matej.kulistak komentáře u knih
Jakožto člověk s rezervovaným postojem k surrealismu (smrdí mi pozérstvím) jsem měl z této knížky obavy. A o to víc mě překvapilo, jak moc jsem si její čtení užil.
Z textů totiž cítím vnitřní pokoru, rozvažování slova, nesamozřejmost každé básně.
Výsledkem je, že každý verš má svou váhu a mnohé jsou přímo uhrančivé.
Jsem v pokušení citovat, ale vytrženy z kontextu by asi stály jen za pokrčení rameny.
A kontext, to je zbraň této knížky, v níž mluví font a ilustrace a formát spolu s textem. Byl to krásný zážitek.
Poslechnuto ve zpracování (tj. předpokládám i zkrácení) ČRo.
Během „čtení“ přemýšlím, proč se autorka věnuje právě Heleně Frischerové, čím je právě její osud tak fascinující? Kvůli Weilovu románu, jehož nálada jakoby odrážela autorčin vlastní stav duše? Kvůli Hellině lágrové próze která v ní nějak zarezonovala? Z jiného důvodu? A postupně jsem si začal užívat, že to nevím, protože z blízka viděno je fascinující každý lidský osud.
Fascinuje mě kompoziční chaos knihy, který by mě za jiných okolností iritoval, ale zde působí naprosto přirozeně. Imituje život, běh událostí a myšlenek, který nikdy nemá logickou strukturu. Přepínáme tak mezi současným Ruskem a SSSR, mezi Helliným a autorčiným životem, události (vzpomínky/texty) vyvolávají vzpomínky na jiné události (vzpomínky/texty), vše je popisováno se stejnou vášní a vše to jaksi pozoruhodně drží pohromadě, protože úběžníkem každého příběhu jsou nakonec konkrétní lidské osudy. Nejde o to popsat život v lágru, vybavení moskevské kuchyně, houpačky v parku nebo všednodenní činnosti (čtení, útěky na nádraží, psaní dopisů). Vždy jde o to poodhalit, co se odehrává v nitru člověka. Proto se tak často vracíme k Helliným očím, proto se tak dopodrobna popisuje každá jedna fotografie.
Mezi nejmistrnější kousky knihy patří právě zprostředkování toho, jak je třeba se neustále pokoušet dotknout se toho podstatného v druhém člověku, s vědomím, že je to zároveň nemožné. Tak je nám předestřeno několik možných způsobů, jak číst Hellinu lágrovou prózu, které v textu koexistují, i když se zdánlivě popírají.
Pokoušíme se k Helle proniknout skrze její oblíbenou báseň, abychom se u ní dlouze zadrhli pro neschopnost ji převést do češtiny (ani při srovnání několika překladů a spousty vysvětlivek). Skrz báseň se dostaneme do dvou typických ruských kuchyní, abychom nasáli jejich atmosféru – a ani nevíme jak, seznamujeme se s jejich obyvateli a jejich životními příběhy. A to vše má jakousi vnitřní logiku, protože pochopit člověka, který žil velkou část života v Moskvě, to jednoduše vyžaduje.
Hella (kniha) je fascinující ne pro Hellin příběh, ale právě díky tomu, že vidíme jeho rozplétání. Zásadní je přitom vědomí, že portrét, který před námi vyvstává, nepatří historické Helle, ale (protože jej vytváří právě Alena Machoninová) představě Aleny Machoninové o Helle. V tomto světle je třeba číst i dlouhé pasáže o jejím vnímání Ruska, o jejích pohnutkách, představách, přečtených knihách – odhaluje se nám, z jakých pozic je její Hella (osobnost) budována. Právě tento princip činí knihu tak zajímavou.
Moc se mi líbí poloha jednotlivých básní, které si jdou každá jinou cestou. Už úvodní báseň – perzifláž legendy zasazené do období kovidu – je bravurní. Stejně tak pásmo, kde začínáme zánikem čímsi osudového místa, abychom se dlouhou oklikou dobrali zániku čímsi osudového vztahu k člověku – všechny obrazy jsou řemeslně vybroušené, balancující v rovnováze mezi očekávatelností a neočekávatelností, napříč texty nedochází k výkyvům kvality.
