Místní

24.10.2024

Básnickou tvorbu Lubomíra Tichého jsem měl možnost poznat už před časem během literárního večera ve Fra (tuším začátkem roku 2022) a posléze i číst v časopiseckém otisku (tuším v Psím víně), sbírku jsem si tedy pořídil záhy po jejím vydání a teď na podzim ji čtu už podruhé. Patrně zopakuji to, co už jiní napsali jinde a lépe, tedy že Lubomír Tichý je s ohledem na svůj věk mimořádně vyzrálý a kvalitní debutant. Je to skutečně až ku podivu, když vezmu v potaz, o co jsem se v jeho věku pokoušel já sám nebo co tvořili a vydávali jiní, třeba i později proslulí literární tvůrci. Jistým způsobem příznačné až vtipné je, že i on sám (resp. lyrický subjekt jeho básní) působí (vlastně ani nelze psát: stylizuje se) jako mnohem starší, rozumnější, distancovanější. Jako pozorovatel – izolovaný, stojící výše (či prostě jinde) než ostatní „vrstevníci“, „kloučkové“, „McJardové“ a „dorostenci“, avšak nikoli povýšený a v podstatě ani blahosklonný. Spíš znalý, sžitý, přestože vyčnívající (je mi až záhadou, zda a jak to lze tak nekonfliktně skloubit, vždyť ve sbírce žádné takové střety ani vyhraněnosti tematizovány nejsou).

Za nejlepší oddíly sbírky pokládám Světoznámě ztracen a Cloumání katastrem, ač ani ty ostatní nezaostávají co do kvality, spíš mě zkrátka oslovují o něco méně. Čtenářsky nejobtížnější pro mě byla delší skladba Ahoj průlezko! – takové zvláštní flanérství mezi venkovem a městem, jedna velká metafora váhavosti, bezcílnosti, nejistoty přejití či přechodu (i v onom významu etapy). Ostatní básně ze sbírky jsou vesměs krátké, pointované trefně a plodně, jakkoli ne prvoplánově. Motivy jsou spjaté s autorovým venkovským bydlištěm, nechybí rodina, místní postavičky (ne však pojaté doležalovsky), hodně chůze, přírody, vesnického dění. Troufám si ale říct, že primárním lyrickým gestem není vytáhnout a ukazovat tento, většině čtenářstva z vlastních zkušeností spíše málo známý svět (je-li správný můj předpoklad, že čtenáři poezie jsou u nás převážně z měst). To vše je svět pozorovaný a prožívaný, poeticky uchopený z vnitřní naléhavosti a pro silný otisk, jejž v básníkovi zanechává. Jinak řečeno, autor dle mého názoru nepíše o všech těch mysliveckých plesech, senosečích, zavařovačkách, svozech železa atd. proto, že by se tím chtěl odlišit od ostatních tvůrců (a klidně by mohl: jiné básníky takto pojatého venkova v současnosti neznám a ani když se vezme jiná moderní reflexe vsi, třeba Hejda, Zelenka nebo již zmíněný Doležal, tak je to hodně jiné), ale venkov je zkrátka prostředím mu vlastním, v němž uplatňuje a testuje své lyricko-fenomenologické vidění (či jak to nazvat). Vztahuje se k věcem či jejich částem, místům či jejich výsečím, prvkům a podobně přistupuje i k lidem, resp. jejich aspektům. Tím nechci říct, že by to byl necita a nelida – a jakkoli nežádoucně je zpředmětňoval, ale skutečně mám pocit, že lidé, potažmo osoby (včetně těch, kde explicitně či implicitně signalizuje jejich blízkost ve vztahu k sobě-subjektu) jsou v jeho tvorbě spíše fenomény než zdroje, cíle či prostředníci emocí. Fenomény sledované a popisované, přinejlepším nějak prakticky součinné. (Koneckonců opakuje se tu motiv prostého vidění, zaregistrování, zachycení – mj. i fotoaparátem.) A i to vnímám v dnešním kontextu takřka již módní sebezpytné a sebeanalytické literatury, často pracující s citově vypjatými situacemi, jako příjemné osvěžení. Zároveň to totiž není prezentováno jako projekt, koncept, nýbrž vyniká to jednoduše z autorovy bytostné poetiky.

Pole

přes navátý sníh se do zahrady dostala srna
než jsme s otcem stihli srolovat pletivo
okousala mladé jabloně

když pádila zpět k lesu
udeřil za ní blesk

máme jen černobílou tiskárnu
i tak se zachycená srna vyjímá hezky v rámu
nad pokojovou rostlinou v pokoji