Josef Suchý

Přidat do oblíbených Koupit knihy

česká, 1923 - 2003

Populární knihy

/ všech 24 knih
Jak lomikámen v dešti
Jak lomikámen v dešti
Sklizeň světla
Sklizeň světla
Jasmínová hvězda
Jasmínová hvězda
Dům u jitřního proutí
Dům u jitřního proutí

Nové komentáře u knih Josef Suchý

Země tvých dlaní Země tvých dlaní

„Dávám tři hvězdičky, což se leckomu může jevit jako málo nebo přinejlepším průměr, ale hned v úvodu podotýkám, že sbírka rozhodně stojí za přečtení. Nižší hodnocení než u většiny ostatních doposud přečtených Suchého sbírek dávám zejména proto, že Země tvých dlaní nemá „highlighty“ – tedy básně výslovně výtečné, reprezentativní a ostatní přečnívající. Navíc sestává ze tří vcelku odlišných částí – a u básnických sbírek podobnou nesourodost vnímám jako slabinu, neboť pak působí nikoli jako pečlivě prokomponovaný celek, ale jako prostý soubor/výbor textů/cyklů z jistého údobí. To samozřejmě není žádný zásadní hřích ani slabina z pohledu čtenáře (a lze to pochopit obzvlášť za komunismu, kdy si mnohý tvůrce cenil každé příležitosti otisknout aspoň něco, resp. vše, co prošlo), ale osobně bych na básnickou sbírku rád kladl ještě o něco vyšší kompoziční nárok. Proč tedy tuto „nevrcholnou“ Suchého sbírku přesto číst: První oddíl s názvem Stupně nabízí nesmírně elegantní „lyriku hor“. Básník zjevně navštívil či navštěvoval Tatry a tento zážitek transponoval do veršů klasických v tom smyslu, že velehorská krajina a příroda se stává východiskem reflexe (stavu duše, vztahů, řádu světa). Jako ve staré dobré poezii řekněme devatenáctého století. Nejlepšími básněmi jsou Velehory, Horské květy, Setkání v Tatrách (tu kladu asi na první místo) a citově čistá V slunečném zvěrokruhu. Druhý, nejrozsáhlejší oddíl Malé objevy je pro Suchého tvorbu asi nejtypičtější. Autor je tu tradičně silný v jazyce, práci se slovem a rytmem (nenápadným, ale proto skvělým), prokazuje svrchovanou schopnost vidět a metaforicky zachytit venkov a přírodu. Je to poetika už poněkud překonaná (resp. nepřekonaná, leč není aktuálně v kurzu), ale troufám si říct, že málokdo z dnešních tvůrců by se mu v živoucnosti, přiléhavosti, a přitom vycizelovanosti a ryzosti obrazu dokázal vyrovnat. Neméně ryzí a pro mě osobně bytostně dojemný je cit zralé lásky, jejž básník dovede vtělit do svých veršů. Nechtěl bych znít jako zaslepený staromilec, ale při srovnání s tvorbou představitelů momentálně silného proudu otevřeně emoční, sebezpytné, leckdy drásavé literatury – bezesporu cenné, potřebné a upřímné – si nejednou říkám, kam se vytratil mužný (jakkoli neméně křehký a subtilní) tón citovosti vyrovnané a moudré (potažmo i tón životní vyzrálosti, klidné a kladné mezilidské blízkosti)? Příkladem budiž třeba následující báseň, vybraná i na záložku přebalu knihy: Zrnka času A málo času mnohdy měl jsem pro tebe, já vím. Dnes každé jeho zrnko přesýpané s tebou zdržuji a chráním. A ve tvých očích opírám se o nebe. A šťastně živ jsem na zemi tvých dlaní. Píše to dnes někdo? Dovedeme ještě takhle vnímat, cítit a tvořit? Signálem určitého manka v této oblasti možná byl na básnickou knihu nebývalý ohlas a úspěch, jejž