Kvituji, jakým směrem se ubírá Malého humor: od cynismu a sarkasmu k jemně pozvednutému obočí (přičemž si nejsme jistí, jestli to má pouze podtrhnout důležité místo nebo je za ním i úsměšek). Chápu to jako autorskou vyzrálost, sdělení nemusí být plná ironie, aby byla pádná. Naopak, v této knize se jde s kůží na trh, objevují se místa, kdy nám lyrický subjekt (jak já miluju, když o sobě lyrický subjekt mluví jako o lyrickém subjektu!) odkrývá něco hlubšího ze sebe i za cenu toho, že by mohl být označen za kýčaře – jímž jistojistě není. Dokonce se objeví modlitba – zcela autentická (navrhl bych ji pro nové vydání Kancionálu).
Líbí se mi druhoplánovost básní, které lze číst lehce a jít po „vtipech“, ale lze je číst i pomaleji a nechávat se jimi dotýkat.
Jen mám pocit, že s postupujícím čtením se mi pod rukama začíná rozpadat struktura sbírky. Šest básní sbírky si vynutilo název zahrnující hned dva žánry – a při čtení poslední básně (uvedené navíc jako výňatek z bestiáře) shledávám, že ani jeden z nich na ni nesedí. Kritériem pro výběr textů, zdá se, byla spíše jejich délka. Celkové vyznění to zbytečně oslabuje. Kdyby nám sbírka nechtěla prodat vnitřní koherenci básní a spíše by podtrhla jejich solitérnost, prospělo by jim to více.
Hansiáda je monotematický básnický cyklus. Velmi oceňuji to, že téma je nám předloženo bez obalu v podobě kronikového zápisu. Básníci se často bojí explicitnosti – a tady ji máme a hrozně to pomáhá. Sdělení má najednou úplně jinou váhu.
Jedná se o silné téma (spíš trs témat: legitimizace zla, podstata jedince, vrůstání krajiny, vztah k ní vs. vztah k lidem). Nejdráždivější je pro mne otázka, kdo je vlastně Hans. Básně nám dávají pár nápověd („Před knajpou sem frajeřil / v mundúru z rajchu , vonělas norou / a já zašeptl.“). Jedna z hlavních je samotný jazyk – ten je natolik výrazný, že lze dost pochybovat o tom, že by mluvčí byl Němec. Zároveň ale může jít o „překlad“ myšlenek, takže nic nelze rozhodnout definitivně. Cyklus tak respektuje výkladovou otevřenost (podivuhodně objektivního) kronikového záznamu. Sbírka nás směřuje jinam: důležitý je vnitřní život jedince. Může se zdát, že člověk, s kterým máme co dočinění, je deviantní, snad slaboduchý. Jeho vnitřní svět je ale překvapivě bohatý.
Dalším tématem je propletenec krajiny vnitřní a vnější, dualita muž–žena (resp. člověk – krajina, popř. člověk–samota; přičemž nelze určit, která z interpretací je tu správná). Paradox, že vnitřní živočišnost, zvířeckost, vyhřezá právě do slov.
A je to právě jazyk, co je zásadní dominantou textu. Jazyk, jak říká anotace, „ostrý“ (chce se mi říct „jehličnatý“), nikoli samoúčelný, ale naopak přiléhající k tomu, o čem vypovídá. Jeho zasukovanost odpovídá povaze mluvčího a drsnosti prostředí. Možná na sebe strhává pozornost – ale jelikož lyrický subjekt splývá s hlavní postavou, jedná se o vysoce funkční rys sbírky. Jazyk je autoritou: neztrácí ze zřetele svůj předmět, je troušen jak by na půl huby a zároveň se pohybuje na hranici zaumu.
Nakonec: při druhém čtení mě překvapilo uvědomění, že se vlastně jedná o implicitní dialog s Májem. Máme tu dlouhý básnický cyklus o vyvrženci ze společnosti, vnímáme svět jeho prizmatem, sledujeme milostnou linku, čekáme na nevyhnutelnou tragédii a vše je silně rámováno krajinou, která vstupuje jako jedna ze hlavních „postav“.
Přitom jde o báseň zásadně odlišnou: zasazenou do konkrétního historického momentu a na konkrétní místo. Hansiáda je sevřená, vnitřně homogennější (srv. intermezza v Máji), výrazně lyričtější – příběh vystupuje spíš tušeně a vnímáme jej zejm. na pozadí úryvku z kroniky. A především: je popisována téměř bez výjimky z pohledu první osoby. Zkrátka, jedná se o naprosto svébytnou, živelnou a živou poezii, která se netváří jako něčí pandán. Pokud jím je, tak v další významové vrstvě, která Pechovu poezii nijak neoslabuje, ale naopak obohacuje o další podprahový tón.
