Lubomír Tichý
česká, 2003
Nová kniha
Místní - Lubomír Tichý
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý... detail knihy
Nové komentáře u knih Lubomír Tichý
Místní
„Básnickou tvorbu Lubomíra Tichého jsem měl možnost poznat už před časem během literárního večera ve Fra (tuším začátkem roku 2022) a posléze i číst v časopiseckém otisku (tuším v Psím víně), sbírku jsem si tedy pořídil záhy po jejím vydání a teď na podzim ji čtu už podruhé. Patrně zopakuji to, co už jiní napsali jinde a lépe, tedy že Lubomír Tichý je s ohledem na svůj věk mimořádně vyzrálý a kvalitní debutant. Je to skutečně až ku podivu, když vezmu v potaz, o co jsem se v jeho věku pokoušel já sám nebo co tvořili a vydávali jiní, třeba i později proslulí literární tvůrci. Jistým způsobem příznačné až vtipné je, že i on sám (resp. lyrický subjekt jeho básní) působí (vlastně ani nelze psát: stylizuje se) jako mnohem starší, rozumnější, distancovanější. Jako pozorovatel – izolovaný, stojící výše (či prostě jinde) než ostatní „vrstevníci“, „kloučkové“, „McJardové“ a „dorostenci“, avšak nikoli povýšený a v podstatě ani blahosklonný. Spíš znalý, sžitý, přestože vyčnívající (je mi až záhadou, zda a jak to lze tak nekonfliktně skloubit, vždyť ve sbírce žádné takové střety ani vyhraněnosti tematizovány nejsou).
Za nejlepší oddíly sbírky pokládám Světoznámě ztracen a Cloumání katastrem, ač ani ty ostatní nezaostávají co do kvality, spíš mě zkrátka oslovují o něco méně. Čtenářsky nejobtížnější pro mě byla delší skladba Ahoj průlezko! – takové zvláštní flanérství mezi venkovem a městem, jedna velká metafora váhavosti, bezcílnosti, nejistoty přejití či přechodu (i v onom významu etapy). Ostatní básně ze sbírky jsou vesměs krátké, pointované trefně a plodně, jakkoli ne prvoplánově. Motivy jsou spjaté s autorovým venkovským bydlištěm, nechybí rodina, místní postavičky (ne však pojaté doležalovsky), hodně chůze, přírody, vesnického dění. Troufám si ale říct, že primárním lyrickým gestem není vytáhnout a ukazovat tento, většině čtenářstva z vlastních zkušeností spíše málo známý svět (je-li správný můj předpoklad, že čtenáři poezie jsou u nás převážně z měst). To vše je svět pozorovaný a prožívaný, poeticky uchopený z vnitřní naléhavosti a pro silný otisk, jejž v básníkovi zanechává. Jinak řečeno, autor dle mého názoru nepíše o všech těch mysliveckých plesech, senosečích, zavařovačkách, svozech železa atd. proto, že by se tím chtěl odlišit od ostatních tvůrců (a klidně by mohl: jiné básníky takto pojatého venkova v současnosti neznám a ani když se vezme jiná moderní reflexe vsi, třeba Hejda, Zelenka nebo již zmíněný Doležal, tak je to hodně jiné), ale venkov je zkrátka prostředím mu vlastním, v němž uplatňuje a testuje své lyricko-fenomenologické vidění (či jak to nazvat). Vztahuje se k věcem či jejich částem, místům či jejich výsečím, prvkům a podobně přistupuje i k lidem, resp. jejich aspektům. Tím nechci říct, že by to byl necita a nelida – a jakkoli nežádoucně je zpředmětňoval, ale skutečně mám pocit, že lidé, potažmo osoby (včetně těch, kde explicitně či implicitně signalizuje jejich blízkost ve vztahu k sobě-subjektu) jsou v jeho tvorbě spíše fenomény než zdroje, cíle či prostředníci emocí. Fenomény sledované a popisované, přinejlepším nějak prakticky součinné. (Koneckonců opakuje se tu motiv prostého vidění, zaregistrování, zachycení – mj. i fotoaparátem.) A i to vnímám v dnešním kontextu takřka již módní sebezpytné a sebeanalytické literatury, často pracující s citově vypjatými situacemi, jako příjemné osvěžení. Zároveň to totiž není prezentováno jako projekt, koncept, nýbrž vyniká to jednoduše z autorovy bytostné poetiky.
Pole
přes navátý sníh se do zahrady dostala srna
než jsme s otcem stihli srolovat pletivo
okousala mladé jabloně
když pádila zpět k lesu
udeřil za ní blesk
máme jen černobílou tiskárnu
i tak se zachycená srna vyjímá hezky v rámu
nad pokojovou rostlinou v pokoji“... celý text
— V_M
Místní
„Ve sbírce sledujeme dětský svět (výpravy s otcem, sbírání hub s babičkou, hry, strach ze tmy v králíkárně, toulky po lese…), který je už z podstaty fragmentární, soustředěný na místa, kterých se dětské oči nejprve náhodně zachytí, a poté se z nich stanou záchytné (opěrné, chcete-li triangulační) body.
Lyrický subjekt prochází tímto v dětství zmapovaným světem a ohledává, jak si stojí tyto záchytné body dnes. Pořád tu jsou, ale už se částečně vyvracejí. A přesto si je nelze odmyslet. Zkrátka, mluvčí sbírky je místní, provází nás po místech, která jsou už spíš v něm, než v krajině. Z toho plyne i celkově melancholický tón.
Tato rozpolcenost vědomé reflexe rudimentů dětského pohledu se naplno ukazuje např v básni „les“ – touha a zároveň nemožnost se ztratit.
Melancholii (ale neřekl bych nostalgii) podtrhuje i to, že kontakt s lidmi se odehrává buď ve vzpomínkách, nebo online. Na čtenáře tak dopadá implicitní pocit samoty.
Občas to v básních zaskřípe, občas se objeví hluché místo, ale básně zůstávají konkrétní, nezkousávají k rozplizlosti. Celkový dojem je dobrý.“... celý text
— matej.kulistak