nedávno zaznamenala sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ, věnovaná zesnulé manželce. Troufám si ovšem říct, že Doležal v ní nedosahuje brilance ztvárnění zralé, životní lásky (byť o hloubce jeho citu pochopitelně nepochybuji), tak jak to dovede Josef Suchý v celé řadě básní z tohoto oddílu (v několika z nich ostatně rozvíjí jednotlivé motivy a verše ze Zrnek času a vytváří tak funkční vnitřní předivo). A nejde tu zdaleka jen o lásku k manželce-ženě jeho života, ale i k domovu, krajině a přírodě, která je jejich základem a spoluformuje v posledku i onen životní cit a pocit. Nejlepší básně těžko vybírat, ale klasicky krásnými slokami této nevykořeněné (nevykořenitelné?) harmonie jsou třeba Tur, tur, tur (tu zde kladu asi nejvýš), Tam u nás, Řeč země, Prázdné místo, Na hřbitově a v jistém smyslu i Jabloňové písmo (ta by s první jmenovanou mohla soupeřit). Patří k nim bezesporu i úvodní báseň celé sbírky – Čím dál, tím blíž –, jež funguje jako emblematický text, motto sbírky i celého autorova díla. Poslední oddíl s názvem Třetí důvod pak je tematicky vskutku svérázný a těžko k němu hledat v nejen soudobé české literatuře analogii. Jde o jakýsi mix ekologického aktivismu (dnešními slovy), stesku po nezvratné a nevratné proměně domoviny a civilizačního apokalyptismu. Těžko říct, nakolik mohl být úlitbou státní moci, ale odhadoval bych, že číst jej takto by bylo výkladem mylným. Jednak v době vydání knihy (1986, přičemž předpokládejme, že vznikala v osmdesátých letech) už kritika atomových choutek amerických imperialistů nebyla úplně v kursu, jednak jsou básně formulovány v tomto ohledu zcela obecně a neurčitě. Skutečnosti bližší vysvětlení nabízí podle mě dvě drobné zmínky v textech Dalešický kámen a Z trávy té loučky (obě jsou to dobré básně). V prvním z nich lyrický mluvčí (a je to bezpochyby inspirováno reálnou autorovou vycházkou) sbírá kámen „z dna budoucí přehrady“, ve druhé „na obzoru stojí čtyři věže – vázy směle vykroužených boků“. Na tomto místě je třeba připomenout, že za života Josefa Suchého byla údolí řady jihomoravských řek znásilněna výstavbou megalomanských přehrad. Pod hladinou té dalešické (a mohelenské), zbudovaných na řece Jihlavě, tak zanikl i dost možná nejromantičtější kaňon regionu. A bylo to jen kousek od básníkova rodiště a celoživotního úběžníku – Lesního Jakubova. Ty věže pak jsou bezesporu dukovanská elektrárna, v době vzniku sbírky budovaná. Jí padly za oběť tři dědinky, které básník možná také znal, především však jako memento z jemu zcela cizího světa narušily horizont jeho milované rodné krajiny. Čtěme tudíž možná tento oddíl jako průkopnickou ekologickou poezii, formulovanou opatrně, obecně a filozoficky, režimu (který naštěstí krátce nato padl) a technologickému optimismu (který naneštěstí – protože bez společenské a mravní sebereflexe – stále trvá) navzdory. Nevím, jak ty básně hodnotit literárně – nejsou vysloveně prvoplánové, ale jaksi tendenční ano. Jsou prazvláštní, jako by se autor z jakési nutnosti (ať už vnější, či vnitřní) pustil na nepevnou, dosud – jen se svými prostředky a svými zkušenostmi.“... celý text
— V_M