Sbírku lze shrnout slovy anotace: „jedná se o výjimečnou událost!“
Na střední jsem byl nucen číst Antigonu ve starém překladu, který se snažil původní metriku za cenu syntaktické krkolomnosti a hraničil s nesrozumitelností (vlastně bych si snadno představil, jak se takový styl paroduje a jistě to i někdo udělal).
Co mě fascinuje na Havrdově a Borkovcově překladu je jeho živost, že působí naprosto autenticky - postavy nemusí přemýšlet, co říkají, plyne jim to přímo z duše.
Naprostá autenticita, která umožní naplno prožít, o čem dílo je. A to vše, aniž by překlad módně aktualizoval kontext, cokoli vynechával či přidával. Přísahá se při bozích, Médea odjede v Héliově voze, vše zůstává ryze řecké, jen jazyk je živá a živelná současná čeština. (Jen slovo vrchcáby mě trochu udivilo, ale rozumím, proč tam je. )
Tohle je způsob, jak překládat antické drama.
Ve sbírce sledujeme dětský svět (výpravy s otcem, sbírání hub s babičkou, hry, strach ze tmy v králíkárně, toulky po lese…), který je už z podstaty fragmentární, soustředěný na místa, kterých se dětské oči nejprve náhodně zachytí, a poté se z nich stanou záchytné (opěrné, chcete-li triangulační) body.
Lyrický subjekt prochází tímto v dětství zmapovaným světem a ohledává, jak si stojí tyto záchytné body dnes. Pořád tu jsou, ale už se částečně vyvracejí. A přesto si je nelze odmyslet. Zkrátka, mluvčí sbírky je místní, provází nás po místech, která jsou už spíš v něm, než v krajině. Z toho plyne i celkově melancholický tón.
Tato rozpolcenost vědomé reflexe rudimentů dětského pohledu se naplno ukazuje např v básni „les“ – touha a zároveň nemožnost se ztratit.
Melancholii (ale neřekl bych nostalgii) podtrhuje i to, že kontakt s lidmi se odehrává buď ve vzpomínkách, nebo online. Na čtenáře tak dopadá implicitní pocit samoty.
Občas to v básních zaskřípe, občas se objeví hluché místo, ale básně zůstávají konkrétní, nezkousávají k rozplizlosti. Celkový dojem je dobrý.
Velmi oceňuji péči věnovanou této knize. Všechny přiložené dodatky (rozhovor s autorem, pozn. aparát aj.) jsou jednoznačně práce navíc, kterou někdo (zejm. Vojtěch Hladký) musel vynaložit. A dávají knize opravdu důležitou přidanou hodnotu, protože pomáhají proniknout do Elytisova myšlení. Doporučuji rozhovor s ním číst buď před textem samotným nebo v průběhu četby – lze pak sledovat, jak se v díle odráží např. jeho pojetí tajemství jakožto světla, jak se pracuje s prostorem (město, venkov, moře jakožto zahrada apod.), s mytologií (řeckou, křesťanskou), erotikou, vlivy surrealismu aj.
Samotný text je jen těžko uchopitelný, ale nevadí to, protože klíče, které k četbě máme, jsou dostatečné. Člověk se tak může ponořit do jazyka, aniž by měl pocit, že se v něm topí. Krom výše zmíněných vodítek je to především kompozice básně. Ta je vystavěna jako dva souběžné monology Marie Mračné (mladé radikálně myslící i cítící ženy) a Protihlasu (stárnoucího muže). Napětí, které mezi nimi probíhá (ve smyslu řeckého men – de), to je hlavní energie celé knihy. Fascinující kniha!
Příjemná a chytrá knížka, s velmi neotřelým nápadem. Čte se to jedna báseň, hlavní postavou je idylická krajina a kouzelné městečko. Vzhledem k tomu, že v knize skoro chybí záporná postava (dokud se neobjeví v podobě očividně neškodné figurky), dalo by se s nadsázkou říct, že se jedná o takovou postmoderní Babičku.
