V_M komentáře u knih

Pro tuto sbírku platí obecně vzato více méně totéž, co jsem napsal v hodnocení autorovy prvotiny Menuet s krejčovskou pannou. Ovšem s tím, že zde převládly delší skladby komponované v krátké cykly, resp. oddíly. Na vyšší úrovni – tj. v rovině sbírky – je pro mě kompozice nečitelná, jako určitou spojnici lze nesporně brát delší citace – ani nevím, zda všechny autentické – z literárních děl od Strindberga přes sovětskou propagandu až po Ivana Diviše (citace z něj se mi líbila nejvíc) a Pintera, do jejichž rámce jsou jednotlivé oddíly zasazeny, ale žádnou spojnici jsem mezi nimi nevysledoval. Spíš jen významovou hru s obsahem daného oddílu.

Sloveso „komponovat“ se v tomto kontextu hodí dvojnásob, neboť autor začasté pracuje s refrény a variacemi úplně jako v hudbě, pro niž má cit (byť jeho básně nepracují s rýmem ani rytmem tak, abychom je mohli tradičně označit jako hudební) a v níž zjevně měl velkou zálibu, o čemž svědčí četné motivy a aluze přímo v textech. Některé texty svou kombinatorikou bezmála až připomínají náběhy ke konkrétní poezii, ale myslím, že to nebyl záměr a i tvůrčí postup tomu byl vzdálen. Je to podle mě vskutku dáno tou hudbou pod slovy a větami, která udala básníkovým textům rytmus, vytvarovala jejich tvář – i slova jako by se nesla na vlnách asociací, fantazie a vzpomínek (byť je to poezie zcela jiná než to, co si pod kombinací těchto tří slov nyní vybavíte). Je tam karnevalovitost, snovost, bájnost a mytičnost, sugestivní poetičnost i hravost, ale šibalská, spíš nahodilá než promyšleně kombinovaná, je tam ovšem bezpochyby také životní dramatičnost, osamění, neklid, vnitřní rozháranost, to však ponejvíce ukryto hluboko mezi řádky. A celé je to přitom vcelku živelné, věty a slova se tu doslova valí leckdy jako v automatických textech, jakkoli minucióznější analýzou formy a výstavby textu zjišťujeme, že podobnost s touto surrealistickou metodou je skutečně jen vnějšková.

Níže jsem se pokusil vybrat tři básně pokud možno reprezentativní pro výše uvedené, tak aby bylo zřejmo, v jakých polohách a poetice se Čapek v této sbírce pohybuje. Ovšem těch textů by se sem dalo přepsat mnohem víc – některé pro svůj rozsah a silnější vnitřní provázanost nutně musely zůstat bokem (kupř. cykly Albertova píseň a Všechny tiché pitvy). Navíc se sem vinou nějakého automatického formátování nedá přenést jedna důležitá složka autorovy poezie – typografické zvláštnosti (různá odsazení, a to i uvnitř veršů).

ČEHO SE BOJÍŠ

maďarskou báseň hledám
a polskou polskou taky
Čeho se tedy bojíš
Tlustých
maďarskou báseň hledám a polskou polskou polskou taky
Čeho se tedy bojíš
Tlustých slovníků a esencí a astrologů?
maďarskou a polskou báseň čeho tedy ty se bojíš vždyť
střádanka stínohra spor spirála
pohřešovaný řeznický učeň cosi mumlá
siena siesta Sicílie sídliště maďarskou a polskou báseň hledám
v jezírku je poklad a už měsíc Evin snoubenec
Čeho se tedy bojíte madam
to místo má epku
ale vlastně: smrtonoš a smaltovina
Čeho se tedy bojíte madam
to město má epku a Vy jistě elegantní šaty
madam
šašek lebka vyholená škudla je
a tlusté jen tak nevydá


KAREL JE NEMOCNÝ A PŘEDČÍTÁ IV

Jen dokrásti a jít
Červenou nůši zvelebit
Nůši hlesů čtverých
Nůši milovnice utajených chalup
chasníci varují (skoro až koncertně)
nehledět skrz vody temné a hluboké
zelené oči číhají na slova ztracená a háv
Jen dokrásti a jít
Červenou nůši zvelebit
Nůši dárků které škrtí
Nůši šibeničních žertů
Nůši psic a šašků italských
Nůši s ústy dokořán


MENIPPEA

čím dál tím víc tím více svící
poblíž se Menippea jen tak loudá
viděná v závoji z alejí kýmsi
a psaní paní do větru je ptaní
komuže havran IJ usedl na ramena
čím dál tím víc tím více svící

čím dál tím více svící jak doušek dráždivý
a vláčný hlas jak havran IJ tak synek vdoví snaživý
a ještě nápodobou hlavičky sťaté sťaté
a vlečné vagóny projíždějí postopáté
čím dál tím více svící svítí ze saní
a psaní paní do větru je ptaní bez ptaní

3 13.03.2025

Básnická tvorba Karla Jana Čapka je mimořádně mocným zážitkem a neprávem opomíjeným fenoménem osmdesátých a devadesátých let. O díle předčasně zesnulých bratrů Karla Jana a Michala Čapkových jsem se dozvěděl náhodou před více než dvacíti lety v jakémsi dokumentu České televize (je možné, že to byla Alternativní kultura?). Vypůjčil jsem si tehdy jejich sbírky v knihovně a vzpomínám si, že mě oslovily, i když ke mně patrně daleko víc promlouvala tragika jejich osudů (sebevraždy v pětatřicíti, resp. v Michalově případě v devětadvacíti letech) než síla samotných slov. Před časem se mi v antikvariátě povedlo sehnat právě Menuet s krejčovskou pannou, který je asi to nejlepší, co napsali, a tento úlovek mě motivoval k tomu, abych si po letech přečetl jejich poetické dílo znovu. (Pro úplnost dodám, že na rozdíl od známějších bratří Čapkových tito – pokud vím – netvořili společně a jejich vyhraněné poetiky se navzájem poměrně liší, nicméně pro rodovou, osudovou i jakousi „hlubinně-tónovou“ spřízněnost je myslím lze v dílčích aspektech posuzovat společně.)

Menuet zahrnuje Čapkovy texty z necelé dekády na sklonku komunismu a samém počátku demokratické transformace (1982–1991), avšak doba vzniku se do nich svými reáliemi bezprostředně de facto nepromítá. Její odraz je v básních toliko nepřímý: Z toho mála, co se o autorově životě lze dočíst, se v té době protloukal podřadnými zaměstnáními a pokoušel se o studium na řadě různých oborů a vysokých škol. Právě otisk této životní neukotvenosti, kdy mu četba a umění obecně (hudba!) patrně byly jedinou skutečnou náplní, oporou i útěchou – a je znát, že to byla četba intenzivní, hltavá, poctivá a opojná –, je myslím ve sbírce po všech stránkách patrný: od kompozice přes poetiku až po lexikum. Zároveň je to situace příznačná pro mnoho intelektuálů a citlivých lidí schylku totality – život v paralelní komunitě/světě, soustředěný ponor do záliby, zde shodou okolností časově i vnitřně korespondující (byť asi ne zcela záměrně) s náladou a formálně-motivickým karnevalem literární postmoderny v českém podání. A pak je tu pověstný „rok zázraků“, sametová revoluce a náhlé nekonečno možností po ní, na něž jsme nebyli připraveni, takže nádheru nadšení střídá nepokoj nejistot a tak to jde dokola dál, nějakých deset patnáct let (ale už se Karel Jan nedožil, dobrovolně odešel ze světa na vrcholu „blbé nálady“ roku 1997).

Příznačné je – a platí to i pro autorovu druhou sbírku, přičemž Menuet je lepší, protože (asi je to dáno širším časovým rozpětím) pestřejší –, že tkáň Čapkovy poezie je velice subtilní. Výše načrtnutá interpretace pramenící z podoby doby rozhodně nemá signalizovat, že by se tam cokoli z toho odráželo nějak rabiátsky. Budu-li konkrétnější: Najdeme tu kompoziční, lexikální i typografické experimenty, ale nepůsobí násilně, obrovskou barvitost slovní zásoby, ale ani náznakem samoúčelnou, schopnost sugestivně čtenáře vnášet do různých prostředí a atmosfér, ale není to chameleónština, brilantní práci s aluzemi, vlastními jmény (zčásti patrně vymyšlenými), asi i citacemi (či pseudocitacemi), refrény i zámlkami, ale nic z toho při četbě neruší, vše je integrální. Celá Čapkova poezie je jaksi přirozeně uhrančivá. Prozrazuje nesmírný talent a básnický cit, intuitivní autorskou neomylnost i v textech, které třeba nejsou ničím výrazné a už vůbec ne prvoplánové. Právě prvoplánovost totiž hrozí u všech výše uvedených postupů a poetických strategií, ale Čapek se jí bravurně vyhýbá, a to zcela mimochodem, jako by mu nikdy nehrozila.

