Ve znamení vah

10.09.2024

Poezii Josefa Suchého mám rád a čtu, potažmo vracím se k ní soustavně a pravidelně. Snad tedy teď zčásti zopakuju to, co jsem napsal k jeho jiným knihám. Sbírku Ve znamení vah, jež je bezpochyby ještě plodem kulturní konjunktury závěru šedesátých let (vyšla „léta Páně“ 1970, jak nakladatel formou zkratky uvádí v tiráži – troufám si říct, že rok dva poté už by takové označení neprošlo), pokládám za jeden z nejlepších autorových počinů.

Josef Suchý se v ní drží toho, v čem je nejsilnější – básnivá řeč, příroda, venkov, nostalgie, paměť, přemítavý až meditativní ráz. Některému čtenáři by snad některé kusy či obrazy mohly připadat, že balancují na hranici přílišného a anachronického romantismu, ba sentimentality, tj. že jsou snad zdařilé, ale v podstatě jsou to básně v jedné z nejkonvenčnějších podob, alespoň dle jakéhosi obecného povědomí o tom, co je „poetické“. S tím lze v podstatě souhlasit, ovšem u Suchého zrovna to vnímám jako přednost. Neuchyluje se totiž k takovým postupům a vidění z nedostatku talentu, zkušenosti či z nějaké vypočítavosti, snahy hrát na efekt, na city. Píše tak, protože je mu to nejvlastnější, protože to tak cítí a vidí či vidět chce.


Na první neděli postní
dopéká mráz poslední oplatky.

Na druhou neděli postní
mluví v olší ze sna nahlas jarní vítr.

Na třetí neděli postní
už běží po lukách.

Na čtvrtou neděli postní
jsou večer lesy plné
hasnoucích fialkových ptáků.

Na pátou neděli postní
se pochovává v potoce Smrtka
za zpěvu průsvitných dívek.

Na neděli Květnou chodí do kostela jívy,
ale vrba pláče.

Tiše vycházejí hvězdy z našich úst –


Ano, je tam silná romantizující lyričnost, všechny ty imprese, věci, rostliny, starý svět. Ale právě to je svět Josefa Suchého a vytrvává v něm konzistentně v podstatě po celou svou literární dráhu: „Ale kdo pochopí dnes / zpozdilce, který hledá / zaťatou cestu / k hlavnímu městu kopretin? // Kdo pochopí, proč spěchá, / aby došel dřív, / než na zahradách skončí / prastarý obřad / sečení trávy navečer?“

Jazykově je vesměs moderní, zná a ctí Březinu i halasovsko-holanovskou linii třicátých let, niterně jistě blízký Zahradníčkovi a katolíkům, ale v jazyce už civilnější (skladebně bez deformací a experimentů, morfologicky bez archaizování). A jakkoli se to místy může jevit jako sladkobol, není to citově vyprázdněné. Jen jsou otřesy, pochyby a nepokoje poněkud mírněny (byť zůstávají zřetelně čitelné) harmonizujícím hávem přírody, tradice a spirituality, tedy v souhrnu jakési vyrovnané moudrosti – a pokory. Tyto vzácné vlastnosti jsou v Suchého díle přítomny upřímně a uvěřitelně, zcela přirozeně, což je jinak v poezii nesmírně zřídkavé.


Odešlos nevrátivou stezkou,
lehounké a křehké,
těžké k neunesení.

Jsi za stěnou
z neprůstřelného skla.

Nemohu tam,
ale vidím všechno.
Dokonce ostřeji než dřív.

Takto chutná život.

Mlčení následuje po zvuku.

Chtěl jsem být jedním z drobných darů země.

Například jahodovou pasekou.
Žitným klasem,
z kterého je chléb.
Slzičkou na vyprahlé mezi.

Bůh suď, kdo vinen, že se rodí
víc bodláčí a pelyňku…


Ve znamení vah (a píšu to záměrně s malým „v“, protože tu nejde o žádné horoskopy) je sbírka opisující ve čtyřech oddílech určitý vývojový, takřka narativní oblouk. Ten je koncipován, jak explicitně praví úvodní báseň ke každému z oddílů, jako procházka krajinou. Krajinou tajemnou, ač jaksi blízkou, důvěrně známou, vyvolávající legendy dětství, nostalgické písně „Nezabudky“ o mládí, pak temný propad do sluje, do životního bludiště a nakonec nadějný výstup do smířeného, zmoudřelého a zoceleného „křišťálového okrsku“. Je to tedy procházka bilancující, sebezpytná, obracející se k minulosti (bezesporu to souvisí s onou „jistou mezní situací života“, jak Suchý píše na záložce).

Jako ukázku bych ještě uvedl dvě nádherně znepokojivé básně, jež paradoxně bortí výše popsanou harmonii temnými proudy v nitru či obrací konejšivou roli přírody v její téměř máchovsky hrozivou netečnost:


Říkalas: „Viď, hned je to veselejší,
když jaro shodí urousanou sukni
a obleče se do trojlístků?“

Přitom ses hezky usmála
a podívala tak,
že vyšlo druhé slunce.

Já neodpověděl.

Leč proto,
proto jen,
aby ses nepolekala
toho, co duní
z chladných dutin hrobky...

***

Skrovný, ba nepatrný je prostor
lidského hlasu a gesta.

Kolem se táhne pruh
lhostejně hledících rostlin,
dál pásmo střebavých mechů,
posléze cize vztyčené lesnaté ticho
se stejnou ozvěnou pro dobré i zlé.

Nedovoláš se.

Zvolna ztrácíš krev
jak ťuhýkova kořist
zkušeně nabodnutá na trnu...


A závěrem ještě jednu báseň takřka mysteriózní:


Zkoušel jsem to už víckrát.
Ba z několika stran.
Bohužel marně.
A věru nevím, promiňte,
nestrefím-li se ani dneska přímo do černého.

Bylo to v říjnu navečer.
Sekli jsme s bratrem zelené,
já na žebřiňák nakládal
a pohraboval směsku.

Ach ano, právě tak.

Leč pojednou –
nu, prostě byl jsem zde,
však zároveň i tam,
sám sobě vzdálený a cizí.

Mé ruce se pohybovaly
a vůle o tom nevěděla
oči přihlížely z bidýlka
nesrozumitelné stínohře,
za devíti horami, za devíti řekami
ležela končina zvuků,
světelné roky mezi mým chřípím a vůněmi.

Navíc to děsné pomyšlení,
že jakoby navždy.

A přece stačilo zaržání hnědáka,
abych se vrátil
jak vymknutý kloub
nazpátek do své jamky.