Obecně vzato je kniha nabušená skvělými nápady a prostředí je tak atraktivní, že stačí jen sledovat interakci postav v něm a víc člověk ani nepotřebuje.
Vadí mi jen zbytečně dopovídání vět, např. "Pousmál se a velice pevně zmáčkl košík s chlebem, až bylo slyšet jemné praskání vysušených proutků, z nichž byl upleten." místo např. "Pousmál se a košík s chlebem zmáčkl, až to zapraskalo." Kdyby byly myšlenky do vět formulovány pečlivěji, mohl být román výrazně kratší. Zároveň by v něm líp fungoval humor, takhle pointu známe už v třetině věty.
V knize se občas objeví různé bizarnosti: malý prorok Jonáš; fata morgána; andělé, jejichž přítomnost nemá žádný důvod; mlčící zvony. Je věcí preference, jestli Vás to bude bavit nebo štvát.
Téma sbírky je napětí mezi řádem a svobodou v člověku. Lyrická mluvčí si potřebuje vydobýt prostor vlastní integrity, jedinečnosti. Zároveň ale respektuje Bohem nastavený pořádek světa. Není to tak ona primitivní vzpoura proti systému. Jde o vnitřní rozpor, potřeba naplnit předem danou roli je stejně niterná jako potřeba být sama sebou.
Metonymií tohoto rozporu je koutnice, plachta oddělující rodičku od zbytku světa. Ta na jedné straně představuje roli, kterou společnost (či vyšší moc) jedinci přiřkla. Na druhou stranu ale vymezuje také soukromý posvátný prostor, do nějž nikdo z vnějšku nemá právo zasahovat. Těžko by se hledalo výstižnější zobrazení vnitřního dilematu, o němž sbírka je.
Podobnou roli hrají ve sbírce také děti. Na jedné straně jsou tím nejosobnějším, nejintimnějším, co matka má, např. báseň – rozhovor s vlastním dosud nenarozeným dítětem. Na druhou stranu jsou ale děti břemeno vložené na ni uspořádáním světa. Mluvčí je nese doslova na zádech, bolestně cítí vlastní hrb, cítí jak měkne a aby se neroztekla jako máslo, potřebuje brnění. Napětí a bolest se zhmotňují, desublimují do fyzického světa. To činí obrazy silnými, výmluvně vypovídajícími o křehkosti a intimitě.
Vnitřní napětí vnímáme i barevně. Dominantní barvou je bílá (cukr, sníh, plátno, peřiny, pára, stěny, mouka, svíce, světlo, mléko, sůl…), ale objevuje se poměrně často i černá (káva, dým, tma, popel, slepota, uhlí), přičemž poměrně často obě kontrastují (chléb a sůl; pod kořeny lilií; kdo mě pronese nocí / zabalenou do bílého prostěradla; musel jsi vyhnat to jehňátko […] nedalo ti spát o adventní noci). Panuje napětí, ale pouze vnitřní. Působí bolest, ale jde o boj mezi dvěma dobrými principy, z nichž každý si hledá své místo (mj. já sama x manžel, děti). Často se objevuje krev, oheň a dokonce smrt, přesto se vše ale odehrává ponejvíce v tichu, v bezpečí domu a zahrady.
Koutnice je vnitřně koherentní, obrazově silná a nadto tematicky originální sbírka.
Velmi čtivě napsaná kniha. Oceňuji, že autor vše podřizuje srozumitelnosti a raději důelžitou myšlenku dvakrát zopakuje, než aby se čtenář začal ztrácet.
Je to taková příručka ateismu pro začátečníky, ale informační hloubka a tématická šíře jsou působivé a přesvědčivé.
Na prvním místě je tahle kniha maximálně vizuální a zábavná. Autorka je primárně výtvarnice, která si ráda hraje. Miluju to "plýtvání" stránkami, kdy vidíme na několika po sobě jdoucích dvoustranách tutéž scénu, ve které postupně začíná víc a víc pršet, nebo asi 10 různých ukázek žířalích chodbiček v hlíně.
Kniha je díky tomu opravdu nízkoprahová a nadšeně si ji užívá i dvouleté dítě.
Oceňuji neotřelý styl kombinace fixů a nepříliš ostrouhané měkké tužky, působí to nečekaně dobře. Je to koneckonců dětská kniha (přitom ilustrace zůstavají dětské, nestávají se primitivními).