Na závěr malá antologie (i s ohledem na to, že sbírka není všude dostupná), ovšem dlužno poznamenat, že pro Čapkovu poezii pozdějšího období tolik charakteristické delší a rozevlátější kusy a kompozice (třebaže skvělé – např. oddíly Vigilie a Červeným vrchem) musely z kapacitních důvodů zůstat stranou:

Večer a noc se namane
jak jedna perla z růžence
Smrákání osla pohladí
bez ptaní kopyto nastaví
Matěj dá košili
porybný chýši i s uhrovitou ženou
Ta zapláče až zítra
v modlitbách tichem roubeným
Jitro si perlu z růžence
uschová tajně do mlhy
Kokt němé společnice
pokřtí pach rybiny
Ke svému zděšení
na konci růžence nachází kříž
Večer a noc se namane
...

***

ta bosorka má břink
i za skleněnou zdí

je měsíc ab
a toužím po košili bílé

bílé jak černý je
polibek od bezzubé Leny

***

dnes v noci cítím
jak se mi tma
přilepila na jazyk
co nejrychleji běžím k zrcadlu
a už si tím nejsem
tak příliš jist

***

photographiée I

stydké pysky nahého města
plného deštníků
tonou ve slaných slzách mrtvých hudebníků
a Frank sedící na chutoru
zatančí Debusyho gavotu
a cherubín bude přivírat slastně oči

***

photographiée II

systoly mého vychladlého srdce cor
a lístky pustorylu
kazí vzhled našeho domu
z dotěrných prstů
modrých akvarelů

***

JAN JAKUB RYBA

v lese nad Voltuší
cink
spropitného
paní šedesáti nocí
přivábil
němé

levá pravou podpírá
a promoklá
se asi usouží

v lese nad Voltuší
pastorely české
němým
naslouchají

***

K vlastní neskutečnosti VI

Je ticho na konci
Stojím na počátku nekrotické zimy
Podivné zimy s lidmi kolem kola štěstí

Jak tiché a lopotné
Nechat se podvést
Zabořit lopatu do jílu
Napít se čaje s rumem

V objetí února
mlčením
roztát
v kaluž
jejíž hladina zamrzá

2 13.03.2025

Knížka je připravená a vydaná pěkně, v tomto ohledu nelze nic moc vytknout. Potíž je v tom, že dadaismus (resp. futurismus, literární konstruktivismus a jiné podobné úlety avantgard 20. století), a tím pádem i Schwittersova tvorba, jsou pro mě už delší dobu mrtvým a jalovým uměleckým proudem. Knížku jsem si pořídil a četl spíš jako dokument o jisté době, přístupu k tvorbě a obecněji stylu uvažování a způsobu vidění světa.

Nad jednotlivými básněmi jsem se tedy ani tak nenechal unášet jejich poetikou, to už mi dost dobře nešlo (přitom ještě před dvaceti lety bych byl patrně okouzlen), jako spíš zkoušel pochopit, jak asi svou radikalitou rezonovaly v době svého vzniku, jak působil jejich – extravagantní a z hlediska hannoverské společnosti dozajista podivínský – tvůrce. A taky přemýšlel, co z toho zbylo dnes. A odpovím rovnou: málo. Pro člověka v oboru poezie už poněkud kovaného je to zajímavé řekněme na prolistování. Podivit se, pobavit, zavzpomínat (a to i jaksi na doby, kdy bylo Německo uměleckým, ale i myšlenkovým a vědeckým srdcem světa), posoudit vlivy a budoucí projekce, ale jinak: přečasto samoúčelnost a vlastně vcelku otrava (a to si vezměme, že je to jen výbor). Jiná věc je možnost hlasitého čtení či přímo performance autorových ryze „zvukových“ básní – to má potenciál dodnes (a překladatel svazku spolu s Jaromírem Typltem úspěšně a sugestivně takto performují Prasonátu, před lety jsem toho byl svědkem a stálo to za to).

Cenné jsou doslov a překladatelská poznámka Pavla Novotného, jehož převod a zaujetí, jakož i poctivost, s nimiž k němu přistoupil, si zaslouží úctu a chválu. Samozřejmě by bylo lze diskutovat (v podstatě donekonečna), zda je adekvátní německé složeniny (čili v daném jazyce extrémně častý, a tedy standardní a běžný slovotvorný prostředek) převádět českými složeninami (když v našem jazyce jsou mnohem vzácnější a většina z nich jsou slovotvorné kalky původem z jiných jazyků, mj. a hlavně němčiny), a o řadě dalších systémovějších otázek i jednotlivin, to by však bylo na delší germanistické a translatologické pojednání. Rozhodně je třeba říci, že Novotný vyvinul seriózní úsilí, byť s některými řešeními (to lze vycítit i bez německé předlohy) bych nesouhlasil. Je veliká škoda, že alespoň u několika básní nebyl souběžně uveden originál. U Schwittersova díla by to bylo namístě víc než kde jinde.

Za nejpozoruhodnější básně pokládám tyto: Zelenozelená lačnost (v ní je ještě hodně z expresionismu, který mám rád); Rány růže krví; Účetní kniha drobného řemeslníka; Jemné módní kožešiny; Louka; Je podzim; Němě a Zaklaplá piksla.

Účetní kniha drobného řemeslníka

Já jdu
Ty jdeš
Já jdu
Ty jdeš
Já jdu jdu
Ty jdeš jdeš
Jdete
Já běžím
Ty běžíš
Já křičím lačnost
Ty křičíš křik
Já padám pád
Ty padáš mě
Navážet suť se zakazuje!

(1919–1920)

1 02.03.2025

Strhující kniha, která svou koncepcí a stylem upomíná jednak na pikareskní romány, kdy jednotný (v tomto případě nikterak výrazný a vlastně poněkud nedořešený, což ovšem nevadí, neboť v tom netkví meritum) rámec uzavírá sled barvitých, v Žadanově případě dosti bizarních příhod a historek. A jednak je tu hodně z jakési devadesátkové postmoderní exploze nápadů a narativů, zasazených do poněkud přehnané (resp. vykloubené či pokroucené) reality, jež se stylisticky nezřídka blíží magickému realismu. V lecčems mi to připomnělo Andruchovyče, Topola nebo Stasiuka.

Mimoto je to kniha formující určitý mýtus, ba dokonce několik mýtů – a nemyslím tím zdaleka jen onen mytický „nebeský Vorošilovgrad“ (jak zní původní titul knihy), ač právě on je metaforou mytizace sovětského, pozdně sovětského a následně postsovětského prostoru a reality. Unylé a v jistém smyslu propagandistické sady pohlednic z dob SSSR se u hrdinů románu stávají spouštěčem pozitivní nostalgické reflexe, ne asi vysloveně ostalgie, ale konglomerátu vzpomínek a pocitů, jež jsou – v rozporu s vybledlostí pohlednic i s tím, že jinak k žádné chvále sovětského života v knize nedochází – barvité, jiskřivé a jakoby bezstarostnější než v okamžiku, kdy jsou vyvolávány a tematizovány. A pak je tu samozřejmě mýtus Donbasu (v době ještě před ruskou agresí v roce 2014) – coby romantické krajiny mezi západem a orientem, jakéhosi divokého východu, jenž má u Žadana atributy a dynamiku divokého západu, jen tam místo pistolníků figurují farmáři či pumpaři a místo indiánů cikáni. V této souvislosti se patří podotknout, že román nelze brát jako realistické vystižení tamních poměrů (byť si dovedu představit, že jednotlivé příhody mohly mít reálné předobrazy – v knize ovšem hyperbolicky nadsazený a karikovaný), jak se někteří čtenáři v komentářích níže mylně domnívají.

Příznačné je, že v Žadanově pojetí se Donbas jeví sice jako kraj dobrodružný, ale současně až melancholicky krásný (ty úžasné popisy krajiny, přírody, denních a ročních dob, počasí, vegetace!), navíc ve vší své vnitřní rozpornosti vlastně souladný a svorný. Důraz na sílu komunity, pospolitosti a přátelství, ale i na trvalost vazeb s rodištěm, jeho atmosférou a lidmi, což je mimořádně silné a výrazné poselství celé knihy, příkře kontrastuje s tím, co se v reálném Donbase začalo dít čtyři roky po vydání originálu. Při vědomí toho jsem knihu četl i tak trochu jako „donbaskou elegii“.

Shrnuto: Svěží, čtivá záležitost, jejíž síla nespočívá v celkové konstrukci ani zápletce (to ostatně nejspíš ani nebyl záměr), nýbrž v mistrném vystižení jednotlivých epizod, v nichž nechybí patřičná dávka absurdity a humoru, humanistickém podtónu i brilantní práci s jazykem a stylem, za jejíž převod náleží Miroslavu Tomkovi veliké uznání.

