Vlčencům na setměnou přehled
Vojtěch Štěpán
Vojtěch Štěpán (nar. 1997 v Praze) se stal v roce 2022 laureátem 50. ročníku Literární soutěže Františka Halase. A jeho básnickým debutem Vlčencům na setměnou míhají se taje. Jakub Berlin. Hořec Vratič. Šifra Olbracht. Dybbuk. Holohloh. Bestie. Jména a postavy, sdružené v smečkách. V měsíci vlka. Či vlčenci sami? Zubatá sedí za krkem, šeptá do uší a pomalu osidluje zbylou krajinu.... celý text
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Vlčencům na setměnou. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (2)
Konečně hutná sbírka, bez enygmatičosti, srozumitelná, aniž by se vzdávala nároku na jazykovou náročnost. Miluju její jazyk (už ten název - ostatně vytržený z jedné básně), je to opravdová radost číst. Úvodní oddíl v pár krátkých básních vybudoval to, na co např. Murrer potřeboval celou knihu (Zápisník).
Sbírka je kompaktní, neustále se drobně odkazuje sama na sebe (např. stopa slov "černý", "pes" nebo "souvrať").
I krátké básně zůstávají sdělné. Vše drží pohromadě, drží se jedné atmosféry, ale neopakuje se. Působivé až do samého konce.
Jak mě ta sbírka bavila!
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Vlčencům na setměnou v seznamech
v Přečtených | 9x |
v Doporučených | 2x |
v Knihotéce | 2x |
v Chystám se číst | 1x |
v Chci si koupit | 2x |
Dost se líbilo – je až k nevíře, že z tak rozpřáhnutých oblastí (židovská, křesťanská, pohanská i indiánská kultura), geografické rozptýlenosti (od Izraele po Jizerky) či lexikální různorodosti (archaizující slova i vazby a zároveň zálibné tvoření novotvarů) se autorovi podařilo vytvořit velmi koncentrovaný svět se svébytnou mytologií; zároveň to není jen taková ta mytizace skutečnosti, jež končí v magických oparech s tím, že teda příroda a kultura dohromady a to je přece paráda. Tady naopak hraje velkou roli újma, bolest, všude číhající a (zároveň přirozeně vystupující) smrt, vítr jako hybná síla; líbily se mi i občas probleskující rtěnky a cigarety či obecná čeština, které patos některých vznosných obrazů srážejí. Po určitém čase se ale přece jenom vyjevují i limity tohoto tvůrčího gesta – i vzhledem k rezignaci na nějaké jemnější kompoziční uspořádání přece jenom některé prvky působí poněkud repetitivně. Asi tak v polovině knihy jsem si byl jistý, že v dalším textu vykoukne černá zvěř, něco bude zjizveno a cokoliv přírodního promluví lidským hlasem (nebo naopak), "dokola a do zbláznění", jak se píše v jednom z (velmi krásných) textů. Přitom je zjevné, že autor si ve výstavbě jednotlivých básní počíná naprosto suverénně – třeba řada důvtipných metafor, v nichž se z půvabem i hrůzou proplétá lidské a zvířecí či rostlinné (a to pak zase s "neživou" přírodou), např. "Slyší / brázdy v lese / jizvící se mechem / i měkkou kůži dubu / pálenou sovami"; ale při kontinuální četbě básně působí chvílemi jak podle stejného mustru. Dost se mi naopak líbily básně ke konci, vycházející z forem lidové slovenosti (pranostika, písně, ukolébavka...), které ten svět se všemi svými zaklínadly, rituály, znameními, obyčeji a specifickým pojímáním času dotvářejí zase z jiného hlediska. Vlastně se mi líbilo ledasco a hudrám přespříliš.
Žertva
Pošplháš jižním svahem
nad strž nahoru do skal
kde žije už jen zvěř
a dřevění bůžci
Odtud tě mezi smrky
povedou vrány
po srnčích stezkách
až do kamenného sadu
A tehdy se
kruhy pod dubem
zjizví tmou
a jen trocha krve
steče po kořenech
až do údolí
(s. 19)