Náčelník přehled
Aleš Palán , Miloslav Nevrlý
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521577/mid_nacelnik-64e87c62e31e0.jpg
5
137
137
Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Náčelník. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (37)
Průlet životem českého Setona s mnoha myšlenkami o přírodě, životě, ale i smrti. Do knihy jsem se začetl až v druhé polovině a nejvíce mě bavila poslední kapitola, kde bylo od pana Nejedlého několik krásných mouder:
"Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání. Navíc dávné zážitky se v hlavě vždy trochu pozmění, většinou se zkrášlí. I kdybys prožil po letech na stejném místě úplně to samé, pocítíš zklamání."
z knihovny...pod ruku mi padla už na odchodu z knihovny. A až doma jsem si uvědomila, že p Palána znám z knížek o "samotářích a exotech", a p. Nevrlého z úžasných "Ptačích roků", které jsem si jako ptáčkař/birder amatér náležitě vychutnala.
Karpatské hry mě kdysi "šmrncly", ale nakonec jsem se ke čtení nikdy nedostala, měla jsem pocit, že momentálně to není poselství, mně určené (možná proto, že jsem nikdy neputovala, ne takto, vícedenně, samotářsky ani v kolektivu...spala pouze pod stanem, po chatách...toulala se lesy, ale lesy už jen okrajově divokými...a snívala s otevřenýma očima obklopená v podstatě civilizací) .
Opět jedno z překvapení, kde jsem dostala mnohem víc, než jsem čekala. Díky otázkám Aleše Palána se dovídáme o životním pohledu, filozofii a vlastně pouhém jednoduchém a nádherném žití jednoho velmi zajímavého člověka. Velmi ohrožený druh. P. Nevrlý mi připoměl (a v knize samotné i zmínil) dalšího velkého milovníka přírody Ludvíka Kunce.
Čistá duše, žijící v souladu s Bohem, lidmi, přírodou. Obrovská pokora, kde přijímá dny a minuty tak, jak jsou. Děkuje za vše, protože vše je správně a má svůj účel. Samotář, který je přátelský ,a vlastně celý život prožil obklopen spoustou lidí. Člověk přírodou žijící, splývající, toulající se, objevující. Přírodovědec a zároveň filozof.
I když se z knihy dozvídám spoustu faktů a zajímavostí, nejen o p Nevrlém, ale i o Jizerských Horách, Karpatech a podobně, (jak já bych ráda zkoumala netopýry ve štolách ! ale jaksi jsem si zvolila trochu jinou cestu :)) přeci mám pocit, že vlastně čtu jednu báseň. Ódu na radost, ódu na život.
Poetično, klid a splynutí s přírodou prolínají celou knihou a celým životním příběhem pana Miloslava.
Děkuji, že jsem aspoň takto mohla chvilku být jeho součástí.
Těsím se na další jeho tvorbu !
"Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil.
Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná.
Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (2)
„"Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil. Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná. Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."“
„"Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání. Navíc dávné zážitky se v hlavě vždy trochu pozmění, většinou se zkrášlí. I kdybys prožil po letech na stejném místě úplně to samé, pocítíš zklamání."“
Kniha Náčelník v seznamech
| v Právě čtených | 17x |
| v Přečtených | 180x |
| ve Čtenářské výzvě | 30x |
| v Doporučených | 11x |
| v Mé knihovně | 61x |
| v Chystám se číst | 104x |
| v Chci si koupit | 31x |
Obsažný a v mnoha ohledech přínosný rozhovor s kultovním spisovatelem knížek o horách a přírodě, zoologem a moudrým člověkem. Aleši Palánovi náleží obrovský dík, že Miloslava Nevrlého vytrvalým a trpělivým úsilím přiměl k tomu, aby vůbec tato kniha vznikla. Výsledek přijímám coby příznivec Nevrlého tvorby s nadšením, byť jsem si několika problematických aspektů tohoto počinu vědom.
