Náčelník
Aleš Palán , Miloslav Nevrlý
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521577/mid_nacelnik-64e87c62e31e0.jpg
5
137
137
Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým. Pro skauty, trampy a toulavý lid s batohem na zádech všeobecně je Miloslav Nevrlý (1933) určující osobností. Jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které podnikal od padesátých let, inspirovaly zástupy následovníků – někteří z nich jsou populární cestovatelé, jiní skromní tuláci, kteří o svých prožitcích mlčí, ale svůj život jimi naplňují neméně intenzivně. Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, jim byl příkladem, že se neznámými končinami dá chodit bez map, nenosit s sebou v batohu v podstatě nic, vydat se nejistotám a nalézt tak radost a smysl. Byl to právě on, kdo po odsunu německého obyvatelstva v podstatě znovu objevil zapadlá místa nejsevernějších českých hor a napsal o tom ceněnou Knihu o Jizerských horách. Byl to on, kdo naučil čtenáře Karpatských her hrát hry na poutníka s lehkým srdcem či na jitřní radost; mnoho lidí tvrdí, že tato útlá kniha jim doslova změnila život. Miloslav Nevrlý završuje devadesát let svého života v obdivuhodné fyzické i mentální kondici. V knižním rozhovoru rekapituluje své cesty a prožitky nad rámec toho, co o nich dosud napsal. Hovoří také o víře, o práci (lépe řečeno o zaměstnání) v libereckém muzeu, o své rodině a přátelích. Zejména pak vzpomíná na výpravy do osamělých hor, jakých je dnes už tak málo. V knižním rozhovoru nazvaném Náčelník dokládá, že užitek z cest je možné čerpat v každém věku, pokud duše zůstane dychtivá. To vše koření vrchovatou dávkou humoru. Knihu doplňují dosud nepublikované fotografie z rodinných alb. Pro tuláky všeho druhu je Miloslav Nevrlý beze sporu legendou. Pro ty, kteří o cestách jen sní, může být tento rozhovor skutečným objevem. I dnes je totiž možné být přírodě blízko, zažívat ji a chápat. I dnes je možné prožít naplněný život.... celý text
Přidat komentář
Průlet životem českého Setona s mnoha myšlenkami o přírodě, životě, ale i smrti. Do knihy jsem se začetl až v druhé polovině a nejvíce mě bavila poslední kapitola, kde bylo od pana Nejedlého několik krásných mouder:
"Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání. Navíc dávné zážitky se v hlavě vždy trochu pozmění, většinou se zkrášlí. I kdybys prožil po letech na stejném místě úplně to samé, pocítíš zklamání."
z knihovny...pod ruku mi padla už na odchodu z knihovny. A až doma jsem si uvědomila, že p Palána znám z knížek o "samotářích a exotech", a p. Nevrlého z úžasných "Ptačích roků", které jsem si jako ptáčkař/birder amatér náležitě vychutnala.
Karpatské hry mě kdysi "šmrncly", ale nakonec jsem se ke čtení nikdy nedostala, měla jsem pocit, že momentálně to není poselství, mně určené (možná proto, že jsem nikdy neputovala, ne takto, vícedenně, samotářsky ani v kolektivu...spala pouze pod stanem, po chatách...toulala se lesy, ale lesy už jen okrajově divokými...a snívala s otevřenýma očima obklopená v podstatě civilizací) .
Opět jedno z překvapení, kde jsem dostala mnohem víc, než jsem čekala. Díky otázkám Aleše Palána se dovídáme o životním pohledu, filozofii a vlastně pouhém jednoduchém a nádherném žití jednoho velmi zajímavého člověka. Velmi ohrožený druh. P. Nevrlý mi připoměl (a v knize samotné i zmínil) dalšího velkého milovníka přírody Ludvíka Kunce.
Čistá duše, žijící v souladu s Bohem, lidmi, přírodou. Obrovská pokora, kde přijímá dny a minuty tak, jak jsou. Děkuje za vše, protože vše je správně a má svůj účel. Samotář, který je přátelský ,a vlastně celý život prožil obklopen spoustou lidí. Člověk přírodou žijící, splývající, toulající se, objevující. Přírodovědec a zároveň filozof.
