Zelené souhvězdí přehled

včera

Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný.

Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější:

Dva tucty chalup

Dva tucty chalup hluboko v lesích
na křižovatce zaječích cest.

S hladinou rybníka letmo
se líbá vlaštovka.

Z návsi pár kroků k hospůdce něžné,
říkalo se tam U čtyřlístku.

Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů.

Tady jsem pil s ostrými hochy čistou
a výskal.

Jednou,
zatímco kapela večeřela,
natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní –
chutnaly nádherně –
pak třeskl výstřel
a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky.

Se zatajeným dechem
Sním nad zjevením vstavače…

Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují.

Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším:

Kruté tajemství

Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš
vydechnout příměr,
protože by kulhal.

Jabloně mlčí na zahradách,
jen tu a tam
udeří do trávy plod,
v kterém se zaoblilo proměněné slunce.

Vzduch čistý jako mysl
svatého Františka.

A kdesi tělo hada překapává jed.
A kdesi cvakají čelisti vlka.
A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení.
A všude jak výheň jiskrami srší
boj na život a na smrt.

Jak snést to kruté tajemství?