Dům U Orobinců

17.04.2024

Zdařilý debut, myslím právem zařazený mezi nominace na Cenu Jiřího Ortena. Sbírka má řadu poloh a pozoruhodný „námořní“ koncept, jdoucí od slabého větru přes vichr plný a orkán (ten je mj. návratem do autorova sudetského rodiště) až k reflexivnímu bezvětří, navíc s epilogem (v loděnici) předsunutým na začátek a prologem (coby černý pasažér) na konci. Už to je plodná hra významotvornosti konstrukce. Přičemž za nejlepší pokládám oddíl první, zčásti i třetí. Naopak bych asi vypustil Interlog, odkazující na pohádkovou knihu Phoebe Ericksonové o ondatře, i část básní z druhého oddílu.

Nejsilnější je Krystyník v kratších formách, kde dovede – všímavý a vnímavý k paradoxnosti světa a jazyka – zdařile pointovat, tak jako to mnohokrát doloží v prvním oddíle Lom vln; slabý vítr. Srov. např.:

V divadle

Představují vystoupení
složené z cizích hovorů:

„Možná tam zaslechnete
i sami sebe!“

A opravdu. Mé mlčení
vystihli dokonale.

V počátečním epilogu a závěrečném prologu je zas jaksi klasicky výkladný, ba kazatelský (obojí samozřejmě míněno v básnickém střihu). Nejsou to verše hledající či ohledávající, ale nalezivší, vědoucné.

Pojítkem celé sbírky – a obou naznačených poloh – je harmonizační tendence, tj. spíš soulad a smíření než jitření, spíš klidnost než drásavost. Tím nechci říct, že je to sbírka prozářená a slunná: pochybnosti, smutky, deprese v ní najdeme, ale zpravidla jsou podány s vyrovnaností, odstupem moudrým a bodrým, místy až v duchu – já nevím – čapkovsko-nepilovském. V tomto typu vyzrálosti vzhledem k debutu a autorově věku značně nebývalé, tkví jeden z originálních přínosů Krystyníkovy sbírky. Zároveň to však v sobě nese skryté nebezpečí, že budou jednou překročeny limity a uvedený přístup povede ke vzniku básnického kýče. Nicméně to není případ Domu U Orobinců.

Druhou konstantou prostupující celou knihou pak je náboženská víra, snad poněkud hledající, ale hluboká a vážná (čímž nechci říct, že by občas nebyla traktována lehce a její projevy vnímány ve své paradoxnosti). Kolem ní krouží i dvě skvělé až kouzelné básně, které v kontextu sbírky podle mě trochu vyčnívají – první spíše vnitřkem, druhá vnějškově. Obě ovšem spojuje působivý modlitební, litanický tón a současně myslím dobře ilustrují mnohé z toho, co jsem napsal výše. Dovolím si je tedy závěrem obě odcitovat:

Zpěv

Nesešívej, bože, moje rány,
nenechávej je srůst.
Nevězni ve mně krev,
jako se věznívá víno v lahvích.
Nepoutej mě obvazy a stehy –

zhas ohně,
umlč hranici i rodinný krb
a z nastalého ticha
i sám sebe vyjmi.

---

Anděli

Řekni mi, anděli, jak projít závějí,
když oči nevidí, když uši neslyší,
když v dálce zdá se být, co bylo nejbližší;
pověz mi, jak projít studenou závějí.

Zima se, anděli, od zimy neliší,
jako kmen od kmene v borové aleji,
jako se stejně dvě osiky zachvějí;
zima se poslední od první neliší.

Tak se ptám, anděli, jak jsem se loni ptal –
než prosba o pomoc spíš je to modlitba;
odpověď ostatně nečekám žádnou…

Když zima, anděli, přijde a nadělí,
duše se krčí, jak kdyby ji zakleli –
ústy by vyznala, ústa však slábnou.