I když se z knihy dozvídám spoustu faktů a zajímavostí, nejen o p Nevrlém, ale i o Jizerských Horách, Karpatech a podobně, (jak já bych ráda zkoumala netopýry ve štolách ! ale jaksi jsem si zvolila trochu jinou cestu :)) přeci mám pocit, že vlastně čtu jednu báseň. Ódu na radost, ódu na život.
Poetično, klid a splynutí s přírodou prolínají celou knihou a celým životním příběhem pana Miloslava.
Děkuji, že jsem aspoň takto mohla chvilku být jeho součástí.
Těsím se na další jeho tvorbu !
"Poprvé jsem si Františkova slova přečetl za horké hvězdnaté noci na Plešivecké planině v Jihoslevském krasu. Na oheň jsem přiložil poslední dřevo a plameny zavoněly něžkou vůní dřínů........... mimovolně jsem začal číst. Slova stará 3/4 tisíciletí mě začala pohlcovat. Dřřín dohoříval, oheň ztrácel svůj jas a písmena Františkovy písně pomalu tmavla. Zbývalo několi posledních veršů. Vedle spacího pytle ležela zapomenutá jalovcová větev. Položil jsem ji na skomírající oheň a suché jehličí prudce vzplanulo. A v jeh poletujících jiskrách a jasu jsem ta nádherná slova dočetl. Zdálo se mi, že svět se náhle změnil.
Od východu stoupal na nočním nebi k zenitu úplněk, nedaleko se ozývaly noční hlasy neznámých zvířat, velkých i těch úplně nepatrných. Ležel jsem na dně vesmírného oceánu, v nedohledných výšinách nade mnou nesmírně pomalu, ale nezadržitelně kroužila daleká hvězdná slunce, zdánlivě malá, ve skutečnosti obrovská a rozumem nepochopitelná.
Přestože jsem se na rozhlehlé krasové planině, kde na míle daleko nežili lidé, mohl cítit osamělý, a dokonce se bát o život, tonul jsem po přečtení Sluneční písně v blaženém bezpečí. Ze slov Františka z Assisi nejchudšíh z nejchudších, vanula jistota, že se mně nemůže nic zlého přihodit, nic, co by nebylo v řádu věcí.. .. Nedokážu samozřejmě vysvětlit, proč tomu tak bylo. Je téměř jisté, že kdybych byl té noci obklopen lidmi, nic podobného bych nezažil. Možná proto trávil František své noci o samotě..."
Knihy Aleše Palána jsou pro mě pohlazením po duši. Nejinak je to i u téhle rozhovorové knihy.
Pan Nevrlý je člověk s velice zajímavým životem. A přístupu k němu.
Po přečtení má čtenář chuť si sbalit ruksak a vyrazit se toulat.
Kniha je písaná formou rozhovoru medzi autorom, p.Palánom, a “Náčelníkom, p. Miloslavom Nevrlým. Pán Nevrlý minulý rok oslávil 90te narodeniny a klobúk dole pred tým, ako mu to ešte “šlape, keď bol schopný a ochotný spolupracovať na tejto publikácii.
Pre neznalých, ako som bola pred čítaním tejto knihy aj ja, je p. Nevrlý český zoológ, ktorý sa venoval aj publikovaniu či skautstvu. A práve vďaka tomu, že bol skautom, si vyslúžil prezývku Náčelník, ktorá je aj titulom tejto knihy.
V knihe sa dozvedáme viac o p. Nevrlom, o jeho cestách-necestách, o tom, ako sa uňho vyvinula láska k prírode, ale aj o rodine a iných zážitkoch a spomienkach.
Keďže aj ja mám k prírode blízko a rada sa túlam, knižka bola pre mňa v tomto smere veľmi zaujímavá. Zozačiatku bolo pre mňa čítanie trošku ťažšie, keďže som nebola na túto formu písania zvyknutá v takomto merítku. Neskôr to však už bolo omnoho lepšie a čítanie som si vcelku užila.
Možno to nie je čítanie pre každého, no ak chcete skúsiť aj niečo menej tradičné a zároveň sa niečo nové aj dozvedieť, určite siahnite aj po tejto knihe.
Moc krasne povidani. Panu Nevrlemu vlastne dost zavidim,rad bych zazil dobu,kdy vejdes do lesa a nekomu nezvoni tel nebo si na nej nedela fotku a hlavne ses tam sam..nedej Buh se prochazis misty,ktere teprve cekaji az je nekdo da na seznam jmenem Narodni prirodni park..kloboucek..