3 26.02.2025

Silná, sugestivně (i se všemi podivnostmi) napsaná novela, jež postupně subtilně a rafinovaně poodkrývá předivo mezilidských vztahů, niterných prožitků, pocitů a myšlenek, ale i kontrastního vnímání vzpomínek a aktuálních stavů hrdinky. Je to próza částečně realistická (resp. s reáliemi důvěrně známými), částečně schematická (řekněme idylická, přičemž to nemyslím nijak nelibě) a symbolická (koneckonců co v literatuře není?). Líbí se mi, jak pracuje s zapojenými texty jiných autorů. Méně povedený je myslím název a trochu na sílu tlačený motiv hrušně coby hrdinčina „stromu života“ ve spojení s islandštinou (a tamní kulturou/literaturou), která je notabene taktéž začleněna do prózy neintegrálně, ba trochu zbytečně. V tomto ohledu lze název i nakladatelskou charakteristiku knihy (tj. „islandská“ novela) pokládat za vyloženě zavádějící: Kdo se primárně zajímá o Island, resp. o severské literatury, a sáhne z tohoto důvodu po knize, bude myslím zklamán. Avšak to je fakticky jen drobnost, Ortenovku obdržela autorka za toto dílo dle mého soudu po zásluze.

PS: Polskou osadu Snowo na mapách nehledejte. Jakkoli nepopírám, že mohla mít nějaký reálný předobraz, je to (možná i naznačeno jménem samotným) jeden z příkladů výše naznačeného nerealistického, v jistém smyslu idylického prostoru, kam protagonistka jako by unikala v době, která si vynucuje zásadní obrat či životní změny. Podobným prostorem je pro mě i vila Tomanových (a do určité míry i chalupa, toto unikání se v posledku děje i ve formě ponoru do severských literatur).

3 21.02.2025

Vyhraněná a působivá poetika, jakkoli na delším prostoru snad poněkud monotónní. Ale té svébytné důslednosti si cením. Telegraficky bych to zhodnotil asi takto:

Témata: plynutí času, stárnutí, vzpomínky a zapomínání, tělo, mezilidské vztahy. Nebojí se (nejen ve spojení s předchozím) velkých a profanací/přehnanou patetičností ohrožených slov: srdce, duše, láska. Přičemž to vše spíše abstraktně, v nitru to je asi hluboce osobní a prožité, leč v básních povětšinou dekonkretizované, směřující k jakési oproštěné krystaličnosti. Jen málokdy to naruší užitím nějakého konkréta – jména, osoby, časového či místního určení. Časté rekvizity: déšť a řídčeji i jiné povětrnostní okolnosti, rostliny a zahrada, ptáci, noc a nespavost. Tvar: volné, zpravidla nerýmované verše, ale se silným smyslem pro hudebnost jazyka, různých aliterací, asonancí, vnitřních rýmů a jiných zvukových prostředků je tam uplatněno požehnaně, skoro se tím až opájí. Mimoto tíhne k výčtovosti: Leckdy jako by se nechala nést ryze asociativně, nejen sémantikou, ale i právě zvukem (např. básně na s. 48, 49). Možná tato záliba v libozvučném potenciálu naší řeči zrcadlí autorčinu i exilovou zkušenost – odtržení od mateřštiny a českého prostředí, zčásti jde možná jde o důsledek autorčina přetrvávání ve starších poetikách, třebaže ne vysloveně jejich konzervování, její styl myslím není anachronický), přičemž toto se týká zejména prvního, lze říci titulního oddílu sbírky. Poté se forma postupně oprošťuje, v posledních třech částech se více dostává do lapidárnější a reflexivnější polohy s verši nezřídka blízkými svérázným aforismům („na povrchu času zní zrní, když je drtí osení“; „jediným světlem do podvědomí je tma“; „nejhorší je, když člověka popadne / nostalgie po přítomnosti // to už nerozliší nic“).

Níže přikládám svůj drobný výběr z nejzajímavějších básní sbírky, který zároveň budiž ilustrací výše řečeného (jednotlivé – důsledně bezejmenné – básně odděluji dvěma hvězdičkami):

vždy se mi líbilo, jak se šlo, protože se
vlastně nikam nešlo
na nároží, o nic nešlo, ale o všechno

pár večerů, pozdních rán
nedělní odpoledne a silné, naléhavé
pocity ocitnutí
vzlyk slok
pruhovaná škoda
osaměle šumělo
suché liché

mám za úkol houstnout
usnout
mám za úkol se bát
spát

hřbitov, hřbety hrobů, hřeby
hřeji a udržují táhlý tón tich

na moři nároží
jako by se dětství jmenoval úplně jinak

život se většinou
strašně šine
v podlitině

**

z nebe je slyšet letadlo
takhle nějak zní vesmír

lidé stárnou tak, že se stávají
víc a víc sebestřednými
jsou na sebe zlí
z přebytku lásky
než jeden druhého úplně zapomenou

**

v den pohřbu hořela mámina duše
votivní svíce
potom ještě dalších dvaasedmdesát hodin

nemilosrdný žalm
v ohni se rmoutil spaloval jeden celý život
v ruměné votivní sklence

duše je poutník, vyhnanec
pod břemenem trvalé chůze

**

píseň:
„těžko je mi,
mé srdce už nikam nechce
už je černá noc“

zůstalo mi jen
pár tvých slov
podél cesty

těla v prostoru
čas prostor
ztělesněný čas
čas bez těla

dětství je trápení, plné nejkrásnějších zážitků

**

na obloze trůní nebe nad podnebím
tak velká odměna za tu ztrátu, zradu

na cestě bez cesmín
ztracenost vede mraky na obloze

i dnes se vidím jen při chůzi
a nejde se dopředu

1 16.02.2025

Vynikající reportážní kniha jednoho z předních zástupců polské literární reportáže. Je o to cennější, že autor není běžným reportérem či cestovatelem, který by někam vyrazil (třeba i opakovaně) a následně sepsal svá pozorování. Górecki totiž navíc v popisovaném regionu dlouhodobě žil a působil jako diplomat. A aby toho nebylo málo, je zároveň historik a analytik, takže je jeho kniha nadprůměrně (bráno v rámci reportážního žánru) prodchnuta spoustou cenných faktů, srovnání, souvislostí a postřehů. Ač jsem Ázerbájdžán, Gruzii ani Arménii nikdy nenavštívil a v dohledné době se tam patrně nepodívám, četba to byla strhující a vzbudila ve mně silný zájem o téma. A to jsem si záměrně negoogloval, jak města a místa v textu zmiňovaná vypadají dnes, líbilo se mi setrvat ve svých představách podnícených nezřídka sugestivními záznamy (byť Górecki není žádný „malíř slova“).

Jako určité minus vnímám to, že byly všechny tři kavkazské republiky vměstnány do jediné knihy. Je totiž zřejmé, že každá z nich by si zasloužila svazek zvláštní, vždyť Górecki by měl o čem psát a dovedl by to. Mimoto je třeba říct, že jakkoli jsou samy o sobě jednotlivé kapitoly-reportáže brilantní, jako celek působí lehce chaoticky, chybí tam nějaká jednotící linka, důslednější kompozice. Skoro se zdá, jako by autor to, co za určité údobí sepsal a porůznu publikoval, zkrátka nějak poskládal dohromady a vydal knižně.

Překlad je obecně vzato na vysoké úrovni, ale tu a tam zůstaly drobné chyby a nepřesnosti (např. *Společnost nezávislých států místo náležitého Společenství...) nebo polonismy. Ve druhé části knihy myslím nebylo úplně šťastné u překladu citací spisů starších cestovatelů (19. a začátek 20. století) pokoušet se o jinou než neutrální jazykovou charakteristiku, výsledek totiž neimituje sloh našich literátů předminulého století, ale je jakýmsi paskvilem humanistické/barokní češtiny, což je – minimálně pro jazykovědně školeného čtenáře – rušivé. Bohatě myslím postačilo starší původ textů jemně naznačit dílčími lexikálními prvky (anebo to prostě překládat dnešním jazykem).

To však nic nemění na tom, že kniha je to nesmírně cenná, tematicky u nás relativně ojedinělá, což mimoděk potvrzuje i fakt, že je vyprodaná a ani v antikvariátech nebývá často k mání.

1 15.02.2025

V mimořádně zdařilé próze autorka servíruje čtenářům mix společensko-psychologické črty o krizi středního věku a románu o muzice (či obecněji: o vášni pro něco), jehož základními ingrediencemi jsou humor, nadsázka, nostalgie, ale také empatie. Začíná to tápáním hlavního hrdiny a jeho nečekaným nálezem kytary, končí to jakýmsi mírným štěstím s vyhlídkou – smířenou a smělou – do budoucna, na „další song“, je zde tudíž přiměřeně naděje, aniž by se udál nějaký kýčovitě prvoplánový happyend.