To, čím mě ale tahle kniha dostala, je fakt, že jejím hlavním tématem je krize identity. Paradoxně se tak obrací i na rodiče. A nebo podprahově předává něco z jejich světa primárnímu dětskému publiku.
Do tohohle projektu dalo hodně lidí velký kus srdce (protože je opravdu velkorysý) a výsledek je skvělý!
Konečně hutná sbírka, bez enygmatičosti, srozumitelná, aniž by se vzdávala nároku na jazykovou náročnost. Miluju její jazyk (už ten název - ostatně vytržený z jedné básně), je to opravdová radost číst. Úvodní oddíl v pár krátkých básních vybudoval to, na co např. Murrer potřeboval celou knihu (Zápisník).
Sbírka je kompaktní, neustále se drobně odkazuje sama na sebe (např. stopa slov "černý", "pes" nebo "souvrať").
I krátké básně zůstávají sdělné. Vše drží pohromadě, drží se jedné atmosféry, ale neopakuje se. Působivé až do samého konce.
Jak mě ta sbírka bavila!
Sbírka má napříč básněmi konzistentní vyznění. Vypovídá o pocitech nevolnosti, paralýzy, zbytečnosti. Vrací se bílá a černá barva, chlad, smrt a mluvčí básně v nich vnímá vlastní strnulost a ohroženost. Jediné, co plyne jsou neodbytné myšlenky. I skutečnosti, které bychom běžně vnímali pozitivně (vlastní děti, narozeninový dárek) se stávají ohrožujícími.
Autorka se nebojí neologismů (dobových) a drobných jazykových experimentů.
Mám jen trochu pocit, že právě neodbytnost myšlenek vede k rozmělňování jinak působivých výpovědí (moc slov).
A taky, že nezanedbatelnou část působivosti sbírka má kvůli autorčině osudu, ne sama jako text.
Na autorův styl jsem si musel chvíli zvykat. Bál jsem se spousty přebytečných vsuvek a užvaněnosti. Velice rychle jsem se ale bát přestal. Po pár stranách mě pohltilo vyprávění, v němž jsou dokonale promíchané něha, humor a ironie. Svět Dotazníku je kouzelný, pozorovaný velkýma chrysoberylovýma očima. Jakkoli se popisují věci neveselé až naprosto zhovadilé, způsob vyprávění je nutí jihnout, až začnou vonět starotou a ztrácejí svou kousavost.
Nikdy jsem nečetl něžnější popis popravy nebo brutálního výslechu. Jako by si vypravěč v sobě uchovával nezcizitelné teplo, které cítíme už v úvodu, když se popisují jeho prenatální příhody nebo rodinná genealogie.
Kniha je o svědectví vnitřní síly, je to modlitba (srv. podnadpis).
Jako čtenář se často přistihuji, že se blbě usmívám, někdy dokonce směju nahlas, ale když dočítám kapitolu, cítím nebývale silný smutek.
To působí mistrovství, s nímž jsou situace vystavěny (např. nucená práce na mýcení lesa je nám čtenářům zprostředkována scénou, v níž maminka se synem chodí očuchávat na gauči spícího tatínka, jakou smolou ten den voní). Úžasně subtilní, naprosto skvělá knížka!
Jedna z nejhezčích dětských knih. Samotný nápad, udělat knihu o ztracených věcech, je skvělý. Téma si přímo říká o verš. Básně jsou jemné, hravé, přímočaré. Kniha se dá bez problémů číst s dvouletým dítětem (které si pak ještě dva dny říká: "sponky, sponky, sponky"). A nemusí se kvůli tomu vzdávat ani náročnějších figur (např. aluze na Sládkovu Lesní studánku nebo hry s přítomností/absencí rýmu).
Jazykově skvělá záležitost, která by ale sama za sebe (právě pro svou neokázalost) jen těžko obstála.
Ale tato kniha má autory dva, jelikož ilustrátorka Stibitzová je zde opravdu regulérní spoluautorkou. S jinými ilustracemi už si básně téhle knížky nedokážu ani představit.
Výsledné dílo je prostě nádherné a dá se číst a prohlížet stále znovu.
Sbírka přináší změnu stylu. Ironie ubylo, nebo je zproblematizovaná. Básně už nepůsobí jako jarmareční písně a přidrzlé glosy (až ve 2/3 knihy mi došlo, že je to kvůli absenci rýmu).