Duhové kameny Duhové kameny

„Obecně vzato i pro tuto sbírku Josefa Suchého platí charakteristiky, které jsem napsal k jiným jeho počinům řekněme ze středního a pozdního období jeho tvorby. Duhové kameny psal kolem padesátky, v sedmdesátých letech (vyšla roku 1976), a patrně se do nich promítlo buď jisté tvůrčí oslabení, anebo objektivní okolnosti v podobě autocenzury (sám působil v brněnském nakladatelství Blok, musel si tedy být vědom, co projde a co už nikoli). Poezie je to totiž pro něj charakteristická, svou poetiku a malebnost si drží, tentokrát však bohužel chybí výraznější básně, jež by tvořily pomyslné vrcholy sbírky, koncentrované amalgámy jeho lyrického vidění. Sbírka má čtyři oddíly: V prvním (Krajina matka) se vrací na rodné Podhorácko/Brněnsko, ve druhém (Krajina sestra) zavítá do milované Lužice, třetí (Růžový olej) tvoří vřelé, lidsky hřejivé verše rodinné a poslední (Vzít v potaz kámen) meditace o žádoucnosti zakořenění, pevného ukotvení v určitém místě. Je třeba říci, že básně o rodném kraji, o Lužici a rodině najdeme ve zdařilejší podobě jinde (ty první spíše v předchozích sbírkách, druhé a třetí spíše později). A poslední oddíl pracuje s konceptem/symbolem kamene poněkud násilně, překombinovaně, jako by si předem stanovil, že zkrátka napíše cyklus básní, kde se v každé mihne nějaký kámen, a pak je tam horem dolem sázel (vždyť co jsou třeba „palečné kameny“ či „jívový kámen“, a pakliže nic, fungují jako metafory opravdu nezbytné a přiléhavé?). Určitě to není špatná sbírka, jazyková vybroušenost a cit pro slovo se nevytratily, a tak budou příznivci díla Josefa Suchého a tohoto typu poezie nejspíš spokojeni. Autor zde však patrně až příliš často naráží na limity, jež s sebou nese jeho naivizující (tj. přehnaná alegoričnost, polopatičnost, prvoplánovost) a rurálně-idylizující (tj. selanka, kýč) poloha tvorby. Jako by na moderní jazyk a syntax, tu a tam okořeněný archaismem, historismem či dialektismem (ale dovedně, jak jsem psal: s citem pro slovo – a je to pro mě asi nejpůsobivější složka Suchého tvorby) narouboval ducha poezie devatenáctého století. Jednoho dne Dokud jsi mladý, vykračuješ si zlehka a po špičkách, pohvizduješ si do noty s veselou žilkou. Kolem se prostírá svět, veliká májová zahrada v květu, kde všechno pospíchá na křídlech s tebou. Lehaje na ráno myslíš, vstávaje k poledni upíráš dychtivé oči a nic ti nechybí. Jednoho dne najdeš na spáncích první šedivý vlas. A náhle stojíš, užaslý cizinec, uprostřed podivně malého zřídlého sádku. Na strništi se zvedá severák. Zastudil do tváře, která už dávno nepatří chlapci...“... celý text
— V_M