Pro mě byla kniha Aleše Palána pohlazením po duši. Tak krásně se mi po milých slovech Míly Nevrlého usínalo. Honí se mi hlavou spousta slov, kterými bych chtěla ocenit "náčelníkovo" povídání, ale přijde mi, že žádná nejsou dost dobrá. Jsem jím unešena.
Z knihy bych vyzdvihla pasáže o ptácích, o stáří, o duchovnu, ... Mám se nad čím zamýšlet a určitě se, minimálně k některým částem knihy, vrátím. Také se ráda nechám inspirovat k přečtení některých zmiňovaných knih, ať už jeho, či jeho oblíbených.
Jeho nadšení pro přírod a životní moudrost byly úžasné. Moc se mi knížka líbila, hlavně popisy hor a do nich vložená lehkost bytí a žití.
"Jeho živočišná posedlost přímou osobní zkušeností, ať už je jakkoli nepříjemná, touha po nezprostředkovaném poznání – to je skutečná síla jeho textů", si myslím.
A děkuji "profesionálnímu tulákovi" za velkou inspiraci, vždyť "Texty Miloslava Nevrlého jsou přece pokračováním zaslouženě klasického eseje Malé radosti nobelisty Hermanna Hesseho i nadčasové Saint-Exupéryho úvahy Citadela. Pokračováním jinými, tuláckými prostředky."
Podrobnou recenzi jsem publikoval už dříve, odkaz na ni jsem vložil do sekce Recenze.
Formou rozhovorů na dálku nás Aleš Palán seznamuje se životem hodně zajímavého člověka. Bavilo mě vše, dětství, studia, mladické výšlapy i ty pozdější, ornitologické vstupy, život muzejníka, pohled na toulky přírodou, které dnes už asi nelze zažít; tu nostalgii po tom uplynulém už si Miloslav Nevrlý alias Náčelník může s devíti křížky na hřbetě dovolit…
Líbil se mi i lehounce vyjádřený odstup od mnohých „novot“, ale současně i určitá smířenost s tím… („Myslím, že už není cesty zpět, co se má stát, stane se.“) I velmi tolerantní přístup k různý projevům víry.
Četla jsem zatím jen „Knihu o Jizerských horách“, ta mě chytla moc, těším se na další – o Krkonoších, Českém Švýcarsku, to jsou i mé zamilované kouty země…
*
„Až teď se konečně dostávám k odpovědi na tvou otázku, co lidé považují za přírodní ideál. Myslím, že naprostá většina dnešních lidí nepostrádá z minulosti nic. Dávná „původní“ příroda je jim cizí, báli by se jí, neuměli by v ní žít. Nepostrádají pratury ani zubry v pralesích, stačí jim hřiby a holubinky v lidmi vysázeném kulturním smrkovém lese. Kdyby tam potkali medvěda či vlka, prchali by a chtěli po úřadech, aby zasáhly. Pro taková zvířata jsou přece určeny zoologické zahrady.
Myslím, že podvědomým přírodním ideálem lidí je krajina jejich dětství.“
*
„Pro staré zážitky se nelze vracet. Nikdy se nevrátí v dřívější podobě. Nevracej se, ušetříš si zklamání.“
Pana Palána moc nemusím - zpracovává zajímavá témata o zajímavých lidech, ale klade jim jiné otázky než bych chtěl. Nicméně pana M. Nevrlého můžu velmi... tak proto čtyři, bratříčku, a hodně zdraví do dalších dekád!
Pan Nevrlý je obdivuhodný člověk a jeho vyprávění je opravdu poutavé. Je mi blízký jeho vztah k přírodě a moc se mi líbí, jak jí umí popisovat.
Poslouchal jsem jako audioknihu. Pánové Jan Vlasák a Vladimír Kroc načetli knihu vskutku skvěle. Příjemně se poslouchala a měla pozitivní náboj nejen textem, ale i přednesem. Díky za to.
Karpatské hry jsou mojí srdcovou knihou.
Když jsem zjistila, že se jejich autor ke svému životnímu jubileu spojil s mým oblíbeným Alešem Palánem v knižním rozhovoru, zajásala jsem!
