• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Karel Jan Čapek

Karel je nemocný a předčítá

„Pro tuto sbírku platí obecně vzato více méně totéž, co jsem napsal v hodnocení autorovy prvotiny Menuet s krejčovskou pannou. Ovšem s tím, že zde převládly delší skladby komponované v krátké cykly, resp. oddíly. Na vyšší úrovni – tj. v rovině sbírky – je pro mě kompozice nečitelná, jako určitou spojnici lze nesporně brát delší citace – ani nevím, zda všechny autentické – z literárních děl od Strindberga přes sovětskou propagandu až po Ivana Diviše (citace z něj se mi líbila nejvíc) a Pintera, do jejichž rámce jsou jednotlivé oddíly zasazeny, ale žádnou spojnici jsem mezi nimi nevysledoval. Spíš jen významovou hru s obsahem daného oddílu. Sloveso „komponovat“ se v tomto kontextu hodí dvojnásob, neboť autor začasté pracuje s refrény a variacemi úplně jako v hudbě, pro niž má cit (byť jeho básně nepracují s rýmem ani rytmem tak, abychom je mohli tradičně označit jako hudební) a v níž zjevně měl velkou zálibu, o čemž svědčí četné motivy a aluze přímo v textech. Některé texty svou kombinatorikou bezmála až připomínají náběhy ke konkrétní poezii, ale myslím, že to nebyl záměr a i tvůrčí postup tomu byl vzdálen. Je to podle mě vskutku dáno tou hudbou pod slovy a větami, která udala básníkovým textům rytmus, vytvarovala jejich tvář – i slova jako by se nesla na vlnách asociací, fantazie a vzpomínek (byť je to poezie zcela jiná než to, co si pod kombinací těchto tří slov nyní vybavíte). Je tam karnevalovitost, snovost, bájnost a mytičnost, sugestivní poetičnost i hravost, ale šibalská, spíš nahodilá než promyšleně kombinovaná, je tam ovšem bezpochyby také životní dramatičnost, osamění, neklid, vnitřní rozháranost, to však ponejvíce ukryto hluboko mezi řádky. A celé je to přitom vcelku živelné, věty a slova se tu doslova valí leckdy jako v automatických textech, jakkoli minucióznější analýzou formy a výstavby textu zjišťujeme, že podobnost s touto surrealistickou metodou je skutečně jen vnějšková. Níže jsem se pokusil vybrat tři básně pokud možno reprezentativní pro výše uvedené, tak aby bylo zřejmo, v jakých polohách a poetice se Čapek v této sbírce pohybuje. Ovšem těch textů by se sem dalo přepsat mnohem víc – některé pro svůj rozsah a silnější vnitřní provázanost nutně musely zůstat bokem (kupř. cykly Albertova píseň a Všechny tiché pitvy). Navíc se sem vinou nějakého automatického formátování nedá přenést jedna důležitá složka autorovy poezie – typografické zvláštnosti (různá odsazení, a to i uvnitř veršů). ČEHO SE BOJÍŠ maďarskou báseň hledám a polskou polskou taky Čeho se tedy bojíš Tlustých maďarskou báseň hledám a polskou polskou polskou taky Čeho se tedy bojíš Tlustých slovníků a esencí a astrologů? maďarskou a polskou báseň čeho tedy ty se bojíš vždyť střádanka stínohra spor spirála pohřešovaný řeznický učeň cosi mumlá siena siesta Sicílie sídliště maďarskou a polskou báseň hledám v jezírku je poklad a už měsíc Evin snoubenec Čeho se tedy bojíte madam to místo má epku ale vlastně: smrtonoš a smaltovina Čeho se tedy bojíte madam to město má epku a Vy jistě elegantní šaty madam šašek lebka vyholená škudla je a tlusté jen tak nevydá KAREL JE NEMOCNÝ A PŘEDČÍTÁ IV Jen dokrásti a jít Červenou nůši zvelebit Nůši hlesů čtverých Nůši milovnice utajených chalup chasníci varují (skoro až koncertně) nehledět skrz vody temné a hluboké zelené oči číhají na slova ztracená a háv Jen dokrásti a jít Červenou nůši zvelebit Nůši dárků které škrtí Nůši šibeničních žertů Nůši psic a šašků italských Nůši s ústy dokořán MENIPPEA čím dál tím víc tím více svící poblíž se Menippea jen tak loudá viděná v závoji z alejí kýmsi a psaní paní do větru je ptaní komuže havran IJ usedl na ramena čím dál tím víc tím více svící čím dál tím více svící jak doušek dráždivý a vláčný hlas jak havran IJ tak synek vdoví snaživý a ještě nápodobou hlavičky sťaté sťaté a vlečné vagóny projíždějí postopáté čím dál tím více svící svítí ze saní a psaní paní do větru je ptaní bez ptaní“... celý text
— V_M