Žernov Žernov

„Po řadě let jsem se vrátil k prvotině Josefa Suchého, jež se do širšího čtenářského oběhu dostala de facto až s padesátiletým zpožděním (náklad prvního vydání v roce 1948 byl zničen). Z tehdejší, nejspíš i opakované, jsem si pamatoval, že mě sbírka oslovila, vybavil jsem si dokonce několik výrazných básní (ve smyslu názvů), jejichž působivost si v mém případě podržela trvalou platnost (zejm. Daleko zpět, daleko v příštím a Pozdě v noci – tu pokládám za nejlepší text celé sbírky). Jinak jsem ovšem četl zprvu lehce rozčarován, byť se zájmem. První oddíl tvoří básně vypjatého patosu, líčící na tisíc a jeden způsobů jakýsi extatický pesimismus, apokalyptickou vizi světa i nitra, snad poněkud pod vlivem prožitku nedávno předtím skončivší druhé války a nadcházející komunistické totality, a jistě pod vlivem Zahradníčkovým, Holanovým, Hrubínovým, Demlovým, zčásti i Březinovým (ozývají se tam ovšem i názvuky kupř. takového Karla Hlaváčka) a patrně též autorovi současným existencialistů jako Kamil Bednář či v menší míře Orten. Postupně se však ukázalo, že Suchého tvorba má i v této poloze k jakémukoli jalovému následovnictví daleko, byť její svébytná rurálně-přírodně-pokorná lyrická tónina zde ještě není vyhraněna a pouze tu a tam pableskuje. Za nejlepší básně v této části – byť jsou vlastně všechny poměrně homogenní a tvoří jediný, nepříliš přerývavý a přerývaný celek – pokládám asi Loučení, Vánoční, rozkročeněji pojatý Lis a níže citovanou Zimní noc Třesení hvězd. Spí ptáci a mají hrdla úzká. Je bez dechu, bez dechu truchlý čas. Cár léta modrý na trní u cesty sotva zůstal, nemocné ticho trápí, kolem se rozléhá. Na krajinách i uvnitř drží zima. V bezkrevné dálce chvílemi plápolá hlasy psů, podoby dívčí zbledlé s očima zavitýma mění se náhle na hrůzu – Ti bez těla tu zatanuli jiní, prostí, kde by je nečekal. Ubývá luny skutečnosti, skoro jak listí chřestí lidé vyhnanci z člověka. A jdou-li ještě, kroky svými klnou. Nemají úst, pohlédnout nemohou. Nad zemí bědnou, lidského mrazu plnou slovo se klene trpící oblohou – Druhý oddíl knihy je rozmanitější tvarově, obsahově i koncepčně. Je tam víc básní dedikovaných Suchého přátelům a souputníkům (Demlovi, Zahradníčkovi, I. Slavíkovi a E. Liškovi) a všechny tyto jsou vynikající. Rýmy a asonance občas ustupují volnému verši, komplikovanější syntax, dělená mezi více veršů a plná elips a méně obvyklých forem, se mnohdy projasní a oprošťuje: Vzdech Surový vítr ponocuje, lampy jak náhrobní, třesou se stromy sirotkové bdící, nebe oko suché, vyplakané, nesmírné. Domy se srazily v škaredé černé drúzy. Ryjí mi srdce, jak prodírám se jimi, krvácím. Kde člověk? Jsem hlad, jsem žízeň, jsem zoufalství. A tu míjejí lehcí jak pověv šatů, sunou se těžcí jak balvany – pohledů se chytám – ten je zbobtnalý a míří dolů, ten běduje sám a sám, kůži sedřel si s tváře nadobro. Jak vidno, apokalyptičnost – s jistým přídechem nejzávratnějších tradic romantismu – rozhodně nemizí, avšak Suchého typické prostředí, v jehož vystižení je mistrem – tedy krajina a vesnice – se zde vyskytuje častěji, hmatatelněji a básně jsou obecně přítomnější, konkrétnější než poněkud abstraktní propastné tesknice prvního oddílu. A právě tady je Suchý silný a originální. I ve srovnání s pozdějšími sbírkami, kde si již plně vydobyl specifický styl, přístupnější, čtivější a tím i apelativnější (bohužel občas tendující k prvoplánovosti a v pozdním období popisnosti, snad až na pomezí kýče). Žernov, hutně čerpající z metafyziky, spirituální poezie a existencialismu třicátých a čtyřicátých let je tohoto ještě prost, civilistnější ladění zde nastupuje jen velmi zvolna a mírně. Závěrem bych ještě uvedl působivou, svou náladou skorem březinovsky niterně „krajinářskou“ báseň dedikovanou Jakubu Demlovi, v jejímž závěru vzácně vystupuje přímo a jednoznačně jmenovaný Bůh, nenápadná, leč silná stálice Suchého tvorby: Na samotě Takové místo v našem kraji, které nenavštěvuje nikdo z lidí tohoto času. Prastarý plaňk, stromy, několik balvanů, na něž lze usednout. K nebi tak blízko, že by tam dosáhl rukou. V tichu je cítit chvění. Nějak tu jsou dosud všichni, kdo dávno odešli. Co chvíli vzbudí se některý z oněch dějů, blíží se po rose slabounká melodie muziky starodávné, útlý dech květin, co kdysi nosily dívky k polním křížům a v modlitebních knížkách do kostela. Strom se tu pohne, jako by měl krev, odněkud z trávy zavzlyká bezústý pláč, kamene obrys přechází zvolna v poslední pohyb dávného mrtvého. Zde potmě bledé světlo zvedá se nad vodou a tkví. A tam vás potkávám. Pak přede mnou jdete schýlen, odpovídaje mlčky někomu z mrtvých, někomu z živých. Někdy jen pohled, záchvěv ruky a ze soumraku vzlétá anděl, zakletý do té chvíle v podobu květiny, někdy jen slovo a pramen tryskne kdekoli. Co bolelo, už nebolí. Pahorky v modré dálce trnou a za nimi je Bůh.“... celý text
— V_M

