Menuet s krejčovskou pannou

13.03.2025

Básnická tvorba Karla Jana Čapka je mimořádně mocným zážitkem a neprávem opomíjeným fenoménem osmdesátých a devadesátých let. O díle předčasně zesnulých bratrů Karla Jana a Michala Čapkových jsem se dozvěděl náhodou před více než dvacíti lety v jakémsi dokumentu České televize (je možné, že to byla Alternativní kultura?). Vypůjčil jsem si tehdy jejich sbírky v knihovně a vzpomínám si, že mě oslovily, i když ke mně patrně daleko víc promlouvala tragika jejich osudů (sebevraždy v pětatřicíti, resp. v Michalově případě v devětadvacíti letech) než síla samotných slov. Před časem se mi v antikvariátě povedlo sehnat právě Menuet s krejčovskou pannou, který je asi to nejlepší, co napsali, a tento úlovek mě motivoval k tomu, abych si po letech přečetl jejich poetické dílo znovu. (Pro úplnost dodám, že na rozdíl od známějších bratří Čapkových tito – pokud vím – netvořili společně a jejich vyhraněné poetiky se navzájem poměrně liší, nicméně pro rodovou, osudovou i jakousi „hlubinně-tónovou“ spřízněnost je myslím lze v dílčích aspektech posuzovat společně.)

Menuet zahrnuje Čapkovy texty z necelé dekády na sklonku komunismu a samém počátku demokratické transformace (1982–1991), avšak doba vzniku se do nich svými reáliemi bezprostředně de facto nepromítá. Její odraz je v básních toliko nepřímý: Z toho mála, co se o autorově životě lze dočíst, se v té době protloukal podřadnými zaměstnáními a pokoušel se o studium na řadě různých oborů a vysokých škol. Právě otisk této životní neukotvenosti, kdy mu četba a umění obecně (hudba!) patrně byly jedinou skutečnou náplní, oporou i útěchou – a je znát, že to byla četba intenzivní, hltavá, poctivá a opojná –, je myslím ve sbírce po všech stránkách patrný: od kompozice přes poetiku až po lexikum. Zároveň je to situace příznačná pro mnoho intelektuálů a citlivých lidí schylku totality – život v paralelní komunitě/světě, soustředěný ponor do záliby, zde shodou okolností časově i vnitřně korespondující (byť asi ne zcela záměrně) s náladou a formálně-motivickým karnevalem literární postmoderny v českém podání. A pak je tu pověstný „rok zázraků“, sametová revoluce a náhlé nekonečno možností po ní, na něž jsme nebyli připraveni, takže nádheru nadšení střídá nepokoj nejistot a tak to jde dokola dál, nějakých deset patnáct let (ale už se Karel Jan nedožil, dobrovolně odešel ze světa na vrcholu „blbé nálady“ roku 1997).

Příznačné je – a platí to i pro autorovu druhou sbírku, přičemž Menuet je lepší, protože (asi je to dáno širším časovým rozpětím) pestřejší –, že tkáň Čapkovy poezie je velice subtilní. Výše načrtnutá interpretace pramenící z podoby doby rozhodně nemá signalizovat, že by se tam cokoli z toho odráželo nějak rabiátsky. Budu-li konkrétnější: Najdeme tu kompoziční, lexikální i typografické experimenty, ale nepůsobí násilně, obrovskou barvitost slovní zásoby, ale ani náznakem samoúčelnou, schopnost sugestivně čtenáře vnášet do různých prostředí a atmosfér, ale není to chameleónština, brilantní práci s aluzemi, vlastními jmény (zčásti patrně vymyšlenými), asi i citacemi (či pseudocitacemi), refrény i zámlkami, ale nic z toho při četbě neruší, vše je integrální. Celá Čapkova poezie je jaksi přirozeně uhrančivá. Prozrazuje nesmírný talent a básnický cit, intuitivní autorskou neomylnost i v textech, které třeba nejsou ničím výrazné a už vůbec ne prvoplánové. Právě prvoplánovost totiž hrozí u všech výše uvedených postupů a poetických strategií, ale Čapek se jí bravurně vyhýbá, a to zcela mimochodem, jako by mu nikdy nehrozila.

Na závěr malá antologie (i s ohledem na to, že sbírka není všude dostupná), ovšem dlužno poznamenat, že pro Čapkovu poezii pozdějšího období tolik charakteristické delší a rozevlátější kusy a kompozice (třebaže skvělé – např. oddíly Vigilie a Červeným vrchem) musely z kapacitních důvodů zůstat stranou:

Večer a noc se namane
jak jedna perla z růžence
Smrákání osla pohladí
bez ptaní kopyto nastaví
Matěj dá košili
porybný chýši i s uhrovitou ženou
Ta zapláče až zítra
v modlitbách tichem roubeným
Jitro si perlu z růžence
uschová tajně do mlhy
Kokt němé společnice
pokřtí pach rybiny
Ke svému zděšení
na konci růžence nachází kříž
Večer a noc se namane
...

***

ta bosorka má břink
i za skleněnou zdí

je měsíc ab
a toužím po košili bílé

bílé jak černý je
polibek od bezzubé Leny

***

dnes v noci cítím
jak se mi tma
přilepila na jazyk
co nejrychleji běžím k zrcadlu
a už si tím nejsem
tak příliš jist

***

photographiée I

stydké pysky nahého města
plného deštníků
tonou ve slaných slzách mrtvých hudebníků
a Frank sedící na chutoru
zatančí Debusyho gavotu
a cherubín bude přivírat slastně oči

***

photographiée II

systoly mého vychladlého srdce cor
a lístky pustorylu
kazí vzhled našeho domu
z dotěrných prstů
modrých akvarelů

***

JAN JAKUB RYBA

v lese nad Voltuší
cink
spropitného
paní šedesáti nocí
přivábil
němé

levá pravou podpírá
a promoklá
se asi usouží

v lese nad Voltuší
pastorely české
němým
naslouchají

***

K vlastní neskutečnosti VI

Je ticho na konci
Stojím na počátku nekrotické zimy
Podivné zimy s lidmi kolem kola štěstí

Jak tiché a lopotné
Nechat se podvést
Zabořit lopatu do jílu
Napít se čaje s rumem

V objetí února
mlčením
roztát
v kaluž
jejíž hladina zamrzá