---

Menuet s krejčovskou pannou

„Básnická tvorba Karla Jana Čapka je mimořádně mocným zážitkem a neprávem opomíjeným fenoménem osmdesátých a devadesátých let. O díle předčasně zesnulých bratrů Karla Jana a Michala Čapkových jsem se dozvěděl náhodou před více než dvacíti lety v jakémsi dokumentu České televize (je možné, že to byla Alternativní kultura?). Vypůjčil jsem si tehdy jejich sbírky v knihovně a vzpomínám si, že mě oslovily, i když ke mně patrně daleko víc promlouvala tragika jejich osudů (sebevraždy v pětatřicíti, resp. v Michalově případě v devětadvacíti letech) než síla samotných slov. Před časem se mi v antikvariátě povedlo sehnat právě Menuet s krejčovskou pannou, který je asi to nejlepší, co napsali, a tento úlovek mě motivoval k tomu, abych si po letech přečetl jejich poetické dílo znovu. (Pro úplnost dodám, že na rozdíl od známějších bratří Čapkových tito – pokud vím – netvořili společně a jejich vyhraněné poetiky se navzájem poměrně liší, nicméně pro rodovou, osudovou i jakousi „hlubinně-tónovou“ spřízněnost je myslím lze v dílčích aspektech posuzovat společně.) Menuet zahrnuje Čapkovy texty z necelé dekády na sklonku komunismu a samém počátku demokratické transformace (1982–1991), avšak doba vzniku se do nich svými reáliemi bezprostředně de facto nepromítá. Její odraz je v básních toliko nepřímý: Z toho mála, co se o autorově životě lze dočíst, se v té době protloukal podřadnými zaměstnáními a pokoušel se o studium na řadě různých oborů a vysokých škol. Právě otisk této životní neukotvenosti, kdy mu četba a umění obecně (hudba!) patrně byly jedinou skutečnou náplní, oporou i útěchou – a je znát, že to byla četba intenzivní, hltavá, poctivá a opojná –, je myslím ve sbírce po všech stránkách patrný: od kompozice přes poetiku až po lexikum. Zároveň je to situace příznačná pro mnoho intelektuálů a citlivých lidí schylku totality – život v paralelní komunitě/světě, soustředěný ponor do záliby, zde shodou okolností časově i vnitřně korespondující (byť asi ne zcela záměrně) s náladou a formálně-motivickým karnevalem literární postmoderny v českém podání. A pak je tu pověstný „rok zázraků“, sametová revoluce a náhlé nekonečno možností po ní, na něž jsme nebyli připraveni, takže nádheru nadšení střídá nepokoj nejistot a tak to jde dokola dál, nějakých deset patnáct let (ale už se Karel Jan nedožil, dobrovolně odešel ze světa na vrcholu „blbé nálady“ roku 1997). Příznačné je – a platí to i pro autorovu druhou sbírku, přičemž Menuet je lepší, protože (asi je to dáno širším časovým rozpětím) pestřejší –, že tkáň Čapkovy poezie je velice subtilní. Výše načrtnutá interpretace pramenící z podoby doby rozhodně nemá signalizovat, že by se tam cokoli z toho odráželo nějak rabiátsky. Budu-li konkrétnější: Najdeme tu kompoziční, lexikální i typografické experimenty, ale nepůsobí násilně, obrovskou barvitost slovní zásoby, ale ani náznakem samoúčelnou, schopnost sugestivně čtenáře vnášet do různých prostředí a atmosfér, ale není to chameleónština, brilantní práci s aluzemi, vlastními jmény (zčásti patrně vymyšlenými), asi i citacemi (či pseudocitacemi), refrény i zámlkami, ale nic z toho při četbě neruší, vše je integrální. Celá Čapkova poezie je jaksi přirozeně uhrančivá. Prozrazuje nesmírný talent a básnický cit, intuitivní autorskou neomylnost i v textech, které třeba nejsou ničím výrazné a už vůbec ne prvoplánové. Právě prvoplánovost totiž hrozí u všech výše uvedených postupů a poetických strategií, ale Čapek se jí bravurně vyhýbá, a to zcela mimochodem, jako by mu nikdy nehrozila. Na závěr malá antologie (i s ohledem na to, že sbírka není všude dostupná), ovšem dlužno poznamenat, že pro Čapkovu poezii pozdějšího období tolik charakteristické delší a rozevlátější kusy a kompozice (třebaže skvělé – např. oddíly Vigilie a Červeným vrchem) musely z kapacitních důvodů zůstat stranou: Večer a noc se namane jak jedna perla z růžence Smrákání osla pohladí bez ptaní kopyto nastaví Matěj dá košili porybný chýši i s uhrovitou ženou Ta zapláče až zítra v modlitbách tichem roubeným Jitro si perlu z růžence uschová tajně do mlhy Kokt němé společnice pokřtí pach rybiny Ke svému zděšení na konci růžence nachází kříž Večer a noc se namane ... *** ta bosorka má břink i za skleněnou zdí je měsíc ab a toužím po košili bílé bílé jak černý je polibek od bezzubé Leny *** dnes v noci cítím jak se mi tma přilepila na jazyk co nejrychleji běžím k zrcadlu a už si tím nejsem tak příliš jist *** photographiée I stydké pysky nahého města plného deštníků tonou ve slaných slzách mrtvých hudebníků a Frank sedící na chutoru zatančí Debusyho gavotu a cherubín bude přivírat slastně oči *** photographiée II systoly mého vychladlého srdce cor a lístky pustorylu kazí vzhled našeho domu z dotěrných prstů modrých akvarelů *** JAN JAKUB RYBA v lese nad Voltuší cink spropitného paní šedesáti nocí přivábil němé levá pravou podpírá a promoklá se asi usouží v lese nad Voltuší pastorely české němým naslouchají *** K vlastní neskutečnosti VI Je ticho na konci Stojím na počátku nekrotické zimy Podivné zimy s lidmi kolem kola štěstí Jak tiché a lopotné Nechat se podvést Zabořit lopatu do jílu Napít se čaje s rumem V objetí února mlčením roztát v kaluž jejíž hladina zamrzá“... celý text
— V_M

---

7edm 2011

„Vcelku zajímavé“
— palka452

---

---

Karel je nemocný a předčítá

„Můj vztah ke sbírce je osobní, pamatuji si s jakou pýchou ji Karel ukazoval. A přestože mě velice zaujala, nevrátím se k ní, neboť i po dvaceti letech je přítelova sebevražda stále bolestná.“... celý text
— gleti