Miloslav Nevrlý, skautskou přezdívkou Náčelník, je velký milovník přírody, cest na lehko s batohem, zoolog, spisovatel, skaut a pro mě opravdu fascinující člověk.
V rozhovoru společně pánové projdou celý život pana Nevrlého. Přiznám se, že kapitoly z dětství mě úplně nebavily. Ale postupně mě kniha pohlcovala víc a víc.
Přístup k životu, životní moudrost, skromnost a pokora mě místy bavily, místy dojaly k slzám.
Velice inspirativní.
Rozhovor je zpovědí nejen o putování a trampování, jak jsem si myslela, ale celkově vhlíží do bohatého a dlouhého života přírodovědce, přírodomilce, tichého, ale odpůrce režimu, který skrze přírodu a samotu třeba našel cestu k víře. A taky má naprosto nepochopitelného pamatováka. Na jednu stranu hodně inspirativní, na druhou stranu je to už tak bytelně vyprofilovaný člověk, že se čtenář musí smířit s tím, že každý jsme nějaký a možná se v něčem neshodneme.
I kdyby člověk přečetl jen část, svým způsobem to nevadí: žádnou dějovou linku tím nepřetrhnete a inspirace zůstává.
Z knihy čiší nostalgie a tak nějak má člověk pocit, že v dnešní době se nedá už na cestách nic tak niterného, jako je putování po liduprázdných Karpatech zažít. Ale je třeba si najít krásu i dnes, a nemusí to nutně znamenat stovky nachozených kilometrů a spaní pod širákem ? Kdo chce, ten si to svoje místo v přírodě najde. I u nás, v přeplněných Beskydech, najdete místa, kde nepotkáte ani živáčka. Doktor Nevrlý je neobyčejně skromný, a pokorný člověk, oddaný své práci, v dnešním uspěchaném světě, něco nevídaného.
Jako neúčastný na sociálních sítích jsem se nemohl připojit k těm hlasujícím, kterým Karpatské hry změnily život. Proto jsem se na rozhovor s jejich autorem velmi těšil.
Bohužel je patrné, že Náčelník je již na sklonku života a v rozhovoru již není ta obdivuhodná síla (kouzlo? moudrost? radost?), kterou oslovoval čtenáře Karpatských her. Je to pohled moudrého muže, který má svůj pohled na svět, který ale nikomu nechce podsouvat, nebo snad vnucovat.
Překvapila mě jeho potřeba vytvářet si seznamy. Napadá mě jak by si asi rozuměl s Umbertem Ecem?
Každopádně jsem si Náčelníka přečetl rád, s úctou, ale bez pozitivního uhranutí (uhranutí je spíše záporné). A tiše mu závidím.
Tolik jsem se těšil... Náčelníka i pana Palána můžu, ale tady se moc nepotkali. Takže za to zklamání hvězdička dolů.
Obsažný a v mnoha ohledech přínosný rozhovor s kultovním spisovatelem knížek o horách a přírodě, zoologem a moudrým člověkem. Aleši Palánovi náleží obrovský dík, že Miloslava Nevrlého vytrvalým a trpělivým úsilím přiměl k tomu, aby vůbec tato kniha vznikla. Výsledek přijímám coby příznivec Nevrlého tvorby s nadšením, byť jsem si několika problematických aspektů tohoto počinu vědom.
Předně mi přijde, že ač se Palán s Nevrlým možná potkali lidsky (ostatně s Alešem Palánem je nesnadné lidsky se nepotkat, jedním z jeho klíčových talentů je schopnost získat si brzy značnou důvěru druhých), v knižním rozhovoru to až příliš často působí, jako by každý z nich byl na jiné vlně a docházelo k různým nedorozuměním, ba téměř střetům. Je to jistě i tím, že Nevrlý odpovídal písemně. Na tuto volbu má samozřejmě právo a upřímně řečeno ji chápu, jelikož je to sugestivní stylista s bohatou slovní zásobou (a notabene mnohem lepší spisovatel než Palán). Palán vinou toho narazil na meze svého umění. Zatímco valná část (možná dokonce všechny, ale pár z nich jsem dosud nečetl) jeho předchozích rozhovorových knih byla patrně víc jeho dílem a vznikala na základě nahrávek či poznámek z terénu, u Nevrlého to bylo jinak. Vzniku knihy jsem samozřejmě nebyl přítomen, ale jeho charakteristický sloh je patrný prakticky z každé odpovědi. O to rušivěji působily Palánovy leckdy až vtíravě žoviální otázky, které se dokonaly míjely s vnitřním světem intelektuála (jakkoli by se asi sám takto neoznačil), tuláka, samotáře, a především člověka úplně jiné generace a kořenů, než je Palán. Někoho ze čtenářů snad může tento kontrast zaujmout, na mě však působí disonančně, neprofesionálně a mnohdy takřka neuctivě.