Jako jednu z ústředních kvalit vnímám to, že hlavní postava Johanes je nesmírně autentický, ve své podstatě citlivý, smířlivý a dobrý člověk, s nímž je téměř očistná radost se čtenářsky ztotožnit. Myslím, že je to obecnější rys, platný i pro jiné knihy Ivy Hadj Moussy a související snad zčásti s jejím vzděláním v oboru psychologie: Má obrovský dar vykreslit hlavní postavy navzdory jejich nedokonalostem tak, že čtenář s nimi nemůže než sympatizovat: veskrze lidsky, s nejistotami, pochybnostmi, vzlety a pády, byť někde vespodu je vždy linka elementární dobrotivosti, soucitu (jejich i jejího). Hodně mi to upomínalo takřka na havlovskou linii přístupu ke světu („sám sobě podezřelým“, třebaže při vědomí vlastních kvalit, s ochotou naslouchat a přemýšlet o světě).

Ostatní z výraznějších postav knihy (kamarádi Bruty, Fakáč, Pípa, dcera Žofie) už jsou méně plastické než Johanes a více se blíží určitým charakterovým typům, ale i ony tento rámec některými svými činy či výroky překračují a postupně se jeví jako prokreslenější, živoucnější než zpočátku, kdy se zdálo, že to jsou jen takové figurky-reprezentující určitý osobnostní/postojový/životní typ. Málo je v románu podle mě rozvedena linka s Johanesovou maminkou – čekal bych dramatičtější popis pobytu v ústavu, nejspíš i silnější výčitky, ale je pravda, že pak by tato spíše vedlejší tematická linka poněkud hypertrofovala a vyváženost hlavní příběhové linie by mohla být narušena.

Iva Hadj Moussa prokázala, že má nadprůměrný smysl pro humor a jazykovou hravost (aluzivní názvy podkapitol, vkládání a skládání /pseudo/hudebních textů), a to prakticky bez samoúčelností, přičemž si však musíme uvědomit, že autorka záměrně pracuje s trapností, nevydařenými vtipy atp. Skoro by se řeklo, že jde o „mužský“ humor. V této souvislosti je zajímavé to, že se autorce obecně velice daří mužští hrdinové, do stereotypně „mužského“ světa má – ať už jde o vtipy, humor, styl přemýšlení, mluvu, věcné znalosti prostředí – velmi dobrý vhled, navíc je schopna hluboké sondy do něj, což je myslím v naší próze značně výjimečné.

Samostatným tématem je zobrazení boomerství a sexismu. Připadá mi, že je tu zachyceno spíše jako jakýsi folklor, jako něco dobově podmíněného, bizarního (leckdy to nabývá až karikaturních rozměrů), ale v zásadě neškodného, jako nějaký svéráz. Uvědomuju si ovšem, že to různí čtenáři mohou vnímat různě a že hranice mezi tím, co bude bráno ještě za sondu, a co už za nevkusnou idealizaci či bagatelizaci postoje ke světu, který může druhým ubližovat, je nesmírně tenká a každý ji máme trochu jinde. Nicméně bereme-li to jen jako záznam či práci s motivem, nelze v tomto ohledu nic vytknout ani z pozice člověka na tyto věci citlivějšího.

S tím souvisí i otázka „filozofického“ a emočního poselství knihy: Nakolik je to polemika s progresivní, spíše levicovou woke kulturou, která dnes tolik dostává na frak? Respektive šířeji: polemika s kulturou vypjaté individuálnosti, s níž se pojí všemožné typy vypjaté citlivosti/přecitlivělosti, proti níž je stavěna stará kultura kolegiality, rodinné, přátelské a společenské družnosti a soudržnosti, a to včetně známých a zřejmých negativ? Nebo je to prostě jen taková legrácka, bez hlubších aspirací zasahovat do této debaty? Anebo jde snad dokonce (poněkud subverzivně) o její zastání? Při četbě mi rovněž tanuly na mysli otázky, jak se proměnilo vnímání svobody a normálnosti i poněkud kacířské pomyšlení na období raných devadesátek jakožto vrchol osobních životů (setkáváme se s tím v rozličných typech diskurzu čím dál častěji) a snad i moderních českých dějin?

V neposlední řadě oceňuji humanistické, pozitivní vyznění nejen v závěru, ale vlastně na ploše celé knihy. Přitom nejde o nijak šablonovité, sentimentální či kýčovité vyústění, spousta věcí tam zůstává nedořešena a neuzavřena tak, jak bychom si coby čtenáři asi skrytě přáli.

11 14.02.2025

Velice zdařilý debutový román vyváženě a nesmírně uhrančivě kombinuje dobrodružný příběh s tajemstvím se světem fantazie, vzpomínky a snu. Důležitá je v něm paměť i nepaměť (viz i úvodní citát), ale i různé snové vidiny, stavy těsně před usnutím; podvědomí a tušení.

Zasazen je do zvláštního druhu téměř bezčasí a je velmi obtížné zachytit nějaká vodítka, které by dobu děje přesněji definovaly: Snad jsou to trochu raná devadesátá léta, ale některé rekvizity ukazují hlouběji do minulosti. Zajímavý je i prostor, v němž se kniha odehrává: Obecně vzato jde zejména o marginální, periferní prostory, mj. skládka, zpustlá vila, chatrč v lese, na konci ústav. Nikde se tam neobjevuje centrum, dokonce ani u Kopřivova krámu, ordinace lékaře, školy či Lipětu není výrazná jakákoli centrálnost, nepanuje tam civilizační rušno – občas to skoro působí, jako by jedinými postavami v městečku byli hrdinové knihy (z nichž část už figuruje toliko ve vzpomínce), mimo ně je tam de facto jen pár „statistů“.

Jakkoli se postavy a jejich charaktery mohou zprvu jevit poněkud stereotypně, postupně se tyto stereotypy různě převracejí. Je sice pravda, že tím v podstatě jen rozšiřují stereotyp – pro nevypočitatelnost a nepředvídatelnost zde není místa (přičemž nejméně stereotypní je postava Kalouse a nejvíce tvárná je asi Alžběta), na druhou stranu se nabízí otázka, zda vůbec v (alespoň elementárně čitelné a smysluplné) literatuře – a obecně v interpretaci života a světa – vůbec dokážeme postupovat bez stereotypizace?

Podstatná – a výše uvedenou výhradu do jisté míry ospravedlňující či mírnící – je v románu hra se jmény a jejich významy. Tato jména jsou vždy nějak mluvící (a lze se dlouho tázat a dohadovat, jak konkrétně), rozhodně platí, že jsou téměř vždy bez protějšku (mužského u žen a naopak). Navíc je otázkou, nakolik nosný je v této souvislosti sémantický potenciál u příjmení – Nejedlý, Florián, Svatoš, Kalous, Kopřiva, Růžička, „Cink“ – a také u místních jmen (ale samozřejmě se nabízí debata, nakolik jsou součástí promyšleného celku, a nakolik nahodilé, tj. nakolik je tato interpretační linka pádná, a nakolik přehnaná?). Svébytnou a velmi důležitou funkci mají v knize i zvířata (lišky; ptáci – králíček, sovy; psi) a taktéž prostor lesa.

Jako potenciální čtenářské výtky (ač já sám jsem je nijak palčivě nevnímal) mě napadají dvě věci. Spletitý děj plný nečekaných a leckdy nepravděpodobných zvratů může působit dojmem překombinovanosti. Pokud ale nečteme autorčinu prózu jako realistický román (což myslím činí jen málokdo: rozličné signály v knize už od začátku tuto kategorizaci vylučují), pak nám to nemusí vadit. Vnímám zde spíše souvislost s konvencí dobrodružné prózy pro mládež, prózy s tajemstvím, kterou jistě podporuje i fakt, že hlavní postava je dětská, resp. dospívající hrdinka. Jak moc je to ovšem „detektivka“, jak je avizováno v anotaci, to nevím. Druhá možná výhrada by mohla znít: příliš mnoho doslovnosti. Aneb měla autorka na konci (téměř) vše doříkávat? Nemohla zanechat něco bez prozrazení (kupř. Františku a Alžbětino pravé jméno Veronika)? Vnímali by to pak čtenáři jako nedostatek – tedy že autorka nevěděla, jak to rozuzlit a završit? Z mého pohledu tam klidně mohlo zůstat nedopovězeného víc, na druhou stranu ani stávající – explicitní – řešení mě čtenářsky neuráží ani nezklamává, autorka jím přinejmenším dokládá svou poctivost a důslednost při promýšlení a konstruování zápletky.

