Haloklina
Jakub Strouhal
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/516982/bmid_haloklina-V28-516982.jpg
4
4
4
Básně z první sbírky Jakuba Strouhala (*1992) "Podzimov" byly otištěny v časopise Psí víno, Host, Tvar nebo v antologii Nejlepší české básně. Po pěti letech přichází queer aktivista, vystudovaný právník a milovník vůně pačuli s novou knihou s názvem "Haloklina". "Haloklina" je, stejně jako autorův debut, rozdělena do tří částí, v nichž se postupně zabývá tématy jako je pobyt v psychiatrické nemocnici, domácí násilí, generace singles, život s tělesným postižením, stárnutí nebo feminismus.... celý text
Přidat komentář
Po velmi dlouhé době básnická sbírka. A skvělá. Moc děkuju za tuhle příležitost, za nahlédnutí do duše, autorovy a částečně i těch našich. Básně o domácím násilí, o vztazích, o psychiatrické léčebně... Vždy jsem překvapen, že stačí tak málo písmen na dokonalé popsání tak náročných témat. Přečetl jsem velmi rychle a určitě to nebylo naposledy.
Haloklina
Tematicky svěží sbírka, čerpající mj. z naší poezií dosud málo ohledávaného (takto napřímo) tématu homosexuálních milostných vztahů (celý oddíl Omega, reflektující v duchu omegy coby symbolu konců známosti a vztahy, jejich podstatou byl konec). Sugestivní jsou ovšem i texty odkazující k prostředí a obyvatelům psychiatrické nemocnice (oddíl Neposeb, odkazující podivnou zkratkou k patrně autobiografickému motivu nedokonané sebevraždy a následné hospitalizaci) a za asi nejlepší pokládám tři atmosférou i jazykem zcela odlišné části z počátku třetího, eponymního oddílu sbírky (Mloci, Známky života, Boží soud).
Přiznávám, že do mého hodnocení se jistě promítají i mé sympatie k hudební a textařské složce Strouhalovy tvorby. Jeho album Discopláň, které vydal pod uměleckým jménem Wheel Cherry, pokládám za nesmírně zdařilé. Ne všechny básně sice obstojí jako celek, ale pointovat autor dokáže a řada veršů či dvoj-/trojverší by mohla figurovat i samostatně, jako nápadité a trefné metafory, postřehy či slovní hry (např. „jsme jedno / já a moje špína“; „říkám ti královno / ale ty / slyšíš jen hovno“; „tahal ji za vlasy / až byla překvapená kolik / jich má […] tahal ji až znejistila / jestli mu je neukradla / jestli nedluží“). Líbí se mi i obálka a výtvarný doprovod Adama Tománka, třebaže k atmosféře básní se podle mě nehodí – sugeruje něco mnohem velkoměstštějšího, ostřejšího a odcizenějšího, izolovanost na sídlišti, kdežto Strouhalův svět je plný vztahů a i jeho samota je jaksi oblejší, figuruje mezi lidmi, a nikoli v odlidštělé technicistní prázdnotě, jaká čiší z prostoru Tománkových ilustrací.
Závěrem odcituji jednu z oněch „jiných“ básní ze závěrečného oddílu Haloklina:
ZNÁMKY ŽIVOTA
Kousek od ivančic
na soutoku tří řek
vypouštěli po pracovní době
z jézédé čerstvou krev
ta voda rozhýbala mlýn
a pekaři té mouce říkali čistá
pozorovali sme hejna bělic
tlamy rozkvetlé k šarlatové trubce
a jelce sme chytali
na rudý třešně
jen maruška nymficky kropila hladinu
a po vocasech
sápala se holejma rukama
kapky cvakaly jako zip jejího spacáku
v kanadě od té doby
porodila čtyři děti
které nikdy nikdo neslyšel plakat