Zbojnickým chodníkem přehled

20.08.2024

Úlovek z jednoho malého olomouckého antikvariátu jsem uvítal coby pěkný doplněk do své sbírky beskydian, potažmo carpathian. Obecně vzato jde o ediční počin dobrý a u nás kupodivu dosti ojedinělý, uškodila mu však doba normalizace, kdy vyšel, a asi i politické klima hornicko-hutnické Ostravy, kde vyšel v krajském nakladatelství Profil. Josefa Strnadla bych totiž spíše nepodezíral z toho, že by upřímně a dobrovolně vybíral doprovodné citace z Nejedlého či z prací Melicherčíkových a Kobzáňových z nejvypjatějších padesátých let, jakož ani z toho, že by se v doslovu toužil uchylovat k místy až vulgárně ideologickým výkladům. Nicméně buďto zkrátka podlehl tlaku, anebo mu do toho nějak redakčně zasáhli a podle toho to dopadlo. Tím nechci říct, že by se při patřičně opatrném čtení nedal onen dobový balast prosít a z doslovu si vyzobat jen přínosné a zajímavé informace, ale je třeba s tím počítat a pro serióznější poznání problematiky si obstarat třeba skvělou monografii Adama Votruby Pravda u zbojníka. Zdařilejší je rozhodně Strnadlova lyrická předmluva, sugerující náročné živobytí v Beskydech (resp. horách karpatského oblouku), to je poloha, jež je mu vlastní a v níž je silný.

Pokud jde o výběr písní, obávám se, že pro řadu čtenářů mohou být obtížně srozumitelné. Velká část z nich je totiž hornouherské provenience, a jsou tedy zaznamenány v různých slovenských nářečích (a to různým způsobem), dvě jsou dokonce polsky, u nich mám ovšem jistou pochybnost o autenticitě znění, ostatně nejspíš pocházejí z ideologicky pokřivené monografie Ochmańského (jiný polský zdroj v soupisu literatury uveden není). Nesporně by se tedy hodilo vybavit knihu slovníčkem či nějakou jazykovou poznámkou, je vcelku útlá, takže by to rozsah unesl. Jinak totiž nejeden čtenář bude tápat (i při vědomí kontextu), co přesně jsou zoglovecky, outáry nebo potukeň. A mimochodem - už jen pozorné a nezaujaté čtení vybraných písní a reflexe jejich motivů, obsahu či řekněme lyrických strategií myslím vyvrací deformovanou ideu o zbojnictví (popř. vnímání zbojnictví) coby třídním střetu mezi předáky vykořisťovaného lidu a feudalistickými, ba protokapitalistickými vykořisťovateli (podobně bývaly interpretovány i selské bouře). Něco podobného lze totiž podle mě vyčíst jen z několika jednotlivých písní a zrovna u nich mám určité pochybnosti o autentičnosti celku textu. Netvrdím, že je přepsali až v padesátých letech, kdy je řadili do edic a výborů, ale uvedená vrstva se do nich mohla propsat už od druhé poloviny 19. století (s rozvojem socialistického hnutí: příkladem takové syntézy obrození a komunismu je koneckonců i onen Nejedlý), nicméně každopádně až sekundárně.

Co naopak vnímám jako nade vši pochybnost šťastné, je obrazový doprovod, sestávající povětšinou asi z reprodukcí překrásně lidově naivistických podmaleb na skle s motivy zbojníků, salašníků, života na horských grúních, kyčerách a polanách. Ovečky, kozy, zajíci i řada jiných motivů tam mají podobu vysloveně roztomilou.