Předně mi přijde, že ač se Palán s Nevrlým možná potkali lidsky (ostatně s Alešem Palánem je nesnadné lidsky se nepotkat, jedním z jeho klíčových talentů je schopnost získat si brzy značnou důvěru druhých), v knižním rozhovoru to až příliš často působí, jako by každý z nich byl na jiné vlně a docházelo k různým nedorozuměním, ba téměř střetům. Je to jistě i tím, že Nevrlý odpovídal písemně. Na tuto volbu má samozřejmě právo a upřímně řečeno ji chápu, jelikož je to sugestivní stylista s bohatou slovní zásobou (a notabene mnohem lepší spisovatel než Palán). Palán vinou toho narazil na meze svého umění. Zatímco valná část (možná dokonce všechny, ale pár z nich jsem dosud nečetl) jeho předchozích rozhovorových knih byla patrně víc jeho dílem a vznikala na základě nahrávek či poznámek z terénu, u Nevrlého to bylo jinak. Vzniku knihy jsem samozřejmě nebyl přítomen, ale jeho charakteristický sloh je patrný prakticky z každé odpovědi. O to rušivěji působily Palánovy leckdy až vtíravě žoviální otázky, které se dokonaly míjely s vnitřním světem intelektuála (jakkoli by se asi sám takto neoznačil), tuláka, samotáře, a především člověka úplně jiné generace a kořenů, než je Palán. Někoho ze čtenářů snad může tento kontrast zaujmout, na mě však působí disonančně, neprofesionálně a mnohdy takřka neuctivě.
Obsahově bych s knihou v principu potíž neměl a rozhodně nesdílím kritiku, jež zaznívá v některých komentářích níže, že by kupříkladu líčení práce muzejníka a zoologa bylo nezáživné či nezajímavé. Nevrlý má dar psát poutavě, s neokázalou empatií a pokornou moudrostí o všem, o čem se rozhodne pojednat. Co bych ovšem Palánovi lehce vyčetl, je pominutí některých otázek, které by snad zpovídanému mohly být lehce nepříjemné. Přičemž nelze vyloučit, že je Palán položil a Nevrlý mu na ně odpověděl jen vyhýbavě anebo to odmítl. Čte-li si člověk tento rozhovor, který je určitou sumou životních osudů, peripetií, zážitků a zájmů, napadá jej k tomu nevyhnutelně řada dalších podstatných souvislostí, jež zůstaly nevyřčeny. Nevrlý má – coby velký systematik (leckdy to hraničí až s posedlostí) – často sklon uvádět některé odpovědi výkladem zaměřeným na širší faktické souvislosti. To jistě není na škodu, je to poučné, dobře se to čte a člověk přitom zároveň obdivuje šíři jeho znalostí a oborů, o nichž má přehled. Nicméně byla-li kniha nějak rozsahově omezena, uvítal bych, aby v ní namísto těchto pasáží zaznělo víc o respondentově životě, tj. aby Palán primárně a cíleně šel po tom, co jinde nezaznělo a nelze dohledat (v tomto ohledu jsem vděčný za unikátní fotopřílohy ze soukromých archivů).
Zajímavé a pro Nevrlého možná trochu palčivé by byly třeba otázky po jeho každodennosti – během četby mě napadalo, nakolik se při těch svých intenzivních cestách, pobytech v přírodě a neutuchajícím studiu vůbec stačil věnovat výchově svých tří dětí (anebo to břímě ponechal na manželce?). Zní to jako banalita, ale pro mnohé je to ta nejpodstatnější složka života. A jen málokde se dozvíme, jak lze kloubit a slaďovat (jemu jistě vrozené) samotářství s rodinným a společenským životem. Jak měl rozvržen čas (den, měsíc, rok), aby to všechno stíhal? A kde bral na leckdy daleké a dlouhodobé cesty peníze? Vždyť vícekrát opakuje, že jako muzejník měl plat natolik mizerný, že jej komunisti ani neměli jak postihnout, protože jinde by si nepohoršil. A vydat se každoročně na měsíční cestu po Karpatech, třebaže „nízkonákladovou“, to si nejen v dnešní době může dovolit jen zámožný člověk. Jak to řešil formálně? Vždyť zákonné dovolené snad bylo ještě míň než dnes.
Zkrátka a dobře, tyhle všední věci by chtěly trochu osvětlit, jinak to zní až příliš jako pohádka či báje. A tím nemyslím, že by si Nevrlý vymýšlel (byť vzpomínky vždy konstruujeme coby příběhy na motivy prožitého – a že Nevrlý konstruovat umí!), ale tyhlety okolnosti v pozadí by jistě pro většinu čtenářů byly nové, nečekané a nazřely by jejich oblíbeného autora či gurua v úplně jiném světle než jeho vlastní knihy. Takto se zdá, že kontrolu nad narativem a nad tím, co a jak o sobě prozradí, měl plně v rukou Nevrlý, a nikoli Palán. Což není nutně špatně, ale výsledný text je vlastně pouhou obohacenou variací očekávaného. Samozřejmě myšleno pro čtenáře, kteří už Nevrlého práce znají (myslím ovšem, že právě ti jsou hlavní cílovou skupinou této knihy). Pro ty ostatní ovšem nevím, zda je to ideální uvedení do jeho díla a světa.