Humor tam je, sex tam je, je to pořád Ohnisko, ale je tam nové i potřeba zachytit cosi prchavého, nepointovat, ale spíš problematizovat (většina básní je nejsilnější v posledním verši).
V jistém ohledu autorova nejlepší sbírka (resp. přináší nové kvality).
Čtenář rychle ví, na čem je, básně relativně mají jednotnou šablonu. Jsou to takové rýmované gegy, posměšky, glosy, které se nesnaží nebýt prvoplánové ("proč bych měl pět mezi řádky / když mi stačí slovní hrátky").
Přesto básně zůstávají zábavné a nezačnou po pár desítkách stran nudit. Především proto, že autor dokáže přijít vždy s novou neotřepanou slovní hříčkou nebo nápadem (např. "matička Trus; v konvici ječ aj; říkám co mě napadá / neb mám divná nálada" - duál? ).
Sbírka jako celek začne být zajímavá cca v půlce, kdy se najednou objeví básně tematizující vlastní smutek a osamělost, aniž by se jakkoli formálně změnily. "Mám svou vlastní trajektorii: / začasté držkou v zemi ryji // A jindy jsem zas na koni / (naposed zhruba předloni)"
Lze tak tušit, že byť jsou básně jako celek radostně subverzivní, skrývá se za nimi jistá privace, neschopnost nebo nutkání, což dodává sbírce hlubší vrstvu a svým způsobem ospravedlnění.
Spíš než sbírka je Červený obr básnická skladba, v niž se volně odvíjí tok myšlenek. Jednotlivé motivy vyvstávají na základě určitého vzruchu - podivně znějícího slova, myšlenky nebo i poměrně banální situace. Vyprovokovat k takovému přemýšlení může prakticky cokoli, lyrický subjekt je citlivý na jemné podněty, které otevírá v reflexi, jíž mě jako čtenáře vtahuje do světa, v němž je vše prchavé a zároveň to ulpívá v myšlení a potřebě záznamu (chuť syrové olivy; rozepisování pera zanechávající na papíře obraz vysychající říčky; inkoustové šlouhy na papíře, po němž přešla kočka, na jejichž původ se brzy zapomene...).
Subtilnost je dána prostorem pro každé slovo (strofa na stranu, celková úspornost). Pomíjivost je skvěle uchopena tím, že temata se ve sbírce postupně mění (vracejí se, některá se drží déle než jiná, ale postupně jsou všechna nahrazována novými, efemérnost je slovem jen na chvíli pozdržena, nikoli zrušena). Červený obr z názvu tak je pouze místem, kde do toku myšlení vstupujeme z vnějšku. A ten tok mohl už dlouho trvat předtím a bude moci i potom. Z tohoto pohledu je poněkud škoda, že se autorka pokouší v poslední básni o jakýsi epilog, funkčnější by bylo prostě z myšlenek mluvčí zase vystoupit na náhodném místě a nechat poslední báseň rezonovat do ztracena.
Taková bejkárna.
Tři pánové, co si rádi hrajou. A protože mají zvučná jména, tak to vyšlo jako kniha. Ale je to stejná radost číst, jako (zjevně) byla psát.
Obsah se podobá titulu, jsou to takové uštěpačné popěvky, rýmovačky, které si z kvality rýmu (nebo čehokoli jiného) programově nedělají hlavu. Rozhodně ale nenechají člověka lhostejného. Tím jsou mi milejší, než efemérní básně bez rozklíčovatelného smyslu (dnes daleko častější nešvar). Básně jsou přímé, své významy neschovávají a většinou obstojí i bez kontextu sbírky.
Někdy to působí prostě jako vulgarity, vzápětí se ale vynoří nějaký slovní/myšlenkový obrat/zvrat, který přinutí vzít vše ostatní na milost (např. prostoduchý a otřepaný obraz svaté stolice jakožto záchodu se ve druhé strofě zvrátí v úvahu nad existencí Boha, aby se ve 3. lakonicky uzavřel: Jeden by se / posral z toho / nad čím druhý jásá / podle vzoru spása.). A pak ty skvělé pointy (např. milenci na molu; cesta do Sudoměře; žeton; kdo má pravdu etc.). V první knize mi vadily archaismy, zdály se mi šroubované. Tady ale krásně ladí k trubadúrsky subverzivní notě.