Ve znamení vah Ve znamení vah

„Poezii Josefa Suchého mám rád a čtu, potažmo vracím se k ní soustavně a pravidelně. Snad tedy teď zčásti zopakuju to, co jsem napsal k jeho jiným knihám. Sbírku Ve znamení vah, jež je bezpochyby ještě plodem kulturní konjunktury závěru šedesátých let (vyšla „léta Páně“ 1970, jak nakladatel formou zkratky uvádí v tiráži – troufám si říct, že rok dva poté už by takové označení neprošlo), pokládám za jeden z nejlepších autorových počinů. Josef Suchý se v ní drží toho, v čem je nejsilnější – básnivá řeč, příroda, venkov, nostalgie, paměť, přemítavý až meditativní ráz. Některému čtenáři by snad některé kusy či obrazy mohly připadat, že balancují na hranici přílišného a anachronického romantismu, ba sentimentality, tj. že jsou snad zdařilé, ale v podstatě jsou to básně v jedné z nejkonvenčnějších podob, alespoň dle jakéhosi obecného povědomí o tom, co je „poetické“. S tím lze v podstatě souhlasit, ovšem u Suchého zrovna to vnímám jako přednost. Neuchyluje se totiž k takovým postupům a vidění z nedostatku talentu, zkušenosti či z nějaké vypočítavosti, snahy hrát na efekt, na city. Píše tak, protože je mu to nejvlastnější, protože to tak cítí a vidí či vidět chce. Na první neděli postní dopéká mráz poslední oplatky. Na druhou neděli postní mluví v olší ze sna nahlas jarní vítr. Na třetí neděli postní už běží po lukách. Na čtvrtou neděli postní jsou večer lesy plné hasnoucích fialkových ptáků. Na pátou neděli postní se pochovává v potoce Smrtka za zpěvu průsvitných dívek. Na neděli Květnou chodí do kostela jívy, ale vrba pláče. Tiše vycházejí hvězdy z našich úst – Ano, je tam silná romantizující lyričnost, všechny ty imprese, věci, rostliny, starý svět. Ale právě to je svět Josefa Suchého a vytrvává v něm konzistentně v podstatě po celou svou literární dráhu: „Ale kdo pochopí dnes / zpozdilce, který hledá / zaťatou cestu / k hlavnímu městu kopretin? // Kdo pochopí, proč spěchá, / aby došel dřív, / než na zahradách skončí / prastarý obřad / sečení trávy navečer?“ Jazykově je vesměs moderní, zná a ctí Březinu i halasovsko-holanovskou linii třicátých let, niterně jistě blízký Zahradníčkovi a katolíkům, ale v jazyce už civilnější (skladebně bez deformací a experimentů, morfologicky bez archaizování). A jakkoli se to místy může jevit jako sladkobol, není to citově vyprázdněné. Jen jsou otřesy, pochyby a nepokoje poněkud mírněny (byť zůstávají zřetelně čitelné) harmonizujícím hávem přírody, tradice a spirituality, tedy v souhrnu jakési vyrovnané moudrosti – a pokory. Tyto vzácné vlastnosti jsou v Suchého díle přítomny upřímně a uvěřitelně, zcela přirozeně, což je jinak v poezii nesmírně zřídkavé. Odešlos nevrátivou stezkou, lehounké a křehké, těžké k neunesení. Jsi za stěnou z neprůstřelného skla. Nemohu tam, ale vidím všechno. Dokonce ostřeji než dřív. Takto chutná život. Mlčení následuje po zvuku. Chtěl jsem být jedním z drobných darů země. Například jahodovou pasekou. Žitným klasem, z kterého je chléb. Slzičkou na vyprahlé mezi. Bůh suď, kdo vinen, že se rodí víc bodláčí a pelyňku… Ve znamení vah (a píšu to záměrně s malým „v“, protože tu nejde o žádné horoskopy) je sbírka opisující ve čtyřech oddílech určitý vývojový, takřka narativní oblouk. Ten je koncipován, jak explicitně praví úvodní báseň ke každému z oddílů, jako procházka krajinou. Krajinou tajemnou, ač jaksi blízkou, důvěrně známou, vyvolávající legendy dětství, nostalgické písně „Nezabudky“ o mládí, pak temný propad do sluje, do životního bludiště a nakonec nadějný výstup do smířeného, zmoudřelého a zoceleného „křišťálového okrsku“. Je to tedy procházka bilancující, sebezpytná, obracející se k minulosti (bezesporu to souvisí s onou „jistou mezní situací života“, jak Suchý píše na záložce). Jako ukázku bych ještě uvedl dvě nádherně znepokojivé básně, jež paradoxně bortí výše popsanou harmonii temnými proudy v nitru či obrací konejšivou roli přírody v její téměř máchovsky hrozivou netečnost: Říkalas: „Viď, hned je to veselejší, když jaro shodí urousanou sukni a obleče se do trojlístků?“ Přitom ses hezky usmála a podívala tak, že vyšlo druhé slunce. Já neodpověděl. Leč proto, proto jen, aby ses nepolekala toho, co duní z chladných dutin hrobky... *** Skrovný, ba nepatrný je prostor lidského hlasu a gesta. Kolem se táhne pruh lhostejně hledících rostlin, dál pásmo střebavých mechů, posléze cize vztyčené lesnaté ticho se stejnou ozvěnou pro dobré i zlé. Nedovoláš se. Zvolna ztrácíš krev jak ťuhýkova kořist zkušeně nabodnutá na trnu... A závěrem ještě jednu báseň takřka mysteriózní: Zkoušel jsem to už víckrát. Ba z několika stran. Bohužel marně. A věru nevím, promiňte, nestrefím-li se ani dneska přímo do černého. Bylo to v říjnu navečer. Sekli jsme s bratrem zelené, já na žebřiňák nakládal a pohraboval směsku. Ach ano, právě tak. Leč pojednou – nu, prostě byl jsem zde, však zároveň i tam, sám sobě vzdálený a cizí. Mé ruce se pohybovaly a vůle o tom nevěděla oči přihlížely z bidýlka nesrozumitelné stínohře, za devíti horami, za devíti řekami ležela končina zvuků, světelné roky mezi mým chřípím a vůněmi. Navíc to děsné pomyšlení, že jakoby navždy. A přece stačilo zaržání hnědáka, abych se vrátil jak vymknutý kloub nazpátek do své jamky.“... celý text
— V_M

