Koutnice
Tereza Šustková
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/537743/bmid_koutnice-66355156e7be9.jpg
4
6
6
„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky od okolního světa. Nové básně se tak zcela přirozeně dotýkají (nejen) ženské existence, nejsou však akcentovány vysloveně angažovaně. Perspektiva je všelidská; takto jdeme na svět, toto je náš úděl a naše podstata a nic na tom nezmění vytěsňování či naopak banalizace. Křehký motiv skrytosti a oddělenosti prostupuje celé její dílo. Co vše je zasuto „za“ či „pod“ pomyslnou plachtou? Dá se najít kotva skrze tíhu? I všechno to odmítnuté, ponížené, nepřitažlivé, malé, pokřivené, zastrčené do kouta může být sečteno a oslaveno v poezii ticha a cudnosti. V poezii naděje a ryzího prožívání.... celý text
Přidat komentář
Koutnice
Téma sbírky je napětí mezi řádem a svobodou v člověku. Lyrická mluvčí si potřebuje vydobýt prostor vlastní integrity, jedinečnosti. Zároveň ale respektuje Bohem nastavený pořádek světa. Není to tak ona primitivní vzpoura proti systému. Jde o vnitřní rozpor, potřeba naplnit předem danou roli je stejně niterná jako potřeba být sama sebou.
Metonymií tohoto rozporu je koutnice, plachta oddělující rodičku od zbytku světa. Ta na jedné straně představuje roli, kterou společnost (či vyšší moc) jedinci přiřkla. Na druhou stranu ale vymezuje také soukromý posvátný prostor, do nějž nikdo z vnějšku nemá právo zasahovat. Těžko by se hledalo výstižnější zobrazení vnitřního dilematu, o němž sbírka je.
Podobnou roli hrají ve sbírce také děti. Na jedné straně jsou tím nejosobnějším, nejintimnějším, co matka má, např. báseň – rozhovor s vlastním dosud nenarozeným dítětem. Na druhou stranu jsou ale děti břemeno vložené na ni uspořádáním světa. Mluvčí je nese doslova na zádech, bolestně cítí vlastní hrb, cítí jak měkne a aby se neroztekla jako máslo, potřebuje brnění. Napětí a bolest se zhmotňují, desublimují do fyzického světa. To činí obrazy silnými, výmluvně vypovídajícími o křehkosti a intimitě.
Vnitřní napětí vnímáme i barevně. Dominantní barvou je bílá (cukr, sníh, plátno, peřiny, pára, stěny, mouka, svíce, světlo, mléko, sůl…), ale objevuje se poměrně často i černá (káva, dým, tma, popel, slepota, uhlí), přičemž poměrně často obě kontrastují (chléb a sůl; pod kořeny lilií; kdo mě pronese nocí / zabalenou do bílého prostěradla; musel jsi vyhnat to jehňátko […] nedalo ti spát o adventní noci). Panuje napětí, ale pouze vnitřní. Působí bolest, ale jde o boj mezi dvěma dobrými principy, z nichž každý si hledá své místo (mj. já sama x manžel, děti). Často se objevuje krev, oheň a dokonce smrt, přesto se vše ale odehrává ponejvíce v tichu, v bezpečí domu a zahrady.
Koutnice je vnitřně koherentní, obrazově silná a nadto tematicky originální sbírka.