) bych nečekal tak časté rýpání do ekologů, zelených, ale i levice, různých feministických a jiných woke pokusů obecně, které tehdá ovšem ještě nebyly prosty rozličných „dětských nemocí“. Ne že by nějak zřetelně stranil pravici, ale snad se na tomto postoji (popř. mém dojmu z oněch textů) podepsala i dobová série taktně řečeno nekultivovaných premiérů Grosse a Paroubka za ČSSD (následovaná nepříliš důstojnou náhradou Topolánkem za ODS) i zkrátka to, že to byla éra onoho krátkého a nepříliš slavného angažmá Strany zelených v parlamentu a vládě. Každopádně Bílkovy texty stále stojí za čtení – ať už jako skvostně břitká „stylistická cvičení“, nebo jako svébytný dobový dokument. Zjistil jsem, že po necelých desíti letech (2019) vyšlo určité pokračování pod názvem Generátory národního pohnutí. Seženu si jej a už teď se těším.
PS: Nevím, proč je to zde uvedeno jen jako e-kniha, ale já Mikešovu aféru četl v podobě papírové, v níž to vyšlo primárně a kterou doporučuji.