Nové komentáře u knih Ondřej Krystyník
Dům U Orobinců
„Krystyníkova poezie je přímočará. Každá báseň má jasné téma, které se představí, promyslí a uzavře často přiléhavou pointou. Jde de facto o sbírku nepřiznaných aforismů, která je tak formálně soudržná.
Jazyk je prostý, uměřený, šetří s metaforami. Připomíná v lecčem proces promýšlení, který za každým textem tušíme.
Celá sbírka je konzistentní tematicky, formalně i úrovní. Jen si nevim rady s názvy oddílů, které naznačují postupnou gradaci. Tu ale nijak nepozoruji v samotných básních.
Krom glos ze života zaujme zejména vracející se téma útěku (úniku do předmoderního, možná jen do vymyšleného světa - "kultury svící a tkanin; ve zvláštních časech, kdy nemusí tajit své písně"; do cizího těla - potkaního, havraního - nebo jen kamkoli pryč - srv. báseň Uteču!).
Prostředí, ve kterém se nacházíme, se totiž někdy ukáže být "věčným morovým jitrem; souší, kde bolí i péče milovaných; mlhou, z které mávají vředy".
Sbírka, čtu-li ji takto, je pak skvěle vypointovaná v poslední básni.“... celý text
— matej.kulistak
Dům U Orobinců
„První oddíl ukazuje Krystyníka jako pravého (nikoli jen chtěného) básníka. Krásný jazyk, metafory, myšlenku; nic nepřebývá, nechybí. Pak přejde k delším formám a začne to být samolibě ukecané, rádoby vtipné, vtíravé. Škoda, že nebylo více materiálu z prvního soudku, pak bych neměla výhrad, jen nadšení.“... celý text
— uzivatel6780
Dům U Orobinců
„Zdařilý debut, myslím právem zařazený mezi nominace na Cenu Jiřího Ortena. Sbírka má řadu poloh a pozoruhodný „námořní“ koncept, jdoucí od slabého větru přes vichr plný a orkán (ten je mj. návratem do autorova sudetského rodiště) až k reflexivnímu bezvětří, navíc s epilogem (v loděnici) předsunutým na začátek a prologem (coby černý pasažér) na konci. Už to je plodná hra významotvornosti konstrukce. Přičemž za nejlepší pokládám oddíl první, zčásti i třetí. Naopak bych asi vypustil Interlog, odkazující na pohádkovou knihu Phoebe Ericksonové o ondatře, i část básní z druhého oddílu.
Nejsilnější je Krystyník v kratších formách, kde dovede – všímavý a vnímavý k paradoxnosti světa a jazyka – zdařile pointovat, tak jako to mnohokrát doloží v prvním oddíle Lom vln; slabý vítr. Srov. např.:
V divadle
Představují vystoupení
složené z cizích hovorů:
„Možná tam zaslechnete
i sami sebe!“
A opravdu. Mé mlčení
vystihli dokonale.
V počátečním epilogu a závěrečném prologu je zas jaksi klasicky výkladný, ba kazatelský (obojí samozřejmě míněno v básnickém střihu). Nejsou to verše hledající či ohledávající, ale nalezivší, vědoucné.
Pojítkem celé sbírky – a obou naznačených poloh – je harmonizační tendence, tj. spíš soulad a smíření než jitření, spíš klidnost než drásavost. Tím nechci říct, že je to sbírka prozářená a slunná: pochybnosti, smutky, deprese v ní najdeme, ale zpravidla jsou podány s vyrovnaností, odstupem moudrým a bodrým, místy až v duchu – já nevím – čapkovsko-nepilovském. V tomto typu vyzrálosti vzhledem k debutu a autorově věku značně nebývalé, tkví jeden z originálních přínosů Krystyníkovy sbírky. Zároveň to však v sobě nese skryté nebezpečí, že budou jednou překročeny limity a uvedený přístup povede ke vzniku básnického kýče. Nicméně to není případ Domu U Orobinců.
Druhou konstantou prostupující celou knihou pak je náboženská víra, snad poněkud hledající, ale hluboká a vážná (čímž nechci říct, že by občas nebyla traktována lehce a její projevy vnímány ve své paradoxnosti). Kolem ní krouží i dvě skvělé až kouzelné básně, které v kontextu sbírky podle mě trochu vyčnívají – první spíše vnitřkem, druhá vnějškově. Obě ovšem spojuje působivý modlitební, litanický tón a současně myslím dobře ilustrují mnohé z toho, co jsem napsal výše. Dovolím si je tedy závěrem obě odcitovat:
Zpěv
Nesešívej, bože, moje rány,
nenechávej je srůst.
Nevězni ve mně krev,
jako se věznívá víno v lahvích.
Nepoutej mě obvazy a stehy –
zhas ohně,
umlč hranici i rodinný krb
a z nastalého ticha
i sám sebe vyjmi.
---
Anděli
Řekni mi, anděli, jak projít závějí,
když oči nevidí, když uši neslyší,
když v dálce zdá se být, co bylo nejbližší;
pověz mi, jak projít studenou závějí.
Zima se, anděli, od zimy neliší,
jako kmen od kmene v borové aleji,
jako se stejně dvě osiky zachvějí;
zima se poslední od první neliší.
Tak se ptám, anděli, jak jsem se loni ptal –
než prosba o pomoc spíš je to modlitba;
odpověď ostatně nečekám žádnou…
Když zima, anděli, přijde a nadělí,
duše se krčí, jak kdyby ji zakleli –
ústy by vyznala, ústa však slábnou.“... celý text
— V_M