A ještě posledních pár poznámek: Zvláštní pozornost si nesporně zaslouží ilustrace Matěje Lipavského, jež jsou působivé a půvabné, byť často jen mlžným odleskem toho, co „vidíme“ v textu. V úplném závěru knihy se mi dost líbí navýsost humanistické, optimistické poslání (nebojme se toho slova), sugerující, že v posledku není ryzího zla a že vše má naději na jakési takřka metafyzické polepšení.

1 13.02.2025

Je to sbírka změněného vidění, respektive perspektiv: hladina nápojů hýbá s hrnky, ťuknutí prstu padá, čas se stává krkem, mluví se v zákuscích atp. Perspektiv – a možná vlastně též identit (mám pocit, že vidění, vědění a vědomí u Svobody nezřídka srůstá) – všemožně inverzních či subverzních, ale neřekl bych, že vysloveně hravých, třebaže místy tam něco na ten způsob také vyklíčí:

Zdál se mi sen, že poezie skupuje parcely v centru města.
Zážitek z dovolené drží letoviska rukojmích. Horská vyhlídka
podepsala hypotéku na rybářskou chatu.

Toto proměněné hledění a pojímání jako by daleko spíš bylo jakýmsi následkem formace (deformace?) reality virtuálnem a z toho plynoucími novými možnostmi jiných pohledů, světů a příběhů, jako by bylo vlivem jakési básnicko-virtuální „hry doopravdy“:

Zatoužil jsem se dotknout 360° CCTV kamery oběma rukama.
Než se mé prsty stačily přiblížit k čočce, ze dveří vyběhl hlídač.

Vzrušeným hlasem mluvil o cizích rukách
ve vosím hnízdě přirostlém k jeho tělu,

o sahání do vzácných květů
v neveřejné části botanické zahrady,

o klepání zrakem na oči.

Občas probleskuje realita, všednodennost („Já – to je stejný den dokola.“), ale znovu poněkud posunutá, patřičně (nepatřičně?) zohýbaná. K tomu ovšem básník dospívá plynule a hladce, jako by nic, jazyk je projasněný a spíše prostý, bez jitřivých nápadností, exhibic a experimentů (nejsou tam ani sebemenší pravopisné či interpunkční odchylky od normy). Je to jazyk pozorovatele a popisovatele, tedy toho, kdo vidí, byť zvláštně, jinak, zmnoženě:

Budím se s pocitem, že se na mě něco najde,
a potom: dělám web, makám web, dřu web, dřepím web
až do noci, nespím, učím web, učím ho svůj pokoj,
čalouním mu nábytek.

Motivy se někdy vracejí a zrcadlí, rozvíjejí se a variují: „Každá historka o zmiji / vypráví hlavně o užovce. […]“ vs. „Každá historka o zmiji / (Postavy nebruslí. Už se jen propadají.)“ Úskalím této Svobodovy sbírky je pak zejména to, že řada veršů je skvělých a efektních sama o sobě, solitérně, avšak v kontextu celé básně (ač zpravidla nedlouhé) už funguje hůř, tj. zbavena jakékoli plodné souvztažnosti. I tak jde ovšem o kvalitní a svébytnou poezii a jsem velice zvědav na autorův nejnovější počin, jenž svým titulem Koleje jsou pevně přibité k vidění výslovně odkazuje na jeden z veršů z přítomné knížky (naopak její titul – Rád čichám ke zvířatům… – nikde v jejím textu nenajdeme, možná je tedy konstruován na stejném principu a rozvíjí nějakou pasáž z autorova předchozího díla). A ještě jedna výborná – a v jistém smyslu zastřešující – báseň ze závěru knihy závěrem:

Rád se na tebe dívám, jak se bráníš přítomnosti
elegantním tancem prstů na gamepadu,
když se opatrně plížíš kolem draka.

Mám dokonce pár čerstvých identit,
abych se s tebou mohl pokaždé
setkat poprvé. Abych tě zažil tak,
jak jsi aktuálně svěže novým.

Spatřit tě mimo tvou hru je jako objímat se
v prázdných péřových bundách.
Našim prostředkem zůstávají dálky,
dálky ochucené vzdáleností.

1 11.02.2025

Marek Sekyra má obří zásluhy o severočeskou literaturu jako badatel, propagátor, editor, překladatel a jazykový redaktor. Jeho série antologií Ještědské květy, Jizerské květy, Frýdlantské květy, Ploučnické květy a Lužické květy, které prezentují výbory z děl zpravidla dávno zapomenutých regionálních (v originále samozřejmě německy píšících) autorů, je naprosto fenomenální a unikátní počin, jenž v ČR ani jinde ve střední Evropě nemá obdoby (v jižních Čechách se mu může blížit podobně velkorysý projekt Kohoutí kříž, který ovšem pohříchu – nepočítáme-li útlý svazeček z BB Artu – existuje jen virtuálně). Nerad to konstatuji, ale jako samostatný autor-básník bohužel neobstojí.

Ve sbírce Úvozy ukazuje, že má víc zájmu a nadšení než talentu. Veršování je to neumělé a škobrtavé, rodem jako z devatenáctého století, k uzoufání popisné, upovídané, klišovité, leckdy až kýčovité. Anachroničnost by snad ani nevadila, jenomže na rozdíl od těch lepších literátů devatenáctého věku nemá Sekyra patřičný cit pro slovo, rytmus, melodii (byť nelze říct, že by neměl slovní zásobu nebo neovládal stylistické zásady), zkrátka chybí mu básnické nadání.

Přesto nechci říct, že byla úplná chyba sbírku vydávat. Jistě totiž může plnit neliterární funkce, například podnítit regionální patriotismus či prostě potěšit nezkušeného čtenáře poezie, který pochází z některého z tematizovaných míst, básničkou o jeho domovské obci či oblíbeném výletním cíli. Všechny Sekyrovy básně se totiž týkají určité lokality převážně v Ústeckém, Libereckém či Hradeckém kraji, je z nich vidět, že autor má o nich dobré povědomí (řada básní obsahuje narážky a odkazy, jež jsou schopni dešifrovat asi jen regionální znalci), že je poctivě prošel a načetl si o nich, tím to ovšem zpravidla končí. Ono odívání do poetického hávu už pak dopadlo víc než rozpačitě.

Kříšení
(Hrádecko)

I cesty umírají,
vyrvány ze svého lůžka,
a končí náhle,
přeseknuty v půli.

Vám na dohled,
a přeci sám,
se snažím rok co rok
ty mrtvé křísit.

Odstřihnut
jak přerostlý úponek
psího vína.

1 10.02.2025

Už dlouho vím, že Robert Krumphanzl je skvělý člověk i skvělý nakladatel, bez nadsázky jeden z našich nejdůkladnějších a nejhlubších, ovšem až nyní zjišťuji, že je i skvělý básník.

Útlounkou sbírku veršů a jedné básnické prózy bych charakterizoval (při vědomí určitého zobecnění) souslovím zneklidňující harmonie, jakkoli to může znít jako oxymóron. Svou meditativní, soustředěnou, místy takřka rilkovskou tóninou i propracovaným, pozvolna otesávaným, místy lehce archaickým jazykem (těch pár nenápadných dávných sloves! ty nenápadně zprohýbané kousky slovosledů!) totiž na jedné straně dosahují podoby a ražení – zvlášť v kontextu současné poezie – vpravdě harmonických:

Jaké je moje tajemství?

Že nad rozumem a vůlí je
modlitba za milost rozumu a vůle
a nad ní je milost nebo nemilost situace
a nad těmi je už jenom milost neboli láska

Na straně druhé však zpravidla náznakem, klopýtnutím, zákrutou či tiše (byť důsažně) vyslovenou otázkou čtenáře znepokojují. Není to reflexivní lyrika hladce zaoblená – taková ta jen si počíst, zanořit se a nezávazně popřemítat –, nýbrž poezie, do níž se cíleným úsilím zejména tvaru zasel neklid a pochybnosti. Nikoli prvoplánově zející a drásavé, avšak jednoznačně přítomné:

Neslyšíme snad hudbu daleko spíš celou?

Podle hlasů se snaží rozpoznat,
kdo spolu mluví.

Zatáhlo se, zvedl se vítr,
vlahý šum stromů přehlušuje
vratký déšť.
Ten, kdo pochybuje,
proti tomu, kdo váhavě i je.

Pak myslí na to, kde všude
by nyní mohl být,
snaží se připamatovat si,
kde nyní je.

Hlasy jsou rozpité –
jaktože ví, že jsou to hlasy,
a přitom neví čí a nerozumí jim?
Nerozumí tomu. Jsou věci,
které člověk přijímá ze zvyku.
Neslyšíme snad hudbu celou,
i když hraje tiše?
Neslyšíme snad hudbu daleko spíš celou?