Zelené souhvězdí Zelené souhvězdí

„Poezie i básnická osobnost Josefa Suchého jsou mi sympatické. Byť hodnocení tohoto výboru píšu s jistým odstupem, přetrvává ve mně dojem, že výběr básní není úplně šťastný. Na Suchého tvorbě mne nejvíce oslovuje lyrická rurální poloha, plná nostalgie, ryzosti, barvité přírodní a venkovské obrazivosti, zčásti možná blízké idyle málem sentimentální, ale i právě tím útěšné a konejšivé, což je ne snad primární, ale nikoliv nepodstatná funkce poezie. A právě tato poloha dostala ve stávající výboru vcelku málo prostoru. Přitom básně jako Chalupy, U Popovic, Ten čas či Dva tucty chalup patří k tomu nejlepšímu a nejsvébytnějšímu. Vnímám je jako příklad jeho bytostného hájemství, kde je literárně nejsuverénnější. Abych byl konkrétnější: Dva tucty chalup Dva tucty chalup hluboko v lesích na křižovatce zaječích cest. S hladinou rybníka letmo se líbá vlaštovka. Z návsi pár kroků k hospůdce něžné, říkalo se tam U čtyřlístku. Tady jsem o poutích tančil s dívkami motýlích údů. Tady jsem pil s ostrými hochy čistou a výskal. Jednou, zatímco kapela večeřela, natrhal jsem si v aleji průsvitných třešní – chutnaly nádherně – pak třeskl výstřel a ozvěna kácela v dálkách staleté smrky. Se zatajeným dechem Sním nad zjevením vstavače… Méně zdařilé jsou pak pozdější, v níž jako by zvážněl, dozrál a snaží se řešit otázky velkého světa. Jenomže Suchý není básnickým rodem ani rodokmenem tvůrce-myslitel, filozofující reflexivní lyrik. Výrazivo, poetická či myšlenková strategie nebo poslání řady takových čísel jsou tím pádem naivní, působí, jako by si navlékl háv, který mu nesedí a nesluší a navzdory veškerým snahám se do něj nedokázal ideálně napasovat. Před nedávnem jsem četl jeho novější sbírku Tváří v tvář, ale zpětně ji (mj. i díky básním vřelého rodinného ladění a vyznáním Lužici, přičemž všechno to je samozřejmě z hlediska doby a vývoje poetik anachronismus) hodnotím výš než právě popisovanou jeho etapu. Budu se po letech muset vrátit k jeho sbírce Okov, tu jsem si zapamatoval jako zdařilou, ale možná to zpětně přehodnotím a napříště u mě jednoznačně převáží tónina Žernovu a dalších rurálních sbírek jako Suchého trvaleji platný odkaz české lyrice. Anebo se ukáže, že z nějakého důvodu (a ten mohl být v druhé půli sedmdesátých let zčásti i vnější) prostě jen do tohoto výboru zařadil básně, které mě neoslovují. Závěrem odcituji jednu, která z těch reflexivních patří k asi nejlepším: Kruté tajemství Země tak dokonalá a krásná, že se ostýcháš vydechnout příměr, protože by kulhal. Jabloně mlčí na zahradách, jen tu a tam udeří do trávy plod, v kterém se zaoblilo proměněné slunce. Vzduch čistý jako mysl svatého Františka. A kdesi tělo hada překapává jed. A kdesi cvakají čelisti vlka. A kdesi pracují ruce navyklé rdoušení. A všude jak výheň jiskrami srší boj na život a na smrt. Jak snést to kruté tajemství?“... celý text
— V_M

Přejít na knížky autora