Akvárium
Jaroslav Havlíček
Jaroslav Havlíček neměl smysl pro romantičnost, vždy ho přitahoval jen člověk chybující a nikoli dokonalý, poněvadž jen takový je opravdu lidský. Byl neotřesně přesvědčený pesimistický fatalista. Věřil však i ve vůli, proti osudu třeba beznadějnou, zrovna proto však i ve svém pádu velkou. Vše je někdy až příliš klinické, zkoumané a možná trochu až úřednicky konstruované, aby nad tím vším byl zobecněn řád a pořádek světa. Nějak v něm zůstal střep dekadence, do které se narodil, spojený s určitou depresivní a pesimistickou linkou…... celý text
Přidat komentář
Je očividné, že Havlíček byl primárně prozaik, protože jeho poezie je i v kontextu jeho doby jaksi "v hávu starší lyriky, kostrbatější"... i tak je ale současně hutná, baladická, chladně beznadějná... a nešetří se slovy a popisem tohohle všeho, jako temná omáčka, kterou musíte míchat a pokud máte pro takové motivy a nálady slabost, určitě vám i sedne. V jeden moment, jsem si říkal, že je to až lovecraftovské, ale to spíše některé z básní na počátku. Beznaděj, čas, plynutí, mrtví, syfilitici, prostitutky, sebevrazi, obyčejné lidské tragédie ve své prosté syrovosti, vše se to tak nějak objevuje a někdy jsou ty obrazy "silné na dotek". Na jedné stránce jsem dokonce našel červenou, jakoby spršku, jako když se rozstříkne barva, jakoby se někdo dotkl toho místa krví, nebo mu tam spíše vytryskla, pravděpodobně nějaká drobná chyba během tisku, ale i to, spolu s úvodními básněmi a čtení téhle sbírky během doznívajícího, leč stále slunečného dne, "čtení paprsky Slunce", přispělo k zvláštní náladě. Asi ne úplně něco, co by vám odkrylo "nečekanou geniální stránku mistra psychologické prózy Jaroslava Havlíčka", jako spíš zajímavý náhled na to, že se věnoval i poezii, je očividné, že v ní není úplně jako ryba ve vo... v AKVÁRIU(!) a že mnohé věci mu neladí, ale určitě se tu našly i básně, verše, co stály za to.
(Věční chodci)
"Hnůj, který prve z vozu rozházeli,
mrazivou nocí kouří na poli
Sinavá záře měsíce Ti bělí
líce, jež včera líbal kdokoli.
Svěšené ruce mají černé stíny,
bezbranný pohled bloudí dokola.
V setmělých srdcích vážíme své viny,
čekáme na hlas, který nevolá.
Za stopou stopa - zlenivělým časem -
kráčíme, hlavy k zemi chýlíce.
Za marným žalem, za mlčícím hlasem...
Ďas dýmá v roli, v záři měsíce."
(...)
"Pamatujete - dávný bál...
bílé a černí se točí...
Tenkrát jsem se zamiloval
do vašich dětských očí...!"
(...)
(Oběšenec)
Cizinec vkrad se do našeho sadu,
na větvi jabloně se oběsil.
Terč měsíce se přehoup přes ohradu,
mrtvého v mrtvé oči políbil.
Vítr se zvedl, chopil se ho v pasu,
otočil líc od obludného jasu.
Květ jabloně slét do vlajících vlasů,
vítr ho smetl do trávy a vyl.
Rozvířil orkán nesčíslných hlasů.
Mrtvý se opět k světlu otočil.
Bělavě šedá zjevila se líce.
Smutně se dívá mrtvý do měsíce
Oblak jde nebem. Vítr mrtvým točí.
Jak vločky, květy rozvály se tmou.
Lupínků prška zalepila oči,
a velké, bílé, jako hvězdy jsou.
Zoufalý obrat. Kouzlo mizí sváto.
Mrtvý se houpe v taktu. Moderato.
Píďalka měří šaty sebevraha.
Mříž stínů jme ho v přelud žaláře.
Výmluvný vítr recituje: "Drahá..."
A s pohnutím zří měsíc do tváře.
Viď, viď, vrzají vlídné větve stromu.
Mrtvý zří chmurně k zavřenému domu."
Autorovy další knížky
| 1963 |  Neviditelný |
| 1957 | Petrolejové lampy |
| 1940 | Helimadoe |
| 1939 | Ta třetí |
| 1999 |  Muž sedmi sester |
Jde bezpochyby o cenný počin, jakkoli hodnota básní je spíše dokumentární. Jaroslav Havlíček byl dlouho mým nejoblíbenějším českým prozaikem (vlastně je tomu tak v jistém smyslu dodnes, byť už ho čtu pohříchu málo). Společně se synem Zbyňkem a synovcem Karlem Šebkem tvořil uhrančivý literární trojúhelník spjatý s Jilemnicí (mimo příbuzenstvo bych jej obohatil i o Jana Weisse). Téměř před dvaceti lety jsem k těmto autorům sepsal drobný příspěvek-referát a byla to fascinující četba. Básně Jaroslava Havlíčka v sobě mají především hodně opožděnou dekadenci, temný podkrkonošský symbolismus, trochu upomínající na Opolského, Kavána, ale i Šlejhara (byť ten básně pokud vím nepsal). V rámci tohoto žánru je to vlastně místy i dobré, třebaže výrazově těžkopádné, hřmotné, ba neumělé. Jak říkám: je to hlavně svědectví a dokument, čím se tento velký český prozaik literárně zabýval jaksi bokem.
O to víc zamrzí, že ediční zpracování opět na řadě míst budí pochybnosti. Je to veliká škoda a nakladatelství Dybbuk výběrem nepečlivých editorů a redaktorů (jsou-li tam vůbec) zbytečně kazí a snižuje úroveň jinak záslužné a krásné edice Opium poezie. Navíc si říkám, že rovnou mohli vydat všechny Havlíčkovy dochované básně. Z doslovu jsem pochopil, že jich nějak závratně mnoho není, takže by svazek jistě nenabobtnal nad míru neúnosnou a ani beztak kolísavé básnické úrovni by to v ničem neuškodilo. Tím, že je to jen výbor, navíc textologicky problematický, je to bohužel tak trochu promarněná příležitost.