Svébytnou kapitolou je závěrečná lyricko-reflexivní próza Prázdná hnízda, nesmírně krásná a působivá, jež by se snad dala označit jako citová inventura jedné zahrady, jejích tváří a osudů. Zdánlivě banální, deníkově všední, jazykově nevýbojná a mnohdy spíše výčtová, jistě autobiografická, a přesto silná a svědčící o hlubokém smíření, dobru a – ano – harmonii.

1 10.02.2025

Svěží a energická sbírka básnířky a prozaičky, kterou mám to štěstí znát osobně. Pokud bych měl její poetiku charakterizovat několika slovy, je to předně velkolepý koncert imaginace, eruptivní, ale nikoli zcela nespoutaný, přičemž blíže než třeba k surrealistům druhé vlny (Zb. Havlíček, Šebek aj.) má v tomto ohledu k meziválečné avantgardě, k fascinovanému a jaksi dětskému vidění poetismu, potažmo raného surrealismu (Nezval, Seifert, ale i Biebl). Je v ní totiž okouzlení, navzdory občasným tíživostem nepopiratelná uhrančivá lehkost na pomezí fantazie a snu, které se nepřeklopují v úzkost ani noční můry.

V tomto takřka opojném, v pravém slova smyslu okouzlujícím ladění se drží celá sbírka, ať už mají její básně formálně povahu takřka automatických textů (jako je tomu na začátku sbírky), anebo rýmovaných básní, leckdy blízkých písničkám (takto je to uprostřed), hospodských pozorování, romanticky intimních kusů či jakýmisi (pseudo)svědeckými básněmi pracujícími s útržky rozhovorů a realit (to vše v závěrečné třetině knihy). Přitom ať už jsou forma a pojetí básně jakékoli, rukopis je vždy nezaměnitelně autorčin a v lecčems předznačuje styl, atmosféru, ale překvapivě i narativní konstrukci její pozdější vynikající prozaické prvotiny – románu Dvě sovy v nízkém letu, vydaného třináct let po této sbírce (tj. v roce 2024). Jazyk sbírky se konsekventně drží ležérního tónu s prvky mluvenosti (obecné češtiny), což pokládám – v příkrém nesouhlasu s jedním z níže uvedených komentářů – za mimořádně šťastné a ústrojné.

Dlužno říct, že řada těch postupů už je poněkud anachronická, „nemístnosti“ jsou to tedy i v tomto smyslu, nejen pro rozvernou fantasknost básnivých „dějů“, jazykovou nevycválanost (puristicky bráno) či situovanost tak trochu mimo čas a prostor (ač kdo je s autorkou generačně spřízněn tak jako já, dobře zná ta slova a světy, ne nutně z vlastní zkušenosti, ale z vyprávění, četby: zkrátka z povědomí). Nicméně paradoxně i díky této anachroničnosti poetiky má sbírka z čtenářského hlediska příjemný a efektní účin. Pro svou ryzost přístupu, jejímž výsledkem je typ poezie, jejž měl nejeden z nás ve svém raném, mladistvém povědomí fixován jako bezmála prototyp básnění, je to pak navíc i knížka jaksi lidsky sympatická.

Dům dlouhej jako koleje

Vichr měl interval krátkej
jako doba mezi prásknutím
dveří a výbuchem breku
V pohyblivejch frontách města
jsem čekala na jižní spoj
–Odtud se jenom odjíždí fakt–
řekl mi chlápek na straně 15
když jsem listovala novinama
Řekla jsem –Jen doufám že se nikde nestaví
a vlak že poteče rovnou až do moře–
–Šťastnou cestu– volal Mávali jsme si
Já zpod střechy kulturní rubriky
On vytrženej z koše

1 09.02.2025

Velice zdařilá debutová sbírka se suverénní poetikou a vyzrále konstituovaným básnickým světem, časoprostorově zasazeným do prostředí venkova, maloměsta a zemědělské krajiny povodí řeky Žitavy na jihu Slovenska. Filipu Némethovi se daří nenásilně, přirozeně, a přesto s patřičnou naléhavostí traktovat otázky nedávných proměn tváře i ducha tamních obcí i přírody, což podtrhuje i skvělá kompozice sbírky se závěrečným oddílem nazvaným časozber, který posouvá a pointuje příběhy míst, předmětů, postřehů i celku atmosféry, zmíněných v jednoznačně identifikovaných básních některého z předchozích oddílů.

žitava

kto iný
zahasí vápno
zriedi postreky
odplaví saponáty plastové fľaše
a polystyrén do obcí poniže
pochová štence
umyje krvavé varešky misy a nože
bude poháňať turbíny linky a lisy
zásobovať prúdom zvony
ukryje vo svojej džungli a v šopách konope
naučí cŕkať trávniky
zmäkčí fauly domácich
naplní vrecia pieskom
vynosí zásoby z pivníc
dá mená sídliskám a uliciam
a akým sídliskám akým uliciam

predstav si krajinu bez rieky
nie len bez koryta prameňov sútokov meandrov
predstav si zvetrávanú krajinu
nezastaviteľnú krajinu
plnú stôp ktoré

netreba fantazírovať
augustovým korytom sa k tebe približuje
vysmädnutý
cyklista

Nutno říct, že silným tvůrčím elementem je nejen vjem a reflexe, ale i vzpomínka, lze předpokládat, že autobiografická, díky čemuž se prostor a jeho prvky zalidňují a oživují tu zřetelnějšími, tu zas zamženějšími útržky osudů a emocí (a tím i jejich protagonistů):

zvonica

reproduktor ktorý
nahradil
zvon
nahradil
zvon

a ty si ho stále
nenahral

aby bol počuť
z iných reproduktorov

keď nechodíš domov
keďže nechodíš domov

Sbírka je mimoto velmi pěkně vydaná – výtvarně (a tím myslím fotografie i celkové řešení obálky, vazby atp.) i typograficky je to vpravdě artefakt. Pozoruhodné a pro mě graficky i interpretačně obtížně uchopitelné jsou nepravidelně vsunuté hnědé dvoustrany označované jako upútávky. Pracuje se v nich zjevně (na rozdíl od zbytku sbírky) silněji s mystifikačním principem, na rozdíl od fakticky reálného světa z „hlavních“ textů na bílých stránkách se tu pracuje s jakýmisi pseudosvěty, zřetelně vyvěrajícími z jazykové a stylistické kreace. Básně v těchto upútávkách zahrnuté jsou tvarově a pestřejší, od rozevlátějších kusů až po sevřené, lapidární, takřka aforistické verše:

to

všetky slová z mojich úst
sa tvária ako zámená
alebo citoslovcia
lenže v skutočnosti sú
to částice

Na závěr si ještě neodpustím konstatování, že pro mě bylo vítanou exotikou přečíst si po delší době zas nějakou poezii ve slovenštině. Némethův jazyk je pestrý (a překládá-li si to člověk občas jen tak v duchu, vnímá, jak je čeština v některých aspektech proti rejstříku slovenštiny chudičká) a nebudu skrývat, že jsem si tu a tam musel dohledat význam některých výrazů ve výkladových slovnících (aneb kdo z Čechů dnes víc, co je fundus, hlúbik anebo že „škorec“ není skorec, nýbrž špaček?). Bylo to tudíž všestranně obohacující.

1 06.02.2025

Je to dobrá sbírka, řekněme že dokonce velmi dobrá. Navzdory odlišné generační podmíněnosti z ní lze vycítit, že autorčin básnický rukopis je hotový, do značné míry vyzrálý. Potíž mám jen tu, že poetika té sbírky, měňavá a mj. tím záludná, třebaže nijak zacíleně hermetická, je mi vcelku vzdálená a ve většině poloh se míjí s tím, jaké básně jsou ve mně s to rezonovat. Byť – jak tak nad tím teď přemýšlím – tady bude skutečně hrát ústřední úlohu mé potýkání s její nesnadnou uchopitelností.

Vždyť jsou tam mikrobásně-emblémy, leckdy pěkně pointované, i mnohaslovné subverze jaksi šumící do prázdna, v nichž tok je víc nežli vyústění.

dostala cenu za přínos společnosti
sto padesát lidí z byznysu jí tleskalo
našla jsem ji brečet na záchodech

Je tam konkrétno a hmatatelno, ať už v podobě vzpomínky (či pseudovzpomínky), anebo záznamu útržků reality a jejích hovorů:

je cítit
pot špek stojatá voda v mělčině pod mostem túje
vůně hlíny tak chladivá že bych ji snědla

vždyť si zdravej kluk proč si plakal u tý doktorky?
ty si se bál? ty si se bál!