Obsahově bych s knihou v principu potíž neměl a rozhodně nesdílím kritiku, jež zaznívá v některých komentářích níže, že by kupříkladu líčení práce muzejníka a zoologa bylo nezáživné či nezajímavé. Nevrlý má dar psát poutavě, s neokázalou empatií a pokornou moudrostí o všem, o čem se rozhodne pojednat. Co bych ovšem Palánovi lehce vyčetl, je pominutí některých otázek, které by snad zpovídanému mohly být lehce nepříjemné. Přičemž nelze vyloučit, že je Palán položil a Nevrlý mu na ně odpověděl jen vyhýbavě anebo to odmítl. Čte-li si člověk tento rozhovor, který je určitou sumou životních osudů, peripetií, zážitků a zájmů, napadá jej k tomu nevyhnutelně řada dalších podstatných souvislostí, jež zůstaly nevyřčeny. Nevrlý má – coby velký systematik (leckdy to hraničí až s posedlostí) – často sklon uvádět některé odpovědi výkladem zaměřeným na širší faktické souvislosti. To jistě není na škodu, je to poučné, dobře se to čte a člověk přitom zároveň obdivuje šíři jeho znalostí a oborů, o nichž má přehled. Nicméně byla-li kniha nějak rozsahově omezena, uvítal bych, aby v ní namísto těchto pasáží zaznělo víc o respondentově životě, tj. aby Palán primárně a cíleně šel po tom, co jinde nezaznělo a nelze dohledat (v tomto ohledu jsem vděčný za unikátní fotopřílohy ze soukromých archivů).
Zajímavé a pro Nevrlého možná trochu palčivé by byly třeba otázky po jeho každodennosti – během četby mě napadalo, nakolik se při těch svých intenzivních cestách, pobytech v přírodě a neutuchajícím studiu vůbec stačil věnovat výchově svých tří dětí (anebo to břímě ponechal na manželce?). Zní to jako banalita, ale pro mnohé je to ta nejpodstatnější složka života. A jen málokde se dozvíme, jak lze kloubit a slaďovat (jemu jistě vrozené) samotářství s rodinným a společenským životem. Jak měl rozvržen čas (den, měsíc, rok), aby to všechno stíhal? A kde bral na leckdy daleké a dlouhodobé cesty peníze? Vždyť vícekrát opakuje, že jako muzejník měl plat natolik mizerný, že jej komunisti ani neměli jak postihnout, protože jinde by si nepohoršil. A vydat se každoročně na měsíční cestu po Karpatech, třebaže „nízkonákladovou“, to si nejen v dnešní době může dovolit jen zámožný člověk. Jak to řešil formálně? Vždyť zákonné dovolené snad bylo ještě míň než dnes.
Zkrátka a dobře, tyhle všední věci by chtěly trochu osvětlit, jinak to zní až příliš jako pohádka či báje. A tím nemyslím, že by si Nevrlý vymýšlel (byť vzpomínky vždy konstruujeme coby příběhy na motivy prožitého – a že Nevrlý konstruovat umí!), ale tyhlety okolnosti v pozadí by jistě pro většinu čtenářů byly nové, nečekané a nazřely by jejich oblíbeného autora či gurua v úplně jiném světle než jeho vlastní knihy. Takto se zdá, že kontrolu nad narativem a nad tím, co a jak o sobě prozradí, měl plně v rukou Nevrlý, a nikoli Palán. Což není nutně špatně, ale výsledný text je vlastně pouhou obohacenou variací očekávaného. Samozřejmě myšleno pro čtenáře, kteří už Nevrlého práce znají (myslím ovšem, že právě ti jsou hlavní cílovou skupinou této knihy). Pro ty ostatní ovšem nevím, zda je to ideální uvedení do jeho díla a světa.