Básnířka se nebojí silných ani běžných slov, časovostí ani věčnosti, to vše nezřídka v rámci jediného verše, jediného sousloví. Často svádí na falešnou stopu (to je možná hlavní rys celé sbírky), překvapuje a zaskakuje, přetavuje – jakoby mimoděk – nesouvislost banálního, všedního s velkým (někdy s trpkým či jízlivým podtónem a snad i – černým? – humorem) v souvislost a osmyslňuje ji. A činí to pojítky takřka nahodilými, oslími můstky na první dobrou…

když na to používáš savo
ukládá se do zdí sůl
sůl nasává vodu
vlhkost přitahuje plíseň
trvá roky než na to přijdeš

že jen chytrá houba ojedinělý netoxický
ekologicky čistý přípravek představující
nové možnosti ošetřování zdí v objektech
proti nežádoucím vlivům plísní funguje

ale jen dokud nenapíšeš
po roce mlčení
sms:

šťastný nový rok

Za nejlepší oddíly pokládám Strahov a Megaslimák, ale určitý podíl na tom má fakt, že jsou tematicky vyhraněnější a sevřenější než ostatní, jež koneckonců obsahují také řadu zdařilých (tj. ve své podvratné nezmocnitelnosti znepokojivých, a tudíž inspirativních) textů. Závěrem bych ovšem uvedl ještě jeden ze zmíněného Strahova:

soused

má šanci slyšet každý můj pohyb
odsunutí židle vrznutí postele
může zaútočit
zaťukat na zeď
rozprasknout tu skořápku
porušit úmluvu
o zdvořilé nevšímavosti
klidně zabušit
usínám a on se pohne
kdybych přiložila ucho ke zdi
uslyším ho dýchat
co když má postel u stejné stěny
dívala bych se mu do očí

1 01.02.2025

Obsažný a v mnoha ohledech přínosný rozhovor s kultovním spisovatelem knížek o horách a přírodě, zoologem a moudrým člověkem. Aleši Palánovi náleží obrovský dík, že Miloslava Nevrlého vytrvalým a trpělivým úsilím přiměl k tomu, aby vůbec tato kniha vznikla. Výsledek přijímám coby příznivec Nevrlého tvorby s nadšením, byť jsem si několika problematických aspektů tohoto počinu vědom.

Předně mi přijde, že ač se Palán s Nevrlým možná potkali lidsky (ostatně s Alešem Palánem je nesnadné lidsky se nepotkat, jedním z jeho klíčových talentů je schopnost získat si brzy značnou důvěru druhých), v knižním rozhovoru to až příliš často působí, jako by každý z nich byl na jiné vlně a docházelo k různým nedorozuměním, ba téměř střetům. Je to jistě i tím, že Nevrlý odpovídal písemně. Na tuto volbu má samozřejmě právo a upřímně řečeno ji chápu, jelikož je to sugestivní stylista s bohatou slovní zásobou (a notabene mnohem lepší spisovatel než Palán). Palán vinou toho narazil na meze svého umění. Zatímco valná část (možná dokonce všechny, ale pár z nich jsem dosud nečetl) jeho předchozích rozhovorových knih byla patrně víc jeho dílem a vznikala na základě nahrávek či poznámek z terénu, u Nevrlého to bylo jinak. Vzniku knihy jsem samozřejmě nebyl přítomen, ale jeho charakteristický sloh je patrný prakticky z každé odpovědi. O to rušivěji působily Palánovy leckdy až vtíravě žoviální otázky, které se dokonaly míjely s vnitřním světem intelektuála (jakkoli by se asi sám takto neoznačil), tuláka, samotáře, a především člověka úplně jiné generace a kořenů, než je Palán. Někoho ze čtenářů snad může tento kontrast zaujmout, na mě však působí disonančně, neprofesionálně a mnohdy takřka neuctivě.

Obsahově bych s knihou v principu potíž neměl a rozhodně nesdílím kritiku, jež zaznívá v některých komentářích níže, že by kupříkladu líčení práce muzejníka a zoologa bylo nezáživné či nezajímavé. Nevrlý má dar psát poutavě, s neokázalou empatií a pokornou moudrostí o všem, o čem se rozhodne pojednat. Co bych ovšem Palánovi lehce vyčetl, je pominutí některých otázek, které by snad zpovídanému mohly být lehce nepříjemné. Přičemž nelze vyloučit, že je Palán položil a Nevrlý mu na ně odpověděl jen vyhýbavě anebo to odmítl. Čte-li si člověk tento rozhovor, který je určitou sumou životních osudů, peripetií, zážitků a zájmů, napadá jej k tomu nevyhnutelně řada dalších podstatných souvislostí, jež zůstaly nevyřčeny. Nevrlý má – coby velký systematik (leckdy to hraničí až s posedlostí) – často sklon uvádět některé odpovědi výkladem zaměřeným na širší faktické souvislosti. To jistě není na škodu, je to poučné, dobře se to čte a člověk přitom zároveň obdivuje šíři jeho znalostí a oborů, o nichž má přehled. Nicméně byla-li kniha nějak rozsahově omezena, uvítal bych, aby v ní namísto těchto pasáží zaznělo víc o respondentově životě, tj. aby Palán primárně a cíleně šel po tom, co jinde nezaznělo a nelze dohledat (v tomto ohledu jsem vděčný za unikátní fotopřílohy ze soukromých archivů).

Zajímavé a pro Nevrlého možná trochu palčivé by byly třeba otázky po jeho každodennosti – během četby mě napadalo, nakolik se při těch svých intenzivních cestách, pobytech v přírodě a neutuchajícím studiu vůbec stačil věnovat výchově svých tří dětí (anebo to břímě ponechal na manželce?). Zní to jako banalita, ale pro mnohé je to ta nejpodstatnější složka života. A jen málokde se dozvíme, jak lze kloubit a slaďovat (jemu jistě vrozené) samotářství s rodinným a společenským životem. Jak měl rozvržen čas (den, měsíc, rok), aby to všechno stíhal? A kde bral na leckdy daleké a dlouhodobé cesty peníze? Vždyť vícekrát opakuje, že jako muzejník měl plat natolik mizerný, že jej komunisti ani neměli jak postihnout, protože jinde by si nepohoršil. A vydat se každoročně na měsíční cestu po Karpatech, třebaže „nízkonákladovou“, to si nejen v dnešní době může dovolit jen zámožný člověk. Jak to řešil formálně? Vždyť zákonné dovolené snad bylo ještě míň než dnes.

Zkrátka a dobře, tyhle všední věci by chtěly trochu osvětlit, jinak to zní až příliš jako pohádka či báje. A tím nemyslím, že by si Nevrlý vymýšlel (byť vzpomínky vždy konstruujeme coby příběhy na motivy prožitého – a že Nevrlý konstruovat umí!), ale tyhlety okolnosti v pozadí by jistě pro většinu čtenářů byly nové, nečekané a nazřely by jejich oblíbeného autora či gurua v úplně jiném světle než jeho vlastní knihy. Takto se zdá, že kontrolu nad narativem a nad tím, co a jak o sobě prozradí, měl plně v rukou Nevrlý, a nikoli Palán. Což není nutně špatně, ale výsledný text je vlastně pouhou obohacenou variací očekávaného. Samozřejmě myšleno pro čtenáře, kteří už Nevrlého práce znají (myslím ovšem, že právě ti jsou hlavní cílovou skupinou této knihy). Pro ty ostatní ovšem nevím, zda je to ideální uvedení do jeho díla a světa.

6 30.01.2025

Sympatickou a pěkně vypravenou (díky, Ruprechtický farní spolku z Liberce!) knížečku jsem četl ve druhém vydání z roku 2019. Miloslav Nevrlý je nejen zoologem, znalcem Jizerek, Karpat a mnoha dalších přírodních oblastí, ale především v rámci své literárně-esejistické branže mistrným stylistou, jakých už u nás není mnoho.

V Podivuhodných chvílích se mu podařilo nalézt ideální harmonickou polohu mezi meditací, filozofickým zamyšlením, autobiografickým elementem a poučením o přírodě a dějinách. Je to knížka prostoupená hlubokou náboženskou vírou, která navzdory autorovým překvapivě zevrubným znalostem (nejen) františkánské spirituality, legend, řádových dějin i struktur, ale i teologického pozadí a jazykových nuancí, není ani v nejmenším sešněrovaná povrchně religiózní konvencí. Tomu se Nevrlý (jak plyne i z příslušných pasáží v knižním rozhovoru), mj. i coby pozdní a samorostlý konvertita, ostatně po celý život vzpíral, respektive vymykal.

Je to knížka pronikavé náboženské i životní moudrosti. Mnohé milovníky tohoto gurua horských tuláků snad zaskočí svým zaměřením a tónem, ale mezi řadou rádoby životaznalých výlevů stárnoucích českých mužů jde o hlas vzácně ryzí a naléhavý, aniž by byl jakkoli vtíravý a dosebezahleděný. Je to bezpochyby tím, že jde o pohled pokorný, důsledně prožitý a promyšlený – plně garantovaný autorovou osobností, vnitřní integritou a celoživotní otevřeností, ba fascinací vůči vůkolnímu světu.

1 29.01.2025

Uhrančivá běloruská próza zachycující poněkud zmítavě, jako by kodrcala po nehostinné kamenité půdě (anebo tak jako tajemné šaptuchy skákala bažinou po suchých místech, jež znají jen ony) zemitost, zhrubělost a změťovitost osudů jedné – řečeno se Snyderem – „krvavé země“. Zároveň je tu silná dávka magického vidění, absurdity i v podstatě velkolepého symbolismu, což jsou nejen společné rysy „alternativních“ (tj. ceněných asi spíš v neoficiálních kruzích) současných východoslovanských próz, ale v podstatě asi také – zúžím-li perspektivu na dnešní Rusko a Bělorusko – jediný způsob, jak vnímat tamní nekompromisní realitu.

Román Evy Vežnavec je sice nerozsáhlý, ale obsáhne komplexní vír tragédií dvacátého století, všechna ta příkoří osobní a lokální (těch je víc), ale i ta, jež plynou z velkých dějin. Je toho tolik, že to pomalu přestává být drásavé a stává se to pouhou bizarní, naprosto vykloubenou realitou, kterou čtenář jako by pozoroval za sklem, jako by byla trochu v mlze z nedozírných bažinných lesů anebo – a to asi mnohem spíš – zastřena trvalým a silným alkoholovým otupením, ať už jej způsobila německá vína z dovozu, anebo místní „samahonka“. Zajímavé v této souvislosti je, že dějiště románu, tento nešťastný kus donedávna ještě divoké a nuzné krajiny, se mi až na větší města nepodařilo dohledat na mapě, je tedy buďto nějak šikovně zamaskována za pozměněnými názvy, anebo jde o sídla fiktivní.

Drobnou výhradu bych měl jedině k české podobě knihy: překlad musel být mimořádně náročný a překladatel i redakce odvedli velmi dobrou práci, přesto mám pocit (intuitivně, neb srovnání s originálem pochopitelně nemám), že občas je použito – patrně vlivem originálu – kontextově ne zcela patřičné slovo či obrat. Snad to zčásti byl překladatelský záměr, ale spíš se domnívám, že jde prostě o nedopatření. To samé se místy objevuje i ve stylistické rovině. Překlep jsem ovšem v knížce našel jen jediný. Oceňuji vysvětlivky (nejspíš z větší části připojené překladatelem) i zachování řady běloruských výrazů a jmen v textu (jen způsob transkripce mě občas překvapil – měl jsem za to, že tradičně se to přepisuje jinak – např. „ě“ místo „ie“), dodává to próze exotický, bezmála kouzelný kolorit. Myslím ovšem, že tato rovina textu měla být tematizována v nějaké překladatelské či ediční poznámce, mimoto by si kniha zasloužila i doslov, obšírněji charakterizující autorčinu tvorbu, situaci současné běloruské literatury a historický kontext. Román každopádně vřele doporučuji k přečtení, je škoda, že ač vydán nedáno, neprávem poněkud zapadl.

2 20.01.2025

Povedený román, zdatně a zdárně kombinující tematiku tvůrčího procesu a autorské krize s tematikou života na venkově mezi Táborem a Milevskem, trochou tajemství, pátrání, vtipu a mezilidských vztahů. Líbí se mi směsice sympatie a empatie, která vyzařuje z hlavní hrdinky, potažmo i autorky (netvrdím, že jde nějak dalece o autobiografický prvek, nicméně přese všechno to je její konstrukt a přístup, který bezesporu značným dílem vyvěrá z jejího nitra). V Havířovině se myslím povedlo skloubit přiměřené množství napětí, nadhledu, vážnosti i vtipu.

Jako jiné minus vnímám závěr, který se mi jeví téměř jako improvizovaný, poslepovaný ad hoc – tj. jako spěšné, nepříliš propracované (a dopracované) a vlastně náhlé přerušení toho, co se v textu dělo a rozehrávalo předtím. Otevřené – podle mě nenáležitě – zůstaly třeba otázky toho, co si hlavní hrdinka počne dál, zda onen „návrat domů“ v samém závěru znamená, že přijala nabídku kamarádky Cecílie (ano, vím, že v knize stojí „ať už to znamená cokoliv“, ale právě to mi nestačí – to je úhybný manévr), jaké pohnutky vedly Františka Zemanů ke „strašení“ v Havířovině a jejímu následnému zakoupení i navzdory proklatosti toho stavení, jak to, že nebyl odhalen Snopek coby údajný vrah Pekárka a Dana coby vražedkyně Snopka, když nesporně museli zanechat vcelku jednoznačně identifikovatelné stopy, co přesně dělala Dita u Snopka a co ji k tomu motivovalo, jestliže tím zároveň trpěla. Netvrdím, že je potřeba vše dopovědět a naservírovat čtenáři na zlatém podnose (třeba otázku, byla-li Dana skutečně autorkou výhružných anonymů), ale jsem přesvědčen, že autorka si zde mohla dát víc záležet a že některé motivy, zápletky a zejména závěr mohly být o poznání efektnější – působivější a/nebo hlubší.

Nicméně je třeba říct, že Havířovina pro mě primárně nebyla detektivka, nýbrž mix společenského románu, příběhu s tajemstvím a jakéhosi téměř fejetonního pozorování lidského života a snažení s lehce cynickým, sebeironickým odstupem. To je složka, která je v knize podle mě nosnější, a v tomto ohledu autorka uspěla.

7 08.01.2025

Sugestivní sbírka, jedna z básníkových vrcholných. Stylově a motivicky pro ni platí totéž, co už jsem psal v hodnocení ostatních jeho sbírek. Kompozice je ovšem v případě Okovu dynamičtější: Po suverénním nástupu a uvedení do svého vidění světa (a zároveň vidění básnického a poetiky) v podobě básně Ohnivzdorný palouček, která je oslavou síly lidského nitra, následuje první oddíl, nazvaný Mateřídouškový kámen. Ten se pohybuje v – pro Suchého charakteristické – poloze venkovské a přírodní niterně reflexivní lyriky, plné zádumčivosti, nostalgie, ukotvenosti, ale občas i určitého neklidu. Zajímavé jsou v tomto kontextu básně Parthenon a Kaskády (a v trochu jiném duchu i Jinotajné místo), které autorovu rodnou západomoravskou přírodu a krajinu takřka mytologizují, přenášejí do klasických, antických dimenzí. A pak také bezmála synestetické Drobty, propojující zvuky přírody s barevnými (a jinými) dojmy. Hned v následujícím oddílu Ebenové zrcadlo, podle mě nejsilnějším a nejpůsobivějším, onen nepokoj, v předchozí části sbírky přítomný tolik v náznacích, přechází v místy až kosmický pesimismus, apokalyptické vize nemožnosti dalšího života v civilizaci zásadně narušené vytržením z kořenů, technicismem, ztrátou prosté mezilidské důvěry, pouta k přírodě a domovu (rozuměj: venkovskému). Dvě básně (Sen a Je černý zrcadlový sál) jsou zde datovány 1955, což je jinak u Suchého výjimka, odkazují tedy zjevně k tuhým padesátým letům, jež rozhodně nebyly básníkovi a jeho vnitřnímu světu nakloněny. Třetí oddíl – Černá a bílá pravda – pak zahrnuje básně silně reflexivní, až meditativní, jež se usilovně až úpěnlivě snaží vyrovnat se s pochybností a skepsí, inherentní přítomností „černé a bílé pravdy“ ve všem, jít k jádru, podstatě věci a světa. A je to filozofická poezie zdařilá předně svým výrazem, redukcí na pouhou ideu (tedy bez zohlednění toho, jakou formou a emocí Suchý tento reflexivní základ ve svých básních obdařil) by ztratila, ale destilovat z lyriky tohoto typu konsekventní myšlenkový systém by se asi pokoušel jen málokdo (a v důsledku toho by danému dílu ukřivdil a svůj zážitek z jeho recepce poškodil).

Nejlepší a nejzajímavější básně (krom výše zmíněných a níže citované): Co jsme to čekali; Byli jsme sami; Vysoký sníh; Vyšel jsem; Tvář; Návštěva; Naposled; Výročí; Okov; Kde; Kolo; Někdy už; Mrtvé ryby; Pouť; Panoráma.

A na závěr ukázka:

Víko

Noc byla. Úplně v mlze. Naprosté bezvětří.
Nezmrzlo. Téměř vlažno. Padal sníh.
Padal, padal, pozvolna se snášel,
jak od věků by padal,
jak na věky by padat měl.
Padání – bělost – něha
bez počátku a bez konce.
Padání sněhu – něha – bělost – něha – něha bez konce.

Noc byla. Zvláštní noc –
tak sladká, že sis přál,
aby tě přikryla jak víko, patřící k tvému osudu.

Pozvolna padal sníh.
Jak od věků by padal,
jak na věky by padat měl…

1 06.01.2025